FRITZ MAUTHNER

Z osamělých cest

Je to mohutný skalní blok, k němuž vedou nahoru hrubě přitesané kamenné schody. Nahoře se temeno skály dělí na tři části, v každé z nich je pak vyhloubeno široké sedadlo jako stolice trůnu. Při těch třech stolicích probíhá i trojí hranice, a to mezi Čechami, Bavorskem a Rakouskem. Místní obyvatelé si o Třístoličníku vyprávějí, že před dávnými a dávnými lety tu kolem zuřila předlouhá válka a když konečně přešla, sešli se tu společně panovníci Čech, Bavor i Rakous a sjednali mír. Každým rokem sem od těch dob tu noc po letním slunovratu přicházeli vždy poznovu, aby se radili o štěstí svých poddaných. A všichni lidé byli v ten čas veselí a směli jíst a pít a kouřit, co jen hrdlo ráčí a sedláci oné noci po letním slunovratu tančí tu na vrcholu Třístoličníku až podnes a připomínají si tak dobré staré časy. To než se zjevila veliká kometa a v Praze bylo založeno vlastní arcibiskupství; poté už se ti tři vévodové nikdy k poradě nesešli. Třístoličník porostl mechem a hadi se hřejí při jeho bocích. Až se však ta veliká kometa zase vrátí, budou moci i porady těch tří mocnářů znova započít...

P. Praxl, Der Dreiländerberg, s. 175-176

P.S. Úryvek z Mauthnerovy povídky Der Herr der Schmuggler - Eine Alltagsgeschichte aus dem Böhmerwalde (Pán podloudníků - všednodenní povídka ze Šumavy), která uvádí soubor Einsame Fahrten (Osamělé cesty) vydaný roku 1879 v lipském nakladatelství Edwina Schloempa, přetiskl v originále Paul Praxl ve své knize Der Dreiländerberg.

Z románu Der letzte Deutsche von Blatna*

(1885)

Prstýnek sklouzl z prstu do potoka,
pro kousek zlata ta žalost přehluboká?
Prstýnek milého, to proň snad tolik pláče?
Co teprv slz bude nám tváře smáčet,
až umře maminka, jednou už napořád?
Až matka umře nám, kde budem slzy brát?

Anton vyskočil. Jak rád by uslyšel ještě jednou tu píseň zpívat jejím hlasem!
Bylo tak těsno v jeho komůrce.
Ovšemže nešel na půlnoční! Co by měl z českého kázání?
Musel však na čerstvý Boží vzduch, ven, ven, aby se neudusil. A před kostelními vraty může uslyšet varhany, jejichž zvuk mu vlastně tak trochu patří. Jeho otec přispěl velkou částkou na jejich pořízení.
Přitáhl si zimník úžeji k tělu, když vyšel do noci.
Mráz povolil a sníh lehký jako pápěří se snášel ve velkých bílých vločkách dolů z šedé oblohy. Pomalu kráčel městečkem. Okna průčelí domů temně blikala, ale na vysokých střechách se o to víc třpytil bílý sníh a podloubím náměstí se trousily zachumlané postavy mužů a žen s rozžatými lucernami k budově kostela. Anton nechtěl, aby ho viděli a držel se zpátky. Teprve když bylo na náměstí opět pusto a prázdno a světlo poslední lucerny zapadlo v Kostelní uličce, pomalu se blížil i on k domu Páně.
Varhany už spustily: s mocnou vznešeností se draly hřmící tóny ven z chrámového prostoru. Anton zůstával skryt ve stínu podloubí. Jeho vzrušení postupně opadalo a jen tiše naslouchal.
Náhle uslyšel horoucí dech rovnou vedle sebe. Jen matně zaznamenal ženskou postavu a stihlo ho prudké Kačenčino: "Děkuju Ti!" Zavěsila se do něj a odváděla si ho odtud. Anton ji povolně následoval jako bez vůle. Měl radostný pocit, že to on ji našel.
Šli spolu mlčky měkkým sněhem jako dva stíny k mostu přes řeku. Před zasněženou sochou Nepomukovou se tam Kačenka zbožně pokřižovala:
"Je mně nějak divno," řekla, "dneska bych si potřebovala vyprosit ochranu snad všechněch svatých, co jich je v nebi."
Jinak nevyměnili mezi sebou snad jediného slova. Jen kus za mostem se dívka náhle rozesmála a strčila Antonovi cosi do kapsy jeho zimníku.
"Jablíčko od štědrovečerního stolu!" zašeptala a přimkla se k němu pevněji.
Pak se rozcupitala svěžejším krokem, ustrašeně se rozhlédla kolem a vlekla zdráhajícího se Antona kolem otcova domu směrem ke vchodu do stodoly. Rozhodným pohybem otevřela její vrzající vrata a dala jim pak za sebou i za ním, když vešli, pomalu zase zapadnout.
Uvnitř byla úplná tma, jen několika skulinami ve střeše sem dopadal bludný přísvit. Anton měl hrdlo úzkostně sevřeno. Konečně se vzpamatoval a řekl tiše:
"Proč všecky ty tajnosti? Můžeme si snad přece spolu promluvit někde za světla."
Děvče se ale přitulilo k jeho rameni a zašeptalo:
"Ne, právě že tady! Nemají tě rádi a nesmějí vědět, jak tě mám ráda já! Pojď se posadit třeba sem na ten žebřiňák! Povedu tě ve tmě. Vím, že tam v rohu stojí lavice, ale bojím se k ní dojít. Jsou tam flinty a náboje a vím já co ještě."
Z kouta se ozval nezřetelný šramot. Kačenka se vrhla na Antonovu hruď a sevřela ho oběma pažemi. "Viď, že mě máš rád, Toníku?" Přisvědčil polohlasně a chtěl dodat: "ale to..." Nenechala ho dokončit větu. "Dej mi hubičku," vzdechla jen.
Mezi polibky se svěřovali jeden druhému se svými city a s mukami své navzájem opětované lásky. Vyprávěla mu o svém toužení po něm celá ta léta a on stržen její upřímností dosvědčil, co by ani sám sobě říci nedokázal, že totiž její obraz už dětský a dívčí byl odjakživa při něm, že ho měl při sobě v denních starostech jako světlo a slib jasnějších chvil, že byla čímsi jako jeho dobrou hodinou.
Náhle ho však přerušila: "Kde máš kytičku?" Jako by i v té neproniknutelné tmě pátrala v jeho očích.
"Opatroval jsem ji až do dneška. Už ji ale nemám."
"Tys ji snad zahodil!" vykřikla.
"Spálil jsem ji."
Zavýskla: "To je mi div! Nerozdupal a nezahodil! Spálil! Teď už vím, že mě musíš mít rád! Provždycky!"
Líbala ho a smála se. Pak vytáhla z tašky jablko, zakousla se do něj, až bylo slyšet, jak křehká slupka pukla, pak řekla: "Kousni si taky. Na lásku navěky. Co je ti, žes tak zticha? Ty mě nemiluješ!"
"Mám tě rád, Kačenko, ale není to k ničemu dobré. Nevidím té naší lásky nijaký zdárný konec."
"Už ani slovo," vyrazila zprudka. Zahodila jablko, ovinula mu paže kolem krku, přitáhla ho pevně k sobě a hovořila plna vzrušení, zatímco jeho ústa se dotýkala jejích vlasů a její prsty zase probíraly jeho kadeře: "Už ani slovo, nebo ti neuvěřím, že mě máš rád tak jako já tebe. Ty jeden ošklivý, cože jen mě tak trápíš! Mám tě ráda jako listy stromu kmen, co jim dává sílu žít a zelenat se. Miluju tě víc než jasnou záři dne. Když tě teď mám teď u sebe, jsem hodná a rozumná a musím se jen smát všem těm ubohostem, které nás mají rozdělit. A když tě slyším mluvit, je to pro mě ta nejhezčí řeč na světě. Ne že nejhezčí, ale že jediná, jenom pro mě. Šťastná, které povíš tou řečí, že ji máš rád. Teď jsem to já, ta šťastná. Pověz mi to ještě jednou, ať si ta slova můžu vlastními ústy slíbat ze tvých."
Prodrala se k jeho rtům a Anton její políbení vášnivě opětoval. "Miluju tě," šeptal horoucně. Potom se jí vytrhl, na přímil se a těžce oddychoval. "Miluju tě, Kačenko, a chci tě za ženu. Žádnou jinou nechci než právě tebe. To, že já jsem Němec a ty Češka, za to nikdo z nás dvou nemůže a Bůh ví, že tě kvůli tomu nepřestanu mít rád o nic míň. Už moje maminka měla ráda někoho z Vašeho domu."
"Tvoje maminka? Nepoznala jsem ji, ani tys o ní nikdy nemluvil!"
"Chci ti jen vyprávět její oblíbenou historii. To že se vlastně týká i nás dvou. Víš, že se tady u nás v Čechách říká máslu německy jednou 'der Butter' a jednou zas 'die Butter' a nahoře v údolí Bělé říkají dokonce 'das Butter'. Hádají se dva sedláci, jestli to má být 'der' nebo 'die' Butter. Běží k faráři, aby to rozsoudil. Ten farář je ale jako na potvoru odněkud od Bělé a tak jim poví: 'Podle toho, jak se mluví u nás a taky ovšem v Písmu svatém, nemá pravdu ani jeden z vás. Správně je das Butter, to máslo.' Maminka se nikdy nesmála, když to vyprávěla: - 'Před Pánembohem neměl pravdu ani jeden, vidíš to,' dodala k tomu vždycky: 'ani Němec, ani Čech. I když to máslo, das Butter, bude asi správně.' "
"Maminka asi chtěla, aby se Češi a Němci měli spolu rádi - a my dva s tím právě můžeme začít. Poslechni maminku, Toníku!"
Jako z nějaké dálky to zase zašramotilo z kouta, i když zvenka nezavanul střechou ani dech.
"Kačenko, slib mně jen jedno! Slib mně, že se zřekneš toho, co je ženě cizí. Nepleť se do mužských sporů, drž se dál mužských zápasů a já si tě přivedu k nám domů. Nemůžu ti slíbit nějaké velké bohatství, poněvadž nenávist vašich lidí mě připravila o všechno. Dům a srdce plné lásky však u mě máš jistotné. Když budeš obyčejnou ženou, která nedbá o mužské spory a utečeš se jen ke mně, ušetřím tě svých nálad a doma nepadne jediné slovo o bojích, které je nám vést s vašimi lidmi. A když mně pak zazpíváš nějakou svou českou písničku, budu ti jen s vděčnou láskou naslouchat."
Děvče uchopilo jeho ruku a přitisklo ji na svá ňadra. "Jsem bez sebe touhou, jak jen ráda bych se stala tvou ženou," řekla prudce. "Své slovo ti ale můžu dát jen tenkrát, když se zřekneš toho, žes Němec."
"Mlč!" vykřikl Anton rozrušen. "Mlč o věcech, které se týkají jen mužů." Jako by opakoval po svém otci, že do politiky se ženy nemají míchat. "Toníku!" zašeptala a objala ho znovu. "Mám tě tolik ráda! Vezmi mě k sobě a budeme spolu šťastní, nebudeš, věř mi, nikdy litovat, žes to pro mě obětoval svoji hrdost. Vzdej ten zbytečný boj, kvůli nám oběma, kvůli sobě samému!"
"Mlč!" zvýšil hlas Anton ještě víc a prudce se jí vytrhl. Hledal vrata, aby se dostal ven odtud.
"Toníku!" ozvalo se za ním zoufale. "Dělej si se mnou, co chceš, jen neodcházej!" Dohnala jej a chytila ho za ruku. "Nemůžu být ženou Němce, když je mu jeho národnost víc než láska. Nedokážu tě ale ani nechat jít. Líbej mě a miluj mě, můžeš si o mně myslet, co jen chceš, jen když mě neopustíš, když půjdeš za mnou. Nechci od tebe víc než trochu lásky."
Anton chytil svou pravicí těžkou dřevěnou závoru vrat od stodoly, neměl však náhle sílu uniknout. Jako by rázem ochrnul, nedokázal se opřít a pohnout vraty ve veřejích. "Máš-li mě skutečně ráda, řekni to ještě jednou a buď mou ženou beze všech podmínek a vytáček. Pojď prostě se mnou, pojď se mnou teď hned a já tě dokážu ochránit proti tvému otci, proti všemu pomatenému světu, co by nás chtěl rozdělit!"
"Nechci nic, než co ty chceš," zašeptala. "Ochraň mě i přede mnou samou, když se moje česká krev bouří proti tobě."
Tu sebou Anton zděšeně trhnul a Kačenka mdlobně klesla na kolena. Vzadu v koutě drsně zařinčelo rezavé železo. Zazněl odtud i jízlivý smích Svatoplukův a tupé údery jeho berlí o mlat.
"Můj dům je otevřen mé vyvolené," zvolal naléhavě Anton. "Jen neměj žádný strach!"
"Běž pryč! Prosím, už kvůli mně!" těžce vydechla Kačenka. "Dovíš se, co je se mnou! Teď ale běž! Prosím!"
Tu odstrčil závoru a vyšel. Kačenka zůstala na kolenou, hlavu sevřenu v dlaních. Otec stál teď před ní; pochopila to, teprve když do ní hrubě vrazil jednou ze svých berlí.
"Tuhle noc ses tedy ukázala ve vší parádě! Měl bych tě zabít!"
Kačenka se ani nepohnula.
Otec udeřil berlou o žebřiňák. "Ztratilas řeč?" křičel. "S tím tvým miláčkem jsi jí měla ažaž! Nevyrušil jsem snad vašnosty? Omlouvám se, chtěl jsem před půlnoční přibít starou hvězdu k betlému na novou tyčku. Teď ale dost, to stačí. Jdeme! Vstaň a koukej se pohnout za mnou!"
Kačenka se poslušně zvedla. Byla taková tma, že s hlavou odevzdaně skloněnou viděla před sebou jen konce otcových berlí odrážet se od černého mlatu.
"Tak hneš se už?!" opakoval Svatopluk a chopil ji neurvale za loket. "Tam v teple ve světnici ti řeknu něco, po čem vychladneš jako já tady, když jsem vás dva musel poslouchat."

P.S. V doslovu ke čtvrtému svazku svých Vybraných spisů, který vyšel německy roku 1919 v Deutsche Verlagsanstalt ve Stuttgartu a kromě románové povídky Poslední Němec z Blatné obsahoval i povídku Die böhmische Handschrift s pozadím pověstných českých sporů o podvržené Rukopisy, napsal jejich autor mimo jiné i tato slova: "Mnoho mých menších povídek a črt se odehrává skrytě či zjevně v mé německočeské vlasti: jen obě povídky tohoto dílu výboru z mých spisů však se upínají k problematice národnostního zápasu obou zemských kmenů zcela záměrně, i když to každá z nich činí odlišným způsobem. 'Poslední Němec z Blatné' vznikl v roce 1885, kdy tiskové ohlasy i dopisy mých dávných školních přátel, jak mi přicházely do rukou, už nepřipouštěly sebemenší pochybnost o tom, že útokům Mladočechů, kteří znali vůči vídeňské vládě provozovat jen přetvářku, vůči soupeřící křesťanské straně Staročechů lež, zlé a nečisté praktiky pak proti oběma zároveň, začíná podléhat a ustupovat i německý kmen v zemi. Měl jsem malé pochopení pro bezpráví, páchaná na Češích už od husitských dob; i když jsem na druhé straně vůbec nerozuměl tomu, proč se česká síla vyčerpává pokusy zlomit právě hospodářskou sílu německého živlu, která se historicky vyvinula k obecnému přece prospěchu. Co mi však leželo na srdci nad to všechno, byla jediná bolest: že totiž sama německá řeč v Čechách byla zasažena smrtelnou ranou a půjde-li to tak dál jako v období, počínajícím už německo-francouzskou válkou a vrcholícím právě kolem roku 1880, německý kmen tu prostě vymře. V této aktuální nouzi jsem napsal jako varování Němcům v Čechách, jejichž nepoučitelní vůdcové se domnívali zažehnat hrozící nebezpečí jen s pomocí stejně nepoučitelných Habsburků, právě tento příběh posledního Němce." Zbývá snad dodat že mladý Anton Gegenbauer z posledního německého domu v Blatné - ačkoli jde zřejmě spíše o východočeské jazykové pomezí, byl v takových téměř už šumavských Budějovicích vývoj takřka totožný - Kačenku, dceru Svatopluka Prokopa, nedostane: ta po nejprudších duševních otřesech totiž odchází do kláštera. Pavel Eisner to "u průkopníka berlínského naturalismu Mauthnera" považuje ve svých známých Milenkách za "autorovu bezradnost".

Fritz Mauthner se narodil 22. listopadu 1849 jako čtvrté ze šesti dětí textilního průmyslníka Emmanuela Mauthnera a jeho ženy Amalie ve východočeských Hořicích. Roku 1855 rodina přesídlila do Prahy, kde Franz po několika třídách židovské přípravné školy a pak u otců piaristů nakonec maturoval na malostranském gymnáziu. Po maturitě se zapsal na právnickou fakultu pražské univerzity. Za pozdního léta roku 1871 putoval, "das Ränzel auf dem Rücken" (s rancem na zádech), jako student Šumavou a tam se prý rozhodl stát se nezávislým spisovatelem. Zanechal o tom ostatně zprávu i ve své známé knize vzpomínek "Prager Jugendjahre" - tam najdeme i vzrušenou pasáž o bolestné hloubce pocitu pražských Němců, že hovoří vlastně jen literárním jazykem, který nemá své nářečí. Mauthner se sice nejvíce proslavil svou zásadní "kritikou řeči" (první ztracená verze spisu Kritik der Sprache vznikal už roku 1873!), už ten fakt však, že čtyři roky před smrtí zařadil do svých Vybraných spisů povídky s německočeskou tématikou (jak patrno z prvé naší ukázky, najdou se u něho i náměty šumavské), svědčí o tom, že se ani literárním plodům své autorské kariéry na samém jejím sklonku nejen nezpronevěřil, ale že jim vývoj dával v lecčems za pravdu. V každém případě ovlivnily i pozdější tvorbu "českých Němců" - viz jen Watzlikův román O Böhmen! - natrvalo a měly by jistě ty v mnoha ohledech prorocké prózy co povědět i "českým Čechům". Jejich autor, i dnes ceněný stále víc a víc, zemřel deset let před osudným nástupem nacizmu 29. června 1923 v Meersburgu při Bodamském jezeře, kde žil jako soukromý učenec už od roku 1909.

- - - - -
* Hořice v Podkrkonoší / hora Třístoličník / † Meersburg (BW)