JOSEF MAYER
Časový skok
Svoboda umění je následkem rostoucí svobody člověka. Když zlaté pozadí obrazů svatých bylo nahrazeno zachycením krajiny, znamenalo to prostě, že člověk neobrací už pohled jen tam vzhůru. Namísto metafyziky vstoupila do jeho zorného pole země a spolubližní. Při zkoumání světa, v němž právě se svými spolubližními žil, zamířil teď někdy zrakem i "doleji", jeho zájem začal platit i věcem. Ty byly malíři pojaty jako "zátiší" (v originále "Stilleben" - pozn. překl.). Poněvadž se tak stalo v renesanci (a jen tady se tak mohlo stát), následovalo zpodobení způsobem přírodě velmi věrným (zrození realismu). Jako příklad bych chtěl uvést dílo Flegelovo (Georg Flegel /1566-1638/, rodák z moravské Olomouce /Olmütz/, je považován za prvého německého malíře zátiší vůbec - pozn. překl.). Od té chvíle se realistické zpodobení projevuje zejména právě v zátiší. Poněvadž pak tomuto zřetelně chybí "nadstavba", stává se sama forma obsahem - zcela v moderním smyslu. Poměrně brzy jsou malířskou modernou vnášeny věci (které byly předtím "napodobovány" malbou) do obrazu přímo a integrovány do něj, takže se jím vlastně samy stávají (zrození koláže). Umělec se zmocňuje věcí konkrétně a ne jako až dosud "šamanistickým" jejich "zobrazením". Mnohými z reprezentantů moderny jsou barvy postupně víc a víc nahrazovány věcmi; neboť tak jako tak umělecké dílo sestává nakonec jen z věcí - až je nakonec věc sama prohlášena za umělecké dílo (jak to činí třeba Duchamp či oni "Nouveaux Realistes"). Umělec už netvoří z hlíny, nýbrž z "prefabrikovaných" věcí, aby z nich vytvořil existenci novou - tak řečenou "supervěc". To je můj časový skok do postmoderny: nevytvářím jen realitu, koláž, ale maluji její realistický obraz: umělecké dílo sestává opět z malířství (jako svého času u kolegy Hegela).
Hoam!, 1996, č. 3, s. 171-174
Toto malířské vyznání pochází z katalogu výstavy "Konzept Realismus", kterou uspořádalo v bavorském Řezně (Regensburg) výtvarnické sdružení Berufsverband Bildender Künstler Niederbayern/Oberpfalz. Jeho autorem je pak Josef Mayer, malíř a kreslíř samouk, rodem z osady Dolní Borková (Mayerbach), zatopené dnes stejně jako obec Pestřice (Stögenwald), kníž náležela, a mnoho jiných dalších Lipenskou přehradou. Spatřil tam světlo světa v roce 1939 a německé jméno místa, jinak řečeného i "Urbachl", pochází od jiného Mayera, totiž schwarzenberského inženýra Ernsta Mayera, zastoupeného rovněž na internetových stranách Kohoutího kříže. Jinak bylo Mayerů v Mayerbachu víc: napočítal jsem mezi majiteli domů při odsunu 1946 hned čtyři rodiny toho příjmení. Vyhnáním se Josefovi rodiče a tři jeho sourozenci ocitli v bavorském Landau an der Isar (podle řeky, na níž to město leží, se jmenuje i umělecké sdružení Isargilde, jehož se stal Mayer v roce 1974 členem). Tam vychodil školu, tam se odvážil prvých svých výtvarných pokusů a rozhodl se nakonec pro inženýrské studium, po kterém vstoupil do státních služeb. Bydlí v Niederhöcking, od roku 1978 místní části města Landau an der Isar. O své umělecké dráze vypráví sám v knize "Künstler im Rottal":
Od časného mládí pátravě plachtím dějinami umění: od starých mistrů počínaje jsem se chvíli stavěl u impresionistů, nedal se zvábit sirénami abstrakce a delší čas setrval pak u surrealismu. Před asi dvanácti lety jsem se k dědictví starých mistrů pokorně vrátil a vyrovnávám se s viděným. Pozoruji věci, slídím po nich, zmocňuji se jich. Jsou to především věci, které svou opotřebovaností ztratily funkci, původně jim lidmi svěřenou. Mými motivy jsou zdi, ze kterých opadává omítka, plech, který rezne, dveře, které jsou zatlučeny hřebíky, okna, jež oslepla, plakáty, třepotající se potrhané ve větru. Prolamuji se do těch zdí, co mě obklopují, do zavřených oken a dveří, do nichž se mé obrazy převtělují. Přemlouvám je, aby vstoupily do nových souvislostí, převzaly nové nezvyklé funkce, vyjádřily jimi mé myšlenky. Pokouším se zachytit cípek bytí těch věcí. Zaklety do malířského plátna, podobají se teď zdi jakési informační obrazové struktuře, staré plakáty se stávají vzájemně související koláží, konstelací spíše surrealistickou. Moje dobyvatelská vášeň se nijak nezastavuje před lidmi. Konfrontuji je s věcmi, zaměňuji je jimi. Pokouším se tak navodit jejich užší reciprocitu, dát do pohybu trvalý dialog. Pokouším se z nich vymámit odpovědi na otázky, které jim záludně kladu. Realita je prostě velkou pevninou mých dobrodružství a objevů.
Na jiném místě - v katalogu k 25. jubileu Isargilde - líčí pak přímo svůj pracovní postup takto:
Zatímco Picasso se vypíná, že nic nehledá a přesto neustále nachází, vidí Max Ernst sám sebe jako neustálého hledače, pro něhož by byla smrt, kdyby co nalezl. Mne motivy potkávají; nevím, zda jsem je hledal. V každém případě se jich chopím. Mnohdy jsou z toho obrazy. Často jde o motivy takříkajíc na okraji naší běžné pozornosti, věci, zbavené původního účelu. Je tím vinen čas; to on věci změnil svým působením. Ty se pro nás stávají relikty; se svým účelem ztratily mnohdy i svou původní formu. Tu novou forma, nyní zdánlivě bezúčelnou, si teď přivlastňuji, ukládám ji do obrazu. Ozřejmuji ji na pohled, poukazuji na ni. Dávám jí tak vlastně nový obsah. Podávám je realisticky. Tím i uchovávám na věcech stopy času. Stávají se samy znamením míjejícího času - a já hledačem jeho stop.
Malíř ze Šumavy je filosofem, jak to dávno vyžadoval na malířství Hegel: co jiného je ono hledání smyslu, který nabízejí stopy lidského bytí v neúprosném čase? "Urbachl", ten rodný Mayerův Mayerbach, svým jménem značí česky "prapotůček".
- - - - -
* Dolní Borková / Pestřice
