ALFRED VON MEISSNER
Jedno slovo, dokud ještě není příliš pozdě!
(...)
A teď ještě několik slov zvláště určených Vám, čeští bratři! Vidíte nadcházet dobu, kdy budete moci uplatnit svou řeč a svou národnost. Je tomu zrovna třicet let, co jste počali zaplevelené a cizími kořeny prorostlé pole své literatury znovu obdělávat. Vykonali jste za tu dobu veliké dílo, na které jiné národy potřebovaly staletí a vytvořili písemnictví pevně zakotvené v domácí půdě. Dosud byla Vaše činnost brzděna, Vašim snahám stály všude v cestě zábrany; tyto překážky jsou nyní odstraněny a Vaše činorodá síla získala teď volný prostor. Vy však vidíte ještě jednu překážku: vedle Vás stojí ještě jedna řeč, ještě jedna literatura, ta německá. To ale není přece nijaká překážka, nijaký nepřátelský element; to je vyzbrojený sok, jenž s Vámi chce počít duchovní zápas. Tento duchovní zápas zkouší a bude zocelovat Vaše duchovní síly, zušlechtí je tak, že se stanou velkými. Vítr a slunce jsou teď mezi Vás rozděleny rovnou měrou; provádějte výpady a odrážejte je zas, bojujte o krásné vítězství ducha, ale ve fair play! (i v originále "aber fair play!" - pozn. překl.). To znamená čestná hra, nijaká záludnost a hrubost! Bojíte se, přiznejte to jen, německé vzdělanosti, výše, na níž je německá literatura, a myslíte, že jejich přítomnost zde by mohla zbavit Vaše úsilí plodů a znovu zničit, co jste vybudovali. Hanběte se za takové obavy. Já jako Němec mám o Vaší literatuře mínění lepší. Mohla-li vyklíčit a dojít květu v době, kdy jste ji mohli pěstit jen v nočních temnotách, nebude snad moci rozvíjet se mocněji nyní, kdy ji ozařuje denní světlo svobody? Připomínám Vám ducha Vašeho velikého Jungmanna (v originále "an die Manen Eures großen Jungmann" - pozn. překl.), jenž by Vám, kdyby žil, řekl něco podobného!
(...)
30. dubna 1848
Odsun (2000), s. 120
P.S. Z příspěvku, podepsaného šifrou F. M-r. a otištěného původně v německém pražském listě Bohemia 2. května 1848, otiskl mimo jiné i tuto pasáž obsáhlý sborník, sestavený dvojjazyčně péčí Sudetoněmeckého archivu v roce 2000 a zahrnující z Meissnerova pera rovněž záporný pohled na Slovanský sjezd, působící podle něho jako pěst na oko a bizarně exotická schválnost v "německy civilizované Praze", odkud autor odjíždí na znamení svého postoje ke sněmu do Frankfurtu nad Mohanem.
|
Aus dem Schlußgesang (...) Geschritten bin ich, reich an Freud und Schmerzen, Durchs schöne Land, von Wald und Berg umhegt, Und hab gelauscht an der Scheinleiche Herzen, Die Hand auf jede Scholle Lands gelegt, - Noch pocht das Blut tief in des Herzens Kammer, Des Lebens Quellen gehen ihren Lauf, Oft, aus dem Schlaf, in unsagbarem Jammer, Blickt stumm das Land zum blauen Himmel auf - Doch wird 's gelingen, dieses Herz zu retten? Ersteht die Kranke stark zu neuem Licht? Nun wirft sie sich umher auf ihren Betten - Wird ihr ein Retter nahn? Ich weiß es nicht. Mir bangt, es kommt ein Tag, wo zum Ringen, Zum letzten Ringen sich dies Land erhebt, Wo es, zu brechen seines Zaubers Schlingen, Noch in der Brüder Fleisch die Nägel gräbt, Ein Tag des Kampfs, der Schmerzen und der Leiden Ein Becher bis zum Rande übervoll, Ein Tag, an dem im Kampf sich soll entscheiden Ob Deutsch, ob Böhmisch endlich siegen soll. Ich aber will nicht wissen, was ihm werde Für eine Lösung, diesem Tag von Blut, Ich freue mich, dass dann in kühler Erde Wohl lange schon mein müder Leichnam ruht. Der freie Dichter, deutschen Blutes Sprosse Und doch der Heimath treu in ihren Wehn, Der stets beim Schwächern stand als Kampfgenosse, Wie sollt' er dann im Heer der Stärkern stehn? Für Volksthum focht er treu in allen Tagen, Sein Wort der Losung war Gerechtigkeit, Zu welchem Heere sollt' er sich jetzt schlagen Und wie entgehn dem Irrsal böser Zeit? Das Schwert müsst' er aufs eigne Herze wenden, Den Zwiespalt tilgend mit dem eignen Mord, Säh' er das Opfer mit erhobnen Händen Vor sich, und Brüder hier und Brüder dort! (...) |
Z Dozpěvu k eposu Žižka (...) I kráčel jsem -- s radostmi a i s bolem zemí, lesy a vrchy vroubenou, naslouchal nad zdánlivě mrtvým tělem, na každou hroudu klada ruku svou. Ó v srdci jeho dosud krev se proudí, života pramen běh svůj nestaví, a ze spaní, kdy vášeň v hruď se loudí, kraj němě vzhlíží v blankyt modravý. Leč, zdalipak se jeho rány zhojí? Unikne chorý hrobům ledovým? Teď na loži se hází v nepokoji -- najde se spasitel? -- Já nepovím! Však vím, že přijde ještě den, kde k boji, v poslední zápas zem ta povstane, kde k soudu, k pomstě naposled se zrojí, a v bratrův maso nehty veklane; den zápasu, bolesti, utrpení, jak číše až na pokraj plněná, den, kde ve válce najde rozřešení, zda Čech -- či Němec zvítěziti má! Já však o této krveplné době, jak skončena, nic nechci věděti, mne těší to, že dávno v chladném hrobě chladné mé tělo bude ležeti. Svobodný básník, kmene německého, a přec své vlasti věren v neštěstí, který vždy s pomocí stál u slabého, jak by měl stát pak k straně silnější! Za národnost on válčil v každý čas, a "spravedlnost" heslem jeho byla, jak u bezpráví moh' by státi zas, kdy doba by jej s vražedníky slila? Ve vlastní srdce meč by musel vrazit, rovnaje rozpor vraždou sebe sám, kdy zřel by oběť zoufale se plazit s proklínáním -- a bratry zde -- i tam! (...) |
|
1846 |
|
Jen ve druhém, třetím a osmém verši tu upravuji starý český překlad J. Ervína Špindlera z roku 1864, který si zachovává autentický půvab (jen verš končící "nad mrtvolem" jsem změnil a neopomněl dodat "lesy" v řádce předchozí, kvůli tomu pak níže i "zem vzhlíží" na "kraj vzhlíží"). Básník tu hovoří o sebevraždě, kterou pak skutečně skoncoval 29. května 1885 v rakouském městě Bregenzi svůj život rok poté, co v Berlíně vyšel svazek jeho sebraných spisů, obsahující právě epos Žižka, jako by měla být novým vydáním dotvrzena Špindlerova poznámka dvacet let už stará, že básník trvá na svém postoji. To se ovšem s pravdou nijak nesrovnává, jeho názory se místy až příkře vyvíjely v protičeský odpor. Nás sice zajímá na Meissnerovi vlastně jen jeho "regionální" téma (jeden oddíl této nejlepší asi položky celé básníkovy tvorby se dokonce přímo odehrává v Budějovicích, odkud sto let poté, co byly napsány citované verš, vyjel 1946 prvý vlak s odsunem Němců), je třeba ovšem promluvit bezpochyby i o něm samém, jakkoli je mezi Němci z Čech zmiňován dostatečně bohatě. Pražská Národní knihovna má mezi osobními archivy, které chová ve své péči, také soubor Meissnerových dopisů, jejichž pravděpodobným adresátem je Josef Huschak ve Vídni. Mezi německými literáty ze Šumavy zaujímá podivnou náhodou právě autor toho jména významné místo a figuruje i mezi autory internetového souboru Kohoutí kříž. Tím ovšem až na téma pro nás Čechy zásadního jistě Meissnerova díla, jímž je jeho epos o Žižkovi, vazby k šumavskému regionu jako by končily. Narodil se 15. října 1822 v Teplicích (Teplitz) jako syn tamního lázeňského lékaře a skotské matky. Mluvit se naučil také nejprv anglicky a pak teprve německy. Roku 1846, tj. v touž dobu, kdy napsal svého Žižku, stal se po studiích v Praze doktorem všeobecného lékařství, praxi však nikdy ani nezačal provozovat. V poezii mu byl ovšem velkým vzorem Lenau, ale poté, co byl jeho epos v Rakousku ihned zakázán a Meissnerovi hrozilo v Lipsku zatčení, emigroval do Paříže. Tam se mu stal důvěrným přítelem Heinrich Heine, jemuž nablízku i bydlil (nemohu tu nevzpomenout historku o "nikoli Židovi" Meissnerovi z Kafkových Dopisů Mileně na s. 61 českého vydání v nakladatelství Academia z roku 1968). Po návratu do Prahy a bouřlivém roce 1848, kdy se v květnu vzdal členství v národním výboru a s Čechy, svolávajícími Slovanský sjezd, se rozešel v příkrém rozporu (v dopise Palackému z téhož měsíce května 1848 odmítl dokonce ve jménu německé jednoty i myšlenku samostatného Rakouska vůbec). Byl zvolen do frankfurtského sněmu - byl tam blízkým přítelem a spolubydlícím třeba Josefa Ranka, vlastního zakladatele německé šumavské literatury) a změnil i znění své básně o Žižkovi. Roku 1850 odešel do Anglie a s Moritzem Hartmannem procestoval Skotsko, domovinu své matky. Literární kariéra nakonec ztroskotala na plagiátové aféře, o níž se lze velmi podrobně dočíst v Ottově slovníku naučném u Meissnerova hesla. V Bregenzi, kde žil posléze od šedesátých let devatenáctého století ženat se sestrou romanopisce Karla von Bayera (ps. Robert Byr), podřezal si nakonec žíly vystaven hrozbě prozrazení společníkem svých autorských eskapád. "Zapřel-li M. svou lásku k české vlasti, své lásce ke svobodě zůstal věren," končí heslo Arnošta Krause v Ottově slovníku naučném a nenabízí tím poctivě ani nám nic ze snadných životních řešení.
- - - - -
* Teplice / † † † Bregenz (A)
