EMIL MERKER
|
Buch deines Lebens Wenn in der Dämmerung die Scheiben erblinden, erblüht das Feuer im Herd. In seinem Schein magst du wiederfinden, was einst dich beglückt und versehrt. Wunden, sie sind nicht das Schlimmste gewesen. Dein Leben, dies schwere Buch, erst wenn du es grübelnd noch oftmals gelesen, verstehst du, was Segen, was Fluch. Verwunden ist schlimmer, als Wunden erleiden! Schreibst du dein Buch nun zu Ende: zur Sühne nütze die letzten Seiten, achtsam die Blätter wende! |
Kniha tvého života Když okna slepnou prudce v soumraku, doma v kamnech už tichý plamen hoří: co život dal i vzal ti, v zázraku toho světla se k tobě rozhovoří. Jen sčítat jizvy brzy unaví. Tvůj život sám, ta vzácná těžká kniha, častokrát čtena někým hloubavým dá pochopit, co tísní tě, co zdvíhá. Ranit je horší, než sám strpět ránu. Piš sám té knize její dobrý děj - smíření ponech na poslední stranu a uvážlivě listy obracej! |
|
Fruchtbares Erbe - 20 Jahre Sudetendeutscher Kulturpreis (1974), s. 86 |
|
|
Tröster Wald Du musst oft zu mir kommen, dass sich wieder rein schweigt dein Mund! Hab ich dich erst wieder ans Herz genommen, dann wirst du gesund. Lang hör meinem Rauschen zu, viel zu viel Worte vernahmen seine Ohren; aber wenn du dich ganz an mich verloren, dann bist du wieder du. Deine Augen, trotzig einst, voll Fremdheit, tief, was ist mit diesen Augen geschehen, seit der Junge hinaus in die Welt lief? Oh, die müssen wieder viel in meine grüne Stille sehn. Aber das ist nun einmal dein Geschick: kaum hab ich dich wieder gesund gemacht, ist auch die Unruh von neuem erwacht und treibt dich in die Welt zurück. |
Les utěšitel Častěji musíš přijít ke mně, sem, kde se mlčet smí! Na prsa přivinu tě zase jemně a zbavím nemocí. Jinde tě zalehá ten vodopád slov odevšad. Kéž nyní můj šum dlouze přijmeš a ztracen povolíš své touze zas sebou sám se stát. Tvé oči, vzdorné tak a cizí též, co s těma očima se stalo od časů dětství, co tak světem jdeš? Jen pohleď sem v mé zelenavé přítmí aspoň málo. Co ale stejně s tebou dít se má, sotva se ve mně dočkáš uzdravení? Tvůj mír se vzápětí zas v neklid mění a svět tě zhltne odznova. |
|
Sudetenland, 1966, s. 81 |
|
|
Der Tisch Fest gefügt und gezimmert, war einst Baum im Wald, Ist nun gut für Essen und Trunk, Ausruh und Händefalt. Stellte oft und oft das Weib die Schüssel darauf, Saßen Kinder drum, löffelten emsig, wuchsen auf... Geschlemmt ward nie daran; um so öfter gefast'; Der Herr Jesus war auch manchmal zu Gast. Manchmal auch der Teufel; tat Gift in Red und Speis, Ließ Fäust aufschlagen, Hass aufflammen,blind und heiß. Ist lang her. Vater und Mutter sind grau und krumm. Ein Atemzug Gottes ist Menschen leben herum. Zittrige Greisenhände ruhn schwer darauf im Gebet, Zahnlose Kiefer nicken ohn Klang und Widerred. |
Stůl Pevně sklenut a spojen, v lese jak strom dřív žil, teď jí a pije se na něm, ruku's naň položil. Jak často maminka děti sem k míse zvala, sedaly tu, tady je vychovala. Hojností nehýřil, častěji slavil postem, mnohdy sám Ježíš Kristus byl zato při něm hostem. I ďábel mnohdy ovšem; jed v sklínce, řeči svist, zaťatá pěst, žár kleteb a slepá nenávist. Dávno je tomu. Matka i otec zešedli nad tím stolem. Jak pouhý Boží vzdech šel lidský život kolem. Sepjaté ruce se při modlitbě chvějí, tak beze vzdoru, tiše doznít nech slova její. |
|
Sudetendeutsche Anthologie - Lyrik, s. 188 |
|
|
Heilige Nacht* Es bringt die liebe Liebe nur Leid und wieder Leid. Das arme Herz preist dennoch: "Sie sei gebenedeit!" Verbrannt, versengt, versehret - das Herz: "Bin dazu da." Zermartet und zertreten - das Herz: "Sag' dennoch Ja." Sie lässt in Gott mich münden, aus dem durch sie ich kam. Schlief tausend, tausend Nächte Versperrt in harter Scham. Nun hat sie mich erwecket, lässt mich entrückt ihn schaun: ein Kindlein ward geboren, heut Nacht beim Morgengraun." |
Svatá noc I když má s láskou milou jen bolest na bolest, to srdce promluvilo: "Ať požehnána jest!" Sežhnuto do kořene dál řekne: "K tomu jsem." A láskou rozdrcené: "Je to s mým souhlasem." V Boha mi dává ústit, z něhož jsem vzešel s ní. Stud krásu neopustil v sta nocí tajemství. Budí mne divnou silou, já chci je uvidět: v noci se narodilo dítě, jež spasí svět. |
|
Weihnachtsgeschichten aus dem Sudetenland, s. 58 |
|
Emil Merker se narodil 7. dubna 1888 v Morech u Podbořan (Mohr bei Podersam) jako syn domkáře a vesnického krejčího. Do gymnázia chodil už v Chomutově a studoval pak na pražské německé univerzitě přírodní vědy. Promoval tam na doktora filosofie a po ukončení studií působil v Praze jako vysokoškolský asistent. V letech 1915-1935, tedy plných dvacet let, byl poté profesorem vyšší lesnické školy v Zákupech (Reichstadt) nedaleko České Lípy. V letech následujících se věnoval už jen psaní a žil až do tragického odsunu v Neštěmicích u Ústí nad Labem. Jeho domovem původním však zůstalo Žatecko, úrodná rovina plná vlnících se obilných lánů, plodných vinic a huňatých chmelnic s jejich hořkým pachem zeleného zlata. Jako by už tady začínal Východ s nekonečným šírem obzoru a melancholií ztracenosti jedincovy. To je ovšem pouhý klam: Čechy jsou naopak, nebo alespoň někdy byly, kotlinou přímo určenou k tomu být útočištěm a svorníkem kontinentu jménem Evropa. Jenže mezitím obvykle nastalo zřetězení katastrof, z níž jednou byla právě i poslední válka a následné vysídlení tří milionů německy mluvících obyvatel země. Jednou z jeho obětí byl i Emil Merker, někdejší nositel československé státní ceny za literaturu z roku 1936. Ocitl se tak jako tolik jeho krajanů z Čech v horských končinách Dolního a pak Horního Bavorska, kde naštěstí nalezl lidskou ochotu a nezištnou snahu pomoci v nouzi. Mimo jiné to byl významný stifterovský badatel (Merker sám je autorem hned dvou knih o Adalbertu Stifterovi) a pak i v Bavorsku vysoce ceněný spisovatel Max Peinkofer, také zastoupený v naší antologii, který mu nabídl trvalejší pohostinství. V Merkerově vzpomínkové knize Unterwegs (Cestou) vstupujeme tak spolu s ním k pobytu ve "Stifterově zemi" pod Třístoličníkem na jižní slunečné straně Šumavy, kde mu bylo souzeno nějaký čas žít. Tak se i Stůl z jedné Merkerovy básně stává symbolem nadčasovějším než pouhá vzpomínka na starý domov a spojuje v sobě vlast starou a novou silou smíření s osudem i pokusem začít znovu - "z čistého stolu". Emil Merker zemřel 23. června 1972 v Ebratshofen/Allgäu, kde sídlil už od roku 1948, v té nádherné končině Německa na jihobavorské alpské hranici. Dožil se téměř 85 let jako jeden z nejvýznamnějších sudetoněmeckých autorů ověnčen během svého dlouhého života mnoha poctami. Přitom svou první knihu veršů napsal až ve 43 letech a prvý román ve svých 44 letech. Jeho básnická krajina může připomínat svou robustní hmotností bavorského Richarda Billingera, svými tragickými tóny pak téměř "našeho" Rakušana Georga Trakla. Teprve odstup nám však umožní pochopit nejvlastnější rys Merkerův, který může své kořeny vyvozovat právě jen z vlasti velkého Šumavana Adalberta Stiftera. Proti barokní zdobnosti svého vrstevníka Josefa Weinhebera staví přitom Merker spíš klasickou prostotu Mörikeovu, byť postrádá jeho apollinské lehkosti. Vždy totiž krouží kolem hlubin lidské krize, vždy stojí tváří v tvář duhovému oblouku mezi kolébkou a smrtí. Je totiž krajanem Oráče z Čech.
- - - - -
* Mory u Podbořan / Lackenhäuser (BY) / † Ebratshofen (BY)
