HANS MICHAL

Kostel v Železné Rudě - symbol našeho domova

Když my Železnorudští pomyslíme v teskném ohlédnutí z dálky na náš nezapomenutelný šumavský domov (v originále "Waldheimat" - pozn. překl.), vynoří se v paměti před očima zejména náš domovský kostel jako obraz ze všech nejmilejší. Pro svůj osobitý vzhled právem platí za symbol Železné Rudy vůbec. Věnujme mu tady proto alespoň malou chvíli láskyplného rozpomenutí!
Ve své dnešní podobě vznikl v letech 1729-1731 na místě dřevěné kaple, kterou tu dal vystavět tehdejší majitel panství hrabě Nothaft von Wernberg roku 1691 pro první osadníky. Kostel má šestiboký, respektive hvězdicovitý půdorys. Je to kamenná stavba uměřené výšky, pojatá v barokním slohu a krytá mohutnou cibulovitou bání. Vedle stojící přístavba zvonice je zakončena rovněž cibulovitou kupolí věže. Pozoruhodná je vnitřní konstrukce velké kupole, nesená otesanými kmeny šumavských stromových velikánů, které se bez nosníků a opor pnou křížem krážem nad celým vnitřním prostorem kostela jako mistrné dílo starého stavebního umu předků.
Zvláště nápadná se zvenčí jeví při pohledu každému hvězda na špici kostelní báně i věže namísto obvyklého kříže. Příčinou je ovšem právě náboženská symbolika. Kostel je totiž zasvěcen Panně Marii Pomocné z hvězdy (v originále "Maria Hilf vom Stern" - pozn. překl.) a hvězda nezdobí jen vršek kostela, nýbrž s jejím symbolem se setkáváme vícekrát i na dlažbě jeho interiéru a také kostelního náměstí hned před vchodem dovnitř.
Jak vypráví pověst, měl dostat železnorudský kostel na paměť tehdy ve zdejší kotlině kvetoucí výroby skla kupoli v podobě jakési skleněné nádoby. O samotném původci odvážného záměru pak dokládá, že ze zoufalých pochyb nad jeho zdarem chtěl uniknout odpovědnosti útěkem odtud, byl však ve Zwieselu záhy dopaden a pod ochranou stráže přiveden nazpět, aby dokončil dílo.
Mnohdy se dala slyšet z úst okouzlených cizinců užaslá otázka, jak se stavba tak exoticky, rusko-byzantsky působící mohla objevit v těchto končinách. Je namístě pokusit se na historickém podkladě o vysvětlení dohadů a domněnek, které se kolem toho vyskytují.
Kostel byl, jak už zmíněno, zbudován v letech 1729-1731. Několik roků předtím, za války o španělské dědictví, v níž vystupoval bavorský kurfiřt proti rakouskému císaři na straně Francie, stalo se, že dne 20. dubna 1703 vpadl jeden sasko-polský pomocný útvar císařských pod velením generála Matthiase barona ze Schulenburgu, a sice šest regimentů pěchoty (3374 mužů) a čtyři regimenty kyrysníků (1870 jezdců), sem do Železné Rudy a usídlil se tady. Železná Ruda byla tehdy dosud bavorská. Tu prý jeden z příslušníků toho vojska, pocházející někde od polsko-ruských hranic, buď pro nemoc, či snad jako zběh zůstal tu natrvalo a mohl se snad několik let poté stát původcem exoticky dnes působícího nápadu. Mohlo to být někdy kolem roku 1928, kdy ředitel české menšinové školy Červenka (v originále "Cervenka" - pozn. překl.) objevil na půdě železnorudského "zámečku" (v originále "auf dem Dachboden des alten Schlosses" - pozn. překl.) napůl ohořelou písemnost, kterou předal muzeu v Klatovech (Klattau) a v níž je nesporným způsobem listinně doloženo pravé jméno stavitele železnorudského kostela. Byl jím místní tesař psaný tu Matthiß Lehner. Dověděl jsem se náhodou o tomto nálezu a mohl si z něho zaznamenat alespoň právě samo ono jméno.
Stejně podivné dohady panovaly o nádherném mariánském obraze na hlavním oltáři, kterou urozená slečna Alžběta z Hafenbrädlů (v originále "Fräulein Elisabeth von Hafenbraedl" - pozn. překl.) získala koupí a darovala ho kostelu. Měl to být údajně originál malby samotného Lukase Cranacha staršího. Ve všech turistických průvodcích i vlastivědných knihách o Železné Rudě (jako je třeba "Des Waldes Hochburg" od Georga Vogela) to můžeme alespoň opakovaně číst. Nekriticky byl tak přebírán názor jednou otištěný a byla mu dávána důvěra až do chvíle, kdy dva znalci umění z Drážďan (Dresden) - byl to umělecký historik profesor Wedemayer a akademická malířka Erna Ottilie Berchtová - za svého letního pobytu zde podrobili obraz zkoumání a zjistili, že údajně pravý Cranach je jen dobrou kopií. Tak bylo učiněno v posledních několika desetiletích jasno jak ve věci osoby stavitele kostela, tak i krásného oltářního obrazu.
Kromě toho posledně jmenovaného obrazu na oltáři jsou na bočních stěnách kostela dosud zachovány náhrobní kameny rodiny Hafenbrädlovy s nápisy vysoké kulturně historické ceny. Nalevo vedle postranního oltáře svatého Floriana je umístěn náhrobní nápis prvního z Hafenbrädlů, zesnulého dne 5. května 1769. Jiné hloubavé náhrobní nápisy najdeme na bočních stěnách vlevo od hlavního oltáře. Nápis druhého z Hafenbrädlů je zejména působivý. Zní takto:

"Tritt Leser, Ehrfurchtvoll heran!
Hier ruht ein Edler Biedermann
Vom reinen alten Deutschen Schlage
Ein Beispiel seltner Redlichkeit
Ein Christ voll wahrer Frömmigkeit
Durch alle seine Lebenstage.
Er starb mit Heitern Angesicht,
Und zitterte vorm Tode nicht.
Hier Ruhe in gott dem Herrn
der Hochedelgebohrene Gnädige Herr
Johann Georg Edler von Hafenbraedl
Herr der Hofmärke Au, March,
Stachesried und Eisenstein
Böhmisch- und Bayerischen Antheils.
Er Starb am 12. Juli im Jahre Christi
1786. Gott habe ihn Selig.

(česky jako: 'Čtenáři, v úctě přistup blíž,
muže počestného tu zříš
spát, ryze německý to rod.
Uměl poctivě dostát slovu
a zbožnost věru opravdovou
zachovat sobě pro život.
Měl v smrti šťastný obličej,
nic neděsil ho její děj.
Pokoj v Bohu tu budiž panu
vysoce urozenému milostivému pánu
Johannu Georgu šlechtici z Hafenbraedlů
pánu na Hofmärke Au, Marchu,
Stachesriedu a Železné Rudě
České i Bavorské.
Zesnul dne 12. července léta Páně
1786. Dej mu Pán Bůh nebe.' -- pozn. překl.)"

Tomuto nápisu naproti je onen veškerým lidem tak oblíbené "Fräulein Liesl", tj. už zmíněné Marie Alžběty svobodné paní z Hafenbrädlů (v originále "Maria Elisabeth Freiin von Hafenbraedl" - pozn. překl.).
Hlavní oltář zdobí rovněž už zmíněný mariánský obraz, nalevo po jeho boku pak stojí socha svatého Jindřicha (Heinrich, tj. císař Jindřich II. Svatý, †1024 - pozn. překl.) v královském ornátu s korunou a žezlem, napravo socha svaté Kunhuty (Kunigunde, žena Jindřicha II. Svatého, †1035 - pozn. překl.).
Postranních oltářů železnorudského kostela je pět: vlevo svatého Jana Nepomuckého (Johann von Nepomuk) a svatého Šebestiána (Sebastian), vpravo svatého Floriana, svatého Josefa a Bolestné Matky Boží.
Tři staré kostelní zvony byly zakoupeny v roce 1788 (cena činila tenkrát 488 zlatých), nové varhany v roce 1871, věžní hodiny posléze roku 1892.
V roce 1873 byla zbořena zeď kolem kostela.
K nejvýznačnějším německým farářům (Pfarrherrn) železnorudským (Markt Eisenstein) lze počítat dp. Tremla a Fleischmanna. Byli nejpilnějšími a také nejznalejšími kronikáři zdejší farnosti a jejich záznamům vděčíme za mnohou historicky důležitou upomínku z minulosti našeho domova. Posledním německým duchovním pastýřem v Železné Rudě byl tehdy ještě mladičký kněz Peter Kaas, pocházející z Bukovce (Mogolzen) u Horšovského Týna (Bischofteinitz) a nyní působící jako farář obce Wondreb blízko Tirschenreuthu v bavorské Horní Falci (Oberpfalz). Směl v květnu či červnu 1945 sloužit v našem starém farním kostele poslední mši svatou a modlit se spolu se svými farníky poslední německou modlitbu tam doma.

Hoam!, 1951, č. 8, s. 2-4

Ten text je podepsán Hans Michal, Hauptschuldirektor a.D. Marktredwitz, Ofr. (Eisenstein). Jeho autor byl opravdu po léta ředitelem měšťanky v "Markt Eisenstein", jak se německy říkalo "české" Železné Rudě, na rozdíl od "Dorf Eisenstein", což je dnešní Špičák. Hans Michal se narodil 28. prosince roku 1885 v rodině rolníka v Ostrově (Ostrau) blízko Stříbra (Mies). Obecnou školu navštěvoval v Kladrubech (Kladrau) a studoval poté na učitelském ústavu ve Stříbře, který ukončil v roce 1904. Místem jeho prvního samostatného školního působení se staly šumavské Dešenice (Deschenitz), roku 1920 už v nové republice byl pak jmenován odborným učitelem na měšťanské škole železnorudské, kde učil němčinu, dějepis, zeměpis a stenografii (těsnopis). Tam se od 1. září 1935 ujal místa ředitele. Už tři roky předtím mu vyšla knížka "Aus Eisensteins Vergangenheit", po níž následoval titul "Festschrift zur Zweihundert-Jahrfeier der Kirche von Eisenstein". Psal i povídky, označované jím samým jako "Bergwaldgeschichten" a zachované v jeho pozůstalosti, z nichž je historicky zajímavá především ta z časů věznění v Klatovech po skončení druhé světové války, kde se ocitl v jedné cele s Hansem Watzlikem, nesoucí název "Und aufrecht stand ein Mann". Turistická mapa okolí Železné Rudy, kterou zpracoval se svým přítelem Fuchsem, visela ještě nějaký čas po roce 1945 v chatě na vrcholu Javoru (Arberschutzhaus). Po osmi měsících vazby byl Hans Michal propuštěn do "odsunu" a uchýlil se do Hof an der Saale k dceři Waltraut Manlikové. Tam 28. května 1954 i po dlouhé, těžké nemoci, jak stojí psáno na parte v krajanském měsíčníku "Hoam!", s nímž spolupracoval a odkud pochází i textová ukázka z jeho díla, vydechl ve svých 69 letech naposledy. Jistě by chtěl, aby i pro něho platil závěrečný řádek náhrobku v kostele Panny Marie Pomocné "z hvězdy": "Gott habe ihn Selig!" Velký německo-český slovník Jankův a Siebenscheinův to opravdu překládá i: "Dej mu Pán Bůh nebe!"

P.S. Dvě Michalovy básně na ukázku jeho veršové tvorby se ostatně dovolávají téhož:

Meinem Kinde Bleib deutsch, mein Kind, Und merk' dir gut: Dein Vater und die Mutter sind Aus deutschem Blut. O merk' es dir, Was du auch bist: Des deutsches Volkes schönste Zier Die Treue ist. Dem Volk sei treu Bis in den Tod. Dass nie dein Handeln dich gereu', Das walte Gott!	Mému dítěti Tvá řeč, dítě, buď německou: jak víš a chceš, tvůj otec i tvá matka jsou z té krve též. Dej pozor vždy a určitě, v čem je to tvé: nejvíc co Němce zdobí tě, se věrnost zve. Měl bys, co živ, tak na svém stát až do konce. Co jsi, neměl bys litovat, sám Bůh to chce!
Waldheimat, 1927, s. 156 P.P.S. Věru jadrná, řekl bych až nepřeložitelná stručnost tehdy už dvaačtyřicetiletého železnorudského autora. O deset let později ještě se v knize, vydané jako "jihočeský" doplněk Německé čítanky (Deutsches Lesebuch) pro obecné školy Československé republiky (zbýval jí ovšem už jen rok života) objevilo i toto jeho šestiverší:
Mahnung Du sollst in allen Lebenslagen den g'raden Weg der Wahrheit gehn, in guten, wie in bösen Tagen stets treu zu deinem Volke stehn, sollst schmieden selber dir auf Erden das Glück, ein ganzer Mann zu werden.	Napomenutí Ať život cokoli ti schystá, máš přímou cestou pravdy jít, věrný být rodu dozajista či v den zlý, či v ten samý svit. Koveš sám štěstí si na zemi být celým mužem mezi všemi!
Der Heimatkranz - Heimatbuch für Südböhmen (1937), s. 9