MARIA THERESIA MINICHOVÁ
|
Mein Hohenfurth In dem schönen, grünen Böhmerwalde liegt ein liebes, stilles Städtelein angeschmieget an der Moldau grünen Ufern wie 's Kindchen an sein trautes Mütterlein. Edler Wok, den Rosenberger Ahnherrn ward bedrängt einst von der Moldau Flut. Für die Rettung aus den wilden Wogen tat er ein Gelübde groß und gut. Dies Gelübde ist zu Stein geworden. Auf dem Felsen auf der Moldau Rand bauten Mönche aus dem Zisterzienserorden ein herrlich' Gotteshaus mit eigner Hand. Trittst Du in die hohe heilge Halle Ehrfurcht fasst dich frommem Schauer gleich. Kniest Du vor dem wundervollen Tabernakel wähnst Du, Du seist im Himmelreich. Siehst Du das Gemälde golden funkeln? Von Künstlerhand geschaffen ist das Bild -- Maria, mit dem Gotteskind im Arm sie blickt herab auf dich so gütig mild. Aus des Domes weihevollem Dunkel Trittst Du in den Raum des Stiftes hinaus. mit seinen runden Türmen wuchtgen Mauern wie eine große Festung sieht es aus. Eine waldumsämte, weite Straße führt zur grandiösen Teufelswand aufgetürmt aus tausend graniter Blöcke tief unter ihr der Moldau silbern Band. Kehr' um! Du gehst durch Gottes Garten, zum Ort, von waldgen Bergen rings umsäumt. Doch nicht des Reichtums Spuren sind zu sehen, Dornröschen ist 's, dass süß im Schlafe träumt. Es gibt kein Hasten und kein wildes Jagen, Ruh' und Frieden atmet jedes Haus. Im Schatten von Kastanien kannst du rasten Und sinnen: Am schönsten ist 's zu Haus. Oben von des Berges Höhe grüßet dich ein armes Kirchlein klein, doch ein Heiligtum! Die Heimstatt der Gottesmutter, Maria Rast am Stein. Viele Beter fanden was sie suchten: Trost im Kummer hier und schwerem Leid. Sie half! Sie wird gewiss uns heimwärts führen. Maria! Mutter, du gebenedeit. Und weißt Du, wie dies traute Städtlein heißt? So reich an Schönheit und der Ruhe Hort. Es nennt sich Hohenfurth, des Böhmerwaldes Perle. Es ist mein lieber, teurer Heimatort. |
Můj Vyšší Brod V mé krásné, zelené Šumavěnce leží milé, tiché městečko, přituleno k vltavskému břehu jak dítě v objetí s matičkou. Šlechtic Vok, ten předek pánů z Růže, stržen byl kdys do té řeky vln. Za svou záchranu pak z nebezpečí učinil slib, dobrých citů pln. Ten slib zvěčněn stanul do kamene. Ve skále na břehu Vltavy mnichům z cisterciáckého řádu dal k Boží cti klášter postavit. Vstup jen do vysoké svaté lodi, v zbožné pokoře se pokloníš, poklekneš před divem svatostánku, obklopuje tě snad nebeříš? Vidíš obraz, celý v zlatém třpytu? Dobrý umělec jej maloval -- Matka Boží v náruči má Dítě, její zrak i tebe něhou jal. Z toho dómu posvátného šera vykročíš na nádvoří a hned stojíš pod ochranou věží, hradeb, klášter je co pevnost na pohled. Lesem obklopená cesta odtud k Čertově stěně tě dostává, ze žulových bloků navršené, pod nimiž se stříbří Vltava. Vracíš se, jdeš jak zahradou Boží k obci, vrchy lesnaté kol má. Nelze stopy bohatství tu spatřit, zde sladce spí Růženka Šípková. Není tu spěch a shon jak jinde všude, každý dům vydechuje mír a klid. Ve stínu kaštanů si můžeš odpočinout a snít: je nejkrásnější doma být. Z výšiny tam nahoře tě zdraví kostelíček, celý skromný je, Maria Rast, domovem je ale Matky Boží samé, Panny Marie. Nalezli tu mnozí prosebníci útěchu své duši znavené. Pomohla! A jednou i my domů dojdem k Matce blahoslavené! Víš, jaké má to městečko jméno? Krása a klid zná tu spočinout. Vyšší Brod zve se a Šumavy je perlou. Domovsky drahý, nade vše milý kout. |
|
Glaube und Heimat, 2011, č. 4, s. 7 |
|
P.S. Verše poslala do redakce krajanského měsíčníku Helene Hableová, roz. Pecklová, sestra Seppa Peckla, samostatně jinak zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, zpravodajka rodácké rubriky "Hohenfurth" na stránkách krajanského měsíčníku Glaube und Heimat. Nepříjemný autorčin omyl ve druhé sloce, počínající původně jménem "Peter Wok", jsem si dovolil v originále i v překladu upravit na "Edler Wok", resp. "šlechtic Vok", poněvadž o posledního Rožmberka věru nejde.
Narodila se v Kaplici (Kaplitz) 9. března roku 1881: otec, kaplický diurnista (tj. "denní písař", rozuměj písař za denní plat) Rudolf Minich byl synem pekařského mistra v Nových Hradech Andrease Minicha a jeho manželky Theresie, roz. Herzogové z Německého Benešova (Deutsch Beneschau, dnes Benešov nad Černou), matka Wilhelmine, roz. Svobodová, byla dcerou lesníka v Žirovnici (Serowitz) Wilhelma Svobody a jeho ženy Marie, roz. Brandejsové. Maria Theresia, jak byla 11. března v Kaplici pokřtěna, vystudovala učitelský ústav v Praze a byla pak s výjimkou několika málo let učitelkou a posléze ředitelkou školy ve Vyšším Brodě. Vedle své pedagogické práce se hojně věnovala místní veřejné a spolkové činnosti. Zůstala neprovdána a už v listopadu roku 1945 byla se svou neteří zcela znenadání vyhnána ze svého bytu, naložena spolu s jinými osobami na nákladní auto a odvezena z Vyššího Brodu k zadržení, odkud se jí ovšem s kabelkou jako jediným majetkem podařilo uprchnout do Rakouska, z jehož sovětské zóny byla pak vykázána do Bavorska. Byly to zprvu opravdu těžké časy, než jí důchod zajistil stálý příjem a než po prvním pobytu v hornobavorském Hugelfingu našla nový domov v rovněž hornobavorském Weilheimu, centru tzv. Pfaffenwinkelu bavorského Oberlandu (česky asi jako "Kněžský kout Horní země"). Novou zkouškou se jí stala mnohonásobná zlomenina dolních končetin po nešťastné nehodě, která ji nejprve opakovaně upoutala na nemocniční lůžko a pak nedovolila bez cizí pomoci vůbec opustit vlastní byt. Stálé bolesti snášela s obdivuhodným sebezapřením pevně věřící ženy, odevzdané do Boží vůle. Dva dny po jejích jednaosmdesátých narozeninách ji nový úraz přivedl nazpět do nemocniční péče a podle slov nekrologu v Glaube und Heimat "odešla dne 10. dubna roku 1962 ve velkém utrpení, ale posílena častým přijímáním nejsvětější svátosti domů k Otci v nebesích". O tichém pohřbu ji k místu posledního odpočinku provázela paní Erika Liedlová (roz. Beckerová, ročník narození 1924, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) se svým manželem, profesorem ve Vídni, jakož krajané z Weilheimu a okolí. Zajímavé je, že i ve Vyšebrodské elegii neteřině se objevuje jako zakladatel slavného jihočeského kláštera chybně Petr Vok, poslední z pánů erbu Růže. Ten erb jako by nás přesto všechny, kdo jsme "odtud", jaksi pojil dohromady.
- - - - -
* Kaplice / Vyšší Brod / † † † Weilheim (BY)
