ALOIS NEDOBITÝ
O větrné kalamitě z října roku 1870 a o jejích následcích
To, co po staletí ve vší velkoleposti vznikalo nerušeným přírodním řízením, zničil během několika málo okamžiků strašlivý živel, orkán, který se zvedl kolem půlnoci z 26. na 27. října roku 1870 v západním směru s takovou vehemencí, jíž podobné nezaznamenala nikdy historie našich lesů (v originále "unsere Waldgeschichte" - pozn. překl.). Ráno 27. října leželo v celé doméně přes 300 000 sáhů dřevní hmoty rozházeno a polámáno po zemi. Co nyní činit, aby byly při té obrovské zkáze, která lesy postihla, škody na nich co možno umenšeny (v originále "möglichst zu paralysieren?" - pozn. překl.)? Pro nedostatek domácích pracovních sil a možností odbytu museli být získáváni cizí lesní dělníci ze všech možných nejen okolních zemí Páně (v originále "aus aller Herren Länder" - pozn. překl.), do lesů byly všude proraženy cesty, zbudovány parní pily i pily na vodní pohon, vodní nádrže a smyky, obstarány koňské a volské potahy v režii lesních správ vedle masového užití rekvírovaných povozů v úkolové mzdě, nabídnuto a vydáno všemožným způsobem statisíce peněz v hotovosti, aby jen co nejdříve došlo ke zpracování pohozené dřevní hmoty a k jejímu odvozu z lesů. Dal se ovšem předvídat přirozený následek větrné kalamity, k němuž nemohlo nedojít. Výjimečně teplé letní počasí v roce 1871 i 1872 podpořilo všude ve zbylých polomech, v dřevním odpadu a ve vyvrácených, porušených a nemocných kmenech množení dřevokazného brouka kůrovce (jinak zvaného lýkožrout smrkový, v originále "der Fichtenborkenkäfer" - pozn. překl.), který napadl v letech 1872-1874 i lesní porosty bouří doposavad ušetřené a nelítostným, děsivým způsobem je zničil.
Znovu tedy, a to s opětným nasazením všech dostupných domácích i cizích pracovních sil a za značných finančních obětí, musili lesníci podstoupit zápas s novou pohromou a při užití všech známých hubících a preventivních prostředků se zaměřit na co nejúčinnější zvládnutí kůrovcové kalamity, která si vyžádala ne právě nevýznamný peněžní obnos 195 000 zlatých.
V letech 1871-1877 byla v lesích panství zpracovaná polomová a kůrovcová dřevní hmota vyčíslena na 635 000 sáhů, z čehož na zátoňský revír (v originále "das Schattawer Revier" - pozn. překl.) připadlo 118 000 sáhů. Zalesnění polomových a kůrovcových ploch po 6 220 jitrech (v originále "per 6 220 Joch" - pozn. překl.) dosáhlo až konce roku 1879 a vyžádalo si nákladu 68 000 zlatých.
Bůh ochraňuj krásné vimperské lesy pro všechny časy před takovými živelnými pohromami!
M. Schwarz, Berühmte schwarzenbergische Forstleute (1985), s. 156-158
Tato pasáž, kterou zde uvádím ve vlastním českém překladu, je citací zprávy lesmistra Aloise Nedobitého, v níž mu dává hovořit "mit eigenen Worten", tj. lesmistrovými "vlastními slovy", autor jeho medailonu Ing. Antonín Nikendey (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) ve své práci o slavných schwarzenberských lesnících, publikovanou pod pseudonymem Milli Schwarz roku 1985 ve štýrském Murau. Kromě nahlédnutí do digitalizovaných matrik z toho medailonu bohatě čerpám s vděčnou vzpomínkou na zesnulého staršího přítele a nesrovnatelného znalce schwarzenberských lesnických reálií. Jan Alois Nedobitý, tak ho alespoň jako ženicha jmenuje záznam o jeho hlubocké svatbě, se narodil dne 26. září roku 1835 v Nové Vsi (Neudorf) u Hříškova v okrese Louny jako syn knížecího schwarzenberského revírníka Františka Nedobitého a jeho ženy Anny, dcery sedláka Matěje Jiráska z Hříškova čp. 18. V Nové Vsi chlapec vychodil i základní školu a poté, co v Lounech absolvoval tu střední, praktikoval krátce v rodišti u otce, než si podal žádost o svolení k praxi na lesním úřadě v jihočeské Třeboni (Wittingau). Dne 12. února roku 1855 se dvacetiletý praktikant Nedobitý podrobil myslivecké zkoušce (Jagdprüfung) a byl uznán výrokem "brauchbar" jako "použitelný". Od 1. dubna následujícího roku 1856 byl provizorně přidělen coby lesní asistent (Forstassistent) do revíru Jílovice na třeboňském panství. Jako ostatní mladí praktikanti a adjunkti měl i on možnost získat hudební výcvik od českokrumlovského kapelníka Eduarda Antona a začlenit se jako hornista do lovecké kapely hrající při knížecích honech a na loveckém zámku Ohrada (Wohrad) u Hluboké nad Vltavou (Frauenberg) o mši v kapli sv. Eustacha. To byl předchůdce sv. Huberta v roli patrona myslivců a zaštiťoval svým jménem i proslulé hlubocké myslivecké bratrstvo ("Die St.-Eustachius-Jägerbruderschaft in Frauenberg an der Moldau" je i název jiné práce Ing. Nikendeye, publikované v Murau pod pseudonymem Milli Schwarz roku 1980). V roce 1860 požádal Nedobitý o tříletou studijní dovolenou, aby v následujících letech absolvoval, a to s vyznamenáním, lesnické učiliště v rakouském klášteře Mariabrunn u Vídně. Roku 1863 potkává nově poté ustanoveného "Forstingenieuradjunkta" (starý lesnický slovník to překládá jako "příručí u lesního inženýra") nabídka k převzetí vedoucího lesnického postavení v Tachově (Tachau) u knížete Windischgraetze (ten je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), kterou Nedobitý odmítá (Nikendey poznamenává, že své věrnosti Schwarzenbergům nikdy nelitoval). Dne 20. listopadu 1866 je povýšen na lesního geometra při hlubocké zařizovací kanceláři a k 1. říjnu 1867 jmenován vedoucím této kanceláře na panství Krumlov. Už po roce se 1. prosince 1868 stává lesním taxátorem a vedoucím celého knížecího "lesního zřízení" (Forsteinrichtung). Dne 26. února roku 1870 ho v Hluboké nad Vltavou tamní farář páter Josef Vačkář oddává s Annou Marií Jeřábkovou, 28. listopadu 1846 narozenou dcerou Jana Jeřábka, mlynáře v dnes zaniklém Hamru čp. 23 u Hluboké nad Vltavou, a jeho ženy Anny Marie, dcery kováře Josefa Korše v hlubockém Podskalí (Podskal). Když odchází na penzi zasloužilý vimperský lesmistr Josef John (i on samostatným zastoupením figuruje na webových stranách Kohoutího kříže), je Alois Nedobitý knížecí resolucí k 1. lednu 1871 ustanoven jako lesmistr na jeho místo. V den předání úřadu je John stižen mrtvicí a skonává několik dnů nato. Nedobitého čeká zejména řešení následků větrné smrště, která se v říjnu roku 1870 přehnala Šumavou a po níž měla následovat i literárně Klostermannovou zásluhou proslulá "broučková" kalamita. Není snad třeba rozvádět, že si právě svými zásahy a zvládnutím obtížné situace dobyl další knížecí přízně. Není to rozhodně jediná Nedobitého aktivita ve schwarzenberských službách: prosadil obnovené zdomácnění "červené zvěře" (německy "Rotwild", jde o veškerou parohatou zvěř, jejíž srst se v létě zbarvuje "do červena") na Boubíně (Kubani), byl při skolení posledního šumavského vlka 2. prosince 1874 na Světlé hoře (Lichtenberg), probudil k životu zapomenutý projekt železniční tratě Strakonice-Volary, podporoval např. pokusy profesora Woldřicha s protěží na Boubíně (viz Krumauer Intelligenz-Blatt, ročník 1888, č. 35, s. 210, Domažlické listy ze 6. října 1888 informují ovšem o vysazení protěže u Zdíkova (Groß-Zdikau/). stal se čestným občanem obce Kunžvart (dnešní Strážný), města Vimperk, obcí Přečín, Vacov a Miřetice, byl zastupujícím předsedou vimperského okresního zastupitelstva a nositelem Zlatého záslužného kříže s korunou, jak stojí při záznamu o jeho úmrtí ve vimperské matrice, kde najdeme kupodivu i data Nedobitého dětí: dcera Josefine *6. února 1875, Anna *18. ledna 1877, Huberta *29. dubna 1878, Aloisia 4. února 1880 a posléze syn Johann 20. září 1881. Jejich otec zemřel 24. května roku 1897 po záchvatu mozkové mrtvice na vimperském zámku a ve Vimperku byl dva dny nato i pochován.
- - - - -
* Nová Ves, Podbořany / Třeboň / Hluboká nad Vltavou / Český Krumlov / Vimperk / Strážný / hora Boubín / Lipka / Světlá hora / † † † Vimperk
