HUBERT NERAD
K dramatické tvorbě Hanse Watzlika
Hans Watzlik nás obdaroval následujícími dramatickými pracemi: "Das Sankt-Martini-Haus" (tj. "Dům U sv. Martina" - pozn. překl.), hrou, nesoucí ve své rané verzi titul "Der Weg ins Licht" (tj. "Cesta do jasu" - pozn. překl.) a vydanou v definitivní podobě roku 1925 v libereckém nakladatelství bratří Stiepelů (Verlag Gebrüder Stiepel Rechenberg) jako scénář. Druhá knižně vyšlá dramatická předloha pochází z roku 1926, jmenuje se "Rodflat" a jejího vydání se ujalo berlínské nakladatelství Verlag des Bühnenvolksbundes (křesťansky orientované sdružení Der Bühnenvolksbund, existující ve Výmarské republice od roku 1919 až do zákazu nacisty hned v roce 1933, zajišťovalo svým členům návštěvy divadelních představení za limitované ceny - pozn. překl.). Dne 2. června 1929 byla na scéně Nového německého divadla v Praze uvedena opera "Kranwit" (na webu Státní opery Praha je ta inscenace označena jako "světová operní premiéra" - pozn. překl.), k níž Watzlik dodal text libreta, Theodor Veidl pak vytvořil hudbu. Také loutkohru "Der Räuber Toldrian" (tj. "Loupežník Toldrián" - pozn. překl.) Watzlik vydal knižně v edici mnichovského nakladatelství Callwey, nazvané "Die Schatzgräber-Bühne" (tj. "Divadlo pro hledače pokladů" s podtitulem "Eine Sammlung deutscher Volks-, Jugend- und Puppenspiele", tj. "Sbírka německé lidové, dětské a loutkové hry", edice, kterou řídil Leo von Egloffstein - pozn. překl.).
Když Hansi Watzlikovi vyšla první jeho kniha vůbec, totiž povídkový soubor "Im Ringe des Ossers" (tj. "V kruhu Ostrého" - pozn. překl.), kritika zaznamenala zejména dramatickou sílu těchto vyprávění. Když čteme třeba román "Aus wilder Wurzel" (tj. "Z divokého kořene" - pozn. překl.) či podivuhodný příběh "Die heilige Saat" (tj. "Posvátná setba" - pozn. překl.), vyvstávají před námi dramata, dramata vzácné síly svého dění. Budeme-li pak Watzlikovy romány a povídky zkoumat podle toho, nakolik se zrodily z dramatické vůle, je s podivem, proč autor nepoužil častěji a důrazněji jevištních forem, aby jeho hutný vypravěčský výraz dostal opravdový prostor k vykreslení svých lidských postav. To, že Watzlik nedokázal najít cestu k divadlu, k dnešnímu divadlu, nemá svou příčinu ani tak ve spisovateli, jako v divadle samém, které se domnívá, že může jít svou cestou vlastně beze svého autora, v divadle, jehož nejvýznamnější osobou se stal samovládný, účelový režisér. Nemělo by proto jít o nijakou výčitku, řekneme-li, že Watzlik nikdy neopanoval jeviště, neboť lze dodat, že i ve svých hrách zůstal především básníkem, aniž by se kdy nějak úzkostlivě ohlížel po režii, se kterou nebyl ochoten uzavírat jakýkoli kompromis.
Režisér "Südböhmische Schaubühne" mi vyprávěl o premiéře hry "Das Sankt-Martini-Haus" v Krumlově, kde Watzlik požadoval aby truhla s penězi kolovrátkáře Zyriaka (v originále "die Geldtruhe des Werkelmannes Zyriak" - pozn. překl.) stála vprostřed scény. To se režii nelíbilo, rušilo jí to obraz scény, pro samu hru to má ovšem bezpochyby svou logiku. Viděl jsem hru "Rodflat" o premiéře a věděl jsem, že ta inscenace absolutně neodpovídá autorovu záměru. Chopilo se jí "divadlo", nikoli její herci. A viděl jsem i premiéru opery "Kranwit" a pochopil i tady, že "divadlo" nepřijalo její text s nijakým nadšením. I v pozdějších dramatických pracích Watzlikových darmo hledat nějaký "tahák" či "kasaštyk" (v originále "Zug- oder Kassenstück" - pozn. překl.), ale na tom, povězme to znovu, nenese vinu Watzlik, nýbrž divadlo jako "zpeněžitel".
Během jedné letní divadelní sezóny jsme "Das Sankt-Martini-Haus" uvedli v Jihlavě (Iglau). Tady nestáli za svými texty ve hře ani tak jejich představitelé na scéně, ale spíše lidé hluboce prožívající svou postavu ve hře, studenti, dělníci, řemeslníci, krátce ti, jimž se obecně říká divadelní ochotníci. A hle! Tenkrát jsme to dokázali se sotva vznikajícím souborem udělat opravdu jinak. Watzlikovy postavy překračovaly prostor jeviště, každá z nich byla zážitkem sama o sobě. Myslím na ten "věčný svátek", na Himlitzera, na starého Wenigla, na nekalého Treindla a vím, že tady uviděl Watzlik svou dramatickou vůli naplněnu. Publikum uvyklé "divadlu" bylo zaraženo, donuceno zamyslet se... To aby mu vzápětí došlo, že tady má před očima věrnou malbu hříchů společnosti, že v něm nejde o nějaké senzační drama, řešící jaksi navíc jevištně technické otázky. Režisér zůstal tí, čím je: "pořadatelem" (v originále "war Ordner geblieben" - pozn. překl.) celé inscenace!
A "Rodflat"? Ani tato hra není problémem režie. Je to problém těch, kdo v ní hrají. Když jsem se Watzlika jednou po nějaké inscenaci jeho hry zeptal, co si o provedení myslí, odpověděl mi po pravdě, jak je jeho zvykem: "Udělali jste mi z toho nějak až příliš divadlo." Hry nesnášejí "divadlo", žádají niterný výraz, nikoli výrobu diváckého pohnutku pouhými technicko-mechanickými vnějškovostmi přepjaté jevištní formy. Musily by se podrobněji prozkoumat cesty dnešního divadla, aby se zjistilo, kde leží odpověď na otázku, proč Watzlik neudělal nijakou dramatickou "kariéru". Nesměl by to však učinit žádný "fachman" od divadla, ale hledač Watzlikova celkového básnického směřování a chtění, neboť jeho dramata se nedají hodnotit jako jednotlivé položky jeho úhrnného díla, nýbrž leží v linii Watzlikova vývoje. Musel nějak a někde dojít k dramatické formě. Nedošel k ní však jako divadelní spisovatel, nýbrž naprosto a jen jako básník.
Hru "Das Sankt-Martini-Haus" nazývá Watzlik "nočním kusem chudého života". Dramatický děj hry neopravňuje ten podtitul veskrze ne tak hluboko, jako to činí celkové líčení jejího milieu. Ne sama "nouze činí zlým", říká tendence hry, spíše hlasitě volá: Je tohle skutečně zabezpečení ve stáří? Je tohle skutečně smysl chudobince? Sociální problém je tím nadhozen. Tendence hry nebyla přesto rozpoznána, snad ani nechtěla být rozpoznána. Inu panuje mínění, že divadlo má diváka uspokojovat, nikoli předkládat mu otázky doby. Je pro divadelní dnešek a pro sudetoněmecký divadelní dnešek zejména příznačným jevem, že ta hra byla opět stažena z herních plánů. Praha nikdy necítila povinnost tu hru inscenovat (v originále "das Stück auf die Bretter zu stellen" - pozn. překl.), ačkoli právě tam by mohla najít u publika větší porozumění. Hru "Rodflat" nazývá Watzlik "hrou Valpuržinou" (v originále "ein Walpurgisspiel" - pozn. překl.) . Dalo by se o ní také říci, že se opírá o Wildenbruchovu baladu "Hexenlied" (próza Ernsta von Wildenbrucha /1845-1909/ bývá uváděna jako melodrama s hudbou Maxe von Schillingse /1868-1933/ - pozn. překl.). Realizace si také žádá daleko více podtrhnout děj hry a těžko si vystačí např. jen s třetím jednáním. Hra je ale daleko hlubší, komplikovanější, než kdyby šlo o pouhou podívanou. V prvním a druhém jednání máme co činit se zvláštní směsicí pohanského a křesťanského životního názoru, se zvláštní směsicí víry v Boha a lásky k jeho stvoření, bludu zákona a opravdového lidství, takže pozornost režie by se měla upnout na obě tyto textové části. Předčítal jsem ze hry "Rodflat" v hodinách literatury a dásáhl hlubokého účinku i beze světel ramp bez lesa a do výše čnícího katedrálního sloupoví, poněvadž zejména tato hra nevolá po divadelní vnějšnosti, nýbrž po hlubokém usebrání naslouchajícího. Zahrneme-li do tohoto našeho výčtu i operu "Kranwit", děje se to spíše kvůli úspěchu, který dosáhla na hudební scéně. Hudba Theodora Veidla pne se tu po díle velice křehkém. Není to text plný dramatického dění. Je to text, který odpovídá smyslu pověsti, německé pověsti o králi Kranwitovi. Watzlik jde cestou ságy, nezapomíná pro dramatickou osnovu nikdy jejího vlastního bytí a zůstává tak básníkem, aniž by se stal libretistou. Veidlova hudba drží text v sevření hluboké romantiky. Máme tak o jednu německou romantickou operu víc. Právě proto, že jde o operu, může být zájem o její jevištní realizaci živější (o jejím dalším uvedení ovšem chybí od roku 1929 jakákoli informace - pozn. překl.).
Kde ale může Watzlik nalézt své dramatické práce inscenovány tak, jak to básník mínil a jak to každé z těch děl vyžaduje? V současném divadle sotva. Touha však míří za divadlem novým, divadle, které by patřilo víc lidu než literátům. Po divadle, v němž by režisér byl opět pokorným služebníkem díla a nikoli slouhou publika a divadelní direkce. Toto nové divadlo bude Watzlika hledat, jako jej už našla ochotnická scéna.
Aus Hans Watzliks Land (1929), s. 45-49
Předchozí text pochází ze sborníku k padesátinám autora, který bývá často řazen k souputníkům národního socialismu. Watzlik však byl zralým autorem, jak vidno, dávno předtím, než se nacistické rasové šílenství zmocnilo německé kultury. Tady o něm navíc s úctou píše člověk, který před nacismem byl nucen prchnout. Vzpomeňme podobného případu u českobudějovického Žida Lva Herze, který je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže svou recenzí Leppovy knihy o Watzlikovi. I Hubert Nerad odešel roku 1938 do Dánska před nacismem proto, že jeho druhá žena, rodilá Dánka, byla stejně jako Neradova první manželka židovského původu. On sám byl rodákem nikoli ze Šumavy, nýbrž z jihlavského německého jazykového ostrova, z havířské vsi Bergersdorf (dnes Kamenná u Jihlavy). Spatřil tam světlo světa 29. září roku 1889 v rodině ředitele místní školy Josefa Nerada, pocházejícího z Brna, města tehdy rovněž do značné míry jazykově německého. Hubertova matka Anna, roz. Bauerová, byla původem z Pilníkova (Pilnikau) blízko severočeského Trutnova, kde se podle sčítání lidu roku 1930 z asi 880 obyvatel jen 24 přihlásilo k "československé" národnosti. Její syn se po absolvování německého jihlavského gymnázia a německého učitelského ústavu v Brně stal roku 1908 způsobilým výuky na obecných školách. Už za studií byl příslušníkem hnutí Wandervogel a německé agrární mládeže (Deutsch-agrarischer Jugendbund). Koncem první světové války vedl Nerad zařízení sociální péče o válečné oběti v Litoměřicích, kde poznal první svou manželku. Po válce převzal instituci, která byla v době mocnářství jakýmsi vzorem, československý stát a Nerad měl podepsat závazek, že jeho tehdy roční syn Josef bude jednou navštěvovat české školy. Odmítl a dostal výpověď. Stal se v letech 1920-1925 "putovním učitelem" (Wanderlehrer) sdružení Deutscher Kulturverband a pak od roku 1925 až do svého odchodu z republiky 1938 pracovníkem jeho pražského vedení (působil tam jako vedoucí propagačního oddělení). Vedle bohaté literární činnosti bylo hlavním předmětem jeho zájmu ochotnické divadlo, pro které nejen psal, ale byl i jeho hercem. Naprosto výjimečné bylo jeho zaujetí loutkovým divadlem a jeho "jihlavský Kašpárek" (Iglauer Kosper) se stal humorným komentátorem vážných problémů doby. Ta doba vyhnala Nerada do Dánska, odkud pocházela, jak už řečeno, jeho druhá žena. Získal tam selský statek Hjörlundegaard u města Slangerup, kde hospodařil na 40 hektarech pozemků a kusu lesa. Reinhard Pozorny, kterého v Neradově německém životopise (provázeném i bibliografií - sborník věnovaný Watzlikovi v ní ovšem chybí), z něhož čerpám, cituje Štěpánka Kolářová (sborník Eurolitteraria & Eurolingua 2005), napsal pro ročenku Sudetendeutscher Kulturalmanach III, 1960 o jeho odchodu a smrti tato závažná slova: "Po roce 1938 nás opustil. Jeho duchovní zaměření a politický světový názor (jeho přáteli byli Urzidil, Dr. Moucha, prof. Longin a jiní individualisticky založení lidé) nesnesly totalitarismus ani zleva ani zprava. K tomu by ho jeho manželství postavilo před těžká rozhodnutí, kdyby zůstal. Tak odešel do Dánska, kde se stal sedlákem a kde se i nadále pokoušel alespoň písemně mít rádcovský vliv na vývoj naší národní skupiny. Strávila ho láska a touha, hledící za dalekým domovem a je přímo ztělesněním onoho věčně zápasícího člověka, který ví, že umírání je v životě národů zároveň i setbou nového dne." Hubert Nerad zemřel 9. března roku 1952 v nemocnici východodánského města Frederikssund a byl pochován na katolickém hřbitově dánské metropole Kodaň. Zbývá zmínit se krátce o osudech jeho rodné vsi Bergersdorf, dnes Kamenná v okrese Jihlava (obec měla v roce 2006 177 obyvatel, tj. přibližně polovinu stavu z časů mezi dvěma světovými válkami, kdy na asi 250 německy mluvících obyvatel připadalo kolem 60 těch "československé" národnosti). V roce 1943 dostala ves "čestné" označení "SS-Dorf" zásluhou osobního patronátu, který nad ní převzal šéf hlavního úřadu SS, SS-Obergruppenführer a generál zbraní SS Gottlob Berger (žil v letech 1896-1975, byl sice roku 1949 odsouzen jako válečný zločinec na 25 let vězení, už v roce 1951 "pro dobré chování" dosáhl propuštění na svobodu a založil v SRN nejen spolek bývalých esesmanů HIAG, ale spoluvydával i časopis Nation Europa, kde glorifikoval činnost zbraní SS). Po skončení druhé světové války českoslovenští partyzáni v Neradově rodné vsi uskutečnili akt pomsty, při němž byl umučen k smrti německý starosta obce, rolník Wenzel Hondl, následně pak odsunem vysídleno všechno německé obyvatelstvo. Německá spisovatelka Herma Kennelová, žijící střídavě v Berlíně a rumunské Bukurešti, popsala v knize "BergersDorf" (vydalo 2003 pražské německé nakladatelství Vitalis) příběh vsi, zvané dnes Kamenná (pošta Polná, místo známé někdejším protižidovským procesem, který popsal ve své knize "Kampf um Polna" Bruno Adler, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Literatura je opravdu jen jedna.
- - - - -
* Kamenná / † Frederikssund (DK) / † † Kodaň (DK)
