HEINRICH NEUMÜLLER
Cesta do Českého Krumlova
Dne 10. července roku 1928 jsem nastoupil dlouho plánovanou cestu do jižních Čech, horního Rakouska a Horního Bavorska. Přes Rothenburg ob der Tauber, Norimberk, Pasov, Linec, České Budějovice vedla do Českého Krumlova (v originále "über Rothenburg ob der Tauber, Nürnberg, Passau, Linz, Budweis ging es nach Krumau" - pozn. překl.), kam jsem dorazil 14. července kolem osmé hodiny navečer. Grete Langerová (dne 22. dubna 1906 narozená neteř posledního z českokrumlovských Neumüllerů, tj. Josefa Neumüllera, zemřelého 14. ledna 1914, dcera jeho sestry Albine, provd. Langerové, zemřelé 10. ledna 1921 - pozn. překl.) mě odvedla z nádraží a Langer (tj. Anton Langer, Gretin otec - pozn. překl.) nám přišel s přátelským pozdravem naproti. Spolu jsme došli na adresu Latrán čp. 6 k Neumüllerových domu (v originále "beim 'Neumüllerhaus'" - pozn. překl.) při někdejším kostele sv. Jošta (v originále "ehemalige Jodokuskirche" - pozn. překl.), který Carolus Neumüller (zdejší mistr kloboučnický, v letech 1755-1814 žijící syn prvního z krumlovských Neumüllerů, jímž byl Franz Josef Neumüller /1749-1799/, malíř v Eferdingu, jenž sem připutoval z Leonfelden v Rakousku a roku 1754 se tu oženil - pozn. překl.) přestavěl na obytný dům (ten na svém místě pod věží bývalého kostela a také pod věží českokrumlovského zámku, tyčící se na skále kus naproti, dodnes stojí - pozn. překl.), sloužící pak k bydlení jemu i jeho potomkům. Dnes obývá Langer s dcerou jen 2-5 místností v prvním patře, z nichž ovšem dvě jsou značně velké. Jsou spojeny křídlovými dveřmi a prostírají se od výhledu na Latrán k arkýři na řeku Vltavu (v originále "bis zum Ausbau an der Moldau" - pozn. překl.). Další místnost pronajímají a podobný byt v prvním patře je rovněž pronajat. V přízemí stranou k Latránu se nacházejí čtyři malé obchody částečně i s bydlením. Pozoruhodná je křížová klenba v suterénu domu. Tady se nachází i k Vltavě obrácená kloboučnická dílna, v níž pracovali i mí předkové, když je vnitřní puzení zavedlo na jejich putováních světem nazpět do starého domova (v originále "wenn sie der innere Drang auf ihren Wanderungen in ihre alte Heimat zurückführte" - pozn. překl.). Nad obytnými prostorami v prvním patře existuje dosud klenba někdejšího kostela a pod ní ještě řada místností. Tady byly ložnice tovaryšů apod. vedle jiných prostor, které sloužily obchodnímu provozu. Od klenutého patra se dojde ještě k prostorné a vysoké půdě, kde se kupí nesčetné harampádí a bizarní pozoruhodnosti ze starých časů. Lze tu najít i spousta zaprášených obrazů a předmětů, pocházejících asi ze starého kostela, vedle mnoha rodinných relikvií. Mezi nimi stojí za pozornost poměrně rozsáhlá, vysokou vrstvou prachu ovšem rovněž pokrytá knihovna, opatrovaná v jedné bachraté skříni snad i s rodinnými papíry a doklady. Svědčí o tom, že stará kloboučnická rodina v dobách svého rozkvětu holdovala i duchovním zájmům. Jak jsem mohl zběžně zjistit, obsahuje knihovna i řadu francouzských knih a časopisů, které se sem mohly dostat díky Carolovu synovi Josefu Neumüllerovi (žil v letech 1792-1870 - pozn. překl.), který pobýval delší dobu v Paříži, a to i v roce 1814, kdy jeho otec skonal. Připomenut budiž také zde uchovaný starý firemní štít Neumüllerových, železný cylindr zelené barvy, po němž se rodině dostalo jména "Grünhuterer" (tj. "Zelený kloboučník" - pozn. překl.), které v lidovém podání žilo a bude snad i nadále ještě dlouho žít. Nad vchodem do Neumüllerových domu, podobným spíše bráně s vraty (v roce 2016 je při ní vetknut praporek s nápisem "Muzeum marionet" - pozn. překl.), nachází se na straně k Latránu v hlubokém výklenku velká figura Madony s Jezulátkem (je nyní obnovena a má modrý šat posetý hvězdami - pozn. překl.). Domovní branou vstupujeme do velké a vysoké předsíně, z níž se doprava po značně prošlapaných schodech dá vyjít do prvního patra. V předsíni si postavily své hnízdo vlaštovky. Na straně k řece Vltavě stojí také ještě za pozornost oba arkýře (v originále "die beiden Ausbauten /Erker/" - pozn. překl.), z nichž jeden, jak už řečeno, náleží k obytné místnosti Langerových a dřevěná krytá galerie, na níž se nalézají na náš vkus trochu primitivní záchody. Pochází to asi všechno z dřívějška a zůstalo to zanecháno v původním stavu, jako ve starých příbytcích všech starých měst. Klást na ně měřítko novodobé zhýčkanosti není bezpodmínečně nutno. Navíc by asi bylo nákladné udržovat dům jako ten Neumüllerových v Krumlově dokonale renovovaný. V každém případě by se s tím něco udělat dalo. Kloboučnický obchod s firemním znamením se mimochodem řečeno nacházel až do skonu Augusta Neumüllera v roce 1899 dole v domě Langerových obydlí na Latráně blízko mostu přes Vltavu (rozuměj Lazebnický most - pozn. překl.). Věž starého kostela sv. Jošta byla před nedávnem podrobena důkladné opravě a tvoří jednu z dominant města, které ji má udržovat. Starý kostel po jeho zrušení císařem Josefem II. nabyl Carolus Neumüller za štědrých 1300 zlatých, které plynuly do náboženského fondu. K přestavbě na obytný dům došlo asi okamžitě, jen terasa mezi oběma arkýři na straně k řece je asi o něco pozdějšího data. Stavba kostela sv. Jošta spadá, pokud se nemýlím, do 14. století (špitál s kostelem založil tu na Latráně Petr I. z Rožmberka kolem roku 1330 a špitál plnil svou funkci vlastně až do roku 1922 - pozn. překl.). Kostel byl dvojlodní. dočasně byl kostel dán do užívání protestantům, po protireformaci (kolem roku 1610 nebo 1620) sloužil však až do svého zrušení mešním obřadům krumlovských německým katolíků (Dieter Neumüller zpřesňuje německý originál poznámkou pod čarou v tomto znění /v originále ovšem rovněž německém - pozn. překl./: Přesněji vzato se má celá věc tak, že Carolus Neumüller dne 15. ledna roku 1790 získal spolu s obchodníkem Klemensem Pöschlem, nevlastním otcem své ženy, kostel s výjimkou věže za 2000 fr. /tj. florinů/zlatých /. Teprve po roce koupil pak i druhou polovinu domu za 1000 fr., načež přestavbu v podstatě dokončil už v letech 1791-1792. Kostel býval zván "Jesuitenkirche" /tj. "jezuitský kostel"/ či "die deutsche Kirche" /tj. "německý kostel"/, poněvadž se tu obvykle kázalo toliko německy. Proto měl ve své době velký význam, byť nikdy neměl práva zvláštní farnosti.) Neumüllerových dům byl také pro Neumüllerovy v dolnosaském městě Diepholz předmětem velkého zájmu, poněvadž mnozí mí přímí předkové a příbuzní sem zavítali a považovali Krumlov asi víc nežli Leonfelden za svůj původní domov. Lze také předpokládat, že Mathias Neumüller (žil v letech 1755-1802 - pozn. překl.) se tu vyučil kloboučnickému řemeslu u svého bratra Franze Josefa, který nabyl výučního listu v Linci roku 1728 a vrátil se pak do Leonfelden nazpět. Původně bydlili Neumüllerovi, kteří museli přijít do Krumlova někdy kolem roku 1750, v Široké ulici (v originále "Breitengasse" - pozn. překl.) čp. 89, kde si Franz Josef Neumüller vzal roku 1754 za ženu vdovu po jednom kloboučníkovi.
Co se týče Langerových bytu v prvém patře, jsou obě už zmíněné místnosti opravdu prostorné, jak už také řečeno, a zabírají celou šíři starého kostela. Skrývají množství nábytku, který ovšem nemá jednotný ráz už proto, že pochází od rozličných generací. Jídelna v nejlepší z místností vykazuje množství cínového nádobí a jiného ze starých časů. Zejména mi tady padl do oka stůl s intarziemi (v originále "mit eingelegter Arbeit'" - pozn. překl.) a komoda téhož slohu, která v sobě uchovávala ručně vyšívaná mešní roucha, užívaná při bohoslužbách v kapli na Křížovém vrchu (v originále "in der Kreuzbergkapelle" - pozn. překl.). Na jedné konsole nad ní stojí zlatoskvoucí monstrance vysokého stáří, v níž se má jako relikvie nacházet tříska z trnové koruny Kristovy a papežský i biskupský list dává svolení, že smí být vystavena k uctívání. Pozornost upoutává v této místnosti velká olejomalba, portrét Josefa Neumüllera, zpodobující ho v uniformě hejtmana ostrostřelců. Kromě zmíněných kusů nábytku vyniká tu ještě několik starožitných židlí. Vprostřed místnosti stojí, nemýlím-li se, velký moderní stůl a při boční stěně dlouhá moderní pohovka, kam jsem byl uložen ke spaní, poněvadž při té protilehlé zdi se nacházející mahagonová postel se pro mě ukázala příliš krátkou. Oba krby, jak v této místnosti, tak i v té obytné jsou starého data a nestojí za pozornost. Obytná místnost, ve které stojí i dvě velké postele, se jeví příjemná. Okna z ní jsou obrácena k Vltavě a z arkýře je na ni pěkný pohled. Zmínky si zaslouží na stěně vedle příborníku visící domnělý rodový erb Neumüllerových. Je zběhlou rukou pořízen podle skici, kterou Grete Langerová nakreslila podle znaku rodiny ředitele Neumüllera v Rohrbachu. Nakolik je pravý, nedokážu povědět. Však také příbuznost krumlovských a rohrbašských Neumüllerů není vůbec jistá.
Tak jak jsem se to v předchozích řádcích snažil zachytit, viděl jsem dům a bydlení rodiny Langerovy-Neumüllerovy v domě pro nás věru pamětihodném. Je těžko popsat, jaký to na mě všechno učinilo dojem. Na jedné straně obydlí a jeho vybavení sotva vyhovuje požadavkům nové doby a připadá mi jaksi zasněné, podobno tím celému tomu starému městu. Nápadné mi na celém bytě bylo i to, že jen v obytné místnosti a na schodech, nanejvýš pak ještě v kuchyni bylo k dispozici elektrické světlo, což i Grete Langerová označila za něco středověkého. Na druhé straně jsem spatřil mnoho známek kdysi příjemně noblesního vybavení, které se dá u řemeslnického mistra označit za mimořádné, svědčící zároveň o někdejší poměrně velké zámožnosti. Připomenout třeba i to, že kdysi obývala rodina Neumüllerova celý dům a sama jeho koupě a přestavba předpokládala slušné jmění.
Zakladatelem rodinného blahobytu je nejspíše Carolus Neumüller, který udělal štěstí, tak se alespoň domnívám, jako nájemce pivovaru. U sebe doma byl kloboučníkem, vydal se pak ale po stopách svého děda Johannese Michaela Neumüllera, který byl v Leonfelden znám coby "Perpreuer" (tj. "sládek" - pozn. překl.). Ke Karlu Neumüllerovi se váže i pověst o "zeleném kloboučníkovi" (v originále "von dem 'Grünhuterer'" - pozn. překl.), který pro zlato a bohatství (v originále "für Geld und Gut" - pozn. překl.) upsal svou duši ďáblu. Karl Neumüller získal kromě kostela sv. Jošta i poutní kapli na Křížovém vrchu na jihovýchodě města s nejkrásnější vyhlídkou na Krumlov a celé její okolí. Zaplatil za to značnou částku 500 zlatých (z jednoho zlatého mohla tehdy celá početná rodina žít po pět dnů). K Neumüllerovu majetku náležely tehdy všechny pozemky na svazích Křížového vrchu. Tento i ostatní pozemkový majetek Neumüllerových byl spravován ze dvou hospodářských dvorů v nitru města. Ty se dodnes nacházejí na velké prostoře mezi Horní ulicí a Vltavou (v originále "auf einem großen Gelände zwischen Berggasse und Moldau" - pozn. překl.). Jeden hospodářský dvůr, uzavřený čtverhran budov s prostorným vnitřním dvorem, je se 14 hektary pozemků na Křížovém vrchu a jednou velice rozlehlou zahradou při Vltavě ještě dnes v majetku rodiny.
Někdejší velký majetek Neumüllerových, k němuž náleželo ještě nějakých pár dvorů v sousedních vsích, přešel až na onen zmíněný zbytek asi většinou dělením dědictví do jiných rukou. Tento zbytek byl ve vlastnictví Augusta Neumüllera a jeho majitelkou je dnes po smrti svého strýce Josefa Neumüllera, který zemřel roku 1914 poměrně mlád (ve 44 letech věku - pozn. překl.) na prasklý žaludeční vřed, a své matky Albine (roz. Neumüllerové - pozn. překl.) v roce 1921 Grete Langerová.
Zvláštní zmínky si zasluhuje kaple na Křížovém vrchu (519 m nadmořské výšky). Vydal jsem se tam s Grete Langerovou 15. července zrána. Výhled kolem dokola byl skutečný požitek, jen škoda, že bylo tak děsivě horko. Kaple na Křížovém vrchu byla před nedávnem, tj. v tomto nebo v minulém roce (tj. roku 1923 či 1922 - pozn. překl.) vydána kněžně Schwarzenbergové, která dala okamžitě zahájit důkladnou renovaci. Kaple byla zbudována v roce 1710 a rodina Neumüllerova ji vlastnila od 14. srpna 1787. Náležela k církevním objektům zrušeným z příkazu císaře Josefa II. (teprve 14. září 1991 byla po 281 letech znovu vysvěcena - pozn. překl.). Proč a za jakých podmínek byla kaple vydána, jsem se sice nedověděl, ale podle narážek od Langerů neunesla by rodina náklady nezbytně nutných oprav. Užasl jsem nádherným a mnohočetným zařízením uvnitř malé svatyně, jež dokázalo pod ochranou silných obvodních zdí odolat zubu času. Křížová chodba s ambity, obklopující vlastní kapli s nádvořím, otevírá se směrem k ní velkým počtem zděných arkád. Na vnitřních stěnách chodby se nacházejí nesčetné hluboké výklenky velkého rozsahu s jednotlivými více či méně umělecky zdařilými plastickými doklady mariánského a světeckého kultu a jiné výtvarné výzdoby. Plochy stěn vně těchto výklenků nabízejí další plastiky a církevní symboly. Také kaple sama je přeplněna výtvarnou výzdobou, ať už jde o její stěny či hlavní i vedlejší oltář. Z pohledu diváka napravo od hlavního oltáře se nachází tzv. "měděný Spasitel" (v originále "der sogenannte kupferne Heiland" - pozn. překl.) vystřižený ze silného plochého měděného plechu (a na něm malovaný - pozn. překl.), přibitý na vysokém dřevěném kříži (tak řečený "španělský kříž", zvaný i "Mirakel-Kreuz", tj. "zázračný kříž", už před stavbou kaple se vsazeným do něho údajným úlomkem z kříže Kristova/ stojící na vrchu /roku 1658 ho tu nechal vztyčit jezuitský kazatel z kostela sv. Jošta Michael Koppe/, podle něho nesoucím jméno "Křížový vrch" či "Křížová hora", odkud měl jako "Davidova věž" ze Starého Zákona chránit město od bouří a pohrom vůbec /také "Wetterkreuz", tj. "bouřkový kříž" se proto takovým křížům říkalo v celé podunajské oblasti/ - pozn. překl.), stojícím tu na kamenné dlažbě kaple.
Tomuto "měděnému Spasiteli" je kaple zasvěcena (jak praví fundační listina ze 3. července 1709, jíž povoluje pražské arcibiskupství její stavbu, zasvěcuje se "ke cti a utrpení a smrti Našeho Pána Ježíše Krista", dnes se osmiboká stavba uvádí jako "zasvěcená Panně Marii Bolestné a Svatému Kříži" - pozn. překl.) a je cílem poutí (v originále "ist das Ziel der Pilgerfahrten dorthin" - pozn. překl.). Cesta z města sem vede kolem kolem četných zastavení křížové cesty (v originále "an zahlreichen sogenannten Leidensstationen vorbei" - pozn. překl.). Jsou to poměrně vysoké zděné stavby, rámující výklenky dnes ovšem většinou už prázdné.
Na obzvlášť výraznou připomínku rodiny Neumüllerovy v kapli umístěnou jsem nebyl upozorněn. Do očí mi tu padla mramorová deska na památku Augusta Neumüllera, přenesená sem na jednu ze stěn kaple ze starého zrušeného hřbitova (v originále "von dem alten eingegangenen Kirchhof" - pozn. překl.). V křížové chodbě stál kromě toho rovněž odtud ze zrušeného hřbitova pocházející železný náhrobek Josefa Neumüllera v podobě novogotické krajkové fiály, jehlanu s křížovými kytkami a žabkami (v originále "in Form einer gotischen Spitzenkrönung mit Kreuzblume und Krappen", přičemž "krab" či "žabka" je stylizovaný list či poupě - pozn. překl.), pod ním pak položenou pamětní náhrobní deskou. Ke vchodu do kaple se dojde působivou skupinou stromů.
Odpoledne 16. července jsem zamířil s Grete Langerovou ke schwarzenberskému zámku a několika nádvořími velkolepého areálu jsme se dostali až na nádhernou zámeckou zahradu, založenou ve slohu Ludvíka XIV., kde jsme nějakou hodinku pobyli. Dne 15. července byla neděle, kterou jsme vyplnili okružní procházkou po vnitřním městě, které starobylostí i polohou trochu připomíná Rothenburg an der Tauber a je bohaté na průhledy a vyhlídkové body. Na jednom z nich, v zahradě Nové hospody (Neuwirtshaus) před Budějovickou branou (Budweiser Tor), jsem strávil kus nedělního odpoledne při sklenici piva (tady se autor mýlí v určení místa, poněvadž památkový objekt Nové hospody, bývalého zájezdního hostince z 18. století, původně selské usedlosti ze 16. století, upravený ve druhé půli 20. století pro divadelní provoz a kavárnu, leží při Horní bráně /Oberes Tor/ a je odtud opravdu skvostný výhled na město - pozn. překl.). Mezi městskými stavbami mi padl do oka zejména vysoko položený kostel sv. Víta, který jsem si s jeho vysokou lodí prohlédl i zevnitř. Později přistavěná gotická věž vypadá bohužel trochu titěrná a se starým kostelem sv. Jošta se co do monumentality nemůže měřit. Zámek a zámecká věž převyšují ze skály, na níž jsou položeny, všechno ve městě. Vůbec musím, co se Krumlova týče, odkázat na průvodce od Maurharda, který je v mém vlastnictví.
Literatura:
Heinrich Maurhard, Neuester Führer durch die Bergstadt B. Krummau und Umgebung. Wiltschko B. Krummau 1923.
Alois Meerwald, Böhm. Krumau, die Perle des Böhmerwaldes. Hochwaldverlag Krumau 1926.
(Heinrich Maurhard i Alois Meerwald jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
A nyní ještě, pokud o tom už nebyla řeč, pár slov o nynějších krumlovských příbuzných, jejich osobách a poměrech, v nichž se mi zdáli žít. To, o čem referuji, zakládá se na sděleních Langera a jeho dcery, kterých se mi dostalo při rozhovorech s nimi, a také na pozorováních, která jsem mohl učinit sám. Ke konečnému posouzení, chci poznamenat předem, nebylo nějak času ani příležitosti.
Jak se to dnes má s majetkovou situací rodiny Langerovy, nedokážu povědět, jisto je však, že při existujícím pozemkovém a domovním vlastnictví, poskytujícím slušný příjem, snad lze hovořit i o pěkném pozemkovém jmění jako dědictví po otci.
Během mého pobytu v Krumlově od 14. července večer do 17. července ráno jsem bydlil, jak už řečeno, u Langerových. Na oběd a na večeři jsme chodili do hostince U Města Vídně (v originále "in den Gasthof zur Stadt Wien" - pozn. překl.), prvého v místě. Jídlo a pití jsem tam platil já sám. Mimochodem řečeno, jsou ceny v hostincích v Krumlově i v jižních Čechách ve srovnání s těmi našimi v severním Německu velice nízké, nižší ještě nežli v Horním Rakousku. Co se týče kvality chleba ovšem, není zrovna valná. Jsou tu k dostání vlastně jen dva druhy: bílý chléb a chléb doma pečený. Ten poslední převažuje, nesnese však srovnání ani s tím nejhorším naším "šedým chlebem" (v originále "mit unserem schlechtesten Graubrot" - pozn. překl.). Bylo mi nápadné, že Langerovi nepodávají ráno k chlebu nijaké máslo.
Za ty 2-3 dny jsem v Krumlově viděl a zjistil všechno, co odpovídalo bezprostřednímu účelu mé cesty, a já mohu říci, že má očekávání a tušení s tím byla celkem ve shodě. Záleželo mi na tom, abych poznal místa platící dosud za domov mé rodiny a mou návštěvou sledovat rodovou tradici a sloužit jí. Postupně ve mně rostla jistá touha se sem dostat a také myšlenka, že bych mohl cosi promeškat, když si nepospíším. Můj děd a můj strýc Heinrich (ze Schwerinu) ještě určitě v Krumlově byli - muselo to být někdy kolem roku 1800 a August Neumüller byl v roce 1845 z Krumlova v Diepholz a ve Schwerinu u mého strýce. Byl to snad poslední termín, který ještě sliboval úspěch užšího citového doteku s tamní rodinou, poněvadž poté, co v Krumlově mužská linie vyhasla a samo jméno zmizelo, muselo být spojení tím směrem stále volnější a nástup ženského potomstva změnil staré poměry natolik, že spojení vyhaslo vůbec. Šťastnou náhodou jsem měl v Krumlově příležitost vidět mnohé ještě v téže podobě, jakou to mělo za našich předků a mohu jen litovat, že jsem nemohl Čechy učinit cílem nějaké cesty v devadesátých letech minulého (tj. devatenáctého - pozn. překl.) století nebo přinejmenším před rokem 1921. V tom prvém případě bych pak mohl v Augustu Neumüllerovi (+ 1899) potkat živý spojovací článek mezi Neumüllerovými z Diepholz a z Krumlova, který by mi mohl doplnit lecčíms to, co mi korespondencí sdělit o Diepholz a Schwerinu a připojit k tomu mnohé informace o vlastní rodině a jejích vztazích k té naší.
To, co by on k tomu ještě mohl sdělit, je nyní ztraceno. Kromě dopisu Augusta Neumüllera ze Schwerinu do Krumlova, který je ve vlastnictví Krumlovských a jehož opis jsem si pořídil, a také kromě dopisu mého děda Karlu Neumüllerovi, který mně Krumlovští za mé návštěvy předali a který se nachází mezi mými papíry, nic písemného nedokládá až dosud vztahy mezi Krumlovem a Diepholzem, pokud pomineme "vandrbuch" Augusta Neumüllera, zachycující 18 dnů jeho pobytu v Diepholz. Cením si toho, že tak bylo snad v poslední minutě zachráněno to, co ještě zbylo a že to bude k něčemu mým potomkům. Tato zpráva o mé cestě do Krumlova by měla vyjasnit mnohé, co až dosud žilo toliko v ústním podání a co by se mohlo stát rámcem a pozadím dalších mých zkoumání a jejich resultátů za poslední dva roky.
Základ těchto mých výzkumů se omezuje na to, že máme podle ústní tradice pocházet právě z Krumlova. Mimoto hovořil můj otec o tom, že můj děd měl jednou v úmyslu se do Čech docela opět navrátit poté, co se tam nejprve vypraví na návštěvu a najde práci. Z téhož pramene jsem věděl, že tam v jednom starém kostele existuje kloboučnická dílna a že tam rovněž straší. Návštěva Augusta Neumüllera či lépe řečeno nějakého Neumüllera byla také známou věcí, jakož i návštěva strýce Heinricha v Krumlově, v Praze a ve Vídni. To bylo ovšem také všechno, co rodina věděla. Jakákoli jména nebo vůbec něco určitějšího se v rodinné tradici neuchovalo. V Diepholz nebyl k dispozici žádný písemný materiál, který by mohl zprostředkovat jakoukoli informaci o bližších vazbách a vztazích příbuzenstvím spjatých rodin. Potřeboval jsem jen podnět, který by mne přiměl k nějakému důkladnějšímu pátrání. Toho se mi dostalo od královského švédského kapitánporučíka (v originále "Kapitänleutnant" - pozn. překl.) Frederika Magnuse Neumüllera ze švédské větve našeho rodu, který mne jednou navštívil za časů inflace a měl v rukou hotový rodokmen svých přímých předků od nás z Diepholz. Později jsem si pořídil opis toho rodokmenu. Následně jsem začal pomýšlet na další a dál do minulosti sahající výzkumy, do kterých jsem se ovšem vážněji zabral až později poté, co jsem na ně v penzi měl více času. Nejdříve jsem se pokusil získat seznam obyvatel města. Poněvadž něco takového nebylo k mání (výsledky sčítání lidu asi nebyly veřejně dostupné - pozn. překl.), byl mi zaslán adresář úřadů a firem v jižních Čechách. Tam jsem se s příjmením Neumüller nesetkal a pověřil jsem proto, nejprve trochu zklamán, své knihkupectví, aby učinilo v Krumlově dotaz, zda tam ještě žije nějaká rodina s příjmením Neumüller. Dostal jsem opravdu odpověď s datem 28. března 1927 od knihkupecké firmy L.E. Hansen s přílohou psanou Antonem Langerem, na které jsem mohl dále stavět. S úspěchem svého zkoumání jsem mohl být zpočátku spokojen. V Krumlově bych určitě mohl zjistit ještě leccos dalšího o minulosti tamní rodiny Neumüllerovy a jejích dnes ještě žijících potomků, kdybych se místo u Langerových ubytoval v nějakém hostinci. Na druhé straně by mi přitom zase ušlo mnohé z toho, co jsem slyšel a viděl v intimnějším kruhu. S těmi, kdo stojí mimo okruh tohoto mého zájmu, jsem v Krumlově do bližšího styku nepřišel. Jen cestou z Českých Budějovic (v originále "von Budweis" - pozn. překl.) sem mi jeden pán, kterého jsem se snažil vyptat na Langerovy, sdělil, že přes vyhasnutí mužské linie Neumüllerových tady v Krumlově zůstalo jejich příjmení v trvaé paměti zdejších obyvatel. Na doplnění bych chtěl uvést, že Langer jednou připomněl, jak je tu často oslovován jako pan Neumüller. Množství dokumentů, které jsem měl u Langerů možnost vidět, dotvrzovalo už pouhou svou existencí víc nežli svým obsahem, že rodina Neumüllerových kdysi ve městě něco znamenala. Pro krátkost času jsem do nich nahlédl jen zběžně, poněvadž se mi pro můj účel jevily méně bohaté významem. Budiž však připomenuto, že jsem z jedné listiny mohl vyrozumět, že Franz Josef Neumüller ukončil svou výuční dobu v Linci roku 1728.
Opomenout nechci ani skutečnost, že jsem spatřil i řadu fotografií příslušníků krumlovské rodiny Josefem Neumüllerem počínaje. Podobnost se členy naší užší rodiny jsem dokázal objevit právě jen u zmíněného Josefa Neumüllera, kterého snímek zachytil v už pokročilém věku a který je na něm vysloveně podobný mému strýci Heinrichovi jak silnou a vysokou postavou, tak rysy obličeje a jeho výrazem. Zdá se, že i jemu byl podobně jako strýci Heinrichovi vlastní výrazný a ostrý pohled. Pochybuji ovšem, že můj děd byl právě jim oběma nějak podobný nebo že by oni představovali vlastní a původní typ Neumüllerových.
Trochu vystupující lícní kosti se vyskytují u mnoha členů naší rodiny. Měl je také můj otec kovář Bernhard Neumüller z mladší linie v Diepholz a rovněž i jeho syn, kovář Heinrich Neumüller a můj syn Kurt.
Když jsem nyní z Čech na odchodu, mohlo by mě to podnítit k tomu, abych se podrobněji vyslovil k zápasu zdejších Němců o jejich národnost. Přesahuje to však rámec, který jsem si vytyčil a bylo a je o tom ostatně z německého hlediska bez přehánění dost a dost referováno v denním tisku. Podle všeho se tu musí Němec cítit jako občan druhé kategorie a český stát (v originále "Tsch. Staat", rozuměj Československá republika - pozn. překl.) činí vše, aby i jeho čistě kulturní požadavky vystavil těžkému tlaku. Přesto nemá německý člověk na jihozápadě Čech pocit, že by se snad nacházel v nějaké cizí zemi, tak domovské a německé mu to tady všechno připadá. Krumlov má také mezi svými obyvateli jen asi ? Čechů, a ti náležejí takřka všichni těm nižším vrstvám. Němci ve městě, zejména ti starší, znají většinou jen drobátko česky (v originále "nur einige Brocken tschechisch" - pozn. překl.). Pro tu dnešní jejich generaci je ovšem český jazyk i v německých školách povinným předmětem. Čech zato je také v jazykově německých oblastech země vždy němčiny plně nebo alespoň dostatečně mocen.
Geschichte der Familie Neumüller (2002)
Pisatel předchozích řádků posledním odstavcem asi bezděky uhodil tak řečeno hřebík na hlavičku, když se zmínil o jazykové, sociální a citové bariéře, dělící německou národnosti i s jejími "čistě kulturními požadavky" od té zemsky české. Sám přijel do Československé republiky v desátém roce její existence pátrat po svých krumlovských předcích poměrně zdaleka, až ze severoněmeckého Dolního Saska. Narodil se tam ve městě Diepholz (v dolnoněmčině vyslov "Deefholt") 22. října roku 1857. V Osnabrücku vychodil reálku a na ní i maturoval. Další studia absolvoval v Göttingen, Berlíně a Paříži. V Göttingen složil v roce 1883 zkoušky způsobilosti pro výuku angličtiny a francouzštiny na vyšším stupni škol, pět let nato tamtéž i pro výuku dějepisu a zeměpisu na středních školách. V letech 1883-1884 mezitím absolvoval na hamburském reálném gymnáziu Johanneum zkušební rok pedagogické praxe jako vědecký pomocný učitel (wissenschaftlicher Hilfslehrer). Téměř celých 40 let, tj. v letech 1884-1924, učil pak na vyšší reálce dolnosaského města Oldenburg, už od roku 1902 s profesorským titulem. Studijní pobyty v Londýně a v Paříži byly věnovány jeho učitelskému oboru, jemuž věnoval i práci o organizaci a metodě výuky francouzštiny na vyšších vzdělávacích zařízeních bez povinné latiny. V Oldenburgu zemřel ve středu 29. září 1937. Deset let nato, v noci z 29. na 30. září 1938 byla v Mnichově podepsána osudná mnichovská "dohoda" (datována byla čtvrtkem 29. září). Že nemá s Českým Krumlovem co společného?
- - - - -
* Diepholz (NS) / České Budějovice / Český Krumlov / † † † Oldenburg (NS)
