ALOIS MEERWALD

Čapkova hra R. U. R.

Tato hra českého autora Karla Čapka, vydaná pražským nakladatelstvím Orbis, zažila na nejvýznamnějších scénách Německé říše stejně jako v Československu řadu úspěšných uvedení. Následující scéna v německém překladu Otto Picka pochází z předehry dramatu. Přetisk zakázán.

DOMIN/ Nun denn.

(Setzt sich auf den Schreibtisch, betrachtet aufgeregt Helene und leiert rasch herunter.)

Es war im Jahre 1920 als sich der alte Werstand der große Physiologe aber damals noch ein junger Gelehrter, nach dieser fernen Insel begab, um die Meerestierwelt zu studieren. Punkt. Dabei versuchte er durch chemische Synthese die lebendige Materie Protoplasma genannt, nachzubilden, bis er auf einmal einen Stoff entdeckte der sich durchaus wie die lebendige Masse betrug, obzwar er von anderer chemischer Zusammensetzung war. Das war im Jahre 1923 (tady je v publikovaném překladu podivný omyl: má být podle originálu rok 1932, jak vyplývá hned z dalších slov Dominových - pozn. překl.) gerade vierhundertvierzig Jahre nach der Entdeckung Amerikas, uf.

Der Hochwald, 1924, č. 1, s. 25

P.S. Důvodů, proč zde tento text figuruje právě v té to podobě, je hned několik. Když roku 1924 zveřejnil Alois Meerwald hned v prvém čísle prvního ročníku jím řízeného šumavského německého půlměsíčníku "Der Hochwald" (vycházel v Českém Krumlově, tištěn byl v Prachaticích) úryvek z překladu Čapkovy hry, šla tehdy vítězně světem. Pařížský list L'Information o ní téhož roku napsal: "Toto podivné a silné dílo, na které člověk jen tak nezapomene a v němž se shledáme s vizemi mnoha geniálních básníků a spisovatelů, vzbudí nesmírný zájem a nikoho nezklame, jak je jasné a originální..." A jak potom poznamenal Jan Čep zklamaně o anglickém jejím přijetí: "nechápali, z jakých temných zdrojů úzkosti a bolesti toto drama vyprýštilo, oč se v něm zápasí, co všechno se tu boří a loučí." Čapkův český originál hry tu nepředkládám, chci jen upozornit, že se v Pickově překladu nazývá celá "W. U. R.", poněvadž "starý Rossum" je tu "der alte Werstand"! Meerwaldův časopis uveřejnil ve svém prvém ročníku i překlady z děl jiných českých autorů, v případě Jaroslava Vrchlického (báseň o Smetanovi) či Adolfa Heyduka šlo však o autory doslova "šumavské" i mnoha tématy svého díla. Karel Čapek se dotkl Šumavy v jednom ze svých textů, sebraných posmrtně v knize "Obrázky z domova" (1953): "...ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče. Za vlnou kopce nová vlna, samý les, samý dlouhý a hluboký les; tady je všechno stavěno do nekonečné délky, hory i vesnice i lesy i čas, čas dlouhý a šumící." Našel jsem mimochodem tu citaci kdysi s uznáním přeloženu někdy dlouho po válce už v měsíčníku šumavských německých vyhnanců "Hoam!" Ladislav Stehlík k tomu Čapkovu textu ve třetím svazku své trilogie "Země zamyšlená", nazvaném "Šumava" (1970) dodává: "Ano, je to přesně tak, jenže po čtyřiceti letech mnohem, mnohem opuštěnější ..." Jenže o to právě jde, že Čapek ten věk robotů a katastrofy světa lidí předpověděl na rok téměř přesně: 1932. Jako by před nástupem Hitlera k moci roku následujícího (1933 je i rokem úmrtí Aloise Meerwalda) začal končit jeden svět - Karel Čapek zemřel 1938 v roce mnichovské smlouvy, překladatel R. U. R. Otto Pick jako Žid v londýnském exilu dva roky nato 1940, kdy já se narodil ve válečném Protektorátu Čechy a Morava. A Ladislav Stehlík svůj "doslov" po letech zveřejnil už za nové okupace sovětské.

Es standen drei Mädchen am Gartenzaun Es standen drei Mädchen am Gartenzaun Sie pflückten Reseden und Rosen Und sprachen von Liebe und stellten ihr Die seltsamen Diagnosen. Die erste hielt 's mit Flammarion; Sie sagte mit müder Geberde: "Es haben Milliarden von Herzen geliebt Und wurden zu Staub und zu Erde. Wir springen vergnügt auf der Erde herum Und wenn wir im Reigen uns drehten. So haben wir viele der Herzen ganz kalt Mit unseren Füßen getreten!" "Die Herzen verwesen! Doch zeugen sie Erneuernde Lebenskräfte, Denn aus den verwesenden Herzen zieht Der Rosenstock seine Säfte. Er trinkt aus den Herzen die Liebe heraus Und sättigt mit ihr seine Glieder Und gibt mit dem herrlichen Rosenduft Der Menschheit die Liebe wieder!" So sagte die zweite und atmete tief. Die Augen der dritten erglühten: "Milliarden von liebenden Herzen sind tot! Milliarden von Rosen erblühten! Und alle die Rosen erblühten für uns Und ihre bezaubernden Düfte Verbreiten die Liebe für uns, für uns In alle Winde und Lüfte!" Da nahm die erste wieder das Wort: "Dann muß ich den Rosen entsagen, Denn mit der Liebe wurde auch Die Falschheit zu Grabe getragen!" Die erste hielt's mit Flammarion. Sie wurde schon bitter betrogen, Und hat doch so innig und gierig auch Den Duft aus den Rosen gesogen!	Flammarion Tři děvčátka stála při zahradě, kde růže a rezeda voní, o lásce mluvila a učeně uvažovala o ní. Ta první jako Flammarion řekla, s únavou spíše hranou: "Miliardy srdcí, co milovaly, zetlejí a prachem se stanou. Spokojeně skotačíme po zemi a když tak tančíme deštěm, kolik jen srdcí zdupeme lhostejně a zašlápnem do bláta ještě!" "Srdce tlející! Ona jeví však nezvykle životní síly, z nich keře nádherných růží v zemi žíznivě zakořenily. Pijí z těch srdcí dychtivě lásku zas, své stvoly i květy z nich sytí, kouzelnou vůní plátků růžových křísí lidskou lásku k žití!" Tak pravila druhá a dýchala hloub. Zazářily oči třetí z nich: "Miliardy srdcí vřelých snad zemřely! Kvetou teď však v růžích zářivých! A všechny ty květy září pro nás a svou vůní rozkochanou zas šíří tu lásku pro nás, pro nás, větrem a vzduchem kol vanou!" Tu vzala si ta prvá slovo zpět: "Pak musím se zříci těch květů, neboť i faleš k hrobu vždy s láskou je nesena světu!" Ta první ví, co i Flammarion. Byť klam se s láskou druží, vždy vroucně i zvědavě sála tak dech vonný těch kvetoucích růží!
Der Hochwald, 1924, č. 1, s. 13 P.S. Camille Flammarion (1842-1925) zemřel rok po zveřejnění této básně, provázené také kresbou Marianne Federselové z Českého Krumlova, která byla i autorkou výtvarného návrhu obálky Meerwaldova časopisu "Der Hochwald". Na počest posla "světů jiných", jak byl Flammarion svými nadšenými čtenáři chápán, pojmenováváme český překlad veršů, v nichž se dvakrát jeho jméno ozývá z dívčích úst, právě po něm.
Der Sieger Wir haben dem Tod in die Augen geseh'n. Er kam uns entgegengegangen Und brachte die eiligsten Pulse zum Steh'n Und bleichte die rosigsten Wangen. Er griff in die glühendsten Herzen hinein Und brachte sie jäh zum Erkalten, Er haschte: "Bist mein! Bist mein!" Und hat es für immer behalten. Und ließ er das Leben noch unversehrt steh'n, So sprach er: "Gemach, liebe Krieger! Gemach, denn es gibt noch ein Wiederseh'n! Ich bin der alleinige Sieger! Ihr fürchtet die Waffen, Ihr schluget die Schlacht Und wähntet erhaben zu siegen - Ich heimste die Beute und habe gelacht: Ihr sieget, um mir zu erliegen!" Wir haben dem Tod in die Augen geseh'n. Das machte die Herzen nicht zagen! Doch dieses Versprechen "Auf Wiederseh'n" Das machte sie zaghafter schlagen, Das ließ sie erbeben und zaghafter gehn, Die steinharten Herzen der Krieger - Wir haben dem Tod in die Augen geseh'n: Er blieb der alleinige Sieger! Samarkand 1915.	Smrt vítěz Smrti jsme v oči mohli popatřit, naproti nám kráčela všude. Srdce v běhu jeho dokázala stít, zbledly rty dřív jak růže rudé. Vřelému srdci než dala vychladnout, nejprve mu, jež dosud žilo, řekla: "Mně patří tvá pouť, jsi mé!" A pak je zastavilo. Dala-li komu ještě přec chvíli žít, pravila: "Klid jen, válečníku! Znovu se sejdem, zachovej jen klid, vítěz jsem jediný a v mžiku! Zbraněmi myslíte, že rozhodnete boj pro slávu, co zdá se trvalá -- kořist je má však, můj smích všechno smete: vítězíte, abych já vyhrála!" Smrti jsme v oči mohli popatřit, přec srdce však neodradila její slova: "Sejdeme se, jen klid!" O to zarytěji se bila, jen trochu otřesena, znovu šla se bít, kamenná srdce, srdce válečníků -- smrti jsme v oči mohli popatřit: smrt vítězem byla -- a v mžiku! Samarkand 1915.
Der Hochwald, 1924, s. 115 P.S. Báseň, pocházející z doby autorova ruského zajetí, doprovází sugestivní obraz českokrumlovského malíře Wilhelma Fischera,nazvaný "Der Krieg" (Válka). O rameno kříže s nahým tělem Kristovým stojí opřen žebřík avedle Spasitele visí na provaze oběšenec se zavázanýma očima a svázanýma rukama i nohama. Obzor s vypálenou vsí a ohořelými pahýly stromů na kamenité pláni pod temnouoblohou jako by (marně) varoval do budoucna.
Ein alter Spruch Die Lieb ist gegen den Himmel geflogen, Gerechtigkeit über das Meer gezogen, die Wahrheit liegt in Ketten gefangen un an der Welt blieb die Untreu' hangen.	Stará průpověď Láska uletěla do nebe nahoře, spravedlnost odtáhla až někam za moře, pravda leží v poutech na zemi, nevěra světem vládne nad námi nad všemi.

To čtyřverší zazní na konci druhého jednání hry Der goldene Steig, jak ji vydal ve dvacátých letech v Českých Budějovicích nakladatel Karl Kratochwil, s nímž je autor toho šumavského kusu ve 4 jednáních i spoluautorem pověstného budějovického Heimatbuchu. Hra sama je věnována k sedmdesátinám Josefu Taschekovi, zakladateli a předsedovi také zdejšího spolku Böhmerwaldbund (po první světové válce měl sídlo na Wilsonově náměstí č. 9, tedy téměř v místech dnešní budovy Jihočeské vědecké knihovny), který ovšem svou působnost vztahoval na celou německou Šumavu. Alois Meerwald odtud pocházel. Narodil se 28. dubna 1886 v obci Pumperle (dnes Řasnice) nedaleko Kuschwardy (Strážného) a bavorských hranic. Působil jako redaktor v Českých Budějovicích, roku 1920 vydal sbírku básní z válečného zajetí (Gedichte aus der Kriegsgefangenschaft), psal divadelní hry a vlastivědné články a stačil časnou smrtí 12. dubna 1933 v místě svého novinářského působení ujít neblahým koncům budějovického a šumavského němectví. Zbývá dodat, že ta stará průpověď stojí nejen v závěru jednoho z jednání divadelního kusu, který po pádu komunizmu uvedli i na německé půdě čeští ochotníci z Volar, nýbrž už v 16. století vyryta na staré kostelní lavici v Prachaticích v tomto kostrbatém znění, i se všemi pravopisnými prohřešky tak ušlechtile vznešeném:

Die lieb is g
en himell gflong.
Die gerechtigkaitt ist
über mar gezong.
Di barhaitt ligtt
gefangen. Dye
ündrau hatt
dye weltt über
gannen.

- - - - -
* Řasnice / † České Budějovice