LAURENZ NIESCHER
Vzal jsem všechny ty oběti na sebe...
Vzal jsem všechny ty oběti na sebe, aniž bych reptal, a Pánu jsem za to děkoval. Neboť utrpení a zkoušky jsou znamením, že nás Bůh má rád a chce nám v nebi připravit místo lepší. My sami z vlastních pohnutek bychom ostatně byli příliš zbabělí přijmout, co je s utrpením spojeno. Už proto mne moje důvěra v Boží řízení nikdy neopustila.
Hledejte nejprve říši Boží, bez kompromisů; Boha máš milovat z celého svého srdce, ne snad na procenta; jak řekl Ježíš: "Kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť." (Mt 12, 30) Ne, nelze jen snad blahovolně přihlížet.
Glaube und Heimat, 1956, s. 348
Jen citace z dopisů nepodepsanému adresátovi (psal se rok 1956 a styk s domovem byl přísně střežen) zůstaly nám po knězi, který se nestal obětí odsunu, nýbrž možnosti zůstat. Podle "Katalogu diecéze českobudějovické L.P. 1981" zemřel Msgre Vavřinec Niescher 13. dubna 1959 a nikdo už po letech ani neměl tušit, jaký osud se za tím jménem vlastně skrývá. Laurenz Niescher se narodil 12. listopadu 1872 ve Chvalšinách (Kalsching) v domě zvaném "Hechtschusterhaus". Po vychození obecné školy v rodné obci (tehdy to byla ještě dvojtřídka v pozdější "Bürgerkanzlei") navštěvoval od roku 1883 gymnázium v Českém Krumlově (Krummau), na kterém roku 1891 maturoval s vyznamenáním. Následovala teologická studia v Římě, která konal jako chovanec Collegium Bohemicum (instituce založené v roce 1884, přejmenované 1929 na Collegium Nepomucenum) a završil je doktorátem teologie a filosofie. Kněžskou primici slavil 17. února 1896 nad hrobem svého patrona sv. Vavřince v bazilice San Lorenzo fuori le mura a jeho primiční obrázek svědčí o tom, nač vše v životě vsadil: je to Božské Srdce Ježíšovo a Neposkvrněné Srdce Mariino. Začínal jako kaplan v Horní Pěně (Oberbaumgarten) u Jindřichova Hradce (Neuhaus), od roku 1897 byl už katechetou na chlapecké, dva roky nato pak na dívčí měšťanské škole v Českých Budějovicích, rokem 1904 počínaje profesorem na zdejším německém státním učitelském ústavu, s nímž byl po roce 1918 sjednocen i soukromý učitelský ústav. Roku 1923 byl poprvé povolán do českobudějovického městského zastupitelstva a později zvolen i do městské rady, v níž setrval až do osudného podzimu 1938, kdy se ho Henleinovi straníci rychle zbavili proto, že se jako jediný z německých "otců města" zdráhal vstoupit do jejich partaje. Když se mu následný vývoj zdál ohrožovat náboženský život na Šumavě připojené k "Říši", založil "Bund deutscher Katholiken des Böhmerwaldes". Jako spoluzakladatel diecézního listu "Glaube und Heimat" ho po léta i řídil, než byl podobně jako českokrumlovský "Landbote" z příkazu NSDAP likvidován pro "nedostatek papíru". Poslední Niescherův úvodník prý začínal slovy: "Eichen biegen sich nicht im Sturm, sie brechen höchstens" (tj. "Duby se v bouři neschýlí, nanejvýš se zlomí" - pozn. překl.)! Katolickému tisku a tisku vůbec jako "skryté velmoci" přikládal neobyčejný význam a ještě roku 1938 vydával pro německé katolíky v republice spolu s chebským katechetou Michaelem Magerlem periodikum po názvem "Deutsche Presse". I po válce sledoval obnovený list vyhnaných německých diecézanů, který si dal do záhlaví týž název"Glaube und Heimat" jako ten meziválečný. Doma však bylo vše, co si církev i jeho zásluhou vydobyla co do vlivu hlavně mezi mladými lidmi (stačí připomenout šumavský "Landheim", venkovský domov katolických sdružení mládeže, vzniklý v prostorách zrušené sklárny v Josefodole /Josefsthal/ u Zadní Zvonkové /Glöckelberg/), zničeno už dávno před vyhnáním. Nacističtí "osvoboditelé" z roku 1938 a 1939 Nieschera, který byl biskupem Bártou pověřen před jejich příchodem řízením tzv. Katolické akce (Actio catholica), brzy donutili k odchodu z veřejného života a mohlo se zdát, že zlomili i jeho síly. Ve válečných letech se však údajně učil alespoň anglicky a rusky, četl prý "Pravdu" i "The Times" v idealistické naději, že svět po válce zmoudří a zjasní. Stáří mu milosrdně znemožnilo i pak vystupovat na veřejnosti. Šedesáté jubileum svého kněžství nesvětil bohoslužbou v rodných Chvalšinách, nýbrž v ústraní svého domu v českobudějovické Dukelské ulici čp. 495. Tři roky nato zemřel zapomenut (na jeho pohřbu o půl desáté dopoledne 16. dubna 1959 na hřbitově u sv. Otýlie byl podle zprávy v Glaube und Heimat mj. přítomen i tehdejší sekretář konzistoře a ordinariátu P. Václav Karel Peřt /1916-1983/, františkán vysvěcený na kněze 1939 v belgickém Namuru, v letech 1961-1977 působící až do penze jako duchovní v mé rodné Soběslavi). Chtěl bych ale věřit, že Šumava mu jednou vrátí, co jí usiloval dát. Myslím na Erbena a jeho verše:
Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodi.
Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.
Jasnou hvězdu strhne z nebe,
mocné slovo zhojí tebe.
Jiná naděje ostatně člověku ani nezbývá.
- - - - -
* Chvalšiny / Český Krumlov / Horní Pěna / † † † České Budějovice
