LEOPOLD ABRAHAM NOSTITZ-RIENECK
Tetřeví tok na Šumavě
Dne 8. května 1887 mne E.S.T. poslal do revíru Bučina na tokaniště zvané Lichte Haide. I tento prvý večerní tok na Šumavě se hluboce vryl do mé paměti, zvláště svým až koncertním ptačím mnohohlasem, který živou naléhavostí dalece překonával všechno, co jsem znal z Krušnohoří. Pozdější dlouholetá zkušenost mě sice poučila, že mnohé druhy, jejichž zpěv toho večera tak potěšil mé srdce, se v Krušných horách vyskytují rovněž, jenže jsou tu na Šumavě zastoupeny v mnohem větším počtu, což má jistě svou příčinu v osobité původnosti a daleko hlubší mnohotvárnosti zdejších lesních porostů i půdní vegetace vůbec. S jedním z charakteristických ptačích druhů vysokých horských poloh Šumavy jsem se však v Krušných horách nesetkal nikdy. Jde o nádherného kosa sněžného, jemuž zdíkovští lovci přisoudili komickou přezdívku "Schneekater", tj. sněžný kocour. - Poté, co koncert trval patřičně dlouho a ve své druhé části obměnil repertoár i různými vstupy hlasů sovích, ozval se konečně i hlavní aktér. Blízko mého posedu vpadl nyní svým sólem tetřev. Krátce předtím se už dva jiní snesli v trochu větší vzdálenosti. Ten v mé blízkosti brkal a počítal pilně, ale pokaždé, když jsem si myslel, že už přijde hlavní puk, vrátil se k brkání a znovu následujícímu nekonečnému počítání. Poněvadž jsem přesně věděl, kde je, učinil jsem, sotva se jen dostatečně setmělo, pár opatrných kroků, uvolnil jsem kohoutek a vystřelil. Teď však padly prvé krůpěje hořkosti do poháru mé lovecké slasti: tetřev totiž, zdánlivě zasažen, zmizel ve tmě a další pátrání po něm nemělo smyslu.
Následujícího jitra po ranním toku jsme ho ovšem brzy našli asi sto kroků od místa, kde byl postřelen, bohužel už trochu ohryzán kunou, byť i ještě použitelný.
Noc jsem strávil v lovecké chatě položené na hranici revírů Bučina a Hraběcí Huť (Grafenhütte). Hned při ranním vstávání jsem uslyšel cosi podezřele bubnovat na střechu chaty a skutečně - po nádherném večeru následovalo velice nevlídné ráno s bouřkou a lijákem. Přesto se mi podařilo zastihnout a složit na tetřevím tokaništi Viehöfen v revíru Hraběcí Huť jednoho vesele se dvořícího kohouta. Toho rána jsem učinil poprvé později často opakovanou a i jinými zdatnými lovci tetřevů potvrzenou zkušenost, totiž že právě za skutečně psí nepohody, zvlášť pak za silného lijáku je slyšet kohoutí broušení dřív než počítání a výlusk, pravděpodobně proto, že posledně jmenovaný zvuk je stálým bušením dešťových kapek znatelně přehlušen.
Večer 9. května jsem znovu zašel na Lichte Haide a usadil se tam, kde jsem předchozího večera slyšel ostatní kohouty. A skutečně: tři tetřevi zahřadovali v mé těsné blízkosti, spokojili se však opět pouhým brkáním a počítáním, zatímco dál ode mě, ale ještě v dohledu a na dostřel i v šeru začal tokat čtvrtý kohout. S tou nejvyšší opatrností, využívaje každého zákrytu a vystříhaje se podle možnosti sebemenšího zvuku - což ve spleti suchých větví, hustého borůvčí i mnoha dosud ležících zbytků starého sněhu nebyla nijaká maličkost - jsem se potají odkradl ze svého stanoviště. Když jsem byl konečně dostatečně daleko od prvního ze třech zmíněných tetřevů, podařilo se mi posléze zasáhnout toho čtvrtého, v toku neustávajícího a na vrcholku sešlého podmáčeného smrku hřadujícícho kohouta. Na noc jsem se vrátil do lovecké chaty a následujícího jitra jsem na Viehöfen složil dalšího tokajícího tetřeva a na Lichte Haide ještě jednoho, tedy všehovšudy sedm kohoutů za pouhé dva večery a tři rána!
Tokaniště na Lichte Haide sousedilo bezprostředně s jiným, rovněž k revíru Bučina příslušejícím a zvaným Langholz, stejně jako s oním na Viehöfen už v revíru Hraběcí Huť. Zatímco ta obě posledně jmenovaná byla pokryta starým, bouřemi a sněhy značně udolaným smrkovým porostem, patřila Lichte Haide už ke slatím, táhnoucím se podél horního toku Vltavy, která je tu dosud nepatrným potůčkem, až k jejím pramenům, ležícím ostatně také v lesním revíru Bučina.
Po tetřevím toku jsem se vrátil znovu do myslivny na Kvildě (Außergefild), kde jsem teď ale už pobýval sám, poněvadž oba ostatní pánové odjeli den předtím. S tokem byl tak jako tak pomalu konec a celkem se nám podařilo složit 27 tetřevů.
Autorem této zprávy, převzaté z časopisu Fürs Jägerhaus (Pro myslivnu), číslo 29 ročníku 1933, je pod záhlavím Erinnerungen eines Jägers hrabě Leopold Abraham Nostitz-Rieneck. V nové republice jeho šlechtický titul pozbyl právní platnosti, nelze však nevzpomenout, že jako švagr knížete Jaroslawa Thuna-Hohensteina, někdejšího majitele zdíkovského panství, patřil k nemnoha znalcům rozsáhlých lesů kolem Bučiny, Kvildy a Nových Hutí, kteří sem jezdívali nejen ukojit své lovecké vášně, ale dovedli o tom i vydat literární svědectví. Osudná zpráva o sarajevském atentátu, který jako by 28. června 1914 uzavřel celou jednu kapitolu i šumavské historie, zastihla hraběte Nostice-Rieneka s jeho ženou Karou, rozenou Chotkovou, v místní části obce Kaltenbach (dnes Nové Hutě) zvané Planie (Pláně). Oba za pomoci paní Hokeové, manželky zdejšího lesního, jakož i Idy Nohové, dcery lesního z Bučiny, tu v šumavské myslivně narychlo sbalili svá lovecká zavazadla. Končil náhle celý věk. V románu Apis a Este, jehož autorem je Bruno Brehm, najdeme o příjezdu Karolíny a Jindřišky Chotkových na zámek v Chlumu u Třeboně, kde právě dlely děti zavražděného následníka trůnu, zajímavou kapitolu. Obě byly nejen sestrami Žofie Chotkové, původem jak známo české manželky Františka Ferdinanda d'Este a spolu se svým mužem jedné z obětí atentátu, ale postupně i manželkami Leopolda Abrahama Nostice-Rienecka. Po úmrtí Karoliny (Kary) se totiž jeho ženou stala právě Henrietta (Jindřiška). A on sám? Narodil se 8. července 1865 na zámku Štiřín, patřícím tehdy k okresu Královské Vinohrady (dnes Praha-Vinohrady), a stačil zemřít na svém někdejším panství Perglas (dnes Chlumek) v okrese Sokolov (tenkrát ještě i česky Falknov) 5. října 1945, tedy ještě předtím, než by byl ve svých osmdesáti letech potupně odsunut. O svých loveckých zážitcích z Bučiny psal vícekrát a odvažujeme se ho proto řadit mezi šumavské autory z nejzajímavějších.
- - - - -
* Štiřín / Bučina / Pláně, Nové Hutě / Zdíkov / † Chlumek
