BRUNO BREHM

Širší domov

Stanul jsem v tom pozdním podzimu ve výmarském parku na mostku přes Ilm a hleděl na žluté listí, ženoucí se po černé vodě. V temném zrcadle hlubiny se stápěly opadalé větve stromů, v jejichž mřížoví uvízla časná večernice. Přes tento tajuplný svět zdání plynulo nyní to pestré listí, poselství zemdlelé skutečnosti, dopisy roku, chýlícího se ke svému konci, dál po tom zrcadle, míříc od stromu ke stromu. Zdola z vody mne zdravil, znovu a znovu překrýván listy, které přicházely a zase odcházely, můj vlastní obraz a díval se tak chladně a vzdáleně, jako bych já sám už nebyl mezi živými.
Když jsem však zvedl, zmaten tím stálým prouděním, od putování listů a zrcadlení stromů stísněný pohled před sebe, spatřil jsem na druhé straně plochy luk opírat se o temně zalesněný svah zahradní domek Goethův.
Ne tak jsem si představoval to, co jsem tak často už vídal na obrázcích! Ne tak vážné, ne tak přísné, ne tak osamělé. Nepronikal sem už, jako za velkých časů dřívějška, z blízko skrytého města hlahol rohů vojenské hudby, odbíjení věžních hodin a z parku křik pávů. Bylo tak ticho ve večerním parku, že jsem slyšel bušení vlastního srdce. Tu se mi sevřelo hrdlo a vzpomněl jsem mladého básníka, který právě přibyl z Vídně do Výmaru, aby spatřil starého pána v jeho domě na Frauenplan. Jak splývaly slzy Grillparzerovým obličejem, jak nebyl mocen slova odpovědi, jak vzrušením bez sebe sestupoval pak opět schodištěm dolů! Tak předstupují ztracení synové před ocovu tvář, taková pokora je sklání níž, tak nevysvětlitelný stesk je přepadá.
Cosi bohatého útěchou ale ve mně povstalo a položilo mi otázku: Kdes už to všechno jednou viděl, kdes pocítil stejný záchvěv úzkosti? Kde jsem za večera stanul nad černou vodou, sám ze zelené země, která sem dala přitékat šumícím proudem ze severu tu sněžnou vodu? Byl to Ilz, který od pasovského Horního hradu plynul černý k Dunaji, zatímco od jihu sem bouřlivě dorážel proud zeleného Innu? Dál nazpět, hlouběji do let dětství jsem musel pohledět, abych znovu našel takovou černou vodu. Vykláněl jsem se tenkrát z okna rozpadlé staré císařské falce v Chebu (Eger) a shlížel do líbezného údolí s tím temným ohybem řeky Ohře. Tehdy jsem jako dítě kráčel kouzelným lesem těsně při české hranici, kolem omšelých bludných balvanů v krajině plné divů, neboť tady v tom koutě ve Wunsiedel nedaleko Waldsassenu se narodil Jean Paul. V klášterním kostele waldsassenském je ovšem vymalován značně neslušný kůň bělouš, který divákovi, kamkoli by se tento pohnul, ukazuje vždy svou zadní část.
Cheb, Wunsiedel, Waldsassen! Dny mládí jsem znovu viděl v kouzelném černém zrcadle Ilmu a bylo mi, jako bych stanul nad skrytou žilou, která jde napříč zeměmi, nezná hranic a spojuje to, co se v takových tajuplných hodinách cítí být hluboce spřízněno. Schiller musil jednou také vstoupit na takovou žílu, když spatřil svého Valdštýna, který teď i pode mnou přešel vodou s listy podzimu.
Pražské Hradčany se přede mnou vztyčily, Valdštejnský palác frýdlantského vévody, celé to zakleté město, v němž domy a kostely hovoří německy a lidé česky. Dál na jih jsem potom jako dítě táhl zemí, na Moravu, do jiné krajiny německé řeči, kde už se počínalo mluvit jejím bavorským dialektem a já se ho musel naučit, abych se ve škole nestal předmětem posměchu kamarádů. Bylo mi tam všechno cizí, ty přílivy východu do míst, utvářených jihem, ale jazyk tu vládl německý a ta zem se mi stala domovem.
V západní lodi naumburského dómu jsem včera stál před velkým dramatem v kameni, pod mlčícím landkrabětem ve zbroji a vznešenými paními. Po dnech pohromy z Versailles byly tyto nádherné sochy požadovány jako odškodné za válkou zpustošené katedrály severní Francie. Jak se však těmi sochami třáslo a trhalo, nehnuly se z místa ani o píď, nechtěly jít do Francie, byly srostlé se stěnami a sloupy dómu, byly kamenem téhož kamene, z něhož byla stesána celá ta chrámová loď. Když se nedalo hnout těmi ztrnulými a neživými, měli bychom my živí, spjati se vším žilobitím onoho širšího domova, jediné otčiny, kterou jsme kdy chtěli obývat, být snad násilím odtrženi od této hrudi, jejíž tep cítíme jako dítě cítí bušení srdce matčina? Která pěst by to dokázala provést a dokonat?
Křídové útesy Rujany se přede mnou vztyčily, jak jsem je spatřil při návratu domů z ruského zajetí, hraniční kameny širší otčiny, která tehdy, ve dnech nouze, kdy jsme všichni leželi v této jediné velké pevnosti a konali výpad za výpadem, byla také naší otčinou, i když nás od ní ještě dělily staré hranice.
Moje hlava se sklonila nad zábradlí malého mostku: Štěpánský dóm ve Vídni, velká zbrojnice ve Štýrském Hradci, Pöstlingberg nad Lincem, odkud hledíval Stifter na modravé vrchy a hory Českobavorského lesa, jižní ulice Klagenfurtu, zvonkohra v Salcburku, náhrobky Innsbrucku, císařská falc v Chebu a všechna ta široká náměstí líbezných německých měst Čech a Moravy, převyšovaná svatovítským dómem v Praze, špičaté kostelní věže Němců na Volze, města Hansy a Řádu německých rytířů na Východě, hrady Sedmihradska a švábské osady v Banátu, všechny ty věci jsem viděl a pocítil v nich tep stejného srdce, stejnou tajnou žílu, která pod nimi probíhá, celý ten širší domov mi byl blízko a voda Ilmu přinášela obrazy a nesla je s sebou dál do časného večera toho podzimu.

Úvodní próza stejnojmenného souboru s podtitulem Auslandsdeutsche Erzählungen vyšla poprvé roku 1934 (16.5. toho roku text uveřejnil estonský německý list Revalsche Zeitung), tady však nabývá v edici nazvané "Feldpost-Ausgabe" nakladatelství Adam Kraft (vydání z roku 1943) zcela změněné historické dikce. Stalingrad obrací kartu a "zahraniční Němci" se mohli začít chystat na poválečný exodus do "mateřské země". Která byla ta autorova? Bruno Brehm se narodil 23. července 1892 v Lublani (tehdy Laibach, dnes Ljubljana), tenkrát provinčním městě habsburské monarchie, které je dnes metropolí nezávislého Slovinska. Za svůj domov považoval otcovo rodné Chebsko (Egerland), s jehož začleněním do nově vzniklého Československa se stal i občanem nového státu. O tom, zda toto občanství skončilo až Mnichovem, Brehmovy životopisy mlčí. Jisto je, že autorovy paměti (jejich podtitul zní "Lebenserinnerungen") z roku 1951 nesou název Heimat in Böhmen. Ještě za starého Rakouska s otcem, c.k. důstojníkem, strávil Bruno dětská a mladá léta v posádkových městech zemsky českých jako byla Plzeň, Praha, Cheb (v obou naposledy jmenovaných chodil do obecné školy), posléze jihomoravské Znojmo (tam absolvoval v roce 1911 gymnázium, v Chebu započaté). Univerzitní studia ve Vídni přerušila první světová válka, do níž Brehm odešel jako dobrovolník. Po návratu ukončil vysokou školu disertací "Ursprung der germanischen Tierornamentik" a od roku 1928 se věnoval už jen literatuře. V románové trilogii Die Throne stürzen (Trůny se hroutí), která ho jako spisovatele proslavila, zachytil pád monarchie a Pavel Eisner v příručce Co číst z literatur germánských (1935) hodnotí jeho pohled a podání jako úzkostlivě dbající "epické nestrannosti a historické spravedlnosti". Pád Rakouska, s nímž byl Brehm osudově spjat, dal ovšem projevit se plně autorově nacistické orientaci. Roku 1938 se stal po anšlusu vídeňským radním, založil časopis Der getreue Eckart (1938-1942) a stal se 1941 vedoucím činitelem sdružení Wiener Kulturvereinigung. V prvém roce druhé světové války získal sice tzv. "národní knižní cenu", zvanou také Stefan-George-Preis, ale spíše za dílo, které měl už za sebou. Hned 1945 byl sice zatčen a osm měsíců držen v americkém zajetí (Rusové mezitím vyplenili jeho vídeňskou knihovnu), brzy ale propuštěn (podle svědectví Brehmových synů zásluhou židovského spisovatele Leo Perutze, jehož přítelem byl). Trilogií Das zwölfjährige Reich (Dvanáctiletá říše), jehož jedna část nese název Der böhmische Gefreite (1960), což je přezdívka, dávaná Hitlerovi ("frajtr z Čech": založena na Hindenburgově záměně Braunau am Inn se severočeským Broumovem) - celá ta trilogie bývá ostatně označována také jako "Hitlertrilogie", se kriticky vypořádal s obdobím, kterému dal sám k dispozici své síly, na někdejší úspěchy však nenavázal. Přesto mu byla v roce 1961 v Rakousku udělena Cena Petera Roseggera a dva roky nato i Sudetoněmecká kulturní cena. Pojem "širšího domova" (dal by se překládat ne bez jistého přídechu sarkasmu poté, co víme, jak věci skončily, také "větší vlast") je opravdu osudově sudetoněmecký i s tím odvoláním na Stiftera. Byl ovšem beze zbytku politicky zneužit a také obrácen proti jeho zastáncům v "konečném řešení", které měli v rukou "vítězové" válečného konfliktu, jehož se kapitán v záloze prof.Dr.phil. Bruno Brehm účastnil vlastně po dvakráte v řadách těch poražených. Jakkoli podle Nadlerových dějin německé literatury 1914-1940 našel jako autor, a to opravdu dobrý autor, "nejosobnější myslitelnou formu" pro ztvárnění toho, co zažil, kolektivní sudetoněmecký osud měl být nakonec i jeho zásluhou takový, jaký byl. Černá voda se smutným listím mnoha budoucích i šumavských podzimů. Bruno Brehm zemřel 5. června 1974 ve štýrském Altaussee a je i pochován na tamním horském hřbitově, ironií dějinných souvislostí nedaleko hrobu Jakoba Wassermanna, který shodou náhod zemřel 1. ledna téhož roku, ve kterém byl zveřejněn poprvé text "Die grössere Heimat". Země není opravdu nikdy dost, aby jí nebylo nakonec tak zrovna na pár hrobů. Tyto dva jsou aspoň označeny jménem. Jakže to napsal Leo Perutz v dopise příteli Brehmovi z Tel Avivu 27. října 1946? "Nach Wien werde ich kaum zurückkehren, es ist für mich ein großer Friedhof geworden (tj.: "Do Vídně se vrátím sotva, stala se pro mě jedním velkým hřbitovem.")." Nemyslel tím vedle Vídně i Brehmův "širší domov"?

- - - - -
* Lublaň (SLO) / Waldsassen (BY) / † † † Altaussee (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy