ANTON PICHLER
|
Letzter Gruß Fern der Heimat, fern den Lieben Dich die schwere Stunde traf. Sterne hüten Deinen Hügel, wo Du schläfst den letzten Schlaf. Sterne hüten Deinen Hügel, wo Du schläfst den letzten Schlaf. Held in Wunden, Held in Schmerzen, bis zum Tode treu der Pflicht. Möchten Dir zum Kranze winden Rosen und Vergissmeinnicht. Möchten Dir zum Kranze winden Rosen und Vergißmeinnicht. Viel ging uns mit Dir verloren, die wir ernst und schweigend stehn. Doch wir falten still die Hände: Gottes Wille soll geschehn. Doch wir falten still die Hände: Gottes Wille soll geschehn. Will Dir meine Krone reichen, spricht der Herr und hebt die Hand. Eine Krone sollst Du tragen, denn Du starbst fürs Vaterland. Eine Krone sollst Du tragen, denn Du starbst fürs Vaterland. |
Poslední pozdrav Domov, drazí byli v dáli ve chvíli, kdys mrtev pad'. Tichý rov teď hvězdy střeží, ve kterém máš v zemi spát. Tichý rov teď hvězdy střeží, ve kterém máš v zemi spát. K smrti věren povinnosti, v utrpení pravý rek. Rudé růže mu do věnce vijte s trsy pomněnek. Rudé růže mu do věnce vijte s trsy pomněnek Tolik ztratili jsme s Tebou, k modlitbě však sepnem dlaň. Mlčky stojíme a víme: Bůh co velí, vždy se staň. Mlčky stojíme a víme: Bůh co velí, vždy se staň. Chci Ti korunu svou vlastní rukou podat, praví Pán. Zasloužil by sis ji nosit, otčinou žes v oběť dán. Zasloužil by sis ji nosit, otčinou žes v oběť dán. |
|
Glaube und Heimat, 1999, č. 11, s. 24 |
|
P.S. Otištění textu zhudebněné básně (autorem nápěvu se stal Msgre Ludwig Uttlinger /1899-1978/ z Altöttingu) provází v krajanském měsíčníku poznámka Grete Ranklové (ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže), že "tato píseň byla zpívána v Želnavě při poctě padlým (v originále 'bei der Totenehrung')".
Z kalendářové povídky
Hluboko v horách, dostupné jen po lopotné stezce, leží malé poutní místo "Unsere Liebe Frau im Elend" (tj. "Naše Milá Paní v nouzi" - pozn. překl.). Snad by se pro tisíce poutníků, kteří sem každoročně přicházejí, vyplatilo zbudovat k milostiplné svatyni lepší cestu, ale nechť vše zůstane, jak to je. Pouť má být cestou obtížnou a má alespoň přibližně představovat krvavou křížovou cestu Páně. Proto se ostatně to místo nazývá "im Elend" (tj. "v nouzi" - pozn. překl.).
Großer Marien-Kalender für das Jahr 1905, s. 53
Z vimperského mariánského kalendáře (Marienkalender), jak je uchován ve fondu Jihočeské vědecké knihovny, pochází tento úvodní odstavec povídky s názvem "Das Taufgeschenk der Mutter", tj. "Matčin dar ke křtu". Jejím autorem je jako v mnoha jiných případech Steinbrenerovy produkce podobného druhu Anton Pichler. V brožuře "Gedenkblätter gewidmet von der Firma J. Steinbrener in Winterberg aus Anlaß des 50jährigen Bestehens ihres Kalender-Verlages 1875-1925" se píše, že v roce 1892 získalo vydavatelství v Jakobu Pichovi (znám jako farář rakouské obce Hadersdorf am Kamp, o jejíž historii napsal knihu a je dokonce autorem maleb křížové cesty v tamním kostele) nového, velice pilného spisovatele, jehož neúnavná spolupráce působila a dodnes působí redaktorovi kalendářů (v originále "Kalendermann") velkou radost. A brzy nato, pokračuje text, přibývá v roce 1894 druhý příkladný spolupracovník, Anton Pichler, který se rovněž i dnes ještě činně podílí na našich kalendářích. Po více než 30 let zveřejňoval šlechetný spisovatelský pár (v originále "das edle Schriftstellerpaar") Pichler-Pich každoročně množství příběhů, veskrze skvostného a napínavého obsahu a vydobyl si tak na věčné časy (v originále "für ewige Zeiten") čestné místo v dějinách našich kalendářů. Brožura uvádí v této souvislosti i četná jména jiných autorů, z nichž mnozí jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže, obraťme však svou pozornost ke jménu Antona Pichlera, Narodil se v rakouském Salzburgu dne 7. června roku 1874, studoval v rodném městě bohosloví a v roce 1897 zde přijal kněžské svěcení. Byl kooperátorem a v letech 1903-1923 učitelem náboženství, poté ze zdravotních důvodů v.v. (v důchodu mimo službu). Věnoval se psaní a některé jeho básně byly podobně jako ta z naší textové ukázky zhudebněny, mj. i Vinzenzem Gollerem (1873-1953), Josefem Messnerem (1893-1969) či Augustem Brunetti-Pisanem (1870-1943). Mnohé jeho modlitební knížky a zbožné spisy dosáhly vysokých nákladů. Zejména pak jeho "povídky pro lid", věnující se vedle obsahu náboženského i námětům historickým a vlastenecky výchovným, se objevovaly v mnoha katolických kalendářích doma i v zahraničí. Angažoval se literárně i ve prospěch tzv. "Eigenheim-Bewegung", tj. stavebního spoření firmy Wüstenrot. Roku 1928 byla jeho báseň "Land uns'rer Väter..." (tj. "Země našich otců...") vybrána za text hymny Solnohradska (viz Wikipedia). Anton Pichler, který se mezitím stal mj. čestným kanovníkem kláštera Mattsee a čestným občanem Salzburgu, tj. Solnohradu, který je jak známo i hlavním městem Solnohrad, zemřel v tomto svém rodném městě dne 6. září válečného roku 1943. Poslední položkou v bibliografii jeho za života knižně vydaných prací je titul "Des frommen Kindes Bilderbuch" (tj. "Obrázková knížka zbožného dítěte") s ilustracemi Oskara Kaudelky. Vyšla roku 1929 u Steinbrenerů ve Vimperku.
- - - - -
* Salzburg (A) /Vimperk / † † † Salzburg (A)
