GRETE RANKLOVÁ
Cestou z Nové Pece k Huťskému Dvoru
Franz Koller z Vídně, původem z Huťského Dvora (Hüttenhof), mi poslal popis pěší cesty od Schwarzenberského kanálu nad Novou Pecí (Neuofen) do míst, kde se narodil. Podél kanálu vede cesta, zvaná za nás "Kanalstraßl", nejprve lesem, načež asi po půlhodině ji les po naší levici přestává obklopovat a před námi se otevře pohled do kraje. Vidíme luka kolem, dál se zvedá vrch Šešovec (v originále "Scheschi" - pozn. překl.), z větší části porostlý lesem. Směrem k Horní Plané (Oberplan) se táhne hřeben výšiny dál a říkalo se mu tady "Filipojiřský vrch" (v originále ",Philippsgeorg'- Berg" - pozn. překl.). Na jih určovaly ráz kraje louky a pole. Další vrch nesl název "Hörwiesberg". Stromoví a keře podél cesty nás provázejí dál. Ještě menší kopec zvaný jen "Bergl" (tj. "Hůrka" - pozn. překl.) a kolem se rozprostře velká luční pláň, jíž protéká i potok jménem "Luční" (v originále "Almbach" - pozn. překl.). Od Huťského Dvora vedla pěší cesta přes "Bergl" dál "Stifterovými" pastvišti. Pěšina lehce stoupá k návrší jménem "Jagerhübl" a odtud míří už jen do údolí Vltavy (Moldau). Jaký nádherný výhled se tu objeví! Horní Planá s okolními osadami a za nimi tak řečený "Hvozd" (v originále "Hohe Wald" - pozn. překl.). Jméno Huťský Dvůr pochází samozřejmě od zdejší sklářské huti a hospodářského dvora, které tu bývaly. Zdejší sklárna se stala dosti proslulou, později došlo však k jejímu zrušení a přeměně na selský dvorec. Po letech tu vyrostly i příbytky dřevorubců. Hoře Smrčina (Hochficht) se tu dříve říkalo "Olm". Adalbert Stifter píše o "Alpě" (viz jeho povídka "Žula" v odeonském výboru "Horský křišťál" /1978/, s. 578, zde i "Filipojiřský vrch" - pozn. překl.), kam ukazuje dědeček svou holí na vycházce s vnukem. Malý rybník v lese se nazýval "Kolma Teich" (dnes na mapách "Tišina" - pozn. překl.). Huťský Dvůr míval kdysi 92 domů. Všechny byly srovnány se zemí. Jen kříž stojí dosud pod lipami a u něj se cesty dělí. Jedna vede ke Smrčině, druhá do Horní Plané. Náš krajan šel tou cestou mnohokrát, nejčastějí ovšem ve vzpomínce.
Hoam!, 1995, s. 188
Co mi vyprávěla moje babička
"Narodila jsem se 20. ledna 1870 ve Staré Huti (Althütten), farnost Hodňov (Honetschlag). Sotva dvacetiletá jsem se v Horní Plané vdala za tvého dědečka Rudolfa Hartla, vrchního štajgra ve schwarzenberských tuhových dolech Černá v Pošumaví-Hůrka (Schwarzbach-Stuben). Pán Bůh nám daroval deset dětí, z nichž jeden chlapec nám bohužel umřel už v kojeneckém věku. Měla jsem při sobě vždycky tři děti: jedno pod srdcem, jedno na ruce a jedno malé se mě drželo za sukně (v originále "an der Kittelfalte" - pozn. překl.). V mé blízkosti se cítily v bezpečí a užívaly si tepla, které jim dává jen rodné hnízdo, tepla, které pro svůj zdravý vývin nezbytně potřebují. Přese všechnu mou péči a starost jsem je nemohla vždycky uchránit před různými nemocemi a nehodami. Nohy, promáčené od sněhu v dřevácích nebo i nedobrovolná koupel v ledové vodě rybníka nebo potoka Olšina (v originále "Riendleser Teich" a "Olsch", zdá se však, že jde o rybník a potok, které mají v češtině dnes na mapách totéž označení - pozn. překl.) měly často za následek nachlazení, provázená horečkou."
Můj tatínek díky babiččině moudré pomoci přežil trojnásobně se mu navracející zápal plic, který si přinesl z daleké desetikilometrové cesty do hornoplánské měšťanky. "Bohudíky jsem se opatřila už v létě proti nadcházejícím zimním stonáním," říkávala babička. "Boží lékárna mi poskytuje tu nejlepší a nejlacinější medicínu. Nevěřím nadarmo léčivé síle rostlin a bylin, které jsem v přírodě nasbírala. Šťávy a destiláty, oleje a masti z nich připravené způsobují brzo patrná zlepšení. Léčivé rostliny je ale třeba trhat kolem svatého Jana (rozuměj Jana Křtitele - pozn. překl.), poněvadž v čas slunovratu jsou květy na vrcholu síly." Třezalka, lipový květ, heřmánek, řebříček, černý bez, arnika, podběl, abych jmenovala jen některé z těch léčivých pokladů, naplňovaly místnosti mých prarodičů rok co rok libou vůní. Z mnoha od stropu visících měšců s bylinami řinul se květný dech celé rozkvetlé letní louky. S nezištným sebeobětováním zápasila babička s každičkou naší nemocí. Vzácné bylinné šťávy, sirupy a čaje navracely nám dětem brzy zdraví a radost ze života. Ta dobrá duše pomáhala však i nemocným v sousedství svou přírodní medicínou a zdaleka neovládala jen umění léčitelská.
Moje babička byla totiž ženou, obeznalou dokonale v mnoha jiných uměních, náležejících skutečné vládkyni domácnosti. "Ty dlouhé zimní večery mi vždycky připadaly naopak nějak až příliš krátké," vyprávěla dále. "Nezřídka klapaly moje pletací jehly až do samého rána. Když se mě jednou dcera Tilli ("zdrobnělý" tvar ženského křestního jména Ottilie, česky Otýlie, "zdrobněle" Otylka - pozn. překl.) zeptala: "Mami, jsi už dlouho vzhůru?" opáčila jsem: "Jsem ještě vzhůru, milé dítě!" "Než jsem navlekla do punčoch 18 holých lýtek, musila jsem obětovat věru pěkných pár dlouhých zimních nocí!"
"Našich devatero dětí byla skromnost sama a stačila jim pro radost ta nejprostší hračka. Jejich tvořivost a fantazie se rozvíjely nezávisle na nějakých technických vymoženostech. I své dětské hry si samy vymýšlely." Od kolébky zvyklá strohému odbytí nesplnitelných přání učila se ta kupa dětí skromnosti a vděčnosti. Když pak došlo na školu, očekávali rodiče od svých ratolestí nejen dobré učební výsledky, ale i pomoc doma. Každé z dětí mělo přiměřeně svému věku jeden či více úkolů, které mu byly svěřeny vykonat. Už odmalička tak navykaly vážné práci a zodpovědnosti za ni. Mí prarodiče podporovali i muzikální talenty svých dětí a vnoučat. V rodině byl dostatek hudebních nástrojů, které vlastnila hlava rodiny, působící v čele hornické kapely a ovládající hned několik z nich. Chlapci se učili hrát na dechové a smyčcové nástroje, děvčata na citeru a na kytaru.
Plna bolesti vyprávěla mi babička opětovně o tom, co její srdce málem neuneslo. Její tři synové, Hans, Sepp a Franz, museli odejít na fronty první světové války. Franz ještě na rozloučenou zanotoval na svou křídlovku dojemný nápěv písně:
|
"Behüt dich Gott, es wär' so schön gewesen..." |
(tj. "S Pánem Bohem, bylo by to tak krásné..." - pozn. překl.) |
Právě on a Hans už se domů nikdy nevrátili. Smrt synů, padlých ve válce, byla v milujícím mateřském srdci ranou stále živou. Svůj život chápala jako poslání a úkol. Nebyla přitom jen matkou, nýbrž šiřitelkou pomoci a dobrodiní všem potřebným kolem. Právě z toho, že tak mohla činit, čerpala pravou radost, která ji prostupovala a pronikala z ní i navenek.
Kstáru nebyli ani mí prarodiče ušetřeni nelidského vyhnání, které jim uloupilo domov. Tíživost osudu na ně dolehla plnou vahou a zanechala bolestné rány, které se už nikdy nezhojily.
Glaube und Heimat, 1997, č. 5, s. 27
|
Ich bin ja Brunnen nur Der alte Brunnen spendet leise, sein Wasser täglich gleicher Weise. Ich möchte diesem Brunnen gleichen, was in mir ist, stets weiterreichen. Doch geben, geben - alle Tage, sag' Brunnen: wird das nicht zur Plage? Da sagt er mir, als Jochgeselle: Ich bin ja Brunnen nur nicht Quelle. Mir fließt es zu, ich geb nur weiter, das macht mein Dasein froh und heiter. So leb ich nach des Brunnens Weise schöpf täglich Kraft zur Lebensreise und will beglückt stets weitergeben was mir die Quelle schenkt zum Leben. |
Jsem studna jen Studni snad nelze oddechnout, tiše den za dnem šumí proud. Jako ona čistá a stálá, co ve mně je, bych ráda dala. Tak rozdávat se bez ustání, bez pramene snad nelze ani. Ten tryská, nikdy není znaven. Já však jsem studna jen, ne pramen. Co on mi dává, dát vám mohu dál. Jím všecka svítím, abys ze mne bral. Chci tak žít a plnit do okovu tu vodu, denně křísící mne znovu, chci, z něho živa, jiným dát z jeho vod to, co on mně dal věnem pro život. |
|
P.S. V neúplné podobě byla tato báseň otištěna v 1. čísle ročníku 1991 krajanského měsíčníku Glaube und Heimat na s. 13. |
|
|
Is neamt mehr dahoamt... I steh vor da Tür und bitt: Geh loss mi hult eini, i bin do dahoamt! Oba die Tür bleibt zua, Si koa bissei daboarmt. Neamt hörcht mi, Neamt gfreit si! I muass wieda gehj - Pfünd die Goud mei Dahoam. Es wor amol sou schej! |
Není tam doma nikohož... Stojim přede dveřma a prosim: Votevřete mi někdo, sem tu doma! Dveře ale vostávaji zavřený, není v nich trocha slitování. Nikohož není, kdo by mě uslyšel, nikohož, kdo by se potěšil. Musim zas jít - Pánbůh požehnej tam u nás, pěkně tam bejvávalo! |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1967, s. 74 |
|
Památce Hanse Watzlika
Letošního 24. listopadu (rozuměj roku 2006, jehož letopočet byl i okrouhlým šedesátým jubileem vyhnání Němců z českých zemí - pozn. překl.) tomu bude osmapadesát let, co se oči Hanse Watzlika zavřely provždy tomuto světu. Při této příležitosti bych ráda oživila několik vzpomínek na něho.
Dne 13. července 1926 byl v parku Šumavského muzea v Horní Plané (v originále "Museumspark in Oberplan" - pozn. překl.) odhalen pamětní kámen členům Feriálního sdružení "Hochwald" (tj. "Hvozd" - pozn. překl.) německých vysokoškoláků ze Šumavy (v originále "Ferialverein deutscher Hochschülers des Böhmerwaldes 'Hochwald'" - pozn. překl.), padlým v první světové válce. Slavnostní projev přednesl Hans Watzlik. O slavnosti samé si zapsal do svého deníku následující řádky:
Horní Planá, dne 13. července 1926
V 11 hodin dopoledne odhalení pamětního kamene padlým Šumavanům, mezi nimi také mému milovanému švagrovi Seppu Pascherovi (v originále jen "Schwager Sepp", jde o bratra Watzlikovy ženy Karoliny, roz. Pascherové - pozn. překl.). Bylo to až posvátně velebné a já byl dojat natolik, že jsem se sotva ubránil naléhavosti citu, která hrozila přerušit můj projev. Pán Bůh měl při režii věru šťastnou ruku. Když jsem hovořil o našem smutku, byl park celý v temném stínu. Když pak přišla řeč na věčný život těch mrtvých v naší lásce k nim, vyšlo slunce z mraků a ozářilo svým třpytem vrcholky stromů. A když jsem řekl, že je, jako by se přece jen vrátili domů, slyšíme i po jejich skonu ve všech hlasech přírody rodného kraje (v originále "in das Element Heimgekehrten sich in allen Stimmen der heimatlichen Natur offenbarten" - pozn. překl.), spustil kos svou píseň a provázel jí má slova až k samému jejich závěru. Profesor Wagner (rozuměj Karl Wagner, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ten dobrý otec svých někdejších studentů, usedavě plakal a mně ho bylo v té chvíli obrovsky líto.
Na kameni stál následující nápis:
Euer Tod lehre uns leben!
Den Gefallenen des Hochwaldes
1914 - 1918
(tj.: Vaše smrt kéž nás učí žít! Padlým Hvozdu 1914 - 1918 - pozn. překl.) Pod ním figurovala pak jména obětí války v tomto abecedním pořadí:
Edmund Bauer
Kleophas Beywl
Robert Hofbauer
Karl Hudler
Edmund Jungbauer
Dr. Sepp Pascher
Dr. Wilhelm Pollauf
Engelbert Pöschik
Dr. Heinrich Reininger
Hans Troiber
(ze zde uvedených 3 osob s doktorským titulem je Sepp Pascher zmíněn už v předchozích řádcích textu o Hansi Watzlikovi jako jeho švagr, Wilhelm Pollauf a Heinrich Reininger mají na webových stranách Kohoutího kříže každý své samostatné zastoupení - pozn. překl.)
Když roku 1913 zveřejnil Hans Watzlik pod názvem "Im Ring des Ossers" svou knižní prvotinu, tušili jen nemnozí, že tento venkovský učitel vnese duchovní tvář svého šumavského domova dvě generace po Adalbertu Stifterovi snad ještě živěji než jeho předchůdce do německé kultury a německého života vůbec. Jeho čarovné vypravěčské umění mu zajistilo hned od samého prvopočátku velký počet nadšených čtenářů a přátel. Jeho díla se stala všude známa a razila cestu k dalším autorovým tvůrčím výbojům, ať už zmíníme knihy "Der Elendbischof", "Um Herrgottswort" či "Aus wilder Wurzel", z nichž v té posledně jmenované vylíčil vyčerpávající boj prvních osídlenců s přírodními živly lesní divočiny, dále "Mein Wuldaland", "Ungebeugtes Volk" atd. Podobně obohatil domácími krajinými motivy německé písemnictví v dílech "Phönix" a "Schloss Weltfern": v tom prvém oslavuje vznik největšího německého prozaického výtvoru středověku vůbec, tj. "Oráče z Čech" (Ackermann aus Böhmen), jehož poselstvím se stává vítězství lásky nad smrtí; ve druhém jde o romantickou fabuli, vsazenou do čarovného Povydří (Schachtelei) a okolí hradu Kašperka (Karlsburg). Zatímco v šelmovském románu "Fuchsloh" zachycuje život a dobrodružství venkovského taškáře, vykreslil svou knihou "Wilder Eisengrein" nespoutanou živelnou bytost obra z lesů na hoře Luzný (Lusen). Z bolestných obav o domov, ohrožený národnostními zápasy, zrodil se (už roku 1917 vydaný - pozn. překl.) Watzlikův román "O Böhmen".
Rovněž v péči o dědictví našich domovských lidových pověstí si vydobyl Hans Watzlik výjimečné zásluhy: ve svém souboru "Böhmerwaldsagen", v próze "Dämmervolk" i v hluboce útěšných legendách "An Gottes Brunnen", jak alespoň o Watzlikovi říká velký národopisec Šumavy Josef Blau (i on je samostatně zastoupen na těchto webových stranách - pozn. překl.), vybrušuje umělec sudetoněmecké vypravěčské látky takříkajíc do vzácných drahokamů a vydobývá na jasné denní světlo jejich často hluboce skrytý smysl, jejich tragiku nebo jejich humor.
V mnoha tu nejmenovaných pracích Watzlikových je neméně patrná síla autorovy lásky k šumavskému lidu a jeho domovu. Josef Blau přirovnává Watzlika ke zpěvákovi, jehož loutna má mnoho tónů. Brzy zní jako bouře, která vytrhává z kořenů pralesní velikány, brzy zas něžně jako tichý tón větrné harfy anebo vesele a rozpustile jako bezstarostná ptačí píseň.
Neměli bychom nikdy zapomenout, že Watzlik byl v dobách největší nouze našeho ztraceného domova statečným obhájcem našich práv a našeho kulturního významu. Postavil se plnou vahou své osobnosti do služeb všech obranných spolků sudetských Němců, byl třeba už zmíněnému Šumavskému muzeu hornoplánskému otcovským příznivcem a podporovatelem.
Hans Watzlik byl po Adalbertu Stifterovi nejvýznamnějším básníkem, jehož německy mluvící Šumava ze sebe vydala. Podlehl před dovršením devětašedesátého roku svého života srdeční mrtvici na statku Gut Tremmelshausen u Řezna /Regensburg). My Šumavané, kteří jsme se jeho smrtí stali chudšími o jednoho neohroženého zastánce našeho kmene, na Hanse Watzlika nikdy nezapomeneme! Obklopujeme láskou našich srdcí také památku na tohoto muže a zachováme mu svou vírou a činy i rodný domov, k němuž se kdysi obrátil těmito slovy:
Domove! Jsem Tvůj člověk. Z Tebe jsem vzešel, do Tebe se opět vrátím a ponořím. Jsem znavený muž, který se k Tobě sklání oroseným čelem. Jsem oráč, který se o Tě stará věrnou rukou, žnec, kterého činí šťastným zralá bohatá úroda. Jsem poutníkem Tebou jdoucím a žehnajícím Tvým pramenům. Jsem básník, který věnčí Tvůj svátek a slaví Tvé přespanilé hvězdy. Jsem ten, kdo se ztrmácen světem vrací k Tobě domů z radosti a nebezpečí a trýzně putování.
Glaube und Heimat, 2006, č. 11, s. 16-17
|
Weihnachten ist alle Tage auf Erden* Weihnachten ist immer dann, wenn man die Tränen in den Augen eines Kindes abwischt. Wihnachten ist immer dann, wenn man Vorurteile ablegt und aufeinander zugeht. Weihnachten ist immer dann, wenn ein Streit beendet wird, und wenn man seine Hände wieder öffnet. Weihnachten ist immer dann, wenn man die Not besiegt und sie zum Verebben zwingt. Weihnachten ist alle Tage auf Erden, denn Weihnachten ist die Liebe. Es ist Weihnachten, wenn die Herzen Beleidigungen vergessen und wahrhaft brüderlich sind. Es ist Weihnachten, wenn auch endlich die Hoffnung erwacht zu einer selbstlosen Liebe. Es ist Weihnachten, wenn plötzlich die Lügen schweigen und der Gesinnung des Wohlwollens weichen. Und wenn in der Tiefe unseres Lebens das quälende Leid ein wenig Milderung findet. Weihnachten ist alle Tage auf Erden, denn Weihnachten ist die Liebe. |
Vánoce jsou všechny dny kdekoli na této Zemi Vánoce jsou všude tam, kde dokážeme osušit slzy v očích jediného dítěte. Vánoce jsou všude tam, kde umíme odložit předsudky a sejít se navzájem. Vánoce jsou všude tam, kde ustane nenávist a kde se zaťaté pěsti opět otevřou. Vánoce jsou všude tam, kde je zdolána nouze a je donucena k ústupu. Vánoce jsou totiž všechny dny kdekoli na této Zemi, neboť Vánoce jsou láska sama. Vánoce jsou tehdy, když srdce zapomenou na svá poranění a dovedou se sbratřit. Vánoce jsou tehdy, když se konečně probouzí naděje k lásce, která neví, co je to sobectví. Vánoce jsou tehdy, když lež náhle zmlká a ustoupí dobré vůli. Když kdesi v hloubi našeho života ta mučivá bolest dojde utišení. Vánoce jsou všechny dny kdekoli na této Zemi, neboť Vánoce jsou láska sama. |
|
Glaube und Heimat, 1984, č. 12, s. 3 |
|
Margarete Ranklová, roz. Hartlová, se narodila 6. března roku 1924 v Lázu (Gehäng), vsi náležející jako i dnes k obci Nová Pec (Neuofen), která ovšem zahrnuje ve své dolní části i někdejší Želnavu-nádraží (Salnau-Bahnhof). Připadalo mi při překládání její básně vánoční, že byla psána ve chvíli opravdového uvolnění, euforie, jakou jsme zažívali třeba po pádu berlínské zdi a poté i železné opony. Jaká mýlka: vznikala v letech beze stopy naděje na lidské sblížení a svědčí o to víc, že tam na druhé straně byli přece jen o nějaký ten krok před námi. Vždyť nás Vánoce snad dokonce teprve čekají. Ona se stačila dožít alespoň těch v roce 2010 a 7. února 2011 v bavorském Tiefenbachu, kde bydlila, vydechla naposledy ve svých málem 87 letech. Až z nekrologu, který napsal Manfred Pranghofer, jsem se dověděl mnohé, co jsem asi měl vědět už dříve.
Odešel s ní kus Šumavy
Krátce před dovršením 87 let svého věku zemřela dne 7. února 2011 v Tiefenbachu u Pasova (Passau) paní Margarete Ranklová. S ní ztrácí společenství německy hovořících Šumavanů (v originále "die Gemeinschaft der Böhmerwäldler" -- pozn. překl.) osobnost, která jako jen málo jiných lpěla s neochvějnou láskou a věrností na ztraceném domově, snažila se udržovat množstvím svých příspěvků v krajanských časopisech vzpomínku na něj živou a neúnavně se zasazovala o zájmy svých z domova vyhnaných šumavských spolurodáků. Někdejší její sousedé a přátelé z Nové Pece a Želnavy vzpomínají v hlubokém smutku na svou nezapomenutelnou "Hartl Gretl"!
Paní Ranklová se narodila 6. března 1924 v Lázu, místní části obce Nová Pec na úpatí Plechého (Plöckenstein) a Smrčiny (Hochficht). Její otec, rodák z Horní Plané, sem přišel v roce 1923 jako vedoucí zdejší pobočky venkovského konzumu (v originále "als Konsumfilialleiter" -- pozn. překl.). Maminka Maria, roz. Fischböcková, pocházela ze samoty Dürrnau (neměla nejspíš vůbec své české jméno -- pozn. překl.) při horním konci obce Hořice na Šumavě (Höritz). Po vychození německé obecné školy v Nové Peci a měšťanské školy v Horní Plané započala paní Margarete Ranklová svá učitelská studia v Praze, pokračovala v nich v Krumlově (za války přezvaném na "Krummau an der Moldau" -- pozn. překl.) a dokončila je roku 1944 v Prachaticích (i ty byly v letech 1938-1945 pod jménem "Prachatitz" součástí "Velkoněmecké říše" -- pozn. překl.). Až do konce války učila pak v Uhlíkově (Uhligsthal) u Želnavy.
Už během svých studií na třech německých učitelských ústavech probudil se v ní zájem o národopis a kulturu německy mluvící Šumavy a měla přitom to štěstí, že poznala v Dr. Gustavu Jungbauerovi v Praze a ve školním radovi Adolfu Webingerovi, správci tehdejšího Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Horní Plané, opravdu důkladné znalce materie obou těch oborů. Schopnost přesného vyjádření pojmů, které od nich nabyla, charakterizovala pak její myšlení a konání až do konce života.
Aby unikla povinnosti nucené práce od české moci, uprchla před ní mladá učitelka už na podzim 1945 do Bavorska, kde byla už dne 13. prosince toho roku přijata do školské služby. Po různých přechodných umístěních byla paní Ranklová naposledy činná v bavorské obci Neukirchen vorm Wald (16 kilometrů severně od Pasova -- pozn. překl.). Musela tam po těžké, život ohrožující nemoci už v roce 1972 odejít do důchodu. Od roku 1951 měla trvalé bydliště v Tiefenbachu (jen 9 kilometrů na sever od Pasova -- pozn. překl.), kde se oženila s obchodníkem a podnikatelem Josefem Ranklem. Narodily se jim v manželství čtyři děti. Smrt první dcery byla pro mladou matku opravdu těžkou ranou. S radostí o to větší sledovala, jak další její děti, dcery Heidi a Ulrike i syn Gunther, kteří se všichni chopili učitelského povolání jako ona, stojí se svými rodinami pevně a věrně po boku své matce a otci až do sklonku jejich životů.
Nakolik jí to dovolovaly povinnosti učitelky, matky a ženy v domácnosti, udržovala paní Ranklová stálý intenzívní kontakt se svými příbuznými, přáteli a sousedy ze Šumavy, nadšeně se účastnila setkání vyhnaných Šumavanů, mnohostranně usilovala o uchování společné paměti na milovaný domov. Po předčasném odchodu do penze upsala se ještě silněji této své niterné službě, především s ohledem na svůj užší místní okruh, jímž jí byla Nová Pec, Želnava a Horní Planá: napsala mnoho článků pro krajanské časopisy "Hoam!" a "Glaube und Heimat", věnovala se domovské jizbě v Klafferu, rakouské patronátní obci vyhnanců ze Želnavy a okolí a rodácky věrně se podílela na setkáních farního želnavského společenství v Klafferu i pasovských spolkových setkáních vyhnaných Šumavanů. Iniciovala a podporovala mnohočetné aktivity, ať už to byla instalace památníku v Klafferu, pořízení želnavské farní korouhve a po politickém obratu od roku 1990 i renovace kostela v Želnavě a záchrana tamního hřbitova.
Už za časů "železné opony" a ještě častěji ovšem po roce 1989 cestovala paní Ranklová opakovaně na Šumavu, mnohdy provázena svou rodinou, aby i její členy nadchla pro krásy domova. Své přátele a sousedy po těch výpravách velkoryse zásobovala aktuálními fotografiemi a novinkami odtud. Také já jsem jí zavázán vděčností za spoustu krásných snímků.
Jistě jsem zapomněl na nemálo důležitých detailů! My ze Šumavy nezapomeneme na svou Margarete Ranklovou, která pro nás, její sousedy a přátele z Nové Pece a Želnavy, byla naší "Hartl Gretl": Gretl, Bůh Tě opatruj a odpočívej v pokoji!
Glaube und Heimat, 2011, č.3, s. 64-65
- - - - -
* Láz, Nová Pec / Želnava / Horní Planá / Hořice na Šumavě / Záhliní / Český Krumlov / Prachatice / Uhlíkov / † † † Tiefenbach (BY)
