QUIRIN LUDWIG PINNER
Dopis Wenzelu Lauseckerovi z února 1967
8103 Klášter Rein, masopustní úterý, 7. února 1967
Milý pane Lauseckere, děkuji vám za milé přání k Vánocům a novému .roku. I já přeji Vám a Vašim všechno nejlepší, zejména to, aby Vás přestal trápit ischias. Je mi líto, že se právě nyní potýkáte s tímto bolestivým onemocněním. - V roce 1966 jsem spolykal léků za 3500 šilinků a stejnou částku jsem vydal za lékaře. Jenom toto mě ještě drží při životě. Většinu zaplatil klášter. Protislužbu, kterou já za to mohu poskytnout, tu vykonávám. Asi 50krát jsem vypomohl u oltáře a ve zpovědnici, zde i jinde, ale jen 4krát kázal, to už je mi zatěžko. Dále jsem odučil 20 hodin latiny pro studenty a jednoho novice. Jinak vypomáhám s účetnictvím ve studentském konviktu nebo vyřizuji jiné písemnosti. To mi ještě jde nejlépe. Nově mám mít na starosti hlavní práce v redakci časopisu "Marienboten" (Posel Panny Marie), protože dosavadní redaktor náš P. podpřevor Siegmund Mayrhofer zemřel. Tento časopis je farní zpravodaj Reinských farností a vychází 6x do roka. - P. Severin Gottsmich, naposledy farář v Rožmitále (Rosenthal), bratranec Gottsmicha v Bolech (Wolluben), po stavení řečeného "Janetschker", se 10. ledna dožil 70 let. Už moc špatně vidí a má slabé nervy, takže už není k ničemu jinému, než aby vyslechl v klášteře zpověď. - Paul Schimanko (Wanl z Omlenice /Umlowitz) mi psal: Poté, co utekli z Omlenice, se v únoru 1946 dostali do Altenbergu u Lince, nemohli ale překročit Dunaj do amerického pásma. Proto unikali dále na černo, navzdory ruské kontrole přes hranici do Německa. Tam přišel na statek, kde byl už roku 1936 zaměstnán jako správce. Adresa: Mühlbergsiedlung, Aussigerstr. 2, D-8401 Obertraubling, přes Řezno (Regensburg). Manželka pracovala v zahradě. Domácnost vedla tchýně. Roku 1957 získali výhodnou půjčkou dům s 22 ary. Matka se toho už nedožila. Zemřela v roce 1953 na rakovinu štítné žlázy, za velkého utrpení, které snášela velmi trpělivě. Manželka byla se 2 syny již dvakrát v Omlenici. Syn Otmar byl v semináři v Řeznu, vystoupil však a stal se finančním inspektorem v Norimberku, kde se v roce 1965 oženil. Herbert je vedoucím oddělení v jednom velkoobchodě s léčivy. Walter, který mě navštívil v Reinu (cisterciácké opatství v rakouské spolkové zemi Štýrsko) v létě poté, co odmaturoval a odbyl si vojenskou službu, je od 1. listopadu na Vysoké škole pedagogické v Řeznu. Bydlí doma, protože má každou hodinu autobusové spojení do měst vzdáleného 7 km. Je vedoucím děkanátu katolické venkovské mládeže. - Švagrová Paula má za manžela dílenského mistra na spolkové železnici. Daří se jim dobře a mají vlastní dům. Dcera je vystudovaná učitelka v mateřské škole. - Dne 30. listopadu 1966 zemřela na mrtvici v nemocnici v Kitzingenu paní řídící učitelová Gotthardová /Chromy/ z Omlenice. Poslední rozloučení bylo velmi prosté. Kromě 4 dětí, 2 snach a 2 vnuků, zúčastnila se pohřbu ze staré vlasti pouze paní Schimanko /Wanlin/. Oba synové a Betty jsou učitelé. Ritschi v poslední době o svou matku pečovala. - Na podzim jsem vypomáhal 3 týdny v plicním sanatoriu pro muže Enzenbach, 3 km severně odtud. Tam jsem připravoval na smrt nejlepšího šachistu Rakouska. Zemřel na rakovinu plic ve věku 30 let, poté, co byl 6 let ženatý. Zanechal ženu se dvěma dětmi. Z oblasti Gottschee, odkud v mém dětství byli až k nám vyhnáni potulní podomní obchodníci z Kraňska v Jugoslávii, strávil nelehké mládí ve Štýrsku (Steiermark). Naposledy byl obchodní cestující s vínem. Kromě rodiny věnoval veškerou svou lásku královským šachům. V této hře získal mistrovství města Štýrský Hradec, pak země Štýrska a posléze v roce 1965 titul Velmistr v šachu státu Rakousko. Na sympatického, skromného, zbožného muže, který musel tak tragicky odejít ze života, dlouhou dobu nezapomenu. Marie Mikolaschová mi psala z Omlenice. Přesto, že pobírá malou penzi, chodí stále ještě do práce. Z takového důchodu se pravděpodobně nedá žít ani umřít. Večer je vždy dost unavená a smutná. Paní Putzerová je nyní také úplně sama. Manžel jí zemřel již před nějakou dobou, teď se také Toni oženil a odstěhoval do Dolního Dvořiště (Unterhaid) a matku s jejími stálými bolestmi musel opustit. Paní Schwagerová byla v Budějovicích kvůli svým očím. Tam údajně žije pospolu tolik slepých, že je to k pláči. - Paní Prommerová v Ruderatshofenu v oblasti Allgäu, se také nedaří moc dobře, jak mi psala její dcera z Würzburgu. Neuvedla však své jméno ani adresu, takže jsem ji nemohl odepsat. - Slečna Christine Pawelová, moje bývalá kuchařka, 3931 Schweiggers 14, si před Vánoci stěžovala, že jí bolí oči a hlava. Nález praví, že v očním pozadí jsou arterie tak těsné a tak tlustostěnné, žíly příliš tenkostěnné - a to způsobuje městnání krve. Má nařízenou neslanou dietu a vařit na oleji, hlavu denně ozařovat a silně masírovat, takže jí vždy celá zčervená.
Doufejme, že už se to zase zlepšilo. - 1. listopadu, na svátek Všech svatých nám ukradli lesní vůz. Auto VW se brzy našlo v Dolním Rakousku na Semmeringu na ulici totálně zničené a k nepotřebě. - Dne 5. listopadu měly dvě Draxlerovy děti z Omlenic v budějovickém dómu svatbu: Siegfried Draxler se oženil s Danou Marekovou a Mitzi Draxlerová se vdala za Němce Aloise Schwarze z Vodňan. Mitzi chodila tři roky na zemědělskou a čtyři roky na hudební školu v Budějovicích. Tři roky působila jako varhanice a ředitelka kůru ve Veselí nad Lužnicí. V této funkci dirigovala 25 školených zpěváků a orchestr. Sama musela napsat mnoho not, protože pro chrámovou hudbu se tam už nic netiskne.
Dva její bratři hrají na lesní roh. Na pohřbech zpívají děti často s matkou podle přání česky nebo německy. Také jako žena chce i nadále sloužit v kostele. Její muž má auto, ačkoli je Němec. Z dětí je svobodný už jenom Franzl, svoji trubku miluje víc než děvčata. - 7. září mě Christine Pawelová navštívila, byla u mne 4 hodiny. Dlouhá cesta se sotva vyplatila. Zesílila, jak se to na kuchařku sluší. - Quatemberovy děti to všechny někam dotáhly: Kathi a její muž jsou správci domu Charity v Schlierbachu, Resi je učitelkou u sester Don Bosco v Klagenfurtu. Agnes a její manžel si postavili dům v Stamsu, on je švec a ona stenotypistka u Tyrolského svazu sedláků (Tiroler Bauernbund). Franzl a jeho manželka mají také dům ve Stamsu. Franz je zaměstnán v knihkupectví Tyrolia, Innsbruck. Rosa je učitelka ručních prací u sester Don Bosco v Linci. Anni je pánská a dámská krejčová v Innsbrucku, každý den jezdí domů. Hilde je učitelkou na druhém stupni v Stamsu. Quatember sám už absolvoval čtyřikrát léčebnou kůru meziobratlových plotének v Badgasteinu s dobrým výsledkem. Možná, že to všechno víte beztak lépe než já. Z mých sourozenců žijí už jenom tři: Marie, ve věku 72 let, v Reindlsödtu u Oberneukirchenu, u svého synovce Josefa, pohřebního zřízence v Linci. Každý den jezdí na své pracovitě. Ona stále užívá léky na své bolesti žaludku, od svátku Všech svatých už nevychází z domu. - Bratr Adolf, v Zulissen 47, pošta Rainbach im Mühlkreis; má tam domek s pozemkem o jednom hektaru, pracuje ale celý týden v Linci jako pomocný dělník u jedné stavební firmy. Letos mu bude 64 let, nemá tedy už daleko do starobního důchodu. Doufejme, že si ho ještě bude užívat. Práce už ho dost zmáhá. - Sestra Nandl, je jí 61 let, a váží 61 kg, jak píše, byla od července do října v léčebném a pečovatelském zařízení Niedernhard u Lince. Blouznila, že je ztracená a zabývala se myšlenkami na sebevraždu, až ji lékař dal dopravit do tohoto ústavu. Duševně je zase normální, ale už velmi křehkého tělesného zdraví. To by stačilo. Všechno nejlepší Vám a Vašim blízkým.
P. Quirin (vlastnoruční podpis)
P.S. Text dopisu, neuvěřitelný až doklad komunikace starého kněze rok před jeho náhlou smrtí, mi v originále i překladu poskytl v říjnu 2024 náš vzácný rakouský přítel Bernhard Riepl (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), s jehož laskavým souhlasem otiskujeme český překlad.
U psacího stolu...
...bylo nalezeno jeho zhroucené tělo v neděli odpoledne kolem půl čtvrté mrtvé.
Ne, to opravdu nemohl psát on a nevím, co leželo rozepsáno na papíře před ním. Jeho vyšebrodský spolubratr o mrtvém naštěstí zanechal pod šifrou "P.S.G.", tj neklamně páter Severin Gottsmich, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, obsáhlý nekrolog, který přetiskuji v českém překladu po mírně upravené "polovětě" (U psacího stolu...) jako textová ukázka z něho převzaté, za níž ovšem stojí osud toho zesnulého jako opravdový kněžský román XX. století, končící jakoby symbolicky v lednu nejen pro Čechy tak osudového roku 1968.
O páteru Quirinovi
Severin Gottsmich
Řeholní rodina vyšebrodská je opět o jednoho na všech stranách oblíbeného spolubratra (v originále "um einen wohlgelittenen Mitbruder" - pozn. překl.) menší. Páter Quirin podlehl v neděli odpoledne 21. ledna roku 1968 záchvatu srdeční mrtvice; ráno ještě jako obvykle sloužil svou mši svatou, byl o polednách v dobré míře a kolem půl čtvrté bylo jeho zhroucené tělo u psacího stolu nalezeno mrtvé. Kéž odpočívá v pokoji!
Byl vždy mužem přesně odvedené práce a zároveň se vyznačoval osobní skromnosti, která vylučovala jakékoli draní se dopředu.
Narodil se (jako Ludwig Pinner, jedno z deseti dětí Johanna Pinnera a jeho ženy Marie, roz. Mautnerové - pozn. překl.) "u Weberů" ("beim Weber") ve Svatomírově (Zwarmetschlag - viz k tomu webové stránky Zaniklé obce - pozn. překl.) dne 30. července roku 1901, po vychození obecné školy v Horním Dvořišti (Oberhaid) navštěvoval nižší gymnázium v rakouském Wilheringu a od podzimu roku 1916 vyšší gymnázium v Českých Budějovicích (Budweis) jako chovanec Vyšebrodského domu ("Hohenfurterhaus" dodnes stojí na rohu Lannovy třídy a Senovážného náměstí - pozn. překl.). Po absolvování šesté gymnazijní třídy přijal ho opat Bruno (rozuměj Bruno Pammer, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) spolu se stejně jako on starým Raphaelem Gotzlirschem z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) do noviciátu, aby neztratil kvůli povoláním do války všechny kandidáty z klášterního juvenátu (juvenátem rozuměj gymnaziální ústav pro řádový dorost - pozn. překl.); teprve po noviciátu a skončení války mohlo dojít od roku 1919 k úspěšnému dokončení českobudějovického gymnázia a také rozšíření znalostí češtiny, které pak mohl mladý teolog jistě uplatnit v innsbruckém Canisianu (viz www stránky Collegium Canisianum - pozn. překl.) v rozhovorech se svým tamním spolubydlícím, jímž byl Slovák příjmením Prídavok.
Dne 5. července 1925 slavil v Horním Dvořišti svou primici (poté, co 28. září 1924 složil "vota solemnia", tj. slavnostní slib ve vyšebrodském klášteře - pozn. překl.), následně přichází jako kaplan do Rožmitálu na Šumavě a od roku 1927 na českou faru ve Střížově (Driesendorf). Dva roky nato se páter Quirin stává prefektem juvenátu ve zmíněném už Vyšebrodském domě v Českých Budějovicích a v letech 1930-1933 kaplanem své domovské farnosti Horní Dvořiště kvůli české škole v Českém Heršláku (Hörschlag), jakož od roku 1931 musil převzít i výuku náboženství na české menšinové škole v Rožmberku nad Vltavou, poněvadž tyto nově založené školy si podobná kněžská přeložení vyžadovaly. Dne 7. srpna roku 1933 vrací se vyšebrodský cisterciák do svého domovského kláštera nazpět jako adjunkt opatova tajemníka P. Vinzenze a tak i k "vedení knih" (v originále "so auch zur Buchführung", rozuměj "k účetnictví" - pozn. překl.), navíc působí jako kantor a zůstává katechetou české školy v Heršláku, později i menšinové školy v Dolním Dvořišti (Unterhaid). K 15. květnu 1936 získává faru v Horním Dvořišti, vymění ji však 1. května 1940 za tu v Omlenici (Umlowitz), sice malou, z níž však za válečných poměrů může vypomáhat přetíženým sousedním farářů bez kaplana jako katecheta v Bujanově (Angern), na škole (v "Říši" už ovšem také jen německé "Hauptschule", tj. školním stupni od 5. do 9. třídy - pozn. překl.) v Heršláku a poté, co P. Wolfgang dostává od nacistické partaje zákaz školního působení, také na "Volksschule" (tj. "národní škole" - pozn. překl.) v Horním Dvořišti, konečně ještě k tomu na "Hauptschule" v Kaplici (Kaplitz) - v samotné Omlenici opatřuje také jednu německou a jednu českou školu, tedy víc než dost a všechno vyučování tenkrát za Hitlerových časů bez nároku na plat!
Už v letech 1937 a 1938 pár týdnů vypomáhal páter Quirin ve vedení účetních knih na řádovém generalátu v Římě a tam ho chtěl opat Tecelin (rozuměj Tecelin Jaksch, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) za pomoci tehdejšího generálního prokurátora řádu P. Matthäuse Quatembera (i on má na webových stranách Kojhoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) po válce uchráni¨t už probíhajícího násilného vysídlení; měl tedy 1. prosince 1946 nakvap odcestovat do Říma, pochybné umístění v tehdy značně zmatené železniční dopravě získal však v jednom z dobytčích vagonů transportu českých, polských, francouzských a italských "navrátilců", jimž sice ještě obstaral na faře v Horním Dvořišti dostatek slámy jako provizorní lože, sám však se z cesty, která se mu jevila přece jen příliš dobrodružná, vrátil raději nazpátek do Omlenice - čímž mu ovšem jinak zamýšlená kariéra unikla.
Jakkoli páter Quirin s novými českými úřady, které ho využívaly často jako tlumočníka a překladatele, vycházel opravdu dobře, šikaně neušel; musil k českému odvodu a byl by tak jako tak coby Němec vyslán k nějaké nucené práci, takže se nakonec sám narychlo domohl vystěhování a 9. dubna 1948 zároveň s posledními zbylými klášterními spolubratřími P. Laurenzem, Piem, Georgem a fráterem Konradem zamířil do kláštera Zwettl v rakouském Waldviertelu, kde získal místo kaplana ve Schweiggers a s ním stejně jako na všech svých domácích "štacích" i oblibu místních lidí. Zakrátko také ve Schweiggers převzal hodnost farního vikáře (tj. farářova zástupce - pozn. překl.). Různé nesnáze s polním hospodařením, počínající nedoslýchavost a jiné těžkosti ho v roce 1960 donutily na své postavení k lítosti farníků rezignovat. Každá ze tří obcí farnosti Schweiggers jmenovala ho na rozloučenou čestným svým občanem; on pak odešel ke spolubratřím do kláštera Rein ve Štýrsku, kde byl ještě pilně účasten práce ve studentském konviktu a výpomoci v duchovní péči, z místa hofmistra se však mlčky stáhl pro přemíru povinností, na něž už něstačil. V červenci 1965 utrpěl těžký srdeční infarkt, jehož následky už pociťoval natolik trvale, že víceméně kdykoli tušil svůj náhlý konec.
To, že byl českobudějovickému biskupovi při několika delších častých návštěvách ve Vyšším Brodě přidělen jako opatrovník, vyneslo mu jmenování biskupským notářem.
Prací tak obtížený kněžský život se tím uzavřel. Hospodin (v originále "Gott der Herr" - pozn. překl.), jenž ho nyní povolal k sobě, kéž mu odplatí jeho příkladnou kněžskou věrnost! My pak ho chceme uchovat trvale v paměti.
Glaube und Heimat, 1968, s. 138-139
- - - - -
* Svatomírov / Horní Dvořiště / České Budějovice / Vyšší Brod / Rožmitál na Šumavě / Střížov / Český Heršlák / Rožmberk nad Vltavou / Dolní Dvořiště / Omlenice / Bujanov / Kaplice / † † † Rein (A)
