WALTER PIVERKA

K té "vysoké politice"

Mám dojem, že už bylo řečeno snad téměř všechno. Vy, pane velvyslanče, jste hovořil o tak řečené "široké politice". Když už jsem se dostal k tomu tématu, položil jsem si otázku, co je to vlastně ta politika, zvaná ještě častěji "vysoká"? Jak daleko a široko ta "vysoká politika" vlastně sahá? Jsou "vysokou politikou" státní smlouvy, jsou jí nějaká parlamentní usnesení? Nebo jsou jí jen výroky a prohlášení "vysokých politiků"? Rád bych se vrátil k otázce, která se tu v té souvislosti původně objevila: totiž zda "vysoká politika" až dosud dost vykonala v česko-německých vztazích (v originále "im deutsch-tschechischen Verhältnis" - pozn. překl.). Ještě si dobře vzpomínám, jak smlouvě z roku 1992 předcházelo mnoho rozhovorů v parlamentu a jeho kruzích na téma, co by se vlastně všechno mělo do smlouvy zahrnout. Začínalo to obvykle vším možným, hospodářskými a kulturními záležitostmi, nějak se ale došlo vždycky nazpátek k jednomu jedinému tématu, a to byl sudetoněmecko-český problém - tedy také v rámci oné "vysoké politiky". A vzpomínám si docela dobře, jak kdosi při jednom takovém setkání řekl, že bychom už přece jednou mohli nechat ten sudetoněmecko-český problém konečně na pokoji a začít s jinými otázkami, které smlouva také má a musí obsahovat - jenže netrvalo snad ani pět minut a byli jsme u stejného problému zase znova.
To znamená, že "vysoká politika" sice umí nebo je dokonce povinna nastavit jisté výhybky v zájmu vztahů mezi státy, vztahy mezi národy, že to však nestačí. Patří k tomu ještě něco jiného: totiž politická vůle se ve vymezeném rámci zabývat potom i těmito věcmi.
Jako příklad lze uvést německo-českou smlouvu z roku 1973. Šlo už tenkrát skutečně o německo-českou smlouvu - a co se na jejím základě stalo? Zhola nic! Následovala pak další smlouva z roku 1992 "o dobrém sousedství", která v určitém ohledu přinejmenším projevila právě onu zmíněnou politickou vůli a byla zčásti dokonce i uplatněna v praxi. Chtěl bych tuto smlouvu z roku 1992 vyzdvihnout zejména z pohledu německé menšiny. Kdyby totiž nebylo této smlouvy, jejíž článek 20 tehdy stanovil, že Spolková republika Německo může podporovat německou menšinu v Československu, nemohla by se tato menšina nijak skutečně rozvíjet a dále utvářet. Kdyby to ve smlouvě nebylo výslovně zakotveno, tj. vysloveno jazykem "vysoké politiky", mohlo by to být vlastně považováno za vměšování do vnitřních záležitostí jiné země. Tak se díky "vysoké politice", která se pak dočkala i praktického uskutečnění, mohlo se dostat německé menšině určité pomoci.
Nechci teď nijak otevírat problém, zda právě to ovšem ve svém důsledku nevedlo k jistému negativnímu vývoji v tom smyslu, že na německé straně zazněly názory, jako by poměry doma ve staré vlasti měli nejlíp znát ti, kdo z ní museli kdysi odejít, tj. sami vyhnanci. Na základě podobných úvah řídilo pak po finanční stránce veškerou podporu německé menšiny Sudetoněmecké krajanské sdružení v Mnichově, což na nás Němce, kteří zůstali "doma", vrhalo špatné světlo, jelikož jsme byli o to víc označováni za jakousi "pátou kolonu". Musím bohužel konstatovat, že krajané v Mnichově kromě toho nepochopili nutnost vyřizovat všechno naprosto transparentně, aby bylo opravdu zřejmé, že finanční prostředky od spolkového státu jsou skutečně používány ve prospěch německé menšiny. Stávalo se často naopak, jako by šlo o peníze vyhnanců, kteří pak mají plné právo spolurozhodovat při jejich užívání, při výstavbě center setkávání atd. To vedlo nakonec k tomu, že jsme se proti tomu museli jako menšina roku 1994 postavit, poněvadž bychom z toho měli spíše škodu. Nechali jsme potom financování probíhat přes německé velvyslanectví. To už ale všechno spadá do oblasti praktického provádění "vysoké politiky".
Hodně nám i vztahům obou národů a států všeobecně pomohla známá Česko-německá deklarace. Jestliže smlouva z roku 1992 takříkajíc nastínila základní linie, a to nejen ve věcech týkajících se německé menšiny, nýbrž i v záležitostech ostatních, teprve právě díky deklaraci dostalo se i jednotlivým občanům náležité opory ve vlastní jejich zemi. Viděli jsme to u mnoha starostů tady u nás: teprve deklarace jim - ať už byli členy té či oné politické strany - dala sílu a schopnost diskutovat na tato témata. Když totiž dříve někdo řekl starostovi, že by chtěl s někým uzavřít partnerství, ztroskotal často na jeho nerozhodnosti. Pravda, někteří měli tu odvahu, o čemž svědčí mnohé patronátní vztahy z let dřívějších - mezi patronátem a partnerstvím je však veliký rozdíl. Patronát představuje na rozdíl od partnerství pro někoho postavení nižší, poněvadž: "Já jsem patron a ty ten, komu něco dávám." Být však partnerem, to je něco jiného, to znamená vzájemnou rovnoprávnost. A to právě umožnila "vysoká politika" praktickým uplatněním česko-německé deklarace.
Rád bych teď ještě za německou menšinu uvedl, že tyto možnosti, dané článkem 20 smlouvy z roku 1992, byly před časem oběma stranami, tj. německou menšinou i československými úřady, chápány rozdílně. Ze strany německé menšiny to znělo asi jako: "Dobrá, teď můžeme něco postavit, teď můžeme dostat z Německa finanční prostředky." Ta podpora byla však vždycky deklarována jako pomoc ke svépomoci, tj. tyto prostředky sice mohou být využity, že však do procesu výstavby má být zapojen i československý stát. Co se však obvykle stalo? Německá menšina se větší či menší měrou orientovala na německé peníze, čerpané nejprve prostřednictvím Sudetoněmeckého krajanského sdružení a později pak německého velvyslanectví, aby vybudovala centra setkávání a financovala svou vlastní činnost, načež česká strana podotkla: "Tak jako tak dostáváte peníze z Německa, nepotřebujete je tedy od nás." To vedlo prakticky k tomu, že finanční prostředky, které poskytl český stát pro potřeby menšin, se ze strany té německé vracely nazpět. Dostávali jsme nejprve přes 2 miliony korun ročně, postupně to kleslo až na pouhých 100 000 korun, poněvadž o tyto peníze nejevila německá menšina nijaký zájem, a také ministerstvo kultury, které je přidělovalo, polevilo ve své péči s poznámkami typu: "Máte přece dost peněz z německé strany." To už je přirozeně jiná tvář provádění "vysoké politiky", jak se jeví přímo v podvědomí (v originále "Unterbewußtsein" - pozn. překl.) jednotlivých organizací a osob, které se tím mají zabývat.
Je tomu tak, že politické změny let 1989/1990 přinesly možnost udělat něco pro menšiny i v oblasti "vysoké politiky". Dá se to vidět i ze skutečnosti, že v prvním parlamentu 1991/1992 byly prostřednictvím Občanského fóra zastoupeny i menšiny. Když se však později z něho zformovaly jednotlivé politické strany, brzy se ukázalo, že tyto politické strany mají obavu ze zapojení menšin, z představitelů těchto menšin, zejména pak té menšiny německé. To proto, že v této zemi se po čtyřicet či padesát let říkalo, že Němci jsou fašisti, že sudetští Němci jsou revanšisti a že německá menšina stojí tak nějak mezi nimi. Protože pak politické strany nechtěly mít žádné problémy s voliči, nebyl od roku 1992 v českém ani ve federálním parlamentu nijaký zástupce německé menšiny ani menšin jiných, jedině s výjimkou té romské, jejíž jediný zástupce se tam dostal prostřednictvím komunistické strany. Tím se "vysoká politika" vlastně distancovala od otázek, které se tehdy daly mohem snáze otevřít a také vyřešit.
Nerad bych tu hovořil příliš dlouho a chtěl bych se v tomto případě připojit k názoru, který tu vyslovil pan Černý, totiž že "vysoká politika" může být motorem i brzdou.

P.S. Text navazuje na vystoupení Františka Černého, bývalého velvyslance České republiky ve Spolkové republice Německo.

Tento diskusní příspěvek, který jsem znovu přeložil ze sborníku Hornoplánské rozpravy 2002 (Oberplaner Gespräche 2002), kde už je trochu jinak tlumočil Ivan Slavík z českokrumlovského muzea, zazněl mimo jiné v sousedství několika ukázek z internetového souboru Kohoutí kříž za osobní účasti jejich autorů (jsou rovněž v tom sborníku i publikovány). Walter Piverka, který jej pronesl, žije dnes v západočeském Lokti (Elbogen). Když hovoří o domově, jistě tím však myslí i Český Krumlov, kde se 4. srpna 1931 narodil. Ta dlouhá ulice Adalberta Stiftera, vedoucí od Horní brány nad řekou někam k Hornímu náměstíčku a po druhé světové válce přezvaná na Rooseveltovu, byla místem, kde vyrůstal. Poněvadž jeho otec zahynul 1943 za jednoho spojeneckého bombardování Berlína a ovdovělá matka pocházela z české rodiny, ušla po válce i s tehdy patnáctiletým synem odsunu. Ten tak na rozdíl od statisíců a milionů jiných setrval "doma" s téměř už neznatelnou německou menšinou, do jejíchž služeb se postavil. Chtěl se nejprve stát novinářem, marně ovšem. Vyučil se elektrikářem a v roce 1952 narukoval do "pomocného technického praporu" politicky nespolehlivých příslušníků armády bez práva nosit zbraň. Deset let nato se dal získat náborem do dolů v západočeském Sokolově, někdejším Falknově. Tam se po válce také "z pracovních důvodů" udržel jistý počet obyvatel německého jazyka. Okres Sokolov ho také koncem šedesátých let delegoval do České národní rady a Piverka mohl být za éry "pražského jara" činný i jako novinář v jediném tehdy pražském německém listě Prager Volkszeitung. Normalizace ho brzy opět vyřadila z veřejného života, vrátil se k "elektrikařině", působil v Praze jako technik a příležitostný překladatel. Už v roce 1990 byl po "něžné revoluci" jako předseda Svazu Němců v Československu (Verband der Deutschen in der Tschechoslowakei) opět poslancem České národní rady. Tehdy se k německé národnosti v celé dnes už také neexistující ČSFR přihlásilo asi 65 000 lidí. Přitom ještě při ukončení "odsunu" jich bylo více než pětkrát tolik. Bylo prostě stále ještě "v zájmu věci", aby postupně přestala existovat vůbec. V roce 1968 byly položeny i za Piverkovy účasti základy tzv. Kulturního sdružení občanů německé národnosti, které vzniklo rok nato už po srpnové okupaci a postupně (Piverka byl z něho odstraněn) degradovalo na účelovou normalizační "zástěrku". Ve svobodných poměrech po listopadu 1989 se z nově ustaveného Svazu Němců vyčlenily dvě frakce, z nichž jedna, vedená Pavlem Heinischem se s Kulturním sdružením sloučila. 7. listopadu 1992 pak vzniklo v Liberci jako střešní organizace dosud existujících samostatných svazů tzv. Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien), jehož prezidentem se stal opět Walter Piverka. Mnohé jeho příspěvky najdeme v týdeníku Landes-Anzeiger, který začalo "SN-LV" vydávat za Piverkovy redakce jako svůj tiskový orgán roku 1995, původně jako přílohu listu Prager Zeitung. Když Heinz Präuer (také jeden z autorů, zastoupených na těchto internetových stranách) svolával 2006 do Lackenhäuser pod Třístoličníkem bývalé krumlovské spolužáky, "ze zdravotních důvodů jen krátce" se tu v domě Adolfa Webingera ukázali také předseda spolku Deutscher Böhmerwaldbund Ingo Hans a "ebenso Piwerka Walter von der Adalbert Stifter Gasse". Co jen ten Stifter, který tu kdysi někde v Lackenhäuser poblíž psal svého Vítka, ještě šedesát let po "odsunu" Němců z Čech všechno zvládne dát dohromady! Walter Piverka zemřel po dlouhé těžké chorobě v jedné z pražských nemocnic v pátek dne 18. září roku 2015. Pochován je však v Českém Krumlově: sám si německy napsal do záhlaví vlastního parte, vytištěného s nepříjemnými překlepy českokrumlovskou firmou jménem Šumava, že se vrací domů. Nevím, zda se dá přeložit ono "wo der Böhmerwald heimlich rauscht" do češtiny přesně. Tajemně a domovsky důvěrně zároveň nešumí totiž ten les věru každému.

- - - - -
* Český Krumlov / † Praha / † † Český Krumlov