WILHELM POLLAUF
Poslední vůle
Zůstal jsem nemajetný. To nejdražší, co mám, své děti, svěřuji ustanovenému poručníkovi a své ženě. Jako nejvyšší zásada výchovy by mělo platit: prostota, láska k národu a bázeň Boží. - Děti napomínám, aby za všech okolností byly poslušny své matky. - Své ženě děkuji na kolenou za nekonečnou dobrotu, kterou mi prokazovala. Všechny nejbližší příbuzné, zejména své dobrotivé rodiče, zdravím z celého srdce naposled.
Waldheimat, 1924, s.82
Tam, kde Horská Kvilda (Innergefild) stoupá až k nejvyššímu svému konci, stojí zdávna velká usedlost, někdy pila na sudové zátky a hostinec, dnešní hotel Rankl se sochou šumavského obra naproti přes silnici. Jen kousek dál při té protější straně je i někdejší hornokvildská škola. Zmíněná usedlost je ona Pollaufova hospoda, v níž se počíná děj Klostermannova románu V ráji šumavském. V rodině majitele pily se tu 28. května 1876 narodil Wilhelm Pollauf, pozdější poslanec rakouské říšské rady a neohrožený bojovník za práva šumavských Němců. Když vychodil školu v rodné obci a maturoval poté na gymnáziu v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), odešel studovat práva na pražskou univerzitu. Juristická praxe ho však neuspokojovala, toužil po reálné službě těm, kdo se domáhají změny poměrů. Vystoupil ze státní služby a věnoval se politické činnosti. Její pole vymezil výrokem: "Vychovat z bezejmenné masy národně myslící a cítící lidi, k tomu nestačí vlastenecké řečnění, tady je třeba dát jim skutečnou sociální základnu a smysl práce." Jím založené Německo-sociální straně (Deutschsoziale Partei) byl i předsedou až do vypuknutí prvé světové války. Hned v prvých jejích dnech se přihlásil dobrovolně do řad c.k. armády. Jako vedoucí jednatel vojenského soudu v v Gorici (Görz, dnes italská Gorizia a vedle slovinská Nova Gorica) byl v tamní kavárně 14. května 1916 smrtelně zasažen nepřátelským granátem. Rok a měsíc nato 17. června 1917 byla Svazem Němců v Čechách (Bund der Deutschen in Böhmen) na jeho vídeňském hrobě v Gersthofu umístěna mramorová busta a 11. srpna 1924 odhalena pak na rodném domě v Horské Kvildě pamětní deska. Kdo by tušil dnes v tom tichu tam, co mu předcházelo!
P.S. K následující básni, podepsané jen příjmením a zkratkou křestního jména, jen krátkou historickou poznámku. V květnu 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku, svému dosavadnímu spojenci (1912 byl obnoven její už 1882 založený Trojspolek s Německem a Rakousko-Uherskem, tři roky nato však Italové, jimž tzv. Londýnská smlouva z dubna 1915 slibovala balkánská území s italskou složkou obyvatelstva, převážně třeba jinak slovanského, jemuž poskytovalo oporu habsburské soustátí, přistoupili k Trojdohodě), Gorica, kde Pollauf zahynul, pak představovala jeden z hlavních italských bojových cílů. Hrob Pollaufův, jak už zmíněno, byl však svou polohou v dunajské metropoli přece jen blíž jeho šumavskému domovu.
|
Am Grabe Wilhelm Pollaufs! J. Just Fern von der Heimat, seinem Böhmerwalde, Hält nun ein Kämpfer da die ewige Rast... Am Grenzwall, wo des welschen Feindes Tücke Zerschellt, ist er fürs Vaterland erblasst. Und wie ich sinnend an dem Grabe stehe Das heut' die Sommersonne warm umstrahlt, Hat sich ein Bild, erfreulich für die Zukunft Des deutschen Volkes vor meinem Aug' gemalt: Ja, Männer sah ich, sich die Hände reichen, Die sonst Parteienzwist und Neid entzweit! Und hört' sie herzlich vor Begeist'rung rufen: Vereint zu kämpfen, sind wir gern bereit! Wer glaubt, dass hohe Berge, Abgrundtiefen Noch trennen, was die Seele heiß erstrebt, Der irrt! - Hinweg mit weib'schen Eitelkeiten, Kommt Männer zeigt, dass deutscher Wille lebt! Lasst ab vom Götzendienst des eig'nen Wesens Und richtet nur aufs hohe Ziel den Blick: Des Deutschtums Größe würdig zu erhalten! In eurer Art ruht uns'res Volks Geschick! |
Na hrobě Wilhelma Pollaufa
Jeho Šumava v dáli odtud leží, kde k zemi mrtev klesl bojovník... Na hranici, kde selhal úklad Vlachů, tebe však stihl smrti bledý mžik I já teď v dumách stojím při tvém hrobě, který jas slunce zaplavuje dnes, jak by k útěše obraz vymaloval, národa příští zjevil zpod nebes. Ba, muže vidím, k stisku napřahovat ruce, jež jinak svírá planý svár! A slyším, ze srdcí jak hlas jim stoupá: Chcem svorně bít se pro pospolný zdar! Kdo myslí, že nás dělí hory, doly, že srdce v touze na dno vyhoří, je v bludu! -- pryč s ješitnou marnivostí, nechť vůle mužů za vše hovoří! Zanechte modloslužby svému egu zamiřte pohled na vysoký cíl: německou velikost a osud neposkvrnit důstojnost dát jim, kterou tys uchopil. |
|
Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 11-12 |
|
- - - - -
* Horská Kvilda / Český Krumlov / † Gorizia (I) / † † Vídeň (A)
