EDUARD PŘÍHODA

Z dějin kostela v Ronšperku

Na jižním okraji horního náměstí se zvedá římskokatolický mariánský kostel (kostel Nanebevzetí Panny Marie - pozn. překl.) okresního města Ronšperk (od roku 1921 úředně česky Poběžovice /německy Ronsperg/ a od roku 1945 znovu dodnes jen česky Poběžovice - pozn. překl.) s oltářní stranou obrácenou k východu, jak tomu bylo u starých kostelů pravidlem. Sestává toliko z jedné kostelní lodi, zbudované v pozdně gotickém slohu a chová v sobě jeden hlavní a dva postranní oltáře. Zatímco kněžiště (v originále "das Presbyterium" - pozn. překl.) je pěkně okrášleno, kostelní loď, určená věřícím, je téměř beze zdoby.
Ronšperk nebyl původně samostatnou farností, nýbrž (ještě jako ves Poběžovice /také Poběhonice, Poběšovice, Poběževes/ - pozn. překl.) náležel k faře v Rokošíně (v originále "in Rokesin" - pozn. překl.), velké vsi, ležící nedaleko hospodářského dvora Svatý Jiří (v originále "unweit des Meierhofes St. Georgen" - pozn. překl.) východním směrem a přičleněné tak k děkanství Horšovský Týn (v originále "Dekanat Bischofteinitz" - pozn. překl.). Rokošín (místní jméno odkazuje zřejmě k lokalitě plné rákosí - pozn. překl.) byl za válečných nepokojů úplně zničen, takže dnes není vlastně ani patrno, kde ležel. Později patřil Ronšperk (stále ještě jako ves Poběžovice - pozn. překl.) k farnosti Šitboř (v originále "zur Pfarre Schüttwa" - pozn. překl.), která byla spravována duchovními z kláštera v Pivoni (v originále "von dem Stockauer Klostergeistlichen" - pozn. překl.).
První kostel dal v Ronšperku (to místní jméno se v listinách objevuje poprvé až roku 1470 - pozn. překl.) zbudovat Dobrohost z Ronšperka (†1506) v roce 1490. Tehdy už Ronšperk náležel k farnosti Meclov (v originále "zum Pfarrsprengel Metzling" - pozn. překl.). Odtud musel farář ke konání bohoslužeb putovat do Ronšperka. Původně se tu asi mše sloužily nepravidelně nebo v pravidelných odstupech i několika týdnů. Už tehdy však patřily ke kostelu pole a louky, rybník a lesy.
V roce 1490 zbudovaný kostel se nám ovšem nedochoval a nevíme o něm také nic bližšího. Ve své dnešní podobě stojí od velkého požáru roku 1632, k němuž došlo za vrchnostenského panování Severýna Táhla z Horštejna (†1641, v originále "Severin Thalo von Hornstein /†1648/", po Bílé Hoře /už před ní obsadil roku 1621 Ronšperk i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže zastoupený Marradas/ a po konfiskaci Švamberkům panství v roce 1626 získal Ronšperk koupí od královské komory, jejímž byl sekretářem, zmíněný už Severýn Táhlo, roku 1630 povýšený do rytířského stavu - pozn. překl.). On jako dobrý katolík, který si získal velké zásluhy o návrat katolické víry sem do Ronšperka, zavedl do zdejšího kostela znovu katolickou liturgii a opatřil jej k tomu uvnitř všemi náležitostmi. Protestantského kazatele nahradil katolickým duchovním, dočasně ovšem to musel pro tehdejší nedostatek katolických kněží v Čechách být opět řádový bratr z pivoňského kláštera. Tehdy byly zřízeny i nové kostelní oltáře.
Na pravém postranním oltáři se nachází dodnes pod obrazem Kristova Zmrtvýchvstání latinský nápis, který v překladu (v originále ovšem do němčiny - pozn. překl.) zní: "Tento oltář dal ke cti slávyplného Zmrtvýchvstání našeho Vykupitele Jezu Krista na vlastní náklady pořídit vysoce urozený pan Johann Heinrich Bedenberg, prefekt císařské tělesné gardy. V roce Páně 1653."
Druhý postranní oltář, o jehož vzhledu se nám nedochovala nijaká zpráva, byl za faráře Fischera (1743-1746) prodán do Horšova (v originále "nach Horschau" - pozn. překl.) a nahrazen dodnes zachovaným oltářem Bolestné Matky Boží.
Od Bedenberga pocházejí i zvony, z nichž se ovšem zachoval toliko jeden, tehdy největší ze tří o průměru 2 stopy 1 palec (tj. 0,61 m a 0,026 m - pozn. překl.) a nesl nápis (originál tištěného textu je ovšem v němčině - pozn. překl.): "V jubilejním roce 1650, kdy byla urovnána švédská válka a uzavřen norimberský mír, dal vzácně urozený (v originále "wohledelgeborene" - pozn. překl.) pan Hans Heinrich von Bedenberg auf Ronsperg ulít tyto zvony ke cti Nejsvětější Trojice." Druhý zvon nesl rovněž letopočet 1650, umíráček pak letopočet 1716. Dva naposled zmíněné zvony byly rekvírovány za první světové války, zatímco prvně zmíněný zůstal pro svou historickou cenu ušetřen.
Daniel Pachta z Rájova (1653-1682, v originále "Pachta von Rajow /1653-1682/" - pozn. překl.), manžel Ludowiky, roz. Mišovské (v originále "geb. Mischowsky", zřejmě z rodu Mišovských /Mnišovských/ ze Sebuzína - pozn. překl.), dal zřídit na epištolní straně kazatelnu; nese i jeho erb. Opatřil také presbyterium zdobnou klenbou, což zapravil z vlastních prostředků. Nad prvním klenebním svorníkem vidíme tři erby, jmenovitě Pachtů, Mišovských a Heisterů, z nichž druhý a třetí byly erby jeho manželek. Pachtovi se rovněž podařilo dovést ke zdárnému konci druhý právní spor s klášterem v Pivoni. Jemu a veškeré budoucí ronšperské vrchnosti bylo vyhrazemo právo jmenovat sem do Ronšperka duchovní a užívat i v Pivoni všech patronátních práv.
Svobodný pán Matyáš Bohumír z Vunšvic (1682-1695, v originále "Matthias Bohumír von Wunschwitz /1682-1695/", v německých pramenech ovšem bývá často "Gottfried" namísto "Bohumír" - pozn. překl.) dal v presbyteriu zřídit hrobku, v níž nalezl po svém skonu 16. března roku 1695 místo posledního odpočinku.
Křtitelnice, umístěná dříve v kostelní lodi vedle levého postranního oltáře, má pocházet ze 14. nebo 15. století. Odkud se dostala sem do Ronšperka, zůstává otevřenou otázkou, poněvadž v době jejího případného vzniku ještě v Ronšperku (lépe řečeno v Poběžovicích - pozn. překl.) nijaký kostel nestál. Nápadné je, že na víku křtitelnice umístěném zdvojeném kříži visí dvě zády k sobě obrácená těla ukřižovaného Spasitele. Je to zcela v gotickém slohu a bez jakéhokoli nápisu.
Na evangelní straně blízko hlavnímu oltáři se v severní zdi kostela nachází náhrobek zakladatele kostela s latinským okrajovým nápisem gotickými písmeny, který v překladu (originál tištěného textu uvádí ovšem přetlumočení do němčiny - pozn. překl.) zní takto: "V roce Páně 1506 dne 29. května skonal šlechetný svobodný pán Království českého pan Dobrohost z Ronšperka a na Týně, zakladatel tohoto zámku, kostela a města, pomocník obhájení křesťanské víry, jehož duše kéž odpočívá v pokoji." Náhrobek je zhotoven z červeného mramoru, je vysoký 6 stop (tj. 1,83 m - pozn. překl.) a široký 3 stopy (tj. 0,91 m - pozn. překl.), erb na něm je pak rozdělen do 4 polí. V pravém horním a dolním levém poli je zpodoben beran, v obou zbylých vidíme jelena. Hned vedle hlavního oltáře je v jižní kostelní zdi zachován náhrobní kámen s reliéfně vypouklým portrétem Petra ze Švamberka (1548-1574, v originále "Peter von Schwanberg /1548-1575/" - pozn. překl.) s okrajovým nápisem v němčině: "Anno 1575 am Tage St. Joannis Baptistae starb der wohlgeborene Herr Peter von Schwanberg auf Rosenberg, dem Gott genade!" (tj. "Roku 1575 v den sv. Jana Křtitele zemřel vzácně urozený pan Petr ze Švamberka na Rožmberku, Bůh mu buď milostiv!" - pozn. překl.) V pravém horním rohu je švamberský erb s labutí, v levém horním rohu erb s osmicípou hvězdou, vpravo dole erb s půlí doleva hledícího lva a vlevo dole erb s doprava hledícím dvouocasým vlkem.
V kostelní dlažbě se nacházelo množství náhrobních kamenů opatřených vypouklými čísly a písmenami, které se ovšem staly dlouholetým používáním nečitelnými a posléze novým vydlážděním celého kostela před první světovou válkou odstraněny.
V kostelní kryptě je pochován i Jan Jiří ze Švamberka (1575-1617, v originále "Hans Georg von Schwanberg /1575-1617/", je pod poněkud zkomoleným jménem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Když byla dne 23. června 1837 krypta otevřena, nacházela se v ní měděná rakev, jejíž víko neslo následující německý nápis: "Hier ruhet in Gott der Wohlgeborene Herr Herr Hans Georg von Schwamberg, Herr auf Worlik, Ronsperg und Klingenberg, erster Erbherr der Rosenbergschen Herrschaften, als Wittingau, Gratzen, Rosenberg und Libějitz, zu Haid geboren 30. Jänner 1548, gestorben im Alter von 69 Jahren den 15. April 1617." (tj. "Zde odpočívá v Pánu vysoce urozený pán pan Jan Jiří ze Švamberka, pán na Orlíku, Ronšperku a Zvíkově, první dědičný vladař rožmberských panství, jako jsou Třeboň, Nové Hrady, Rožmberk nad Vltavou a Libějovice, narozený v Boru u Tachova 30. ledna 1548, zemřel ve stáří 69 let dne 15. dubna 1617." - pozn. překl.) Pod tímto nápisem znázorňuje podobizna zesnulého, jak se sepjatýma rukama klečí před krucifixem. Nad jeho hlavou se vznáší anděl, držící v jedné ruce zlatou korunu, ve druhé pak olivovou ratolest. Zdobené okraje rakve znázorňují výjevy z Písma svatého.
Vzdor svému velice jednoduchému interiéru zapadal kostel se svými dvěma věžemi velice pěkně do celkového obrazu krajiny a města. Dne 24. června roku 1875 uhodil blesk do jedné z obou kostelních věží, sjel i do té druhé a pak i do kostelní lodi, aniž by způsobil podstatnou škodu. Kolem roku 1900 bylo však údajně zjištěno, že se trhliny ve zdi kůru pod jižní kostelní věží zvětšily. Ačkoli se z mnoha stran ozývaly důrazné námitky, dovedly to přespřílišné obavy až tak daleko, že v roce 1902 byla jižní kostelní věž stržena a pěkný vnější vzhled kostela byl rozhodujícím způsobem zničen. Následkem finanční nouze tehdejší doby i následujících desetiletí už nebylo nikdy více vážně pomýšleno na znovuvýstavbu stržené věže.
V roce 1683 už zmíněný Matyáš Bohumír z Vunšvic, který na jedné cestě po východních zemích upadl do tureckého zajetí, dal jako výraz díků za své zázračné vysvobození ulít v Norimberku (v originále "in Nürnberg" - pozn. překl.) bronzovou sochu a tu pak v Ronšperku postavit na náměstí před kostelem a farou; kolem této sochy byly později vysazeny čtyři kaštany, které náměstí zdobí dodnes.
Kolem roku 1600 už bylo v Ronšperku usedlých 30 židovských rodin s přibližně 300 svými příslušníky.
Díky podpoře Švamberků pronikla do Ronšperka protestantská víra, i když se k novému vyznání nepřipojili všichni zdejší obyvatelé. Ti, kdo zůstali katolické víře věrni, byli odkázáni farnosti v Šitboři, kterou spravovali duchovní z kláštera v Pivoni. Protestanté naproti tomu náleželi k protestantské faře v Meclově, kde v letech 1599-1625 působili protestantští kazatelé. Petr II. ze Švamberka (1617-1620, v originále "Peter II. von Schwanberg /1617-1620/" - pozn. překl.), který byl sám oddán protestantskému vyznání, povolal sem za kazatele jednoho laika z Wittenbergu a jmenoval ho svým domácím kaplanem. Jmenoval se Christoph Pfrendler, bydlil v domě čp. 4 (později byl jeho majitelem Dr. Vinzenz Wurma a po jeho smrti vlastnila dům /který na náměstí dodnes stojí - pozn. překl./ jeho dcera Marie, provd. Bauerová) a prodával v jednom kvelbu (v originále "in einem Gewölbe" - pozn. překl.) protestantské knihy. Po bitvě na Bílé Hoře byly protestantské kostely zavřeny a protestanté vykázáni ze země. V důsledku toho museli ovšem i protestantští kazatelé opustit Meclov i Ronšperk.
Prvým katolickým knězem po znovuzavedení katolické víry byl v Ronšperku Johann Heysinger.
Po skončení procesu o patronátní právo byla duchovní péče v Ronšperku augustiniánům odňata (1655). Od té doby až do roku 1725 spravovali meclovští faráři i faru v Ronšperku. Jako meclovští a zároveň ronšperští faráři byli ustaveni:
1655 Gregor Crocinus
1667 Johann Lankmayer
1671 Michael Berbicius¨
1674 Matthäus Conrath
1681 Christoph Wagner
1689 Friedrich Prangen
1698 Andreas Opplbach
V Ronšperku se tehdy konaly bohoslužby jen každou třetí neděli a musel sem za tím účelem dorazit farář z Meclova. Anna Feliciana z Vunšvic (v originále "von Wunschwitz" - pozn. překl.), vdova po zmíněném už Matyáši Bohumírovi z Vunšvic, prosadila v součinnosti s ronšperským měšťanstvem, že bohoslužba bude konána každou neděli a ve svátek a farář za tím účelem přijme na vlastní náklady k ruce jednoho kaplana. Takový kontrakt byl uzavřen 16. října 1698 s farářem Opplbachem. Dále zřídila nadaci s cílem, aby každý čtvrtek, v případě nějaké překážky den předtím, byla sloužena jedna mše svatá. Už dlouho předtím (1680) dala vedle kostela zbudovat dodnes stojící faru, aby tak duchovní, který přijede do Ronšperka, nalezl tu klidné místo pobytu. Aby se mohl postarat i o svého koně, na kterém přijel z Meclova, poskytla duchovní péči dvě louky a starý rybníček u mlýna. Jejím dílem je i zřízení hřbitovní kaple a chudobince, který byl stržen teprve v roce 1940 a byl nově zbudován z náhrobků židovského hřbitova (! - pozn. překl.).
Dalšími meclovskými a zároveň ronšperskými faráři byli:
1700 Michael Gruber
1714 Christoph Fridl
1721 Johann Lorenz.
Kaplani, které si byl povinen držet meclovský farář kvůli Ronšperku, pobývali téměř výhradně v Ronšperku, poněvadž tu nyní měli k dispozici budovu fary. Bylo už teď třeba jen malého pokroku, aby v roce 1725 za Volfganga Mulce z Valdova (1717-1725, v originále "Wolfgang Mulz von Waldowa /1717-1725/" - pozn. překl.) byla v Ronšperku zřízena stálá farní administrace.
Farní kronika uvádí následující zdejší administrátory:
1725-1743 Johann Stöckl,
1743-1746 Georg Fischer, který dal zřídit postranní oltář na evangelijní straně,
1746-1768 Johann Weniger,
1768-1772 Anton Wutz.
Poněvadž město Ronšperk neustále rostlo a zdaleka předstihlo okolní osady, byl posléze roku 1772 v Ronšperku ustaven samostatný farní úřad, který se dne 17. září 1906 stal děkanským.
Faráři v Ronšperku byli:
1. Wenzel Möhler 1772-1788,
2. Wenzl Kilian 1738-1796,
3. Wenzl Süß 1796-1813,
4. Jakob Wißbauer 1813-1837,
5. Jakob Skuhra 1837-1859,
6. Jakob Stifter 1859-1863,
7. Franz Paula 1863-1871,
8. Josef Weber 1871-1882,
9. Thomas Pelnar (ve farní kronice "Pelnář" - pozn. překl.) 1882-1897, který přesídlil do Meclova, kde se ujal tamní lépe dotované fary a kde také zemřel ještě před první světovou válkou.
10. Josef Mauritz 1897-1902, rodem z Prachatic (v originále "ein gebürtiger Prachatitzer" - pozn. překl.), který byl ještě ani ne třicetiletý na doporučení tehdejšího patrona farnosti Dr. jur. et phil. (tj. JUDr. a PhDr. - pozn. překl.) Heinricha hraběte Coudenhove-Kalergiho (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jmenován farářem v Ronšperku. Znám byl pro své výjimečně lidumilné smýšlení, které ho nejednou přimělo k tomu, aby dal chudým doslova všechno, co měl. Podlehl bohužel nemírnému místy požívání alkoholu, který podryl jeho zdraví do té míry, že ve věku něco málo přes 30 let v Ronšperku zemřel (24. května roku 1902 - pozn. překl.) a byl pochován na starém hřbitově poblíž kaple. (vedle hlavního kříže, viz webové stránky Farnost Poběžovice - pozn. překl.). Jeho nástupcem se stal
11. Alois Simeth 1902-1916, od roku 1906 děkan, rodem z Nýrska (to je omyl: *1868 ve Srubech /Heuhof/, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), mimořádně zdatný kazatel a nadmíru svědomitý a všeobecně oblíbený duchovní, který byl ustaven 1916 kanovníkem (už předtím byl kanovníkem čestným - pozn. překl.) biskupské katedrální kapituly v Českých Budějovicích, kde kolem roku 1935 zemřel (stalo se tak na den přesně 2. října 1934 - pozn. překl.).
12. Dominik Šanda (v originále mylně "Sanda" - pozn. překl.) 1916-1938 (má být 1937, poněvadž toho roku 20. dubna "v Poběžovicích /Ronšperku/", jak píše českobudějovický list "Hlas lidu", po téměř 27 letech tamního působení skonal - pozn. překl.), pochován už na novém ronšperském hřbitově.
13. Johann Thema (i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) 1938-1953, nejprve jako administrátor, pak vystřídán z Říše pocházejícími faráři Welschem a Barfüßlerem v letech 1940-1945, poněvadž byl v únoru 1940 (správně má být 15. února 1941, předtím jen zbaven od léta 1940 možnosti vyučovat a přemístěn do Šitboře, viz opět web Farnost Poběžovice - pozn. překl.) zatčen gestapem (stalo se tak za bohoslužby v Mnichově /Mönchsdorf/, obci, jejíž místní částí je dnes kdysi tak významná Pivoň - pozn. překl.) a poslán do koncentračního tábora Dachau, odkud se vrátil teprve krátce před zánikem režimu (v originále "vor dem Zusammenbruch" - pozn. překl.). V současnosti má být duchovní péče v Poběžovicích (v originále "in Ronsperg" - pozn. překl.) zajišťována jedním starým českým duchovním (mohlo by jít o Jána Vanáka /*8. září 1889 v Trnavě, za první světové války byl c.k. polním kurátem/, od září 1953 do konce listopadu 1954 ustanoveného v poválečných Poběžovicích administrátorem, viz i v tomto případě webové stránky Farnost Poběžovice - pozn. překl.), který mluví také dobře německy.

Stojí asi za to, aby tu byla připomenuta i některá zlepšení, k nimž od přelomu 19. a 20. století v ronšperském domě Božím došlo. Po zmíněném už stržení jedné z kostelních věží byla obnovena dlažba v celém interiéru kostela, což samozřejmě působilo lepším dojmem než staré prošlapané kameny. Rovněž v roce 1902 byly staré a značně poškozené barokní varhany nahrazeny novým pneumatickým nástrojem od firmy Rieger v Krnově (v originále "in Jägerndorf" - pozn. překl.). Poněvadž se brzy ukázaly být příliš malé, byly roku 1911 ze sedmi znějících rejstříků (v originále "von sieben klingenden Stimmen" - pozn. překl.) rozšířeny na 11 znějících rejstříků. Nová dispozice byla nyní: Principal 8', Gamba 8', Flauta Major 8', Salicional 8', Vox coelestis 8', Gedackt 8', Dolce 4', Oktav 4', Mixtur 4f, Subbass 16', Oktavbass 8', Oktavkoppel, Pedalkoppel, Piano, Mezzoforte a Forte. S ohledem na malý prostor kůru se sem větší varhanové ústrojí instalovat nedalo. Nejen kůr, vlastně celý kostel byl na ronšperské poměry příliš malý, počet míst k sezení nadmíru nízký, takže při větším náporu návštěvníků se jich posadila sotva pětina a mnozí museli stát v sakristii, na kůru za varhanami, na schodech ke kůru a před vchodem do kostela venku.

Po první světové válce byl v letech 1922-1923 také Ronšperk připojen k elektrické dálkové centrále v Nýřanech (v originále "in Nürschan" - pozn. překl.). Teď byl i kostel bohatou měrou opatřen elektrickým světlem, a to nejen instalací elektrických lustrů, nýbrž i roji žárovek, hojně zdobícími jednotlivé oltáře; v lodi byl zavěšen jeden elektrický ventilátor, který zejména v létě zajišťoval důkladné provětrání; varhanám se dostalo elektrického dmýchacího zařízení, takže odpadlo dřívější "šlapání měchů", ba dokonce i zvonění bylo nyní elektrifikováno pomocí čtyř motorů. V tomto směru si děkan Dominik Šanda získal neúnavnou drobnou prací nadmíru velké zásluhy o ronšperský kostel. Ne dost na tom, že byly v těchto letech pořízeny nové kostelní zvony: už zmíněný historický zvon z roku 1650 zůstal zachován, poněvadž byl ale slabý, fungoval při zvonění jako druhý a musely být obstarány tedy ještě jeden větší a dva menší zvony. Starý zvon musel být poslán do slévárny zvonů Herold v Chomutově (v originále "in Komotau" - pozn. překl.) a ty čtyři zvony byly podle motivu z Parsifala sladěny. Aby bylo ušetřeno místo, musela být pořízena i nová zvonice z kovu (v originále "ein neuer Glockenstuhl aus Metall" - pozn. překl.).
Celý strop kostelní lodi byl v těchto letech obložen deskami (v originále "getäfelt" - pozn. překl.) z dubového dřeva a také sloupy, nesoucí kruchtu (jinak řečeno kůr - pozn. překl.), byly obloženy dubovým dřevem.
Všechny tyto novinky spolkly částku 55 tisíc korun, která však - dárce, jenž nechtěl být jmenován, ji poskytl bezúročně - byla během několika málo let sankcionována jinými dary.
Několik málo let poté, přibližně v letech 1936-1938, byla střecha kostela podrobena generální opravě a dále i kostelní vnitřek zcela zrestaurován. Malby byly provedeny tehdy na ronšperském zámku působícím malířem Offnerem (v originále mylně "Ofner", uchýlil se ke Coudenhove-Kalergiům pro svůj židovský původ a zemřel roku 1947 v Poběžovicích na tuberkulózu, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), který sem přišel z Vídně a pracoval v moderním slohu, takže v čase našeho vysídlení se kostel nacházel v opravdu dobré kondici. Jak asi vyhlíží dnes, takřka deset let poté, co jsme ho opustili?

Glaube und Heimat, 1955, s. 356-359 a s. 388-389

P.S. Ještě podrobněji se lze dočíst o poběžovickém kostele v digitalizované "ronšperské" kronice (a na dalších stranách navazujícího svazku), psané Karlem Brunnerem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže).

Jako autor předchozího textu "na pokračování" (bez překladatelova post scriptum ovšem) je v krajanském časopise uveden Eduard Prihoda, Notar a.D., tj. außer Dienst. Nejenže se mi nepodařilo najít záznam o jeho narození v poběžovické křestní matrice, ale neznal jsem dlouho ani datum jeho úmrtí po "odsunu". Měl jsem to štěstí, že v "Budweiser Zeitung" figuruje oznámení o českobudějovické svatbě "ronšperského" notáře Eduarda Příhody a v oddací matrice pak v dotyčném německém zápisu i jeho životní data. Narodil se 16. května roku 1887 v Ronšperku, tj. dnešních Poběžovicích čp. 36 (dům na náměstí Míru je dnes památkově chráněn jako budova bývalého ronšperského magistrátního úřadu a okresního soudu, viz blíže na webu Památkový katalog) Josefu Příhodovi, knížecímu "coudenhovskému" lesmistru a správci statku (rozuměj ve Svatém Jiří u Poběžovic /v poběžovické oddací matrice u záznamu o svatbě Eduardových rodičů "Sct. Georgen"/), kde žil na penzi (právě se synem Eduardem) v domě čp. 290 (dnes tam sídlí pracoviště Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního /ČÚZK/) a jeho ženě Marii Wilhelmině, roz. Heindlové z Horšovského Týna (Bischofteinitz) čp. 26 (dům v tamní ulici 5. května je dnes památkově chráněn). Rodiče se brali v ronšperském kostele Nanebevzetí Panny Marie dne 26. dubna roku 1884 (oddával je v textové ukázce zmíněný farář Tomáš Pelnář) a ze záznamu o jejich svatbě vysvítá, že ženichův otec a jmenovec Josef Příhoda byl revírníkem ve Vnorovech (v matrice "Znorov", mj. rodiště básníka Jana Skácela) čp. 9, jeho žena a ženichova matka Josefa pak pocházela z blízkého Veselí nad Moravou (v oddací matrice "Weselí"). Rovněž německy psaný záznam o českobudějovické svatbě synově (oddávajícím knězem byl zdejší kanovník, původně ronšperský děkan Alois Simeth, v textové ukázce rovněž zmíněný) nám zase prozrazuje, že nevěsta notáře Eduarda Příhody (i s tím háčkem a tou čárkou ho tu čteme) Barbara (*24. března 1901 v Horní Folmavě (Ober-Vollmau) čp. 47 (dům s tím číslem tam sice stojí, je ale nový) byla dcerou obchodníka v Hostouni (Hostau) čp. 13 (blízko dnešního Chodského náměstí dům takto označený stojí) Josefa Ditze a jeho ženy Marie, roz. Rothmayerové ze Svržna (Zwirschen) čp. 20 (tamní hospodářský dvůr nese dál to číselné označení). Ze zprávy v krajanském časopise víme, že měli syna Waltera a po vysídlení žili v bádensko-württemberském Wertheimu. Eduard zemřel podle matričních záznamů v tamní nemocnici 13. srpna 1973, Barbaře přál Glaube und Heimat naposledy k 88. narozeninám roku 1989.

- - - - -
* Poběžovice / † Wertheim (BW)