BALTASAR DE MARRADAS Y VIQUE

... po všechen čas přátelsky nakloněný...

Urození, počestní, zvláště milí páni!
Vzhledem k tomu, že se nyní regiment plukovníka de la Fossy vydává od Vás na pochod a Vy chcete po něm město střežit sami a kromě mé soldatesky nechcete poskytnout kvartýry žádné jiné, chci Vás co možná nejdříve nezbytně zaopatřit. V případě, že by k Vám přitáhla a zamýšlela setrvat nějaká kompanie, která je nyní v poli, poskytněte jí kvartýry na Vašich statcích, položených v blízkosti města. Já pak v několika málo dnech rozešlu rozkazy, jak se má dále postupovat, aby soldateska byla dobře zaopatřena a abyste Vy zůstali ušetřeni všech útrap, což Vám tajno učinit nechci. S tím zůstávám Vám po všechen čas přátelsky nakloněný

Baltasar de Marradas.

Hluboká, 10. května 1634.

Můj překlad to není, snad jsem jen něco doplnil. Německý originál dopisu je součástí článku "Don Balthasar de Marradas und die Stadt Budweis", jehož autorem je Reinhold Huyer a přeložil ho v tomto případě pro Kohoutí kříž Tomáš Sterneck (Huyer i on jsou rovněž samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), jehož mnohokrát osvědčený pohled na někdejšího odesilatele vojácky vlídného listu Budějovickým nemůže být asi zasvěcenější. Stačí si přečíst jeho text ve 47. a 48. čísle časopisu Historického spolku Schwarzenberg "Obnovená Tradice", který tam vyšel ve dvou částech na pokračování (jako kdysi ten Huyerův v německém listu Budweiser Zeitung v roce 1924) roku 2013. Nevím přesně, zda Budweiser Zeitung zamýšlel tehdejší zveřejnění textu o Marradasovi jako příspěvek ke 290. výročí smrti Albrechta z Valdštejna v Chebu, víme však, že pán na Hluboké (získal "Frauberg" od císaře jako náhradu za válečné pohledávky roku 1623 a v roce 1661 se stala s okolním panstvím za 385 tisíc rýnských zlatých schwarzenberským majetkem, čímž Marradasův potomek Don Bartolomeo de Soler y Marradas (1616-1670) splnil, byť 23 let po smrti prastrýcově, jeho poslední vůli rozprodat nemovitosti mimo Španělsko) měl na jeho odstranění živou účast. Josef Forbelský v kapitole "Marradas a Valdštejnova smrt" ze své knihy "Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století" (2011) uvádí větu, jíž končil Marradasův vzkaz Piccolominimu těsně před koncem generalissimovým: "In summa summarum jsme dospěli k hranici, kdy je nutné být bílý nebo černý." Mám před očima závratnou scénu z Budějovické louky Jaroslava Durycha, prózy, kterou se rovněž mihne jméno pána na Hluboké, k němuž zamíří kůň, nesoucí chlapecky ostříhanou a černě oděnou zpěvačku, jež předtím na stole zapěla pánům "Deo gratis!" za smrt Valdštejnovu. Ocitujme si nyní ono hlubocké psaní Marradasovo Budějovickým v originále, jak je Huyerem coby součást jeho novinového článku citováno, abychom vychutnali jeho dobový i jazykový odér (je mimochodem posíláno zhruba dva měsíce po Valdštejnově chebské likvidaci a tři dny poté, co byl do nově postavené kaple při českobudějovickém klášterním kostele Narození Panny Marie ve slavném průvodu za vojenských salv z pušek ve špalíru a z hmoždířů na městských valech přenesen obraz Panny Marie Budějovické - existují dohady, že Marradas, který tu za nebesy kráčel v řádovém odění maltézského rytíře, mohl být v kapli později dokonce i pochován):

Edel Ehrsame, Wohlweise, besonders Liebe Herren!
Nachdem anjetzo das Obrist Lafossische Regiment von Ihnen in das Feld marschiren thuet, als wollen Sie Selbsten hinter diesem die Stadt wohlverwahren und ohne meiner keiner Soldatesca Quartier darinnen geben lassen, dann ich vill sie ehestens notwendig versehen. Im Fall eine Jentzfeldische Compagnie, so diesen Orten zu verbleiben destiniret, zu Ihnen anlangen thäte, wollen Sie derselben in Ihrer nächst der Stadt gelegenen Orten Quartier geben. Ich will in kurzen Tagen, vas weiter damit zu thun sein wird, Ordre übersenden, dass die Soldatesca wohl accomodiret und die Herren der behelfigen Bedrängnus überhebt werden mögen. Welches den Herren zur Nachricht nicht verhalten wollen. Dabei verbleibend allezeit der Herren Freundvilliger

Balt. de Marradas.

Frauberg, den 10. Mai 1634.

Poněvadž se překladatel textové ukázky v už zmíněném Marradasově životopise pro Obnovenou Tradici dostatečně rozepsal o osudech "hlubockého pána"(datum jeho narození 26. listopadu 1560 je Sterneckem dost přesvědčivě zpochybněno), zbývá přetlumočit i zbytek Huyerovy "črty", jak ji její autor sám označil, v Budweiser Zeitung. Napoví leccos o historii jihočeské metropole a o jejím specifickém charakteru vůbec, což nás nakonec zajímá nejvíce.

Don Bathasar de Marradas a město Budějovice

Reinhold Huyer

Když Ferdinand II. poté, co 20. března 1619 skonal císař Matyáš (římský císař v letech 1612-1619, český král v letech 1611-1619, mladší bratr Rudolfa II., po kterém vládl v Čechách i ve Svaté říši římské - pozn. překl.), převzal po něm panovnické záležitosti (českým králem byl zvolen ještě za života Matyášova roku 1617 a zůstal jím až do své smrti v roce 1637 - pozn. překl.), podnikl ihned nezbytné kroky, aby verbováním zvenčí posílil u Budějovic (v originále "bei Budweis" - pozn. překl.) shromážděné vojsko hraběte Karla von Buquoye. Koncem května a v prvých červnových dnech sem do Čech po Zlaté stezce dorazila také větší část králem Filipem Španělským v Nizozemí a Alsasku získaných vojáků. Jejich velitelem byl plukovník Don Balthasar de Marradas, který od té doby počal vlivnou rukou zasahovat do událostí války třicetileté. Už způsob, jakým tyto pomocné oddíly přivedl, svědčilo o zdatném vojevůdci. Dokázal přes dalekou cestu, kterou musili jeho muži překonat až do ležení u Budějovic, převést je přes hranice tak, aby nedošli úhony od nepřítele. Buquoy byl nyní natolik silný, že se mohl odhodlat k útoku. Jeho vítězství u Záblatí (v originále "bei Zablat", jde o dnešní část obce Dříteň - pozn. překl.) 10. června, odchod Kinského z Rudolfova (Rudolfstadt) 15. června, útěk Dětřicha Malovce z Malovic 17. června z Hluboké (v originále "aus Frauenberg" - pozn. překl.), která byla hned obsazena císařskými, to vše byly bezprostřední následky příchodu těchto posil. Když se polní maršál Buquoy v říjnu 1619 obrátil poté do Dolních Rakous, byly už na pochodu nové oddíly z Bavor. Mezi nimi se nacházely italské pomocné sily Filipa Španělského, které byly Donu Marradasovi bezprostředně podřízeny. Jejich příchod přes Hořice a Krumlov (v originále "über Höritz und Krummau" - pozn. překl.) se ovšem odehrával velice pomalu a teprve poznenáhlu přibylo 22 praporců do Krumlova, zatímco část ještě zůstala v Pasově (Passau).
Marradas rozbil zprvu svůj zimní stan rovněž v Krumlově, brzy ale přesídlil do Budějovic, kde se, nehledě na přestávky způsobené jeho jednotlivými výpady, nastálo zdržoval až do března roku 1621. Dne 16. ledna 1620 sem přibyl s 1500 Vlachy. Jako muž činu využil své vojáky okamžitě k útokům na lokality v jižních Čechách. 22. února padl do jeho rukou Týn nad Vltavou (Moldauthein) a čtrnácte dnů nato vytáhl se 700 muži pěšího lidu a 200 rejtary v noci z masopustního úterý na Popeleční středu (tj. z 3. na 4. března) k Třeboni (Wittingau), jejíž předměstí vypálil. Od útoku na samo město musil upustit, poněvadž jeho Vlaši mocně trpěli nadobyčejnými mrazy a učinili další postup nemožným.
"1620, den 4. März ist die Wittingauer Vorstadt zwischen 12 und 1 Uhr Nachts von den Unsrigen abgebrannt worden. Dabei auch geblieben ein Hauptmann, welcher in die Stadt hineinkommen und alsbald eingebracht worden. Sein auch viele Soldaten erfroren an Händen, Füßen und Ohren," (tj. "Dne 4. března 1620 bylo mezi dvanáctou a jednou v noci třeboňské předměstí našimi vypáleno. Zůstal tam přitom jeden hejtman, který odešel do města s brzy ho přinesli. Hodně vojáků také omrzlo na rukou, nohou a uších." - pozn. překl.) zaznamenal tu událost budějovický magistr Ambros August Mathes.
K vlastním ztrátám na mužstvu došlo teprve později. Marradas sám píše dne 20. března hraběti Buquoyovi, že na sta jeho lidí musily být operovány ruce a nohy a vypukly u nich rovněž nejrůznější choroby. Jeho mužstvo sestávalo tehdy z 2000 Vlachů, z kompanií Carratiho v Krumlově, Aldringena a Kolowrata (budějovický městský praporec /Budweiser Stadtfahnl/) a z jedné kompanie regimentu Fuchsova. Těmito oddíly opatřil posádky šancí u Želnavy (Salnau), Chvalšin (Kalsching), Frymburku (Friedberg), Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), Krumlova, Týna nad Vltavou a Hluboké. Aby dokázal porazit stavovskými vojsky ovládaná místa, potřeboval by, jak píše, ještě nejméně tisíc mužů pěšího lidu a více rejtarů. Buquoy zase by chtěl mít Marradase ke své podpoře do Rakous. Tu se budějovická městská rada obrátila prostřednictvím svého vyslance městského písaře Johannese Karmenskyho a měšťana Hanse Daniela k císaři (30. března), aby Marradas byl se svými vojáky městu ponechán, poněvadž se nepřítel sbírá a blíží. Ferdinand II. popřál prosbě sluchu a také oddíly v Pasově, včetně 1000 Valonů, obdržely rozkaz přijít.
V hradním archivu novohradském a ve vídeňském státním archivu (v originále "im Gratzner Schloßarchive und im Wiener Staatsarchiv" - pozn. překl.) uchovávané dopisy Dona Marradase nejvyššímu polnímu maršálovi hraběti Buquoyovi od března do září roku 1620, jež zpravují o jeho výpadech proti Jindřichovu Hradci (Neuhaus) a Stráži nad Nežárkou (Platz), Soběslavi (Sobieslau), Bechyni (Bechin), Prachaticím (Prachatitz), o znovudobytí mezitím stavům připadlého Týna nad Vltavou, o potyčkách s Mansfeldskými u Krumlova, Zlaté Koruny (Goldenkron), Chvalšin i Boršova nad Vltavou (Payreschau), jsou téměř veskrze datovány v Budějovicích. Když dne 22. září vtáhla do Budějovic s buquoyskými oddíly, které se vrátily z Rakous, spojená pomocná armáda vévody Maxmiliána Bavorského (v originále "Hilfsarmee des Herzogs Max von Baiern" - pozn. překl.), dal Marradas nastoupit své muže k jejich uvítání na městském rynku v bitevní formaci (v originále "auf dem Ringplatze in Schlachtordnung" - pozn. překl.). Také měšťanstvo přijalo přibyvší vojevůdce s jásotem. Pohoštění na radnici završilo slavnostní akt přijetí.
Tažení císařských proti Plzni (Pilsen), vyjednávání s Mansfeldem, události u Rakovnika (Rakonitz), konečný postup na Prahu a bitva na Bílé hoře (8. listopadu), které se Marradas neúčastnil, to vše nechalo Budějovice s jejich posádkou zcela nedotčeny, nastal asi ale nyní čas, kdy by mělo být město za svou věrnost a statečnost odměněno. Ferdinand II. už dne 1. července povýšil primátora Kaspara Daublebskyho do dědičného šlechtického stavu s predikátem von Sterneck, dne 10. prosince pak potvrdil městu jeho předchozí privilegia a připojil k nim darování Rudolfova. Darovací listina, která byla dána shromážděnému měšťanstvu ve známost 18. prosince "bei des Primas Haus" (tj. "u primátorova domu" - pozn. překl.), vyvolala velký jásot.
Ve správě města došlo v uplynulém roce k jedné novince, když rok předtím kvůli válce neuskutečněná obnova městské rady byla dodatečně provedena 11. června. Za volebního komisaře určil císař Ferdinand "císařského válečného radu a generálplukovníka polního strážmistra" (v originále "General-Oberst-Feldwachtmeister" - pozn. překl.) Dona Balthasara de Marradase, podplukovníka (v originále "Oberstleutnant" - pozn. překl.) a městského komandanta Zdenko Libštejnského z Kolowrat a generálního proviantního komisaře (v originále "General-Oberst-Feldwachtmeister" - pozn. překl.) hraběte Michnu (byl to Pavel Michna z Vacínova - pozn. překl.). Stejně tak působil Marradas jako volební komisař (v originále "als Ratskommissär" - pozn. překl.) při obnovách rady 6. července 1621 a 17. října roku 1622.
V roce 1621 zaměřil Marradas svou pozornost především na Tábor a Třeboň. Už 24. ledna seznámil Buquoye se svými plány. Předtím se arci zmocnil zámku Orlík (Worlik). Jeho dopisy od 6. do 16. dubna jsou ještě datovány odtud z Budějovic, 7. května píše však už "aus dem Quartier bei Tabor" (tj. "z kvartýru u Tábora" - pozn. překl.). Obléhání Tábora se velice protáhlo. Poněvadž však táborská posádka trpěla nedostatkem potravin, musila se konečně přece jen vzdát. Dostala na náklady měšťanů dvouměsíční žold a právo volného odchodu, zároveň ale bylo měšťanstvo donuceno k zaplacení 200.000 zlatých císařským oddílům. Také město Budějovice podpořilo "Marradase před Táborem" (v originále "an Marradas vor Tabor" - pozn. překl.) částkou 857 kop 38 grošů. "Den 30. November ist Tabor von Don Balthasar eingenommen worden," (tj. "dne 30. listopadu byl Tábor Donem Balthasarem dobyt" - pozn. překl.) zaznamenali budějovičtí kronikáři. Třeboň padla teprve dne 10. března 1622. Odtud byla posádka vyhnána bez vyplacení žoldu a přenechána svému osudu. "Ein jeder konnte sich seinen Weg dorthin suchen, wohin es ihm gutdünkte." (tj. "Jeden každý si hledal cestu tam, kam se mu zamlouvalo." - pozn. překl.) - Do doby obléhání Tábora spadá i smrt polního maršála Buquoye u Nových Zámků v Uhrách (v originále "bei Neuhäusl in Ungarn" - pozn. překl.) 10. července 1621.
Dne 24. prosince se Don Marradas opět vrátil do svého kvartýru v budějovickém domě "Ssudet". Byl to dům Erazima Matyáše ze Sudetu (v originále "Erazim Mathiasch von Ssudet" - pozn. překl.), nejstaršího syna Daniela Matyáše ze Vstuh (čp. 162 na severní straně rynku). Erazim nabídl městské radě ten dům ke koupi už 16. března roku 1617, poněvadž změnil svůj domicil a chtěl k zajištění lepšího živobytí nabýt nějaký menší stateček. Teprve po příchodu Dona Marradase do Budějovic našel však dům svého kupce právě v něm. V městských knihách nemohlo ovšem toto nabytí zaznamenáno, poněvadž podle městských privilegií se nikdo z vyššího stavu nesměl v Budějovicích zakoupit ani tu postavit dům. Marradas si podržel onen dům až do dne 22. října roku 1627, kdy jej daroval svému vodňanskému gubernátorovi Servatiovi Hurdomme della Fossa, zeti primátora Kaspara Daublebskyho.
Svým dlouhým pobytem ve městě nabyl Marradas i důvěrné znalosti zdejších poměrů. Neprojevoval tu také nikdy onu přísnost, která byla jiným jeho válečnickým činům právem vytýkána. Jeho soulad s primátorem Daublebskym byl ten nejlepší a když se dějiště války přesunulo dál odtud, mohli se radní i měšťané opět volněji pohybovat a posledně jmenovaní i věnovat svým obchodním záležitostem a už delší dobu opuštěným hospodářstvím. Marradas to rovněž byl, kdo císaře Ferdinanda upozornil na budějovického "štukolijce a zvonaře" (v originále "Stuck- und Glockengießer" - pozn. překl.) Valentina Arnolda a přivedl ho do císařových služeb. Když si Arnold Ferdinandovi postěžoval, že mu před rokem byly vojáky městského praporce ukradeny peníze, dostal Marradas pokyn věc vyšetřit. Ten se pak obrátil 3. července z polního ležení u Tábora na budějovické radní, aby tu záležitost co nejrychleji urovnali, "zumal Arnold noch etliche Stuck verfertigen solle." (tj. "zejména snad má Arnold vyhotovit ještě několik štuk." - pozn. překl.)
Dne 1. prosince 1622 bylo Donu Balthasarovi přiřčeno panství Hluboká. Jeho majitelé Dětřich, Jan a Václav Malovcové z Malovic (v originále "Dietrich, Johann und Wenzel Malowetz von Malowitz" - pozn. překl.) uprchli a byli 29. října 1622 odsouzeni k částečné ztrátě svého majetku. Česká komora ocenila panství na 273267 kop, nakonec však byla v roce 1628 dědičně převedeno na rodinu Marradasovu za 200000 kop, 80000 bylo generálovi darováno a 120000 zlatých vyúčtováno na poskytnuté válečné zálohy. Marradas přesídlil nyní na svůj hlubocký hrad, zůstal však s Budějovicemi ve stálém přátelském styku. K tomu nemálo přispěl poměr, který udržoval s měšťanskou vdovou Dorotheou Bartlmeovou.
Dorothea byla dcerou měšťana Lorenze (tj. česky Vavřince - pozn. překl.) Oellera, který patřil k jedné už v 15. století ve městě usedlé rodině, která zpočátku přesídlila do Jindřichova Hradce, vyšel z ní dokonce jeden tamní primátor, později se ovšem navrátila zpátky do Budějovic. Provdala se za měšťanského syna Valentina Bartlmeho, který ovšem po asi dvouletém manželství začátkem roku 1619 zemřel a zanechal syna jménem Matthias, narozeného dne 22. února 1618. Mladá vdova vstoupila do druhého manželského svazku se štolmistrem Dona Marradase Matthiasem a přesídlila podle všeho na Hlubokou. Z jednoho podání jejího strýce Georga Oellera a její sestry Sofie, choti městského písaře Christiana Sebastiana Heydeho, ze dne 25. dubna 1624 přinejmenším vyplývá, že k opatření zálohy ke koupi jednoho hlubockého statku prodali zděděné pozemky. V záznamu toho prodeje do městských knih je označena opět jako vdova, a sice po "weiland Ihrer Exzell. Herrn Generals Don Balthasar de Marradas gewesten Stallmeisters Mathesen" (tj. "zemřelém bývalém štolmistrovi pana generála Dona Balthasara de Marradase Mathesovi" - pozn. překl.). Její druhé manželství trvalo tedy znovu jen po krátký čas. Kdy Marradas navázal s Dorotheou poměr, lze se jen dohadovat. Dne 15. ledna 1624 je zmiňována jako churavá a slabá a při sepsání přílohy závěti Dona Marradase 2. října 1623 byl z tohoto poměru vzešlý syn Caspar dosud v mladistvém věku. Také skutečnost, že Marradas, který jako rytíř řádu sv. Jana Jerusalemského (rozuměj řád johanitů /maltézských rytířů/ - pozn. překl.) musil zůstat neženat a jehož majetek připadal po smrti tomuto řádu, si za kauci 2000 římských scudů (ve prospěch řádu - pozn. překl.) vydobyl od papeže Urbana VIII. dne 24. října 1623 práva moci nakládat s celým svým současným i budoucím majetkem podle vlastního mínění, mohla k tomu poskytnout oporu.
V roce 1626 dlela Dorothea opět v Budějovicích. Koupila dne 22. května pro svého manželského syna Matthiase dům na náměstí vedle "Drei Kronen" (rozuměj hostinec "U tří korun" - pozn. překl.) čp. 3 za 600 hotových peněz s podmínkou, že v něm bude moci bydlil po celý svůj život. Poněvadž Marradasovi byl tento dům jako přechodné bydliště (v originále "als Absteigequartier" - pozn. překl.) každopádně příliš malý, vyměnila jej Dorothea za dům Eliase Breitenbergera na jižní straně náměstí (čp. 373 vedle někdejší pošty), v němž předtím sídlila císařská celnice. Také tato výměna nebyla zanesena do městských knih. - Marradas bydlil v případě potřeby stále v "Dorotheině domě" (v originále "stets im 'Dorotheenhause'" - pozn. překl.).
Dne 25. října 1631 oznámil městské radě, že byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem českých zemí a slíbil zároveň, mít vždy na zřeteli pro město jen to nejlepší. Dále se pokusil udržet si přichystáno bydlení, jež si nárokoval na Dorothee Oellerové, poněvadž místodržitelství možná přesídlí sem do Budějovic a on by tu měl pak častěji co na práci. Poněvadž ale stáje v domě byly příliš malé, daly by se mu opatřit nějaké vhodné v blízkosti jeho bydlení. Také 20. květně 1635 píše radě, že dům Dorothey by mu měl zůstat za kvartýr k dispozici provždy.
Tehdy byl už jeho syn Don Caspar Balthasar Marradas veřejností uznán a toto uznání nabylo i právní platnosti. V testamentu ze 13. ledna 1633 odkazuje celý svůj majetek v Čechách, Rakousích, Španělích a Vlaších, zejména však panství Hluboká, Dříteň (v originále "Zirnau" - pozn. překl.), Chvalšovice (ves 9 km západně od Volyně, dnes jen část obce Dřešín, okr. Strakonice - pozn. překl.), zástavní panství Vodňany (Wodnian), všechno zlato, stříbro a klenoty svému synovci Donu Franciscovi di Soler y Marradas, v "kodicilu" dne 2. října k závěti připojeném ale odkazuje synu Casparovi 60 tisíc zlatých rýnských a svůj dům v Praze. Kapitál má ovšem být vyplacen teprve tehdy, až by Caspar dosáhl 20 let věku. Do té doby by byl zúročen 6 procenty. - Také o staršího bratra Casparova, totiž o Matthiase Bartlmeho, projevil Marradas péči. To, že byl Matthias už dne 14. srpna 1638 povýšen do šlechtického stavu s predikátem "von Partenau", bylo bezpochyby otcovým dílem. Vedle toho měl v něm syn jistě i materiální oporu, neboť sotva Marradas skonal, mohl Matthias 17. srpna roku 1639 za 4100 kop hotovosti zakoupit od Wenzela Daublebskyho ze Sternecku jeho "statek a téměř zaniklý mlýn ležící mezi Kněžskými Dvory a Hrdějovicemi" (v německém originále "Hof und fast zugrunde gegangene Mühle legend zwischen Pfaffenhöfen und Hartowitz", jde o Trägerův dvůr /Trägerhof/ a mlýn Suchomel /Suchomühle/ - pozn. překl.).
Dorothea Bartlme zemřela počátkem roku 1649. Její závěť se nezachovala, zato však se zachovalo po jejím skonu dne 21. července téhož roku uzavřený dědický smír mezi bratry Donem Casparem de Marradas a Matthiasem Bartlmem (z městského archivu cituje je dále, pro naši potřebu zbytně, Reinhold Huyer v plném dobovém znění - pozn. překl.).
Matthias Bartlme von Partenau, který se dne 28. července 1658 oženil s Veronikou, dcerou primátora Georga Wilhelma Hartla, usedal od roku 1649 až do konce svého života (1672) v užší městské radě a byl vedle toho v posledku majitelem statku v Jivně (v originále "in Giwno" - pozn. překl.) zvaného "Woytischer Freithof" (na německé verzi Wikipedie o obci Jivno čteme už o "vrchnostenském Partenauském svobodném dvoru" - pozn. překl.), který po něm získal kníže Johann Adolf Schwarzenberg. Dvůr a mlýn koupil po jeho skonu Amandus Christophorus Deibl von Hammerau (se jménem Deibel /Deybel/ von Hammerau se setkáváme významnou měrou na polských webových adresách - pozn. překl.), dům na náměstí čp. 373 byl získán později nazpět jeho synem Johannem Franzem Bartlmem (v Topografii města České Budějovice 1540-1800 Jaroslava Kubáka se ovšem to jméno objevuje u sousedního čp. 374).
O životních osudech Dona Caspara je málo známo. V době uzavření dědického smíru byl rytmistrem Vernierova regimentu. Jako takový vymáhal dne 26. června 1647 z Ledenic (Ledenitz) proviant v Třeboni. Jeho dům, připomínaný v dědickém smíru jako stojící v Mikulášské ulici (v originále "in der Sct. Niklasgasse" - pozn. překl.) je svým starobylým vzezřením nápadná budova na rohu dnešní Kanovnické a Kněžské ulice (v originále "am Eck der heutigen Domherrn- und Priestergasse", Kubák v Topografii města České Budějovice 1540-1800 píše o "rohu u Zeleného střelce" zvaného tak poprvé v roce 1635 podle domovního znamení na budově čp. 302/3 v Kněžské ulici, zpodobující postavu střelce narážkou na svého majitele Johanna Schütze - pozn. překl.) čp. 304, kterou jeho matka krátce před svou smrtí stačila pro syna získat. Patřil odhadci rudy (v originále "Probierer und Schichtmeister" - pozn. překl.) Michaelu Müllerovi a od roku 1646 jeho vdově Anně Marii. Koupě sama nebyla zanesena do knih. Don Caspar byl sice podle jedné poznámky v protokolech městské rady z 22. května 1651 uveden do vlastnictví domu, je sice v pozemkové knize uveden i jako soused, o dům se však nestaral a zůstal dokonce dlužen na kupní částce. Rada za ním poslala do Vídně městského písaře Haase a žádala pro zjednání pořádku prodej domu. Don Caspar odpověděl, že si věc rozmyslí. Tu rada rozhodla dne 3. října takto: "Die Müllerin solle das Haus selbst verkaufen und sich bezahlt machen, wie sie kann und mag." (tj. "(Ta) Müllerová si má dům prodat sama a dát si zaplatit, jak dokáže a chce." - pozn. překl.) Dne 22. dubna 1655 nato přešel dům do majetku měšťana Georga Rzepy. Zahrada Dona Caspara na budějovickém Starém městě, uvedená rovněž v dědickém smíru, není ještě 9. července 1658 zmiňována jako jeho majetek. Dne 21. září roku 1659 potvrzuje z Vídně Donu Bartolomeovi jako dědicovi Hluboké přijetí odkazu svého otce v částce 60000 zlatých, což tento (rozuměj Don Bartolomeo - pozn. překl.) připomíná i ve své závěti, sepsané v roce 1670. V této závěti je kromě toho řeč i o dceři generála Dona Balthasara Marradase, která byla jeptiškou na Maltě a které Don Bartolomeo vyplatil odkaz ve výši 1500 zlatých.

* * *

Don Balthasar de Marradas strávil sklonek svého života převážně na hlubockém zámku. Jen když ho vojenská povinnost volala do Prahy jako velitele města, zdržoval se tam po delší čas. Za svých návštěv v Budějovicích býval opětovně hoštěn na zdejší radnici. Také jinak se vůči němu projevovala rada velice uznale. Předala mu v roce 1627 zlatý pohár a ještě krátce před jeho smrtí ho poctila dne 6. ledna 1638 narozeninovým dárkem 10 věder vína.
Zvláště živá korespondence se mezi ním a Budějovicemi vyvinula v zimě na přelomu let 1631 a 1632, když bylo pod vedeném městského velitele a plukovníka Hýzrleho z Chodů (v originále "Hieserle von Chodau" - pozn. překl.) obnovováno opevnění města a bylo požadováno dřevo z hlubockých lesů. Stejně tak nabízely četné průchody vojsk a s tím spojená nutnost jejich ubytování dost příležitostí, aby ho jako zemského velitele bylo možno žádat o ohleduplnost. Marradas bral skutečně, nakolik jen to bylo možné, na přání města zřetel (viz citace jeho dopisu z 10. května 1634 jako textová ukázka - pozn. překl.).
Až v zimě na konci roku 1634, když jeho vlastní regiment zabíral zimní kvartýry v Bechyňském kraji, nemohl Budějovické, jakkoli jistě byl přítelem jejich města, nijak ušetřit. Zaručil se však alespoň za dobré chování svých mužů. Vydobytí "ochranné posádky" (v originále "die Erwirkung einer 'Salva guardia" - pozn. překl.) pro Budějovice, jejíž propůjčení bylo městu oznámeno na zdejší radnici dne 16. června 1638, bylo posledním dobrodiním, které mu mohl generál prokázat, neboť 12. srpna téhož roku v Praze umírá. Hlahol všech kostelních zvonů zvěstoval obyvatelstvu skon jeho příznivce. Kdykoli Marradas do Budějovic zavítal, neopomněl nikdy osobně se pomodlit před mariánským obrazem v dominikánském kostele. Ten obraz visel, co paměť sahá, na předposledním levém pilíři kostelní lodi nad malým oltáříkem. Veliká úcta, kterou Marradas k této staroctihodné relikvii choval a jeho zbožná mysl pohnuly ho vystavět pro ni na své vlastní náklady zvláštní kapli a její oltář opatřit nezbytnou výzdobou a liturgickým náčiním. Chtěl novostavbou nahradit někdejší už rozpadlou kapli sv. Markéty (v originále "Kapelle der hl. Margarete" - pozn. překl.), která se přimykala k sakristii na severní straně presbyteria klášterního kostela. Obrazu hrozilo málem zapomenutí. Převor P. Jacobus Regulus však dokázal využít přítomnosti pražského místodržitele, který v roce 1631 (za saského vpádu do Čech - pozn. překl.) prchl sem do Budějovic (ty se tak staly jakousi metropolí země - pozn. překl.), a znovu probudit jeho zájem. Když byla stavba kaple dokončena, byl obraz dne 7. května 1634 sňat ze svého dosavadního místa na pilíři kostelní lodi a přenesen ve slavnostním procesí vyzdobenými ulicemi města za zvuků salv z pušek ve špalíru nastoupených vojáků a za hřmění houfnic na hradebních valech na oltář nové kaple. Don Balthasar de Marradas kráčel oděn jako řádový rytíř v procesí za obrazem pod nebesy, která nesli čtyři urození páni a mnozí další vynikající šlechtici tvořili zemskému veliteli (byl jím opětně jmenován těsně před zavražděním Valdštejna - pozn. překl.) doprovod. Sám císař Ferdinand II. nařídil městské radě, aby akce byla co nejokázalejší. Popis této neobyčejné církevní slavnosti lze najít v knize "Puteus aquarum viventium oder Ein Brunn des lebendigen Wassers", vydané v roce 1665 v Praze u tiskaře Urbana Balthasara Goliasche (jako vůbec první knižní publikace o Českých Budějovicích - pozn. překl.), jejímž autorem se stal dne 2. září 1629 v Budějovicích jako syn kožešníka Jörga Schichella narozený dominikán a kronikář města P. Michael Schichellius (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Marradas zřídil kromě toho kapitálem 5000 zlatých na statku Suchá, který koupil 24. dubna 1634 od Alžběty z Drahenic (v originále "Elisabeth von Drahenitz" - pozn. překl.), nadaci ve prospěch této kaple, jejíž úroky měly být vydávány po 150 zlatých vždy na sv. Jiří a sv. Havla vydávány po 150 zlatých (v originále "deren Zinsen an Georgi und Galli mit je 150 Gulden auszufolgen waren" - pozn. překl.). Pokud se chtěl majitel dvora osvobodit od hypotéky, měl složit obnos v hotovosti dominikánům. To se i stalo, když druhý z jeho nástupců Don Bartolomeo de Marradas dne 1. října roku 1661 prodal panství Hluboká Johannu Adolfu hraběti zu Schwarzenberg. Na oplátku se musil budějovický dominikánský klášter zavázat, že nechá Marradase podílet se na všech duchovních statcích, denně bude konat v darované kapli mši za žijící i zesnulé příslušníky jeho rodiny, dát hořet před obrazem Matky Boží zažehnutou lampu dnem i nocí a během denně sloužené mše svaté zapalovat čtyři svíce. Přibude-li někdo z jeho rodu do Čech, mají mu dominikáni poskytnout všemožnou podporu a zajistit mu v kapli hrobové místo. Tuto nadační listina dne 10. května roku 1636 podepsali Don Marradas a doktor teologie a klášterní převor P. Jacobus Regulus. Kaple se zázračným obrazem (v originále "die Gnadenkapelle" - pozn. překl.) byla v roce 1865 stržena při obnově kostela, na jehož hlavním oltáři nalezl však už roku 1792 zázračný obraz nové důstojné místo. Kněz řádu redemptoristů P. Josef Watzl (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) píše ve své knize o dominikánském klášteře ("Unser lieben Frauen Opferung"), že Marradas nalezl místo svého posledního odpočinku v kapli se zázračným obrazem, postavené jeho zásluhou. Skutečností však je, že jeho tělesné ostatky byly převezeny do rodové hrobky ve španělské Valencii (tj. do Marradasova rodiště - pozn. překl.).
Don Bartolomeo de Marradas, poslední majitel Hluboké z toho rodu, vrátil se po prodeji panství knížeti Schwarzenbergovi i se všemi dokumenty rovněž do Španěl. To naznačuje přátelské sdělení pana archivního rady Františka Mareše v Třeboni, jemuž autor předchozí črty vděčí za řadu doplňujících informací.

Budweiser Zeitung, 1924, č. 66, s. 1-4 a č. 67, s. 1-4

- - - - -
* Valencia (SP) / Český Krumlov / České Budějovice / Hluboká nad Vltavou / † Praha / † † Valencia (SP)