STEPHANIE PRINZOVÁ

Ze vzpomínek

Rodiče mého otce měli majetky na česko-rakouské jazykové hranici (v originále "waren an der böhmisch-österreichischen Sprachgrenze begütert" - pozn. překl.). Dědeček byl představeným obce Suchdol nad Lužnicí u Nových Hradů (v originále "Suchenthal bei Gratzen" - pozn. překl.). Byl vysoké a štíhlé postavy a měl, jak se o něm vyprávělo, velké modré oči jako můj tatínek. Babička, kterou jsem ještě stačila znát, byla selka čilého založení (v originále "bewegliche Bäuerin" - pozn. překl.), s nůší na zádech rychlou chůzí běžně urazila čtyřhodinovou vzdálenost do Horní Stropnice, aby synovi a vnoučatům donesla, co selské stavení vyprodukovalo. Dosáhla velice vysokého věku a svého muže přežila o mnoho let. Vyprávělo se o ní, že první úrodu raných brambor a zeleniny nosila do "špitálu" (v originále "ins Spital" - pozn. překl.), jak se tehdy říkalo starobinci. Tam bývalo nuzno a potřebno. Nenechala přede dveřmi nikoho bez almužny a byla v obci známa jako dobrodinka (v originále "eine Wohltäterin" - pozn. překl.). Měla 18 dětí, z nichž jsem znala jen pět. Nejmladší hoši se při mém křtu chtěli bez varování vrhnout na horu žloutkových věnečků, čímž strašlivě rozčilili mou maminku. Moji rodiče přinesli s sebou z Vídně, kde trávili prvá léta po svatbě, trochu už vyšší životní standard, který byl sledován nikoli bez závisti. Proč Vídeň opustili? Můj otec začal pokašlávat a jako selský jinoch snášel obecně těžko městský vzduch.
Přišel do Vídně jako vyučený kolářský tovaryš a musel pro svou firmu zajistit nákupy dřeva ve Varaždíně (město v dnešním severním Chorvatsku u hranic s Maďarskem, v letech 1868-1918 existovalo tzv. Trojjediné království dalmatské, chorvatské a slavonské, podřízené ovšem uherské svatoštěpánské koruně s částečnou autonomií v jejím rámci - pozn. překl.). Tam poznal moji maminku. Ve Vídni se osamostatnil a pořídili si obchod s prádlem, límci a manžetami, které sami zhotovovali. Tatínek stříhal a maminka škrobila a žehlila. Naše stará teta, tenkrát mladá a krásná jako Boží den, se vyučila švadlenou a ještě s jinými pracovala pro moje rodiče. Mého otce, jak už byl poctivý a lehkomyslný, zruinovaly židovské spekulace do té míry, že se s výrobou jako fabrikant neudržel. Prvorozený syn Alfons onemocněl a doktor prohlásil: "Wenn Sie dem Kind was Gutes tun wollen, geben Sie es aufs Land." (tj. "Jestli chcete pro to děcko udělat něco dobrého, dejte ho na venkov." Maminka zdráhavě souhlasila a chlapce, starého sotva jeden rok, si odvezli příbuzní. Po čtrnácti dnech se s ním vrátili, když už umíral bez naděje na záchranu. Měli jsme doma velký obrázek, na kterém byl vymalován, v širokém zlatém rámu. Okouzlující dětská tvářička, lemovaná zlatými kadeřemi. Maminka nebyla k utěšení.
Rodiče se teď odstěhovali do Trhových Svinů nedaleko Nových Hradů, při železniční trati z Nových Hradů do Českých Budějovic (v originále "nach Schweinitz, nicht weit von Gratzen an der Bahnstrecke Gratzen-Budweis" - pozn. překl.). (tak jsme jí říkali) si vzala rodiče k sobě a oni začali v Trhových Svinech zase obchodovat "v prádle" (tak je otcovo povolání /"Matouš Zahradník, obchodník v prádle"/ označeno v dceřině česky psaném trhovosvinenském křestním záznamu z roku 1885 - pozn. překl.). Nevyšlo to však a můj otec vyhlásil konkurs (je ohlášen v listu "Budweiser Zeitung" ze 16. listopadu 1888 na s. 4 pod jménem Matthäus Zahradnik- pozn. překl.). Krásný nábytek byl odvezen (v originále "zugeschirrt", doslova "připřažen" - pozn. překl.), byli jsme žebráci. Mně byly dva roky, bratříček by "na cestě". Maminka o té strašlivé době častokrát vyprávívala. V Trhových Svinech jsme byli posměšně označováni jako "fabrikanti", české obyvatelstvo ná nenávidělo. V místě bylo ještě hodně Němců; náš švec. který nám i do Horní Stropnice později posílal boty, se jmenoval Keindl a krejčí Waldauf. Ještě dnes to mám před očima, jak s obrovskými nůšemi táhneme pěšky z Trhových Svinů do Horní Stropnice (v originále "von Schweinitz nach Strobnitz" - pozn. překl.). Tyhle Trhové Sviny byly kdysi jednou městečkem německého rázu (v originále "war sicher einmal ein deutsches Städtchen" - pozn. překl.), mělo alespoň krásné náměstí s podloubím jako v Budějovicích. Vedly se tu s Němci čilé obchody, propastná nenávist ještě tenkrát nepanovala a dávaly se děti do Čech a naopak braly z Čech sem, aby uměly oba zemské jazyky (je příznačné, že první zmínka o obci z roku 1260 je spojena s příslušníkem rodu Vítkovců jménem "Hojer von Schweinitz", což se do češtiny překládá jako "Ojíř ze Svinů", a rodný dům presidenta Emila Háchy čp. 299, pozdější škola, byl původně hostinec zvaný "U města Hamburgu", viz kniha "Jihočech Emil Hácha" /1942/ - pozn. překl.).
Rodiče teď už nechtěli v Trhových Svinech zůstat a přesídlili do Budějovic. Tady dodávali do předního obchodu s módním zbožím - pamatuji si příjmení Labransky, ten majitel byl asi polský Žid - nejjemnější košile, límce a manžety. Ještě si vzpomínám, jak jsme my děti rajtovaly (v originále "herumgeritten" - pozn. překl.) po dřevěném balkoně, bylo to u hostince "Zur Schwarzen Rößl" (tj. "U Černého koníčka" - pozn. překl.). Když jsem byla později v Budějovicích na studiích, mohla jsem ten balkon ještě spatřit.
Můj otec ovšem absolutně nemínil ve městě zůstat a jednoho krásného dne jsme přesídlili do Horní Stropnice, a to do stavení řečeného "Straußenhaus" (čp. 143 dosud v obci nacházíme /v roce 2020 firma "Šipro Šití a Prodej oděvů Sochor Jan"/, podle "Pfarrchronik Strobnitz" patřil dům počátkem 20. století krejčímu Johannu Schachnerovi, jehož dcera Marie se provdala za Johanna Desela a stala se matkou Mitzi /Marie/ Prinzové, samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Tam otec začal s prodejem sodovky, což mu bylo zcela po chuti (v originále "und es war so gar nach seinem Geschmack" - pozn. překl.). "Bin i net a lustiger Fuhrmannsbua?" Nejbližší fabrikant se sodovkou byl v Německém Benešově (v originále "in Deutsch-Beneschau", rozuměj dnešní Benešov nad Černou - pozn. překl.), tedy široko daleko žádná konkurence a s tím benešovským to šlo s kopce. Poněvadž můj otec byl veselý patron a nezkazil žádný špás, měli ho všude rádi. Děti ve vsích už čekaly, až se objeví ten "Kracherlmo" ("spisovněji" by se řeklo "Kracherlmann", tj. doslova "muž s perlivou limonádou" - pozn. překl.), než dorazil se svým cirkusovým koněm, který uměl počítat. "Wieviel ist 2+2?" (tj. "Kolik je 2+2?" - pozn. překl.) Blasl (česky by se řeklo "Blažej" či "Bláža" - pozn. překl.), jak se kůň jmenoval, zahrabal čtyřikrát. To bylo nějaké haló! "Wieviel ist 1+4? Kůň zahrabal pětkrát. Když vycházel ze stáje, zůstal stát u dveří do kuchyně a čekal na svou kostku cukru. Pán Bůh by se nad námi dětmi smiloval, jak jsme plakaly po zprávě, že ho tatínek prodal. V létě nás otec brával na vyjížďky s sebou. Vzadu na voze byly bedny se sodovkou, vepředu na kozlíku seděl tatínek s námi. Často nám vypravoval různé příběhy a my si je spojovaly se slunečním svitem, květinami a motýly. Už jsem byla na učitelském ústavu a pořád mě o prázdninách brával někam na rakouskou stranu nebo jen k hranici (v originále "oder auf die Granitz" - pozn. překl.). V tatínkovi bylo skryto něco vášnivě dobrodružného, byl ve svém živlu, když se na kozlíku zvedl, zasvištěl bičem (v originále "die 'Goaßl' /Peitsche/ knallte" - pozn. překl.), neviděl a neslyšel, byl zkrátka celý pryč. Často přijížděl domů až pozdě večer. Obyčejně na zpáteční cestě usnul, koně znali směr po paměti, rozvážným krokem neomylně došli, kam měli. Jednou ale na silnici od Dobré Vody u Nových Hradů (v originále "von Brünnl" - pozn. překl.) dolů zůstal povoz jediným trhnutím stát. "Kracherlmo" se probral a nevěděl, kde je, domácí vrata to nebyla. Koně zastavili u nějaké selské stodoly a směr ztratili. To se stává!
Jakkoli u nás doma byli lidé chudí, otci se za jeho nočních výprav nikdy nic nepříjemného nestalo. Každý rok na podzim, když už bylo za noci chladno a mokro, sebral tatínek vždycky na silnici nějakého starého šumaře a poskytl mu na povoze azyl. U nás doma byl z toho pak bez výjimky malý koncert. Starý houslista hrál a já ho doprovázela na svou harfu. Po sousedech se to rychle rozkřiklo a o publikum bylo postaráno.
Tatínek jezdil i na Žofín (v originále "auch nach Sophienschloss" - pozn. překl.), lovecký zámeček hraběte Buquoye. Když se jednou v noci vracel z Pohoří na Šumavě (v originále "von Buchers" - pozn. překl.) přes Žofín nekonečnými lesy domů, už zdáli zachytil jelení troubení. Přihnalo se celé stádo za hrozivého ryku. Užuž se někteří drali na vůz, otec ale popadl sirku, škrtl a v té chvíli stádo mžikem zmizelo v lese. Často nám o té příhodě vyprávěl a vždycky nás to vzrušilo.
Moje maminka byla malá, utrápená žena, která se nedokázala přenést přes to, jak ji pronásleduje nepřízeň osudu. Kladla vinu otci, nebylo přece podle ní vůbec nezbytné, aby vyhlašoval konkurs. Ať už to ale bylo jak chtělo, my děti jsme z toho nerozuměly ničemu a smálo se na nás modré nebe. - Moje maminka uměla velice krásně plést, šít, žehlit a vyšívat. Často vyprávěla o svém domovském městě Varaždíně, kde její rodiče vlastnili dvě vinice a kožešnictví. Rodiče jí brzy zemřeli a majetek spravoval poručník. Kromě mé matky byli v rodině ještě dva bratři a jedna sestra. Jeden z bratří uměl velice krásně malovat. Jmenoval se Emmerich a když došla zpráva o jeho úmrtí, maminka hodně plakala. Jeden maminčin bratranec, jmenoval se Thomas, byl uherským husarem. Byl na léčebné kúře v Karlových Varech (v originále "in Karlsbad" - pozn. překl.) a navštívil nás v Horní Stropnici. Všichni místní se tlačili k oknům, aby spatřili na vlastní oči dlouhána v uherské parádní uniformě. V první světové válce byl těžce raněn a zemřel ve Vídni. Ve městě Ludbreg u Varaždína (necelých 30 km na jihovýchod - pozn. překl.) žili matčini příbuzní. Posílali nám mnohokrát celé pytle jedlých kaštanů a můj otec se revanšoval likérem. Habsburské soustátí bylo obrovské, patřilo k němu Kraňsko, Dalmácie, Bosna, Uhry, Halič, Vídeň jako hlavní město. "Heil dem Kaiser, heil dem Lande, Österreich wird ewig stehn!" (tj. v českém znění: "Říš rakouská nepomine, sláva vlasti císaři!" - pozn. překl.) zpívali jsme ve škole plni nadšení. Historie kráčí pomalu přes národní útvary, mnohdy i rychleji...
Moje maminka často vyprávěla i o svém dědečkovi, který se jmenoval Jaklin. Měl to být pořádný šibal. V tom Rakousku se dalo najít všechno: Švýcaři, Švábové; Reinhardovi se jmenovali příbuzní, kteří měli ve Varaždínu továrnu na lihoviny. O nich a o obecním písaři v Ludbregu u Varaždínu maminka rovněž často vyprávěla. Jmenoval se Keckesch. S jeho dcerou Jokou jsem si dlouho dopisovala, přestože jsem ji znala jen z obrázku. Příbuzní byli zámožní lidé. Ještě si vzpomínám, když jsme už v Horní Stropnici měli zase dům a zahradu, že moje maminka dostala od svého někdejšího poručníka několik set zlatých. -
Mí rodiče a naše "teta Fanny" se asi museli hodně nalopotit, než se stali v Horní Stropnici majiteli domu. Mohli jsme tam mít spoustu slepic a kachen, měli jsme velikánskou zahradu a v ní spoustu ovoce, které bylo i zdrojem finančního příjmu. Velké necky plné velkých, šťavnatých třešní srdcovek (v originále "Herzkirschen" - pozn. překl.) totiž rodiče obvykle nabízeli k prodeji. Poptávka byla značná, poněvadž ovocnářství teprve na rozvoj čekalo. Ani moc květin nebylo tenkrát při domech k vidění, poněvadž skoro všichni obyvatelé provozovali zemědělská hospodářství, nebo - pokud šlo o domkáře (v originále "die Häuselleute" - pozn. překl.) - se živili zhotovováním nitěných knoflíků (v originále "mit 'Knöpfelnähen'" - pozn. překl.). Často těm lidem stačila jedna koza, kterou děti v létě vodily na polní meze, aby se napásla. Muži z domkářských rodin chodili na jaře zedničit do Vídně a na podzim se odtud zase vraceli. Tady na Šumavě vládla chudoba, vídávala jsem děti jen o suchém chlebě nebo v lepší případě s tlustším krajícem chleba s vyhloubeným důlkem na kousek sýra (v originále "mit einem 'Reanken' Brot, der an der dicken Seite eine Grube mit 'Kas' hatte" - pozn. překl.). Do školy jsme chodili všichni v dřevácích, kožené boty měli jen ti bohatší a i ti jen na neděli (v originále "nur sonntags'" - pozn. překl.). Boty nosili Trhovosvinenští na výroční trhy, kde se s nimi obchodovalo. Bývaly celé z hrudkovité a drsné kůže, daleko vzdáleny eleganci bot z tovární výroby. Dostala jsme jednou na svatodušní svátky pár hnědých polobotek, kterými jsem se pak pyšnila jako páv. O svátcích ale začalo pršet a pár kapek dopadlo bohužel i na moje botky. Přestože jsem běžela domů, co mně nohy stačily, boty neodvolatelně celé nasákly a nebyly k nošení. Oplakala jsem je hořkými slzami.
V malé Horní Stropnici byly každoročně na svatodušní svátky vystavovány čtyři oltáře a při nich účinkovali muzikanti a zpěváci. Nejprve jsem tam našla uplatnění jako druhý hlas. Starý "Kastl-Tischler" při hraní strašlivě šňupával. Hnusil se mi už tím, že byl v obličeji od své vášně celý hnědý a černý. Brzy jsem se ale vyšvihla na prvý hlas a jeho nos jsem už nemusila sledovat.
Během prázdnin mne starý varhaník a zdejší řídící učitel Steinko (Franz Steinko má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) při každé bohoslužbě s hudebním doprovodem nechal při obětování hrát houslové sólo, čímž jsem u celé užaslé obce nabyla pověsti zázračného dítěte. Nebylo svatby, mše ani pohřbu, aby mě pan řídící nevytáhl ze školy a já musela účinkovat s hudbou. Myslel zřejmě na dorost. Když se v tom malém hnízdě, jímž Horní Stropnice byla, konal nějaký trh, měla jsem jako muzikantskou výplatu jistý kornout s perníkem nebo jiné sladké pčivo. Také sklenice medu nebo při úspěšném rybolovu páně řídícího i nečekaná nadílka pstruhů přistála u nás doma na stole. Ty pstruhy jsem ale vždycky přenechala otci, nebavilo mě to hloupé obírání kostí, kromě toho jsem udělala hlavě rodiny radost.
Jeden z mých učitelů na obecné škole byl zodpovědný i za mou výuku hře na housle. V Horní Stropnici bývalo zvykem, že se známým v předvečer jejich narozenin či jmenin hrávalo u dveří či pod okny "zastaveníčko" (v originále "ein 'Standerl' /Ständchen/" - pozn. překl.). Už nevím, kdo měl ten nápad, že já se svým bratrem takové "zastaveníčko" věnujeme právě učiteli Scherklovi (i on má na webových starnách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Po několika zkouškách jsme se odhodlali. Vydali jsme se onoho památného dne na cestu jako nějaká muzikantská žebrota. Večer byl samá tma, o nějakém pouličním osvětlení nemohla být tenkrát řeč. Bratr vzal s sebou ještě kamaráda a tak jsme docela potichu našlapovali, každý s milovaným nástrojem pod paží, nahoru po schodech k učitelovu obydlí. Nikdo nás neviděl a my mohli krátce na povel halasně spustit: "S, 4! Hoch soll er leben, hoch soller leben, dreimal hoch!" (tj. něco jako trojnásobné "živio!" - pozn. překl.) A ještě jednou! Najednou se otevřely dveře dokořán a celá smějící se učitelova rodina nás vybízela vstoupit. Museli jsme ovšem dát ještě leccos k lepšímu a bylo věru veselo.
A kdepak že jsem se naučila hrát na harfu? Moje maminka se mnou často chodívala na návštěvu k jedné staré paní. Ta naše hostitelka i její dcera byly ve hře na harfu opravdu dobré. Jednou jsme k nim zašly a stará paní měla u sebe zrovna nějakou žačku, se kterou se marně trápila. Viditelně mě to upoutalo a paní Sperová najednou povídá: "Komm her, du Kleine, probiert 's Du einmal." (tj.: "Pojď sem, maličká, zkus si to taky jednou." - pozn. překl.) Chodila jsem tenkrát do třetí třídy. Prstíky jsem měla docela šikovné, sluch jsem měla od houslí cvičený a tak mi šlo učení na harfu hladce. Chodila jsem za starou paní každý týden a vlastní harfu mi tatínek někde sehnal. Byla to ale jen malá háčková harfa (o 38 strunách, říkalo se jí i "česká" /"böhmische Hakenharfe"/ a "české harfenice" /"böhmische Harfenmädchen"/, většinou ovšem etnické Němky, byly kdysi středoevropským pojmem - pozn. překl.) Musely se na ní totiž, abych vysvětlila název, kvůli změně tóniny, háčkem zkrátit struny, aby se např. z G docílilo Gis. Mou touhou byla ovšem i nadále pedálová harfa (ta má 47 strun a sedm pedálů /zprvu mívala jen pět/ - pozn. překl.) u níž ke zmíněnému přeladění stačilo šlápnout na pedál. Maminka mi obstarala i příručku s textem i notami, což mi hodně pomohlo.
Můj otec byl rozeným vynálezcem a ve Vídni přišel na podstatné vylepšení jízdního kola. Ve své naivitě se s nápady svěřil jednomu dobrému známému a ten se neostýchal vydávat je za vlastní. Stal se díky tomu zámožnou osobou a tatínkovi zbylo jen tomu přihlížet. Často byla u nás o té nízkosti řeč. - Když seděl na kozlíku svého vozu, táhlo mu asi ledacos hlavou. Uměl to ale proměnit na špás, kterým těšil staré i mladé v obci i široko daleko po okolí. -
V Horní Stropnici se řadily domy kolem kostela a náměstí, bezprostředně k obci se připojovala Dlouhá Stropnice (v originále "Langstrobnitz" - pozn. překl.), selské dvorce jeden za druhým. Opravdu dlouhou vsí se až k rakouské hranici vine říčka Stropnice (v originále "der Strobnitzer Bach", Stropnice, viz Wikipedia, provázená později mnoha přítoky, ústí u Dolní Stropnice do řeky Maše - pozn. překl.). Hostinský Steirer (v originále "Steirerwirt" - pozn. překl.) z Dlouhé Stropnice měl na Velikonoce zajištěnu jistou proslulost. Na Velikonoční pondělí k němu putovali mladí i staří za hledáním vajíček. Rafinovaní hoši pečlivě zalévali smolou tak řečené "Pechei, Spitz und Arsch" každého z vajec, k čemuž jich ovšem potřebovali značný počet. Postup "pekání" byl následující: špičkou o špičku, komu se vejce prvnímu nakřáplo, prohrál. Pak "zadkem" vejce o "zadek", zase prohrával samozřejmě ten s nakřáplým. Pak špičkou o "zadek" nebo "zadkem" o špičku, přičemž ten s oběma nakřáplými "konci" musel dát vejce soupeři. Při pekání bylo vždycky veselo, nakonec se tancovalo a rvačka většinou taky nechyběla, když šlo o pěkné děvče (v originále "um a sauber's Mensch" - pozn. překl.). Je to stará historie...
Na cestě k rakouské hranici docela blízko u ní stála napolo rozpadlá, rozedraná chýše. Bydlili v ní dva blbi, kteří byli obvykle k vidění, jak pasou svoje kozy. Ubohá zvířata na tom byla zle. Sotva chtěla utrhnout nějaké stéblo trávy, strhl je jeden nebo druhý z obou blbů řemenem nazpátek dozadu od vytoužené krmě. Volně se zvířatům nedovolili vůbec pohybovat. To vždycky strašlivě rozezlilo mého otce, když jsme jeli kolem, takže halasně nadával:"Lasst 's dou fressen, es zwoa Deppen!" (tj. "Nechte je přece nažrat, vy debilové!" - pozn. překl.) Promptně se ozvalo: "Scheiß dich an di!" (tj. "Vyser se na to!" - pozn. překl.) A moc nechybělo, aby se projevili jako rabiáti. Na rakouskou stranu jsme jezdili rádi, první osadou za hranicemi byl Harbach a výš nad ním Maissen (v originále "auf eine Anhöhe die Moas /Meißen/", dnes je na té adrese lesní penzion Nebelstein, blízkému vrcholu se i česky říkávalo Nebešťan - pozn. překl.) Tam otec vždycky koupil míchaná vejce (v originále "eine Eierspeise" - pozn. překl.). Za tu dobrotu z 10 vajec jsme dali jářku a píšu doslova 10 krejcarů; něco takového už se nebude nikdy opakovat! Co toho bylo za pár krejcarů!

"Eins, zwei, drei, im Sauseschritt
läuft die Zeit, wir laufen mit:"
(tj. "Raz, dva, tři krokem mílovým
utíká čas, nu a my s ním." - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 2020, č. 7, s.39-42

P.S. To poslední dvojverší cituje německou dětskou písničku na slova Wilhelma Busche (1832-1908).

Německý originál předchozího textu je v krajanském měsíčníku uveden informací, že jeho autorka, matka historika Friedricha Prinze (*17. listopadu 1928 v Děčíně /Tetschen/, †27. září 2003 v Deisenhofen u Mnichova /München/, blíže viz Wikipedia), zapsala takto své vzpomínky roku 1958 v dolnobavorském městě Simbach am Inn. Jak je ze vzpomínek patrno, vedla sem cesta z ne tak vzdálených Čech. V křestní matrice farní obce Trhové Sviny se dočítáme, že křtil kaplan Matěj Beran (*14. ledna 1861 v Mečichově, †22. srpna 1908 jako farář ve Vrčeni) tu 26. prosince roku 1885 pět dnů předtím (tedy 21. prosince) narozenou dívku jménem Stefanie. Ani u otce není uvedena jeho trhovosvinenská adresa, takže neznáme dívčin rodný dům. Otec dítěte je v česky psaném záznamu uveden jako Matouš Zahradník, "obchodník v prádle v Trhových Svinech, manželský syn Mikuláše Zahradníka, sedláka v Sukdole a Kateřiny, roz. Kandara", dívčina matka Regina byla podle matričního záznamu dcerou "Tomáše Zdalara, kameníka ve Varaždíně (v Chorvatsku) a Josefiny, roz. Jakl". Z pozdějších přípisů se o Stefanii Zahradníkové dovídáme, že "byla oddána v České Kamenici 10. února 1912" a že "odpadla 12, dubna 1920 k protestantismu". Česká Kamenice (Böhmisch Kamnitz) měla podle sčítání lidu z roku 1921 95% německy mluvících obyvatel. Na zdejší německé měšťance působil v letech 1911-1924 jako odborný učitel Karl Prinz (*1. února 1885 v Horní Vsi /Oberdorf/ u Chomutova /Komotau/, která je dnes jen chomutovskou městskou částí, †10. června 1952 ve zmíněném už Simbachu, kam se dostal v roce 1946 po jednoroční vazbě v Československu a kde 13 let nato /1965/ nalezla smrt i hrob nejspíš i jeho žena Stephanie, roz. Zahradníková). Ten publikoval ještě ve čtyřicátých letech dvacátého století, už jako ředitel měšťanské školy v Děčíně (v letech 1938-1945 byla ovšem celá tato část severních Čech součástí "říšské župy /Reichsgau/ Sudetenland") ve vlastivědných časopisech na historická, botanická i geologická témata (v časopise "Beiträge zur Heimatkunde des Elbetales" z roku 1941 mě třeba zaujal titul článku o otci básníka Friedricha Schillera v českém zimním táboře). Založil v Ústí nad Labem (Aussig) i sdružení Sudetendeutsche botanische Arbeitsgemeinschaft, vydával čtvrtletník "Natur und Heimat" a roku 1937 do československé komise pro fytocenologické práce (v němčině se pro fytocenologii užívá výraz "Pflanzensoziologie"). V Děčíně se Karlu a Stefanii Prinzovým narodil ještě za "první republiky" i syn Friedrich, budoucí významný sudetoněmecký historik (i Jihočeská vědecká knihovna má ve svých fondech např. jím vydanou korespondenci mezi Edvardem Benešem a Wenzelem Jakschem /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) z londýnského exilu/ či práci o dějinách německého Východu, já sám jsem ho měl příležitost vidět a slyšet na českokrumlovském sympoziu o Adalbertu Stifterovi /rovněž samostatně zastoupeném na webových stránkách Kohoutího kříže/, kde pronesl referát srovnávající šumavského klasika s Františkem Palackým ). Vraťme se však k Prinzově rodokmenu z matčiny strany. Stefaniin děd Mikuláš Zahradník se podle křestní matriky (je tam psán jako "Nikolaus") farní obce Suchdol nad Lužnicí (to je onen "Sukdol" z trhovosvinenského křestního záznamu) narodil na zdejším čp. 87 dne 20. "9bri", tj. listopadu (další měsíc se psal "Xbri" tj. desátý) roku 1813 jako syn Matěje Zahradníka (v křestní matrice "Mathias Zahradnjk") a Kateřiny, roz. Hamerníkové ze Suchdola čp. 96. "Matthäus Zahradnik, Sodawassererzeuger in Strobnitz" (zase bez uvedení čísla popisného na zdejší adrese), Stefaniin otec, zemřel podle hornostropnické úmrtní matriky 16. dubna 1911 na cévní mozkovou příhodu a byl v Horní Stropnici dva dny nato i pochován. Z matričního záznamu se dovídáme i datum jeho narození 13. září 1848 v Suchdole nad Lužnicí a svatby s Reginou Zdelarovou (spíše asi Zdalarovou) 24. ledna 1875. Jeho otec, už zmíněný Mikuláš Zahradník, měl za ženu Kateřinu, dceru Václava Kandary, domkáře ze Šmelcovny čp. 5 (Šmelcovna byla zřízena císařem Ferdinandem II. Habsburským roku 1625 na tavení stříbrné rudy z Rudolfova u Českých Budějovic, v roce 1795 byla tato knížecí schwarzenberská slévárna proměněna ve sklárnu a zanikla až sloučením se Suchdolem) a "Kateřiny, rodilé Trochlilové ze Sukdola čp. 5. Zajímavé je, že Stefaniin bratr Rudolf (*24. března 1888 v Trhových Svinech), který po otci převzal hornostropnickou sodovkárnu, má na archu sčítání lidu z roku 1921 uvedeno v rubrice národnost označení "česká", zatímco jeho žena Kateřina označení "německá". Záznam o jejich svatbě 24. září 1917 je ovšem zcela německy psaný a když se vdovec Rudolf Zahradník ženil v Českých Budějovicích 12. listopadu roku 1931 podruhé s Rosou Kralovou z Horní Stropnice (on tamtéž bydlil v domě čp. 65, který na náměstí dosud stojí, zatímco adresa zesnulého otce v tomto záznamu oddací matriky zní na čp. 50, které už v obci nenajdeme) není tu také po češtině ani stopy. Vrátíme-li se však ke sčítání lidu z roku 1921 k domu čp. 50, jde tu o zápis zcela česky psaný, svědčící o tom, že tu žila vdova Regina Zahradníková, národnosti označené jako "slovenská" (má být chorvatská) a jako její "spolubidlitelka"(!) Františka Capoušková (to je ona "teta Fanny", Češka narozená 7. prosince 1860 ve Vídni) se svým synem Bohumilem, označený příšernou češtinou jako "spolubidlycý" jako matka národnosti české (*21. prosince 1900 v Horní Stropnici čp. 61, v německém záznamu zdejší křestní matriky psán ovšem "Gottfried" /kmotrem mu byl "Matthaus Zahradník", který je tu i podepsán/ označen jako nemanželský syn neznámého otce a tehdy čtyřicetileté Franzisky Czapauschek /!/, manželské dcery vídeňského ševce Aloise Czapauscheka a jeho ženy Marie, roz. Kron také z Vídně). "Friedl" Czapauschek, "Fannin" syn, odešel později do Vídně, kde se 17. dubna 1922 ve Vídni XIV. oženil s Marií, roz. Schulzovou, podle "Pfarrchronik Strobnitz" původem buď z Dlouhé Stropnice nebo z Egersee (dnes Vyhlídky). Rudolf Zahradnik podle téže pamětní knihy zemřel po vyhnání v hesenském městě Bad Vilbel roku 1951, jeho druhá žena Rosa 22 let po něm roku 1972. Co dodat? Raz, dva, tři krokem mílovým utíká čas jako rozlité stříbro či sklo, jako bubliny v sodové vodě... jako klikatý tok říčky Stropnice (její jméno prý pochází od starého výrazu "stropná voda", označující snad svrchní vodu, pohánějící mlýnské kolo), jako neméně klikatá historie této podivné, vždy pomezní země (i ta říčka má pramen kousek, byť i malý, za česko-rakouskou hranicí).

- - - - -
* Trhové Sviny / České Budějovice / Horní Stropnice / † † † Simbach am Inn (BY)