MITZI PRINZOVÁ
Letní slunovrat kdysi tam u nás doma
Toho dne vzplály za nadcházející tmy na návrších a na horách v místech výše položených slunovratové ohně, jinak zvané i svatojánské (v originále "Sonnwend- oder Johannesfeuer", šlo totiž o předvečer svátku sv. Jana Křtitele z 23. na 24. června - pozn. překl.). U nás to byl vrch zvaný "Goasberg" (česky by se řeklo "Kozí vrch", ale na mapě ho pod tím jménem nenajdeme - pozn. překl.) cestou k rybníku a samotě Egersee (dnes na mapě v obou případech česky Vyhlídky - pozn. překl.). Kvůli vatře bylo dny předtím shromažďováno staré dřevo, košťata, balíky slámy a různé, jinak nepotřebné věci. Pahýly starých košťat namáčeli mladíci do kolomazi a vyhazovali je zapálené do výše, skupina děvčat a chlapců z turnerského sdružení pod vedením pánů Steßniho a Kritze (to byl zubní lékař), kteří dali této slavnosti tvar tanečními reji a domovskými písněmi. Po krátkých proslovech obou jmenovaných následovala provedení lidových tanců za doprovodu turnerské hudby. Kapelníkem byl pan Rudolf Zahradnik, svého času známý jako zdejší výrobce oblíbených sodovek a limonád. Dokud plameny šlehaly nízko, ti odvážnější začali vatru přeskakovat, po nich si troufla i děvčata a školní mládež. Když potom z ohně zbývala jen kupa řeřavých uhlíků, utvořili přítomní kolem ní kruh a zpívala se známá píseň "Wenn ich der Heimat grüne Auen..." (byla to spolková hymna sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a jejím autorem byl Jaroslaus Jungmann, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, kde lze najít i písňový text v originále a v českém překladu - pozn. překl.)
Dne 29. června se tradičně chodívalo na větší pouť ke Svatému Kameni (v originále "nach Maria Schnee am Hl. Stein" - pozn. překl.). Protože cesta trvala kolem osmi hodin, musilo být předem hlášeno přenocování. Účast byla vždycky velice hojná. Když se poutníci vraceli, byli vítáni a pak odváděni skupinou příbuzných, kteří se na pouti nepodíleli a které vedl jejich farář. Ta vstřícná výprava od nás končívala u lesa řečeného Rabenwald (Römühlei). Poutníci byli pozdraveni kyticemi květů na znamení díků a nějakou upomínkou na jimi navštívené poutní místo. V roce 1939 se ten obyčej konal naposledy. Prostřed června začínala senoseč. Dokud rostlo a zrálo obilí, nekonaly se nijaké taneční zábavy. Teprve po žních se konala slavnost řečená u nás "Schniedermus" ("spisovně" asi "Schnitterschmaus", tj. "hodokvas ženců"- pozn. překl.). Většinou nalezla místo konání v hostinci u Weinbergerů či "beim Oberen Plan" u Fuchsů. Děvečky dostaly jako uznání za podařené dílo každá od své selky nové taneční šaty. V týdnech do sklizně brambor pořádala se ještě řada rozličných slavností, v každém případě ovšem každoroční velké dožínky (v originále "auf jeden Fall das große Erntedankfest" - pozn. překl.). Pak už se říkalo "Kathrein stellt den Tanz ein" (tj. "po sv. Kateřině /25. listopadu/ se tanec zapovídá" /nastává totiž advent/, o svátku sv. Kateřiny však prý vyzývaly ženy muže k tanci - pozn. překl.).
Touto vzpomínkou se s Vámi loučím a přeju pěkné léto!
Glaube und Heimat, 2017, č. 6, s. 55
Svůj úkol rodácké zpravodajky jsem ukončila, ráda bych však tu a tam...
Svůj úkol rodácké zpravodajky jsem ukončila, ráda bych však tu a tam přece jen o nejnovějších zkušenostech příslušníků naší farnosti něčím přispěla (v originále "Meine Aufgabe als Berichterstatterin habe ich abgelegt, möchte aber doch gerne weiterhin über die neuesten Erfahrungen von unseren Pfarrangehörigen zu etwas berichten" - pozn. překl.). Nedávno, přesněji v listopadu loňského roku 2017 mi došel E-Mail od jednoho domovského přítele, který mě opravdu překvapil. Pan Gottfried Kraft (má na webových stránkách Kohoutího kříže i samostatné zastoupení - pozn. překl.) je synem Anastasie Kraftové, roz. Nepplové ze Šejb (Scheiben), a chtěl by vědět, zda znám nějakou paní jménem Felicitas Welchovou, roz. Rieneslovou. Otcem paní Felicitas je Johann Rienesl, její matka je roz. Kralová, jejími prarodiči jsou Adalbert a Juliane Kralovi. Mám tuto rodinu dobře v paměti. Kralovi byli rolníci, jejich stavení se nacházelo na levé straně cesty do Dobré Vody (Brünnl). Rodině Rieneslově patřilo v Horní Stropnici stavení čp. 19. To stálo v tak řečené "Schinkogasse", při cestě vedoucí do Dlouhé Stropnice (Langstrobnitz). Pan Rienesl byl advokátem a za mých časů byl ve válce. Jeho otec byl už velice starý, my ho znali jako majitele mlýna v Kamenné (Sacherles), říkali mu tam "Dampfmühler" (tj. "parní mlynář" - pozn. překl.). Ten dopis od pana Krafta mě opravdu velice překvapil. Nikdy jsem nevěděla, kde ty rodiny později žily. Bylo mi známo, že paní Rieneslová byla tehdy vysídlena sama s dcerou bez manžela. Jaký jen má význam a jak je dobře, že existuje vydaná "Pfarrchronik" a rodácký časopis. V kronice jsem našla báseň paní Rieneslové o našem vyhnání z domova (lze ji najít i s českým překladem na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Po mnoha letech víme, kde ta rodina nalezla nový domov. Dcera (tj. paní Felicitas Welchová - pozn. překl.) žije v Delray Beach na Floridě (USA), rodiče žili ve Württembersku, než zahynuli při automobilové nehodě roku 1977 na dálnici u Ludwigsburgu. Pan Rienesl byl až do své smrti soudcem na penzi. Srdečný dík panu Gottfriedu Kraftovi, pracujte na tom dál (tady je třeba uvést webové stránky, spojené s jeho jménem, Scheiben, das vergessene Dorf an der Grenze - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 2018, č. 2, s. 48
Ten předchozí text v německém originále psala žena v požehnaném věku 92 let. Roli rodácké zpravodajky přitom převzala od Rosie Fasslové, roz. Höckerové z Horní Dobré Vody (Gutenbrunn, dnes Meziluží) podle vlastních slov dvacet let předtím, kdy už také překročila sedmdesátku, o níž praví Písmo (Žalmy 90), že cokoli je navíc, jsme-li při síle, provází toliko trápení a nepravosti. Řekl bych, že právě strach před trápením a nepravostmi dává člověku sílu, psát o sobě a o jiných. Maria (Mitzi či Mizzi bývá psáno to křestní jméno častěji) Prinzová, roz. Deselová, přišla na svět dne 28. května roku 1926 v Horní Stropnici (Strobnitz) čp. 35. Její otec Johann Desel, narozený 30. října 1885 v Benešově nad Černou (Deutsch Beneschau) čp. 22 jako syn tamního nádeníka Johanna Desela a Johanny. roz. Jakschové z Kuří (Hermannschlag), byl v Horní Stropnici krejčím a také kostelníkem a obecním sluhou (Kirchen- und Gemeindediener). Matka Maria, roz. Schachnerová, spatřila světlo světa dne 30. září 1884 v Dlouhé Stropnici (Langstrobnitz) čp. 107 jako dcera krejčovského mistra v Horní Stropnici čp. 143 Johanna Schachnera a Walburgy, roz. Wögebauerové z Dlouhé Stropnice čp. 107. Rodiče se brali 19. února 1912 v Horní Stropnici a podle archu sčítání lidu měli syna Hermanna (*1911), dceru Aloisii (*1913) a syny Franze (*1915) a Augustina (*1920), při čemž syn Johann (*1918) jim zemřel ani ne dva měsíce po narození téhož roku. Když Mitzin otec v roce 1973 v bavorském Eichstättu sedmaosmdesátiletý skonal, uvádí se jako po něm pozůstalé v Rakousku žijící dcery Erna (v innviertelském Riedelsbachu) a právě ona ve Vídni 10. Založila tam sdružení "Hochwald", které až v roce 2001 převzala po ní Burgi (Walburga) Rudolfová, roz. Lirschová z Kondrače (Neudorf) blízko Rychnova u Nových Hradů (Deutsch Reichenau bei Gratzen), než toho i ona musila z osobních důvodů zanechat. Strážkyně ohně domovské paměti jsou ty ženy a to, co po sobě zanechaly, bude často to jediné, co z minulosti stále ještě řeřavé zbude. Na podnět paní Mitzi Prinzové byla poslední srpnové soboty roku 2017 instalována na hřbitově v Horní Stropnici pamětní deska, připomínající německy mluvící krajany, kteří tu byli kdysi uloženi do rodné země. ve svých 98 letech žila u syna v Dolním Rakousku a stále se účastnila krajanských setkání.
- - - - -
* Horní Stropnice
