JOHANN BAPTIST PUCHINGER
|
Erntezeit im Böhmerwald Wenn die Marienwallfahrer betend ; und fromme Lieder singend zu der Gnadenkirche der Goldstadt Bergreichenstein zogen, reiften auf hängigen Äckern im künischen Waldland die windgestreichelten Ährenwogen; in Ried und Hag weideten Herden bei hellem Klang und die Hüterbuben juchezten in freudigen Überschwang. Galt zu Mariä Himmelfahrt der Bittgang der Wäldlerprozession dem Wallfahrtskirchlein zu Rehberg im weltfernen Gefild dann neigte der Sommer sich sonnig in ersterbendem Glanz und verwandelte der weiten Ackerfluren goldfarbenes Bild: Schnitter und Mägde werkten mit Fleiß tagaus und tagein und rissen den wogenden Wald der goldgelben Kornhalme ein. Zu Maria Geburt pilgerte das Volk zum Eisensteiner Zwiebelturm; denn jetzt war der Flachs gezogen und die grannige Gerste gemäht, die Moosstreu in den Auen und das Grummet der Bachwiesen geheugt, das Kornstroh drischelgedroschen und zu festen Bändern gedreht: Nun war's soweit, dass die zeitigen Hafertrauben klirrten und zum letztenmal Senswacheln durch die Strohhalme sirrten. Von Mathä bis Micheli wurde vom Wald die Dangelstreu geheimst, das Stoppelfeld geackert, geeggt und das Winterkorn gebaut, um das Schutzengelfest herum machten die Erdäpfel viel Kreuzweh, weil es beim Regnen mitunter hat gar zum Schneien hergeschaut, da waren alle Felder weitum auch von Kraut und Dorschen leer. So, nun war der lobsame Altweibersommer herumgebracht! - Hüterbuben wärmten die Füße am Wagenschmierbuttenofen und von Guntheri bis Galli, dem ländlichen Kirchweihtag zur Ehr'. und ließen Küh' und Kälber auf Nachbarwiesen und Brachen ein; dorfauf und dorfab klang der Drischeltakt und der Mägde Geschrei, und wenn es grad mochte, fiel der erste Schnee - juheisa, juchhei! |
Čas šumavských žní Když mariánské poutě v modlitbách a za pobožných zpěvů mířily do Kašperských Hor k zázračné kapli, všude v poli na králováckých svazích v lesním kraji zrály plné klasy a vítr kolébal ve vlnách zlaté stvoly; při kraji slatí se pásla stáda a cinkot zvonců se háji rozléhal i hlasy pasáčků tam zněly, ten vítr je nesl dál. Na Marie Nanebevzetí když potom každoroční procesí do Srní putovala vysoko v horském kraji, léto se překlonilo už a v lesku posledním se pole zlatozlatě zaskvěla do šíra jako v ráji: ženci a děvečky pak nešetřili síly, aby lán vlnivý v mandele proměnili. Když na pouť chodilo se na Marie Narození do Železné Rudy k té věži bachraté, to bylo už po lnech i po ječmeni, mech na stlaní se sbíral, síkly se otavy a sláma čistá zůstala po řádném vymlácení. Už jenom ovsy se teď na políčkách chvěly, než naposled se kosy sekáčů až do vsi rozezněly. Stlaní z lesa se vozilo od Matouše do Michala archanděla, strniště byla zorána a zvláčena, zasety ozimy, a kolem Anděla Strážce se už brambory zas sklízely, už mrholilo často, někdy s dešti pěkně chladnými. Do prázdných polí padaly, ač trval dosud čas babího léta. Jak tiše přišlo, zase odcházelo! - pasáčci nohy si hřáli u kolomazné pece. Potom na Havla bylo jako loni posvícení. zas. Stádo se páslo v sousedově louce, pak přešlo úhorem, cepy se ozývaly ze vsi, dívčí křik se odtud zdvih, znělo to nějak jako juchú, juchej - pak padl prvý sníh. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1972, s. 133 |
|
|
Der Moldau Lied So lehne ich ermüdet am alten stolzen Uferbaum, Der klagend seine blätterlosen Äste gen den Himmel reckt Und dunkle Schatten in der Moldau klares Wasser wirft, Das leise murmelnd, wie im süßen Jugendtraum Zur sagenreichen Stadt des Böhmerlandes, Budweis, strebt. - Das wirre laute Treiben eines Alltags ist entschwebt, Die kühle Nacht, ein früher Frühlingsschauer, milde Dämmerung Mit leisem Flüstern und so tief geheimnisvollem Rauschen Zwingt, mich in dem Zauber dieser Stätte wiegend, still zu lauschen Dem Liede kampfdurchwühlter freudiger Erinnerung. - - - Im Herzen lagert mir ein tiefer feierlicher Frieden, Der nur so selten und so spärlich mir im Leben ist beschieden! - Gebannt von Schönheit starre ich in diese dunklen Fluten Und lausche meines Herzens stillem Schlag, Das in dem jugendtrüben, dem entschwundnen Tag Zuviel am freiheitslosen Leben mußte bluten. - - Dann wandle ich, durchglüht von ungestillten Sehnen, Den Fluß entlang, hin bis zum großen Wehr; Das Herz gefüllt mit bangen Freuden, schmerzdurchtränkter Schwere, Das Auge voll von stillgeweinten heißen Tränen. - Das Wasser stürzt jetzt tosend in die Tiefe und zerstiebt in Silberschaum Und eilet weiter durch die schönen Lande Bis zum fernen Nordseestrand und gleichet meines Herzens Sehnen. - Vorhin noch im süßen Traum, jetzt aber wie der tobend' Fall Im Sturm undwildentfachten Brand, erweckt einst und geboren tief im Tann, Wo deiner Quelle Ursprung plaudert, wo ewig fort in deinem Rauschen hallt Das Lied der Heimat, wo so friedlich teure Menschen wohnen; Wo ewige Liebe blüht in frischem Tannes heiligem Grün, Wo froh die Lerche singt hoch in der Luft das Lied von Lust und Leben, Von steilen Hängen, grünen Heiden, die vom Abendglühn umwoben, Der Hirten frommen Sang man hört empor zum Weltenherrscher streben, Wo wilde Feen und Geister, trübe Stürme in den Klüften toben: Das ist die Heimat von uns beiden, nach der ein unstillbares Sehnen uns verzehrt. O! - danken wir der Heimat, stilles Wasser! Laß dein Lied erschallen und trag es weiter, Fort durch alle Gauen, sing 's der fernen Stadt; Weck dort die Heimatbrüder, daß sie still im Geist zum Walde wallen, Daß sie seligen frohen Jugendzeit gedenken Und grüße sie, wenn sie noch treu, den Schritt zur Heimat lenken. Erzähle ihnen traulich-alte Sagen unserer Heimat Von bösen Geistern, wackern Helden und von Liebe, Von unsern Ahnen, die den Wald gerodet, die um ihn gestorben. Doch sage nichts von unsrer Not, von unsrer harten, bitteren Bedrängnis, Denn alle wissen ja davon im fernen Land Und woll'n den Klaggesang zu oft nicht hören; Nur mit dem Lied von Glück und Schönheit sollst du sie betören, Magst sie ermuntern, daß sich die Herzen wild und heiß empören, Magst sie bewegen, daß dem Wald sie ewige Lieb und Treue schwören. - - - Nun rausche friedlich weiter, Moldau meiner Heimat du! Ich grüße dir den Wald, wenn ich einst heim kann kehren, Von deinem Rauschen, das dem Tanne gilt. - Ich gebe dir zum Weggeleit noch meines Auges heiße Tränen, Die sich mit deinen Fluten mengen, von meinem Schmerz dir sagen, Den ich im Herzen still und stumm muß mit mir tragen. - Nun eile weiter, Wasser! Auch in ferner tiefer Meeresruh Bleibst du vereint mit deiner schönen Heimat Bild! |
Píseň Vltavy Tak opřel jsem se znaven při břehu o prastarý strom, který žaluje tam k nebi svými větvemi bez listí a vrhá temné stíny do jasu řeky Vltavy, šepotající tiše jako ve sladkém snu mládí ve spěchu míříc k Budějovicím, tomu pověstmi opředenému městu Čech. -- Uniká hlučnému shonu všednosti ten proud, chlad noci, jitřní jarní liják, něžné stmívání, tichý ševel a hluboce tajemný šum a spád nutí mne, ukolébaného divem, jen mlčky naslouchat té písni vyhaslých bitev i radosti zašlé. - - - Do srdce vlévá sváteční, hluboký mír, ten cit, kterého v životě jen vzácně, tak spoře mně přáno mít! -- Očarován krásou utkvívám očima v těch temných vlnách a slyším vlastní srdce bušit zemdleno které od mládí, nesvobodou raněno, tolikrát za život už muselo krvácet. - - A tak jdu, jak mnou prohořívá ta touha k neztišení, dál podél řeky, až tam, kde velký jez spatří mé srdce plné úzkosti, tíže bolestí nasycené, oči, které se němy zalévají horkými slzami. -- Voda padá dolů, s hukotem se rozstřikuje do stříbrné pěny a míří dál zemí, tak krásnou na pohled, k dalekému moři na severu jak tužba mého srdce. -- Dřív sladký sen, teď už spíš ten hučící vodopád bouřící a divě rozpoutaný, kdysi probuzený a zrozený ve stínu jedlových korun, kde má jeho cesta počátek, kde pramen zurčí a věčně šumí napořád tu píseň domova, kde pokojně přebývají lidé drazí mému srdci, kde věčně láska kvete ve svaté zeleni svěžího jedloví, kde skřivánek radostně hlásá vysoko v oblacích svou píseň o štěstí žít, o strmých úbočích, o zelených pastvinách, co v červáncích planou, na nichž zbožný zpěv pastýřů až k Pánu všech světů slyšíš znít, kde rej vil a duchů, rmutné bouře v roklích rovněž neustanou: to je domov nás obou, po němž nás neodbytná touha rozdírá. Poděkujme domovu za všechno, tichá vodo! Dej písni zazvučet a nes ji dál všemi okrsky našimi, dones ji dalekému městu; probuď i tam naše bratry, v duchu nech putovat je sem k nám, ať rozpomenou se na blažený čas mládí, pozdravuj ty věrné z nich, ať je to k cestě domů svádí. Vyprávěj jim milé staré pověsti ze Šumavy o zlých silách, recích statečných i láskách jejich, o našich předcích, kteří klučili ten les a pro něj mřeli. Nic nepověz o naší nouzi, o tísni hořké a tuhé, tak jako tak o ní vědí tam v daleku dost a žalobu i nářek často ani slyšet nechtějí; jen písní o štěstí a kráse dojmou se raději a zahřejí svá srdce díky tobě pevnou nadějí, k přísaze věrnosti hotovi Šumavě, kráse její. Jen šuměj v míru dál, Vltavo mé domoviny! Chci pozdravit tvůj les, až zas se vrátím k němu, jeho jedlím přece patří tvá píseň nejvíc. -- Tobě na cestu dávám ještě horoucí slzy svých očí, které se smísí s tvou vodou, vzpomenou na bolest, který v srdci němě a tiše tam dál musím nést. -- Ty spěš jen dál, vodo! - I v dalekém, hlubokém moři zůstaneš spjata s krásou své domoviny! |
|
Waldheimat, 1928, č. 8, s. 122 |
|
|
>Heumahd im Böhmerwald Um Johann und um Petri-Paul ist hohe Zeit im Bauernjahr: Das Gras ist in der Wurzel faul, im Bergwind schwebt das Blütenhaar und schüttelt reif den Samen aus. - "Hoi!" ruft der Bauer früh und spat von Haus und Hof zum Inleuthaus: "Auf, auf geht 's zu der Heuetmahd!" Im Dorfe klingt das Dengellied und ruft die Mägd' und Maidlein wach, der Mäher, der zur Wiese zieht, füllt rasch den Wetzsteinkumpf am Bach, Die Sense sirrt und singt und rauscht und rastet nicht und hält nicht still, bis Gras und Halm zur Schwad' sich bauscht und Tau weint, weil 's nicht sterben will. Mit leisen Klirren, süßem Duft, reiht sich im sonn'gen Tageslauf, eh noch das Aveglöcklein ruft, von fleißiger Hand das Heu zuhauf und abends, wenn das Dorflied klingt und Nebel längs des Baches zieh'n, schwebt süßer Ruch, der Zauber bringt, bis zu der Liebeslinde hin. Ein neuer Tag türmt dürre Frucht mit Fleiß und Schweiß zu Fudern auf und in der Scheune tiefen Bucht birgt sie der Knechte Arm zuhauf: Hei! - Bursch und Maid im Blütenkranz am Lindenbaum in Spiel und Tanz und Bauersleut bei Spies und Trank tun ihrem Herrgott Lob und Dank. - fiel der erste Schnee - juheisa, juchhei! |
Senoseč na Šumavě Kolem Jána a Petra Pavla má sedlák co se ohánět: tráva je při kořínku zvadlá a vítr čechrá suchý květ až semeno se vysypává. - "Inu," hospodář vede řeč po celém domě: "marná sláva, zejtra nám začne senoseč!" Celá ves zní kos klepáním, snad všechna čeleď jednou v roce se ženci stoupá do strání. Ti smočí brousky při potoce a ostří kos pak rozeznějí, až zvonit, zpívat nepřestanou, po řádcích řádky sklánějí, rosné slzy v těch travách tanou. A v cinkotu kos padlé stvoly na slunku voní celý den, než klekání se rozhlaholí, poklad luk dýchá nakopen, až večer, jak se mlhy kladou a potok písní sladce mámí, celá ves spolu s chasou mladou kouzlem se shlukne pod lipami. A druhý den pak stodoly a seníky se k patrům plní, to louky v celém okolí do vsi teď přenesly svou vůni. Věnec z květů je odměnou všem, kterým hudba k tanci svědčí, zní zpěv nad sklenkou zpěněnou v dík Bohu po té senoseči. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1967, s. 764 |
|
|
P.S. Zkrácená verze originálu pod titulem Heumahd byla otištěna i v antologii Des Waldes Widerhall, s. 40. |
|
|
Weihnacht* Fest aller Feste, Weihnacht! Nun krönt du wieder des Jahres Ende Versöhnendvoll Liebe und Lichterpracht gemahnst du zugleich die Menschen zur Wende Geboren ward uns der Gottes Sohn um Böses der Menschen zum Guten zu wenden, zu tilgen der sündigen Knechtschaft Fron, um Leiden und bittere Schuld zu enden. O, Fest aller Feste, du, Weihnacht! So führen nun du unser Leiden zuende, versöhnemit Liebe und Lichterpracht uns Menschen und führ' uns zur inneren Wende! |
Vánoce Svátky všech svátků, Vánoce! Smířením v lásce, třpytem projasněným korunujete tak rok po roce a dobru v nás zas dodáváte ceny. To nám narodil se Boží Syn, aby zlo v člověku v spásu se obrátilo, aby z nás sňal otroctví všechněch vin, ten trpký dluh změnil na dobré dílo. Svátky všech svátků, čisté Vánoce! Skoncujte načas s lidským utrpením, smiřte nás v lásce a rok po roce veďte nás, světlo, které všechno změní! |
|
Hoam!, 1983, č. 12, 2. str. obálky |
|
Autor vánoční básně převzaté ze svazku Der ewige Wanderer (Věčný poutník), vydaného vídeňským nakladatelstvím Europäischer Verlag a několika jinými básněmi citovaného ještě kalendářem Böhmerwäldler Jahrbuch 1986 (mj. jsou tu otištěny i Puchingerovy vánoční verše ze zajetí roku 1946), se podle Ericha Hanse a jeho záslužného přehledu německé šumavské literatury v č. 10 ročníku 1988 krajanského časopisu Hoam! (doplněného k pouhému letopočtu narození i dnem a měsícem v neméně záslužném slovníku Heinze Präuera Böhmerwald Lexikon) narodil 19. října roku 1905 v dnes zaniklém Zhůří pod Javornou a zemřel podle nekrologu také v Hoam! na jaře roku 1965. V březnu 1937 se dočítáme v jednadvacátém čísle toho ročníku Budweiser Zeitung o uvedení jeho dramatické prvotiny Joachim Brenner, která měla premiéru rok předtím na prknech městského divadla v Chebu (Eger), v sále Prinzova hostince v Železné Rudě (Markt Eisenstein). Tehdy prý se právě před nedávnem uchytil Johann Baptist Puchinger jako úředník Bund der Deutschen v Nýrsku (Neuern) a jak píše list, "er betätigt sich nebenberuflich mit ermutigenden Erfolge auf literarischem Gebiete". Za války byl ve funkci pověřence pro národnostní otázky ("Kreisbeauftragte für Volkstumsfragen") v protektorátních Klatovech (Klattau) autorem dopisů, které měly přitížit Hansi Watzlikovi při poválečném československém soudním procesu proti němu. Kalendář Böhmerwäldler Jahrbuch na rok 1967 uvádí Puchingerovo jméno u krásné básně Senoseč na Šumavě už s křížkem napřed. Roku 1952 vyšla v Pasově kniha s titulem Märchenbrünnl - Eine Auslese von Volks- und Kunstmärchen aus dem Böhmerwald, kterou sestavil. Víme o něm i to, že vedle básní a povídek je také autorem vánoční hry zvané něžně Liserl, tj. po česku Bětuška.
- - - - -
* Zhůří pod Javornou / Nýrsko / Klatovy
