GUSTAV PUTZ
Adalbert Stifter jako památkář
Několik roků po svém ustanovení školním radou v Linci převzal Adalbert Stifter (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z rukou svého krajana, frymburského rodáka a rakouského ministra veřejných prací, obchodu a financí Andrease svobodného pána von Baumgartnera (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) dekret jmenující ho konzervátorem památkové péče pro Horní Rakousy. Stifter vyvíjel už tehdy živou činnost jako umělecký recenzent listu "Linzer Zeitung" a referent pro umění a starožitnosti při hornorakouském muzejním sdružení (Oberösterreichische Musealverein). Jeho jmenování konzervátorem mu nyní poskytovalo úřední legitimaci k péči o zachování uměleckých pokladů. Jak už to doba žádala, byla v centru jeho snažení v době převažující barokizace péče o ve stínu stojící bohaté zdejší památky gotického umění. A je-li dnes právě Horní Rakousko zemí, která se ze všech částí spolkové republiky může jako vlastník vykázat nejkrásnějšími jeho ukázkami, připadá za to hlavní zásluha právě Adalbertu Stifterovi.
Vedle restaurování světově proslulého Pacherova oltáře v Sankt Wolfgangu byla to zejména záchrana křídlového oltáře v Kefermarktu, která se dá přičíst Stifterovi k zásluze. Toto umělecké dílo bylo poté, co byl kostel několik století uzavřen, ve značně zuboženém stavu.
Figury byly prožrány červotočem, předchozí epocha dala zakrýt jemnosti řezbářské práce monotónním šedým nátěrem. Po zdlouhavé a obtížné práci byl oltář očištěn a doplněn o chybějící části.
Stifter měl to štěstí, že nalezl trpělivého spolupracovníka v řezbáři Johannesi Rintovi, který se pod konzervátorovým dohledem a v jeho intencích ujal uměleckého provedení.
Johannes Rint se narodil v severočeském Kuksu (Kukus) 2. ledna 1814. V roce 1848 přesídlil do Lince a získal si tam svými řezbářskými pracemi značného uznání. Spolu se svým vysoce nadaným synem Josefem Karlem, jemuž bylo tehdy pouhých 14 let, chopil se roku 1852 restaurátorských prací na kefermarktském oltáři. Stifter poskytl oběma Rintům možnost dalšího vzdělání na akademii umění v bavorském Mnichově (München). Byl jim přátelsky nakloněn, stal se kmotrem jejich dětí a podporoval je podle možností i hmotně. Oba Rintové získali jeho prostřednictvím velké zakázky. Tak dal hrabě Buquoy zhotovit v Německém Benešově (Deutsch Beneschau, dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) hlavní oltář ve zdejším kostele, pro Kaplici (Kaplitz) byly vytvořeny oltáře, kazatelna a křtitelnice, v piaristickém (původně dominikánském - pozn. překl.) kostele v Českých Budějovicích (Budweis) hlavní oltář a madona pro biskupa Jirsíka. V Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) byly zařízeny interiéry hradu, v Horním Rakousku kostel ve Steyrlingu, kostel v Hofkirchen na Travensku (Traunkreis) dostal nový hlavní oltář, Sankt Florian sochu Piety a dolnorakouský Lasberg reliéf s výjevem Krista na hoře Olivetské, Korneuburg velký oltář od významných umělců (firma nesla označení "J. Rint und Söhne" - pozn. překl.).
Pokud lze restaurování oltáře v Sankt Wolfgangu a záchrana toho v Kefermarktu považovat za nejdůležitější Stifterovy památkářské zásahy, patří mu dík i za uchování křídlových oltářů v Pesenbachu, ve Waldburgu, v Sankt Michael in Oberrauhenödt, jakož i nádherného "pekařského" oltáře (v originále "Bäckeraltar" - pozn. překl.) v Braunau am Inn.
To, že bylo barokní zařízení Starého dómu v Linci obohaceno o skvostnou chórovou lavici ze zrušeného kláštera Garstel, má svůj původ rovněž v doporučení Stifterově, stejně jako restaurování městského farního kostela ve Welsu či zachování cenných jeho barevných oken; křídlový oltář z kostela v Sankt Leonhard u Freistadtu, který dosloužil, byl na Stifterův zásah přepraven do Zemského muzea v Linci (Landesmuseum Linz). Až do vzdáleného Innviertelu směřovala jeho památkářská starostlivost: chtěl dát restaurovat zrušený kostel v Teichstättu, okres Braunau am Inn, který disponoval jedním křídlovým oltářem, nepřipisovaným nikomu menšímu nežli už zmíněnému Michaelu Pacherovi. K restaurování pravděpodobně nikdy nedošlo. Dnes ostatně není z kostela pranic k vidění, poněvadž roku 1879 tu došlo vinou jednoho vandrovního ševcovského tovaryše ke zhoubnému požáru, jemuž padla budova za oběť.
Stifterovo památkářské působení se stalo předmětem velké a důkladné práce lineckého spisovatele Otto Jungmaira (také on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), který se Stifterovým působením v Linci zabýval už mnoha svými dřívějšími texty. Bohatě a pečlivě ilustrovaný svazek právě vyšel v lineckém nakladatelství Landesverlag a je další ukázkou jeho vysoce cenné publikační činnosti na vlastivědném poli.
Sudetenpost, 1974, č. 13-14, s. 4
Šumava - 33 dnů při Horním Rakousku
Tragikomedie jednoho "anšlusu"
Dne 17. listopadu roku 1918, brzy po zhroucení habsburské monarchie (ke kapitulaci její armády došlo 3. listopadu tr. - pozn. překl.), sešel se v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) německý "Národní výbor pro Šumavu" (v originále "der deutscher Nationalausschuss für den Böhmerwald" - pozn. překl.), složený ze zástupců všech soudních okresů tzv. Šumavské župy (německy "Böhmerwaldgau", blíže o ní a o státě zvaném Deutsch-Österreich viz Wikipedia - pozn. překl.). Provizornímu hornorakouskému Zemskému shromáždění (v originále "die provisorische Landesversammlung fü Oberösterreich" - pozn. překl.), které se mělo sejít následujícího dne v sále linecké Reduty (v originále "im Linzer Redoutensaal" - pozn. překl.), byl výborem odeslán pozdrav s přáním všeho zdaru (v originále "Heilgrüße" - pozn. překl.). Telegram vítal začlenění německé Šumavy do německo-rakouského státu v podobě součásti "Rakouské provincie" (v originále "als Teil der Provinz Österreichs" - pozn. překl.), sliboval věrné plnění státoobčanských povinností a převzetí odpovědnosti za Šumavu v jejich rámci, dal však zároveň výraz očekávání, že Němci v jižních Čechách dojdou ve svém ohroženém postavení ochrany, zejména pak ve formě potravinové pomoci a účinného zajištění jejich majetků.
Provizorní Zemské shromáždění, sestávající ze 101 poslanců, vzalo tento telegram na vědomí a v jedné z rezolucí vyslovilo nad ním "freudige Zustimmung" (tj. "radostný souhlas" - pozn. překl.). Pro ten "radostný souhlas" nehovořila však zrovna skutečnost, že nijaký zástupce tehdejších politických stran - ať už křesťanských sociálů, Velkoněmců či sociálních demokratů - nevěnoval ve svém zásadním prohlášení telegramu z Krumlova ani slovo. Praktický čin následoval o to méně, oč hlasitěji z Lince zazněla naléhavá výzva, aby nebyl kladen nijaký ozbrojený odpor. Toliko jedna z jednotek nově založeného Volkswehru z Welsu obdržela rozkaz k nasazení na západní Šumavě. Vojáci nejprve vůbec nechtěli odjet, poněvadž "nevyfasovali" na cestu příděl tabáku, nato si žádali nastoupit jen do vagonů první třídy. V Pasově část z nich prodala svou výzbroj a vrátila se zpátky do Welsu. Část jednotky se sice vypravila dál do Volar (Wallern), vojákům se tam však zdálo být příliš chladno a chvatně se obrátili rovněž k návratu tam, odkud sem byli vysláni.
Linecké vojenské komando, požádané okresním hejtmanstvím v Kaplici (Kaplitz) o nějakou účinnou podporu, poněvadž hrozí napadení sedmi tisíci silně ozbrojených českých vojáků, prohlásilo vyslání pomocné jednotky za neproveditelné, poněvadž má pro ten účel k dispozici nejvýš 50 (!) mužů. Pro Kaplické to znamenalo, že by bez této podpory měli mít v okrese samém k dispozici 735 mužů a 70 důstojníků volkswehru. Nějaký lajtnant přinesl z Vimperka (Winterberg) zprávu, že město má být obsazeno Čechy a že stejný osud hrozí i jiným městům jižních Čech.
Jak ale reagovala Státní rada (Staatsrat), nejvyšší orgán nové německo-rakouské republiky?
Státní úřad pro zahraniční záležitosti (v originále "das Staatsamt für Äußeres" - pozn. překl.) prohlásil 28. listopadu 1918 - v jeho čele stál tehdy sociálnědemokratický vůdce Dr. Otto Bauer -, že nějaký ozbrojený odpor v současné době nepřichází v úvahu, zvláště když "die beiden maßgebenden Regierungen alle gewalttätigen Angriffe als verwerflich betrachten und freundliche Beziehungen gewünscht werden." (tj. "obě směrodatné vlády jakékoli násilné útoky chápou jako zavrženíhodné a přátelské vztahy naopak za žádoucí" - pozn. překl.) Jak poctivě českému státu záleželo na takových přátelských vztazích, dá se vyvodit z toho, že mezitím české jednotky pronikly na německou Šumavu. Zabíraly ji obchvatem od západu (v originále "vom Westen 'rollten' sie den deutschen Böhmerwald auf" - pozn. překl.). Dne 22. listopadu byly obsazeny Kašperské Hory (Bergreichenstein), 24. listopadu Volary, 29. listopadu Český Krumlov a 3. prosince Kaplice.
Úředníci působící na Šumavě a vzatí pod přísahu už za Rakouska, musili nyní skládat přísahu věrnosti Československé republice. Přednosta okresního hejtmanství v Českém Krumlově, který platil za Čecha (v originále "der als Tscheche galt" - pozn. překl.), složil nejprve přísahu Rakousku, po několika dnech ji však odvolal. Když byl z Lince poslán jeden úředník za něho v náhradu, bylo to českou stranou označeno za "casus belli" (tj. "důvod k válce" - pozn. překl.) a úředník byl okamžitě odvolán do Lince zpět.
Dne 6. prosince bylo prakticky celé území obsazeno Čechy, zčásti po střetech s jeho posledními obránci.
Ještě krátce před českým obsazením Šumavy se pokusilo vojenské komando v Linci zřídit na hranici cosi jako záchytné štáby. Vojáci ze Šumavy, kteří přecházeli hranici, měli být v Aigenu, v Leonfeldenu a ve Freistadtu shromažďováni a zařazováni do oddílů pro ochranu hranic. Záměr, Šumavu Čechům zase odebrat, nebyl však v žádném případě nějak patrný. Hornorakouské úřady se daleko více bály toho, že by Češi snad mohli dokonce překročit hranice. Svědčí o tom příkaz, který putoval z komanda volkswehru Wien-Provinz na okresní hejtmanství ve Freistadtu. Není záměrem německo-rakouské Státní rady, praví se v tomto příkazu, "die Lage durch Waffengewalt regeln zu wollen, die künftig in friedlicher Weise zur Erledigung gelangen würde. Um unnötiges Blutvergießen zu vermeiden, ist der Besetzung eigener Gebiete durch stärkere Abteilungen der angrenzenden Staaten bewaffneter Widerstand nicht entgegenzusetzen. Gegnerische Abteilungen, denen seinerseits eine entsprechende Übermacht entgegengestellt werden kann, sind abzuweisen. Die wird in den meisten Fällen ohne Kampf bewerkstelligen lassen." (tj. "řešit silou zbraní situaci, která může být v budoucnu vyřízena pokojným způsobem. Aby se zamezilo zbytečnému krveprolití, nebudiž obsazení vlastního území silnějšími oddíly sousedního státu kladen ozbrojený odpor. Protivníkovy oddíly, jimž může být na odpor postavena odpovídající přesila, buďtež odraženy. To se dá v mnoha případech uskutečnit bez boje." - pozn. překl.)
Také v lineckém Zemském domě (v originále "im Linzer Landhaus" - pozn. překl.) nedávali najevo nějaký neklid. "Anzeichen dafür, daß die Tschechen auch ein Eindringen in Oberösterreich beabsichtigen, sind nicht vorhanden." ("Nejsou tu náznaky, že by Češi zamýšleli nějaký vpád do Horního Rakouska." - pozn. překl.) Rezortem bezpečnosti byl tehdy při hornorakouské zemské vládě pověřen zástupce zemského hejtmana Franz Langoth, pozdější vrchní starosta (Oberbürgermeister) Lince. O desetiletí později napsal své paměti a je jistě pozoruhodné, že v nich o starostech nové zemské vlády se Šumavou neztrácí ani jediné slovo.
Tragedie skončila posléze tím, že 15. prosince 1918 bylo vojákům pocházejícím ze Šumavy dovoleno vrátit se domů, dovolení musilo být však provázeno poznámkou, "dass eine Garantie für die Behandlung durch die Tschechen noch nicht erzielt worden ist." (tj. "že záruky ohledně toho, jak bude z české strany /s navrátilci/ zacházeno, nebylo dosud docíleno" - pozn. překl.) Dohromady měly pro jižní Čechy určené oddíly obnášet 360 (!) mužů. Na papíře byly "jihočeské" jednotky volkswehru rozpuštěny teprve 11. října 1919. Vojákům ze Šumavy bylo na rozloučenou adresováno těchto pár oslavných vět:
"In deutscher Treue fanden sich die Mannschaften dieses Baons zusammen, um ihre Heimat dem deutschen Volke zu erhalten und Anschluß an Deutsch-Österreich zu gewinnen. Mit der Waffe in der Hand, kampfbereit und todesmutig, stellten sich zur Verteidigung der Heimat, dem Recht des Stärkeren mussten sich unterliegen und weichen, ihre Heimat dem Feind überlassend!" (tj. "V německé věrnosti sešli se muži tohoto praporu, aby zachovali svůj domov německému národu a dosáhli připojení k Německému Rakousku. Se zbraní v ruce, připraveni k boji a odhodláni na smrt, postavili se na obranu vlasti, musili se však podrobit právu silnějšího a ustoupit, přenechávajíce svůj domov nepříteli!" - pozn. překl.)
Slovně nebylo linecké vojenské komando nikterak méně způsobilé než vídeňský parlament, který měl pro domů se navracející sudetské Němce jen ta nejtklivější slova na odchodnou a doprovodil je slavnostním slibem, že nebudou nikdy zapomenuti. O třicet let později, když byli Sudeťané nuceni obrátit se jako vyhnanci k rakouské otčině, zbyla směrodatným lidem na tento slib sotva víc než jen neurčitá vzpomínka.
Paměť oněch dnů je však vyrvána zapomnění knihou, která je právě podávána veřejnosti. Sudetoněmecký historik Dr. Harry Slapnicka (má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) pojednává v prvním díle své knihy o novějších hornorakouských dějinách časový úsek let 1918-1927 a jednu kapitolu v ní věnuje Šumavě.
Nepředpojatým jazykem (v originále "in der leidenschaftslosen Sprache" - pozn. překl.) historikovým osvětluje v kapitole "Doch ohne Böhmerwald" (tj. "Přece jen bez Šumavy" - pozn. překl.) tehdejší dění a opírá se přitom nejen o dokumenty a soudobé zpravodajství, nýbrž také o autentická svědectví šumavských krajanů (Karl Hoffelner, Dr. Oskar Maschek, Josef Panhölzl, /ti tři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ a Willi Reiter).
Dr. Slapnicka dává nahlédnout, proč vlastně Rakousko nekladlo už nijaký odpor ztrátě jihočeských a jihomoravských (rozuměj jazykově německých - pozn. překl.) území. "Wenn man mit Prag wegen jeden Waggon Kohle, Lebensmittel-, vor allem Zuckerlieferungen schachert und Staatssekretär Bauer größten Wert auf die guten Beziehungen zum tschechischen Gesandten hält, kann man keinen Kampf um Südböhmen und Südmähren führen, auch wenn die deutschen Gebiete Böhmens und Mährens nicht nur wirtschaftlich für Österreich von größter Bedeutung gewesen wären, sondern dieses Österreich etwa gleich groß wie die Tschechoslowakei gemacht hätten, was ein gewisser Stabilisierungsfaktor in Mitteleuropa gewesen wäre." (tj. "Pokud se s Prahou čachrovalo o každý vagon dodávek uhlí, potravin a zejména cukru /Československo bylo ve dvacátých letech dvacátého století vůbec největším vývozcem řepného cukru na světě - pozn. překl./ a státní tajemník Bauer si proto nejvíce cenil právě vztahů s českým vyslancem, nedal se vést nijaký boj o jižní Čechy a jižní Moravu, i když jazykově německá území Čech a Moravy měla pro Rakousko nejen ten největší hospodářský význam, nýbrž právě s nimi by Rakousko dosáhlo asi tak stejné velikosti jako Československo, což by mohlo být pro střední Evropu jistým stabilizačním faktorem." - pozn. překl.)
Nešťastná role Dr. Bauera, považovaného za velkou osobnost rakouské zahraniční politiky, našla ve věci jazykově německých oblastí Čech a Moravy paralelu v jeho vztahu k jižnímu Tyrolsku, které bylo ztraceno ve prospěch Itálie. Také to by měl jednou nějaký historik odhalit budoucím generacím. Bauer se ostatně už 26. července 1919 viděl nucen vyvodit ze svých neúspěchů důsledky a odstoupit ze své funkce.
Práce Dr. Harryho Slapnicky nese název "Von Hauser bis Eigruber" a vyšla v hornorakouském nakladatelství Landesverlag a o 244 stranách textu a se 44 vyobrazeními stojí 196 šilinků. Nejen kvůli Slapnickově příspěvku k historii Šumavy by bylo nezbytné, aby si tu jeho knihu přečetli i sudetští Němci, aby si na jejím základě učinili závěr, jakýže to vývoj vedl od roku 1918 k roku 1938.
Sudetenpost, 1974, č. 5, s. 3
Předchozí dvě recenze z rakouského krajanského listu Sudetenpost (dá se k nim připočíst třeba i ta pod průhlednou šifrou G.P. v čísle 18 téhož periodika z roku 1958, hodnotící mj. ve srovnání s deníkem hlasatelky pražského německého rozhlasu Margarete Schellové knihu "Prager Totentanz" Olgy Barényiové (rovněž samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže) na totéž téma (zatímco Schellová ovšem trávila měsíce po skončení války v českém vězení, činí si Barényiová nárok na roli očité svědkyně hrůzné české pomsty na Němcích) jsou jen malou ukázkou bohatého novinářského působení Gustava Putze ve prospěch zájmů i šumavských vyhnanců v poválečném Rakousku. Je ovšem signifikantní skutečností, že se tak mohlo dít až od roku 1955, kdy v zemi skončila okupační správa a spolková republika vyhlásila neutralitu. Když prof.h,c. Gustav Putz 2. února (tedy "na Hromnice") roku 1979 v Linci skonal, odešel v něm muž, který si titul "Landsmann", tj. "krajan" zasloužil nad jiné. Narodil se přitom 27. července 1900 v Linci a novinářské ostruhy si vydobyl zejména jako hojně čtený úvodníkář deníku "Linzer Volksblatt", v jehož redakci působil v letech 1920-1938 a po válce byl v letech 1945-1950 i jeho šéfredaktorem. V neblahých časech po Hitlerově záboru Rakouska v březnu roku 1938 a pak za "Hitlerovy" světové války byl vícekrát v nacistickém vězení. V letech 1952-1953 byl šéfredaktorem lineckého listu "Tages-Post" a později ještě působil v redakci renomovaného rakouského deníku "Salzburger Nachrichten". V roce 1955 se stal spoluzakladatelem krajanského čtrnáctideníku "Sudetenpost"a funkce jeho šéfredaktora se vzdal až 18 let nato roku 1973, kdy mu shodou okolností rakouský prezident udělil titul profesora "honoris causa" a krajanským hnutím mu byla udělena medaile Adalberta Stiftera. Už v roce 1966 se stal nositelem Lodgmanovy plakety, nazvané po asi nejvýznamnějším poválečném představiteli sudetoněmeckých krajanů, i samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže. Dne 7. února 1979 spočinuly tělesné ostatky Gustava Putze na lineckém hřbitově sv. Barbory, kde jak známo leží pochován i šumavský klasik Adalbert Stifter. Hornorakouský zemský hejtman vyslovil vdově po zesnulém Paule Putzové a jejich dětem, dceři prof. Erntrudis Putzové a synu Erhardu Putzovi nejen upřímnou soustrast, nýbrž i poděkování za zásluhy zesnulého v roli poradce zemské vlády v oblasti tisku. Rakousko jistě ví, jaké tradice uchovávají jeho svébytnost, a od koho si ohledně nich dát i do budoucna radit.
- - - - -
* Linec (A) / Český Krumlov / † † † Linec (A)
