logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HARRY SLAPNICKA

Alfred Kubin a Šumava

Vlastní práce velkého kreslíře a ilustrátora Alfreda Kubina, který žil od roku 1906 až do své smrti v roce 1959 v zámečku Zwickledt u hornorakouského Schärdingu, díla, která ilustroval, jakož i práce, napsané a vydané o něm, naplnily by už jednu celou knihovnu. Shromáždit v úplnosti všechny kresby a grafiky, které vytvořil, je přes veškeré úsilí sotva možné. Při všem tom zůstává stále stranou pozornosti cosi pro Kubinovu uměleckou tvorbu prostě nepřehlédnutelného: totiž jeho dvanáct prázdninových pobytů na Šumavě v letech 1931-1944 /1/.
Na magnetofonové pásce zachycený rozhovor Harryho Slapnicky s Marií Waldekovou (zastoupenou rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, v německém originále Slapnicka všude její příjmení píše "Waldeck" - pozn. překl.) referuje jejími ústy nejen o těchto Kubinových šumavských týdnech /2/, nýbrž zejména o tom, že dnů oddechu využíval k pozorování, přijímání a shromažďování zážitků, nikoli však ke kreslení, ba často ani k pouhému skicování. Zde je výtah z této delší rozmluvy.

Člověk a umělec na dovolené
Kubin, který vždycky na podzim (lépe řečeno v pozdním létě - pozn. překl.) trávíval tři, někdy i čtyři srpnové a zářijové týdny na Šumavě, v přírodě prakticky nikdy nekreslil, měl však také stále při sobě nějaký poznámkový blok a pořizoval do něho zcela ojediněle ovšem nějakou skicu, tak třeba ze hřbitova ve Vimperku (Winterberg) či různých lidských typů. Ty skici dělal do svého poznámkového bloku, kam přičiňoval i ledacos jiného, kreslířský náčrtník to ale v žádném případě nebyl. Kubin měl ovšem fantastickou paměť a v mnoha z dlouhých zimních večerů kreslených obrazů si vybavoval přesně tu či onu šumavskou lokalitu. Kubin fabuloval nejen ve svých pracích, dělal to rád i jinak. Tak řekl jednou Marii Waldekové cestou z Kubovy Hutě (Kubohütten) dolů k Vimperku: "Dreh' Dich nicht um, aber hörst Du, die Holzschuhe gehen ganz allein über die Brücke, ganz allein, denn niemand steckt in den Schuhen." (tj. "Neotáčej se dozadu, ale slyšíš ty dřeváky, jak jdou docela samy přes most, docela samy, poněvadž v tom obutí nikdo nevězí." - pozn. překl.) A později pak poslal Kubin rozkošnou malou kresbu k té jím vymyšlené bajce. Z těchto dojmů v pralese na Boubíně (Kubany), z hor a lesů, ale také od potoků a tůní, tichých malých vodních zdrží a slatinných luk se později zrodily obrazy, daleko počtem přesahující album "Phantasien im Böhmerwald" a rozpoznatelné svým původem v mnoha jiných jeho kresbách a ilustracích. V souvislosti se svým albem "Fantazií ze Šumavy" připomněl Kubin své tamní pobyty slovy: "Wenn nicht Wald, Seeufer, Wiesen seit je mein Tummelplatz gewesen wären, kaum glaube ich, dass mir dann als reifen Menschen der Böhmerwald in seiner Ursprünglichkeit so unvergeßliche Eindrücke gebrächt hatte, wie ich sie in der Folge von 35, zum Teil auch mit Texten versehenen Tafeln, den 'Phantasien im Böhmerwald' nun anderen vermitteln möchte." (tj. "Kdyby les, břehy jezer a luka nebyly mým rejdištěm odjakživa, sotva bych věřil, že mi až jako zralému muži přinese Šumava ve své prapůvodnosti tak nezapomenutelné dojmy, jaké bych teď rád v té řadě pětatřiceti, zčásti textem opatřených obrazových tabulí rád zprostředkoval jiným." - pozn. překl.) /3/
Tato středošumavská krajina (v originále "diese Landschaft des mittleren Böhmerwaldes" - pozn. překl.) nebyla Kubinovi nějakou kulisou či atrapou. Šumava mu byla zážitkem vždy novým a on to, co v ní zažil, vždycky rád předával dál, přičemž ale poskytoval také volný prostor své fantazii. Do té míry titul jeho šumavského alba velice precizně odráží to, čím mu byla nejen Šumava, nýbrž i krajina Innviertelu, obklopující jeho vyvolený Zwickledt: totiž směsí dojmů a vlastní představivosti, starostlivě lpějící na detailech i vědomých proměnách skutečnosti.

Skromný "pan profesor"
Ačkoli tehdy už Alfred Kubin dosáhl vrcholu své tvůrčí síly /4/ a byl umělcem značného věhlasu, nebylo jeho jméno mnohým lidem na Šumavě vůbec známo. Říkali mu tu později jen "Herr Professor", jeho skutečný význam však chápal málokdo. Kubin byl ve svých ubytovacích nárocích velice skromný - jinak tomu ostatně na Šumavě ani nemohlo být, neboť priváty, hostince i příležitostné "hotely" byly samy více nežli skromné. S tím si Kubin hlavu nedělal. Ani jídlo nestálo vždycky za mnoho. Dost masa či zeleniny bylo na Šumavě spíš vzácností. Starali se však o rakouského kreslíře s laskavou péčí, zejména hostinská z Bučiny (Buchwald) paní Fastnerová se svými dcerami. Čím déle trvala válka, tím to bylo ovšem se zásobováním těžší. Okruh Kubinových přátel v zahraničí musil poté, co válka vypukla, občas něčím přispět, zvláště ve válečném roce 1944 se prý chlubil známému tím, že mu přišlo poštou Nescafé.
Roku 1931, když přišel Kubin na Šumavu poprvé, bylo mu už 54 let. Nebyl vlastně nikdy opravdu nemocný a jen vzácně vůbec kdy zastonal. Přijížděl sem na Šumavu většinou v pozdním létě nejen snad toliko proto, že je to tady ten nejkrásnější čas, nýbrž i z toho důvodu, poněvadž zdejší oddech mohl prodloužit co možno nejhloub do zimy, ba až do jara. I na Šumavě se Kubin projevoval jako hypochondr, jako muž se pak obával skonu někde ve starobinci. Především tu ale čerpal osvěžení, vnímal drsnou krásu země, hodně pěšky putoval, rád objevoval nové cesty a prožíval týdny dovolené, aniž by kreslil. V prvních letech jej za zdejších pobytů provázela jeho paní Hedwig, později ho sem jen přivážela a zase odvážela. Mezitím dávala dům ve Zwickledtu do pořádku.

Necestoval rád
Kubin - říká to alespoň Maria Waldeková - necestoval nijak rád. Itálii moc "nemusel"; byl tam jednou a s ním jeho přítel Herzmanowsky-Orlando (vídeňský rodák s českými předky Fritz Herzmanowsky-Orlando, vl.jm. Friedrich Josef Franz rytíř von Herzmanowsky, rakouský spisovatel a kreslíř, žil v letech 1877-1954, zemřel na zámku Rametz u dnes italského Merana - pozn. překl.). Cesta do Paříže vedla za uměním a tu do rodných Litoměřic (Leitmeritz) si věnoval k vlastním padesátinám (tj. v roce 1956! - pozn. překl.). Navštívil také kdysi v Praze Franze Kafku (v originále zní věta: "Dann besuchte er Kafka in Prag." - pozn. překl.). I cest vnitroněmeckých však bylo stále méně. Rád zato udržoval z milovaného Zwickledtu velice obsáhlou korespondenci se svými přáteli.
Nakonec tvořila každoroční pouť na Šumavu jednu z mála chtěných změn v jeho stálém místním pobytu. Šlo vlastně především o rozšíření okruhu jeho přátel v prostoru Pasova (Passau). Patřil k nim zejména lékař a básník Hans Carossa (stejně jako všichni dále přímo jmenovaní má své vlastní zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.); pak ale třeba zmínit dům malíře Koeppela ve Waldhäuser am Lusen, pohostinné místo setkání těch, kdo milovali ten kus Bavorska. Patřil k nim pasovský biskup stejně jako dolnobavorský premiér, stejně jako Carossa, Vegesack či Watzlik - a přirozeně také Kubin se svou paní. Sem zavítal Kubin už brzy po první světové válce /5/. Těžké malířovo (rozuměj Koeppelovo - pozn. překl.) onemocnění sice učinilo jeho dům sotva méně pohostinným, přesto se však musel Kubin poohlédnout po novém místě svých pobytů o dovolené - a tím místem se stala právě Šumava. Tady ve Stožci (Tusset) byla na podzim roku 1931 manželi Koeppelovými představena Kubinovi Maria Waldeková. To ona obstarala v pozdějších letech pro Kubina různá šumavská ubytování a o víkendech putovala - tenkrát se přece ještě pracovalo až do sobotního poledne - s Kubinem střední Šumavou.
Manželský pár Kubinových si nijak nestěžoval na okolnosti té o sobě malé, avšak zdlouhavé cesty. V Pasově se totiž muselo jednou přestupovat. Z Pasova vedla šumavská lokálka do Volar (Wallern) a hosté z Zwickledtu byli nuceni v bavorské stanici Haidmühle přestoupit podruhé. Kubinovi podle paní Waldekové nemívali s sebou nikdy příliš mnoho zavazadel; na tehdejší poměry cesta ostatně zvláště nepohodlná nebyla. Jevilo se docela obvyklým, že manželé Koeppelovi mnohdy, dokud byl ještě malíř Koeppel zdráv, chodili z Pasova do Zwickledtu pěšky. Nejinak to ostatně činili i jiní prominentní návštěvníci Kubinova domu. Bavorsko-české hranice nehrály ani po roce 1918 žádnou velkou roli. Roku 1938 zmizely úplně, zato nastaly těžkosti jiné.
Z těch 14 let mezi roky 1931 a 1944 byl manželský pár Kubinových, později často Kubin sám, na Šumavě po dvanáctkráte; jen v roce 1933 strávil Kubin výjimečně svou dovolenou v Alpách a v roce 1940 pak v Schönbergu v Bavorském lese /6/.

Po Kubinových šumavských stopách
Roku 1931 tedy manželé Kubinovi zavítali do Stožce. Kubin se pak obrátil na paní Waldekovou s dotazem, kde by se dalo najít vhodné ubytování pro rok příští a rád přistoupil na návrh, že by to mohla být Kubova Huť v tisíci metrech nadmořské výšky, odkud se po železnici dalo dostat ke stanici Zátoň (Schattawa) s dobrým přístupem na Boubín a Pažení (Basum), oblíbené cíle Kubinových putování. Od roku 1934 to pak byl dvakrát Stožec, dvakrát Zátoň, jednou Kunžvart (Kuschwarda, dnešní Strážný - pozn. překl.) a pak ve válečných letech 1941 a 1942 znovu Stožec. Na rok 1944 bylo objednáno ubytování v Lenoře (Eleonorenhain), tam byl však hostinec zabrán pro jiné účely. Náhradním místem se stala Bučina, nejvýše položená ves na Šumavě vůbec, která měla ovšem tu nevýhodu, že sem nevedla ani železniční ani autobusová doprava. I zde, v malém hostinci, který se stal posledním místem Kubinových šumavských pobytů, cítil se skromný umělec velmi příjemně. Tehdejší podzimní putování byla spojena i s návštěvou v blízkosti Kubovy Huti ležící Šeravy (Scherau) a tamního statku tety paní Waldekové, který ovšem mezitím koupil kníže Schwarzenberg. Statek a hájovna tam ještě stály, někdejší domky čeledi (v originále Inwohner-Häuser" - pozn. překl.) byly už strženy.
Někdy docházelo při těchto šumavských ubytováních i k nečekaným překvapením. Tak byl Kubin spolu s jinými ještě hosty vystěhován pro epidemii slintavky a kulhavky, která v okolí propukla, ze sympatického hostince na kunžvartském rynku (v originále "am Ringplatz von Kuschwarda" - pozn. překl.). Ve skromném místě nového noclehu fascinovaly pak umělce především starožitné ocelorytiny v pokojích a na chodbách.

Kubin a politika
Kubin se v těch pohnutých dobách k politickým otázkám téměř nikdy nevyjadřoval, ba jevil se jako umělec naprosto apolitický. Lpěl na staré habsburské monarchii, kterou přece ještě vědomě spoluprožíval. Dá se to ostatně vyvodit z řady jeho kreseb. Paní Waldeková vypráví o jedné návštěvě v Koeppelově domě ve Waldhäuser am Lusen, kde se zachoval jeden černožlutý slunečník; Kubin k němu podotkl: "Schwarz-Gelb - die Farben meines Kaisers" (tj. "Černá a žlutá - barvy mého císaře" - pozn. překl.). Pozdější střety, třeba občanská válka 1934 se známými událostmi v Linci a ve Vídni - všechno to se zdálo být od Zwickledtu vzdáleno o to víc, oč méně našel Kubin vazeb k první rakouské republice. Vstup německých vojsk v roce 1938 byl pro Kubina, který nečetl noviny ani neposlouchal radio, překvapením. Přitom se noviny a časopisy při různých anketách (v originále "bei den verschiedensten Rundfragen" - pozn. překl.) rády i Kubina dotazovaly na jeho osobní názor. Jakkoli dalek aktuální politice a událostem dne, označoval ten "nepolitický člověk" právem sám sebe za "hloubala a proroka" (v originále "als 'Grübler und Seher'" - pozn. překl.) a dokázal předvídat zřetelněji než mnozí jiní kolem hrůzy obou světových válek.
Bylo to jistě něco víc než touha po klidu, co hnalo Kubina po dvanáct let sem na Šumavu. Často o ní hovoříval jako o "krajině své duše" (v originále "von der Landschaft seiner Seele'" - pozn. překl.). Ze svahů Bavorského lesa je daleký výhled až k rovinám, jimiž protéká Dunaj (Donau). Na Šumavě naproti tomu má člověk před sebou kulisy vždy nové. Je tu málokde nějak opravdu daleko vidět, vrch se řadí za vrchem, les střídá les.
"Turista" Kubin (v originále "der 'Urlauber Kubin'" - pozn. překl.), který na cestách nikdy nekreslil a sotva kdy pořídil skicu do svého zápisníku, byl přece jen nadevše pilným, neúnavným a pronikavým pozorovatelem světa. Vnímal jej a vytvářel z něho svůj svět vlastní, s nímž se cítil bytostně spjat a který je od jeho díla prostě neodmyslitelný.

Poznámky:

/1/ Souborná práce "Alfred Kubin - Leben, Werk, Wirkung" (1957), kterou z pověření Dr. Kurta Otteho sestavil Paul Raabe, je sice pečlivá a mnohostranná, zaznamenává přirozeně Kubinovo šumavské album, nikoli však jeho šumavské pobyty, které nejsou nijak podrobněji připomenuty ani v Kubinových autobiografických příspěvcích, sebraných pod tituly "Aus meinem Leben" a "Aus meiner Werkstatt" (tj. "Z mého života" /vyšlo německy 1977/ a "Z mé dílny" /vyšlo německy 1976/, česky ostatně pod společným titulem "Z mého života a z mé dílny" vydal souborně Odeon v roce 1983 - pozn. překl.).
/2/ Nahrávka rozhovoru z roku 1981 je uložena ve fondech Hornorakouského zemského archivu (Oberösterreichisches Landesarchiv).
/3/ Raabe: "Alfred Kubin - Leben, Werk, Wirkung" (1957), s. 61.
/4/ Raabe: "Alfred Kubin - Leben, Werk, Wirkung" (1957) na s. 45 označuje léta 1921-1945 jako "desetiletí žní" ("Jahrzehnte der Ernte").
/5/ Hanne Koeppel: "Freunde, Gäste und andere Leut' - Aus meinem Malerhaus am großen Wald" (1978).
/6/ Je pozoruhodné, že ani takové německé práce o Šumavě, které si činí nárok podrobně referovat o kulturním dosahu samotného jejího tématu, jakou je třeba svazek Ericha Hanse "Der Böhmerwald" (1977), nedotýkají se Kubinových šumavských vazeb.
Poprvé si všímá Kubinových šumavských pobytů, jak o nich svědčí rozhovory s Marií Waldekovou, Alfred Marks v novém vydání Kubinova alba "Phantasien im Böhmerwald" (1981).


Sudetenland, 1983, č. 4, s. 286-289

P.S. Předchozí text doprovází v časopise "Sudetenland" citát ze vzpomínek nakladatele Reinharda Pipera, vyšlých roku 1950 pod titulem "Nachmittag - Erinnerungen eines Verlegers" a uvádějících z Piperových rozhovorů s Kubinem ve Zwickledtu umělcovo vyznání, které tu tlumočím do češtiny: "Mám rád všechno tajuplné. Z tajuplného žije přece i pohádka. Tady se potkávám s lidovým podáním. Šumavský skřet Stilzel je pro mne stejně živoucí jako pro venkovské děti. Ne nadarmo jsem ilustroval pohádky o Rýbrcoulovi (Rübezahl). Vidím už ve všednodennosti samé pohádky. To nezvyklé cokoli musí pro mě mít pozoruhodně přitažlivou sílu. Nacházím kolem sebe stále znovu věci, které jiní nenacházejí. V lese se mi onehdá zdála podivnou jedna mechová kupa. Když jsem ji prozkoumal svou holí, naskytl se pohled na nástěnné hodiny, které tu musel zahrabat nějaký lupič."

"Úplně nemožná rodina" aneb trojí manželství Aloise Schicklgrubera, otce Adolfa Hitlera

Byla to skutečně "úplně nemožná rodina", ta rodina Hitlerova, i kdyby se nepodařilo, jak se to už po více než šedesát let děje, vyštrachat někde nějakého židovského dědečka či dokázat Hitlerovým nějaké české příbuzenstvo. Tragika se v té famílii mísí s lecčíms opravdu neobvyklým, až neuvěřitelná chudoba se spíše vzácnými příklady lidskosti či rodinné soudržnosti. Všeobecně vzato má rodina s Horními Rakousy velmi málo co společného. Z otcovy i matčiny strany pochází z dolnorakouského Waldviertelu (tedy rovněž v nejtěsnějším sousedství Šumavy - pozn. překl.).
Podívejme se nejprve na původ Hitlerova otce Aloise. Byl nemanželským synem Marie Anny Schicklgruberové, selské dcery z dolnorakouské vsi Strones (kus na východ od Zwettlu, po Hitlerova "anšlusu" Rakouska byla ves Strones spolu s dalšími 40 obcemi nuceně vystěhována a evakuované území přeměněno na vojenské cvičiště - pozn. překl.). Bylo jí tehdy 42 let, když otěhotněla, pro mateřství jistě nezvykle vysoký věk, natož pro porod nemanželského děcka. Její otec předal selskou usedlost už roku 1817 jejímu nejstaršímu bratrovi. Z jedenácti sourozenců byla Maria Anna při předání usedlosti už starší dvaceti let a měla si na chléb vydělávat jinak - kde, to nevíme. Všechny dohady a spekulace, které se toho týkají a které vedly především někam do Štýrského Hradce (Graz), uvízly ve slepé uličce.
Roku 1837 se tedy vrátila těhotná nazpět, osočována ze všech stran a ani svým vlastním otcem nepřijata do jeho výměnku, takže nalezla útočiště až u jednoho malého rolníka. Tam přivedla 7. června 1837 ve Strones čp. 13 na svět svého syna Aloise. Poté otec dceru a vnuka do svého výměnkářského bytu přece jen přijal.
O pět let později se Maria Anna Schicklgruberová provdala za většinou nezaměstnaného mlynářského tovaryše Johanna Georga Hiedlera ze Spitalu poblíže Weitry. Tomu bylo tehdy 50 let a udával, že je svobodný, ve skutečnosti byl ovšem vdovcem, neboť se oženil v Hoheneichu s Annou Marií Bauerovou, která po třech letech manželství zemřela. O patnáct let mladší bratr tohoto mlynářského tovaryše, Johann Nepomuk Hiedler, přibyl k němu a k jeho ženě na návštěvu, viděl chudobné živobytí bratra a švagrové, ocitnuvších se mezitím zcela na mizině, a vzal poté nemanželské dítě Marie Anny s sebou ke své rodině do Spitalu, kde Alois vyrůstal s jeho vlastními dětmi. Mezitím roku 1847 Aloisova matka jako "Inwohnerin" ve věku jednapadesáti let zemřela (a byla pochována na hřbitově v Döllersheimu, podobně jako rodný Strones vystěhovaném a do roku 1985 spadajícím do vojenského prostoru dělostřeleckého cvičiště; nověji byl döllersheimský kostel i hřbitov pietně rekonstruován - pozn. překl.), její muž Johann Georg Hiedler pak skonal o deset let později stár 65 let ve své domovské vsi Spital. Byl označen při úmrtí rovněž jako "Inwohner" (v rakouské němčině výraz "Inwohner, Inwohnerin" znamená buď "nájemník, nájemnice" či "příslušník čeledi, služebný člověk, podruh" - pozn. překl.).
Pěstoun (v originále "der Ziehvater" - pozn. překl.) Johann Nepomuk Hiedler dal pak v roce 1876 zanést adopci chlapce dodatečně do křestní matriky, a to 39 let po Aloisově narození a 34 let po uzavření manželství svého bratra Johanna Georga Hiedlera s chlapcovou matkou Marií Annou. Nyní úředně udaný otec dítěte byl v onom roce 1876 už 19 let po smrti, matka dítěte už dokonce 29 let mrtva.
Dohromady to představuje postačující důvod, abychom byli nedůvěřiví, abychom shledávali tuto dodatečnou adopci za nepochopitelnou a abychom se porozhlédli, zda skutečným otcem tohoto Aloise Schicklgrubera (Hitlera) nebyl přece jen někdo jiný, možná, ba vlastně nejspíše, právě sám jeho pěstoun a adoptivní otec.
U vůdčích "osobností" německého národního socialismu se to s původem nijak zvlášť akurátně nebralo. I "vedoucímu župy Horní Dunaj" (v originále "Gauleiter von Oberdonau" - pozn. překl.) Augustu Eigruberovi chybělo v křestním listě jméno otcovo. Rubrika zůstala prázdná, poznamenáno bylo "unehelich" (tj. "nemanželský" - pozn. překl.) a navíc ještě "alles angeblich" (tj. "všechno údajně" - pozn. překl.). A nikdo už se dál pátrat neodhodlal.
Už v roce 1932 sestavil Vídeňan Karl Friedrich von Frank Hitlerův rodokmen, který sice korektně připomněl nemanželský původ Aloisův a dodatečnou legitimizaci jeho údajného otce, uvádí však - chybně ovšem - jistou katolickou prapraprababičku (měla v rodokmenu číslo 45 - pozn. překl.) Katharinu příjmením Salomon, která mohla být podezírána ze židovského původu. Nakonec si Hitler vybral jiného genealoga a Rudolf Koppensteiner z Waldviertelu vypracoval a roku 1937 zveřejnil Vůdcovu "tabuli předků" (v originále "Ahnentafel" - pozn. překl.). Všechno to bylo ve třicátých letech provázeno odhaleními v německém, rakouském a českém tisku. A Hitlerův osobní právní zástupce (v originále "Hitlers persönlicher Rechtsanwalt" - pozn. překl.), šéf "Generálního gouvernementu" (okupovaný "zbytek" Polska za války - pozn. překl.) Dr. Hans Frank (jako válečný zločinec odsouzen norimberským tribunálem k smrti oběšením - pozn. překl.) podnítil svou knihou "Im Angesicht des Galgens" (napsanou už v trestní vazbě a vydanou později vdovou po něm - pozn. překl.) odkazy na Hitlerův původ a jeho údajné výroky na toto téma další rozruch.
Nešuškalo se ostatně jen o Adolfu Hitlerovi a jeho neznámém dědovi. Postihlo to třeba rovněž prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garrigue Masaryka, který údajně neměl být synem kočího, jak se tvrdilo v oficiálních životopisech, nýbrž byl prý nemanželským dítětem židovského fabrikanta Nathana Redlicha, otce pozdějšího rakouského ministra financí Josefa Redlicha (k tomu viz kniha Stanislava Poláka "Masarykovi rodiče a antisemitský mýtus" /1995/, vydaná Ústavem T.G. Masaryka - pozn. překl.).
Nazpět ale k Aloisu Schicklgruberovi, Adolfovu otci, který už přijal příjmení Hitler, když si roku 1873 v Braunau am Inn (záměna jména tohoto pozdějšího rodiště "Vůdcova" s českým Broumovem /německy rovněž Braunau/ vedla k Hindenburgovu proslulému výroku o Adolfu Hitlerovi jako jakémsi "českém frajtrovi" /"dieser böhmische Gefreite"/ - pozn. překl.) bral za ženu o 14 let starší Annu Glasslovou. Jí bylo 50 let, jemu 36. Nevěsta měla být zámožná, sňatek z lásky to nebyl.
Toto první manželství Aloise Hitlera bylo ovšem už v roce 1880, tedy po sedmi letech trvání, rozvedeno - záležitost tehdy jistě nikoli každodenní. Podle tehdejšího právního názvosloví byl oficiál celního úřadu Alois Hitler a jeho choť "odloučeni od stolu a lože" (v originále "von Tisch und Bett getrennt" - pozn. překl.).
On už mezitím navázal poměr s devatenáctiletou číšnicí Franziskou Matzelsbergerovou z Wengu (v originále "aus Weng bei Ried" - pozn. překl.). Byla to selská dcera a poslali ji učit se vařit do Streifova hostince v Braunau, kde bydlili i Hitlerovi. Anna manželovi zprvu trpěla poměr se ženou o 38 let mladší než on. Když se však stala terčem posměšných poznámek a především sotva vážně míněného soucitu, iniciovala rozvod, který ovšem přežila o pouhé tři roky. Její bývalý manžel se údajně jejího pohřbu vůbec nezúčastnil.
Hned po rozvodu se Hitlerova milenka Franziska Matzelsbergerová nastěhovala k němu do bytu. Svatba byla ale možná teprve v roce 1883, vzápětí po skonu Anny Glasslové. Teď byl věkový poměr manželů téměř opačný: Aloisu Hitlerovi bylo v roce svatby 46 let a jeho druhé ženě pouhých 22. Nevěsta nebyla rozhodně bez prostředků a její svatební výbava odpovídala přibližně výši manželova ročního příjmu.
Mohl být nyní legitimizován i první plod zpočátku "divokého manželství", v roce 1882 narozený syn Alois, který od roku 1883 získal i otcovo příjmení. Když měl později Adolf Hitler potíže s tímto svým nevlastním bratrem a zejména pak s jeho synem Patrickem, prohlásil prý, že s nimi oběma vlastně žádný příbuzný není.
S tímto Aloisem Hitlerem mladším, jeho irskou manželkou Bridget a jejich synem Williamem Patrickem Hitlerem měl od dvacátých let dvacátého století jejich nevlastní bratr, švagr a strýc v jedné osobě Adolf Hitler problém, rostoucí úměrně tomu, čím známějším se stával.
Alois Hitler junior ovšem svou rodinu a také Anglii opustil. Zanechal ženu i syna v domnění, že je mrtev, oženil se v Německu podruhé a byl dokonce roku 1924 pro bigamii odsouzen (a to k šesti měsícům vězení, z něhož se ale vyplatil kaucí či byl rozsudek zrušen - viz Wikipedia - pozn. překl.)
Tento Alois Hitler (zemřel v Hamburku až v roce 1956 - pozn. překl.) vyrůstal po předčasné smrti své matky, druhé manželky Aloise Hitlera staršího, v jeho nové rodině s třetí už otcovou manželkou v pořadí - byly mu tři roky, když bylo to třetí manželství uzavřeno a dosáhl sedmi let věku, když přišel na svět jeho nevlastní bratr Adolf. Vyprávěl později, jak nevlastní matka svého synáčka rozmazlovala a jak brutálně jednal otec Alois Hitler s dětmi, také s Adolfem - všechno jiné, nežli idylický rodinný život.
Jakkoli se výpovědi Hitlerova nevlastního bratra mohou blížit pravdě, šířila Hitlerova švagrová Bridget prokazatelně nesprávné a vymyšlené historky o svém švagru Adolfovi, třeba tu, že se zchátralý Adolf nechal od nich v letech 1912 a 1913 za svého pobytu v Liverpoolu (pro dosvědčení pobytu chybí dodnes jakékoli důkazy - pozn. překl.) finančně vydržovat (v originále "ihnen in den Jahren 1912 und 1913 in Liverpool auf der Tasche gelegen sei" - pozn. překl.).
Nevlastní bratr a jeho syn poskytovali v Anglii jako Hitlerovi příbuzní novinové rozhovory. Především Patrick Hitler se nedal odbýt. Narozen v Anglii roku 1911, cestoval, když se jeho strýc stal slavným, Německem, aniž by přitom pomyslel na nějakou práci, poněvadž se mu od Adolfa Hitlera dostávalo opakované hmotné podpory. V roce 1930 si dal Hitler svého nevlastního bratra Aloise a jeho syna Patricka k sobě přivést a ztropil jim scénu.
Roku 1938 se Patrick Hitler vrátil do Anglie a 1939 odešel se svou matkou do Ameriky, kde si svými četnými vystoupeními v tisku a přednáškovými turné na téma "Můj strýček Adolf" a "Proč nenávidím svého strýce" dokázal vydělat nabubřelou reklamou a spíše nicotným obsahem něco málo peněz navíc. Poté, co vypukla druhá světová válka, rozhořela se i soukromá bitka rodiny Hitlerových s novou silou.
Druhá manželka Aloise Hitlera staršího stačila porodit rok po synu Aloisovi svému muži 1883 ještě dceru Angelu. Už v následujícím roce 1884 však matka obou dětí zemřela ve věku pouhých 23 let na tuberkulózu. Stáhla se poté, co začala churavět, do osady Lach (dnes náleží k městu Braunau am Inn - pozn. překl.) a marně doufala ve zlepšení svého zdravotního stavu. Její manžel Alois vzal k sobě už dříve na výpomoc v domácnosti svou sedmnáctiletou sestřenici Klaru Pölzlovou, s níž zamlada společně vyrůstal. Když se však rozvedl se svou první ženou a přivedl si do domu svou pozdější manželku Franzisku Matzelsbergerovou, dala právě ona jasně najevo, že Klara musí Braunau opustit. Spíše zlomyslný Hitlerův životopisec Jetzinger (Franz Jetzinger /1882-1965/, rakouský úředník, politik a spisovatel, autor knihy "Hitlers Jugend" /1956/ - více o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) referuje, že se mluvilo o tom, jak prý Alois Hitler objednal pro svou těžce nemocnou ženu rakev už nějaký čas předtím, než skonala. Dal ji pak pochovat nikoli v Braunau, nýbrž v blízké obci Ranshofen (do té doby samostatná obec byla v říjnu 1938 půl roku po "anšlusu" přičleněna k městu Braunau am Inn - pozn. překl.).
Nyní, hned po manželčině smrti, přivedl si Hitler Klaru zpátky k sobě do Braunau.
Opakovalo se totéž, co už známe z příběhu, předcházejícímu Hitlerovu druhému manželství s Franziskou Matzelsbergerovou: Klara Pölzlová otěhotněla. Byla však, pokud považujeme dodatečnou legitimizaci otcovství Aloise Schicklgrubera (Hitlera) za správnou, dcerou jedné z dcer bratrových. Farář z Braunau musel teď po počátečním zdráhání poslat na biskupský ordinariát v Linci žádost o dispens (tj. udělení výjimky - pozn. překl.), která byla přeložena do latiny a putovala dále do Říma (rozuměj k papežskému stolci - pozn. překl.).
Klara Pölzlová měla v manželství s Aloisem Hitlerem šest dětí, z nichž ovšem čtyři zemřely už ve velmi mladém věku. První syn Gustav zemřel ve svých dvou letech, dcera Ida rovněž už jako dvouletá, syn Otto bezprostředně po narození. Potom přišel roku 1889 (jak známo, bylo to na den přesně 20. dubna - pozn. překl.) na svět její tolik milovaný syn Adolf. Další syn Edmund zemřel v šesti letech věku a po něm matka porodila ještě dceru Paulu, která přežila nejen rodiče, nýbrž i bratra Adolfa (jen oni dva tedy se dožili z Klařiných dětí dospělosti, Adolf ovšem ani ne šedesátky; Paula zemřela v Berchtesgadenu až v roce 1960, podrobněji o ní viz Wikipedia - pozn. překl.).
Celkem vzato měl by mít Alois Hitler v Braunau pro svá tři manželství a pro své chování vůči oběma svým prvým životním družkám ne zrovna dobrou pověst. Na druhé straně třeba říci, že to, i dokud ještě jeho druhá paní žila, neměl se dvěma malými dětmi také nijak lehké.
Celkové rodinné poměry waldviertelských rodin Schicklgruberových, Hiedlerových resp. Hitlerových, jak jsme je až dosud vylíčili, byly natolik chaotické, že nijak neudivuje Hitlerova snaha připamatovávat si je co možno nejméně. To se ostatně týká i Waldviertelu a jeho "župy předků" (v originále "Ahnengau" - pozn. překl.), kterou navštívil v letech 1905, 1906, 1908 a naposledy pak 1918 (to mu bylo 29 let - pozn. překl.) a kterou za první světové války uváděl jako svou domovskou adresu, o níž však teď nechtěl nic vědět. Tak v roce 1938 zakázal městu Döllersheim uvádět na jeho poštovním razítku označení "Vaterstadt des Führers", ba učinil z okolí Döllersheimu (jak už poznamenáno v jiné souvislosti - pozn. překl.) už v roce 1938 jedno z největších vojenských cvičišť celého Německa vůbec, snad i proto, aby vymazal veškeré stopy po své rodině (své vlastní rodiště "oslavil" však např. tím, že oddíly wehrmachtu vstoupily v březnu roku 1938 do Rakouska při Braunau am Inn - pozn. překl.).
Zašel však ještě dál. Nechtěl, když už se stal známým, aby kdokoli jiný užíval jeho příjmení "Hitler". Tak vyslal ve třicátých letech dvacátého století do Horního Rakouska své emisary, kteří měli všechny ty, kdo se jmenovali Hitler, přemlouvat ke změně příjmení třeba na podobné "Hietler" či "Hüttler" - oslovení pak žádané i učinili. Úřední kalendář "Oberdonau" z roku 1942 (v letech 1938-1945 patřila k "župě Horní Dunaj" celá téměř "jižní" Šumava - pozn. překl.), poslední, který za národně socialistické éry vyšel, uvádí v seznamu osob jedno jediné příjmení "Hitler", resp. "Adolf Hitler, Reichskanzler", vedle toho však pět osob příjmením "Hietler".
Hitler byl však i mužem bez přátel, především vůbec člověkem, jehož jen nemnozí oslovovali důvěrným tykáním. Jeho někdejší a jediný také přítel z mládí Kubizek (August Kubizek je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mu ovšem od roku 1938 (kdy se "anšlusem" Rakouska zrodila "Velkoněmecká říše" a říšský kancléř se stal i hlavou zaniklého Rakouska - pozn. překl.) také toliko vykal.
Ti, kdo mu kdysi měli právo přátelsky tykat, měli rozdílné osudy: svému důvěrníkovi Hermannu Esserovi (žil v letech 1900-1981, vedle Ernsta Röhma, Julia Streichera, Christiana Webera a Dietricha Eckarta byl jedním z pětice "Vůdcových" následovníků, jimž Hitler přiznal privilegium oslovovat ho tykáním, viz opět Wikipedia - pozn. překl.) právo tykání při jedné vhodné příležitosti odebral, starého přítele Röhma dal roku 1934 zavraždit. Pár důvěrných přátel, u nichž by tykání mohlo přicházet v úvahu (v originále "die paar Duz-Freunde" - pozn. překl.), protože se znali z dob první světové války, si Hitler držel co možno daleko od těla a po svém propuštění z věznice v Landsbergu roku 1924 už tykání nikdy nikomu nenabídl. Tento osobní odstup nebyl však v žádném případě následkem nějakého osamocení, nýbrž zcela odpovídal jeho povaze, která mu velela udržovat si okolí v jisté vzdálenosti. Toliko Winifred Wagnerovou (manželka Siegfrieda Wagnera, syna slavného německého skladatele, rodačka z Walesu, žila v letech 1897-1980 a byla až do své smrti vášnivou příznivkyní Hitlera a jeho ideologie, viz k tomu https://de.wikipedia.org/wiki/Winifred_Wagner - pozn. překl.) oslovoval, když nebyli přítomni nijací svědkové, důvěrným "ty".

P.S. Předchozí text je jednou z kapitol Slapnickovy knihy "Hitler und Oberösterreich - Mythos, Propaganda und Wirklichkeit um den 'Heimatgau' des Führers" (1998), v jejímž závěru autor připomíná jako Hitlerovy oběti i "různé německy hovořící běženecké skupiny z východostřední Evropy a z Čech, které zcela bez prostředků táhly Horním Rakouskem a zčásti tu i zůstaly natrvalo." Už z této věty lze při dobré vůli vyčíst, že pokud není Šumava součástí pojmu "Ostmitteleuropa", od pojmu "Böhmen" je naprosto neodmyslitelná. Hitler se i tady osudně mýlil.

Začátky německého osídlení na Šumavě

Usidlování německých obchodníků, řemeslníků, rolníků a především horníků započalo tak kolem roku 1250, jen o několik desetiletí poté, kdy byly Georgenberskými úmluvami z roku 1186 zajištěny předpoklady ke zrodu Rakouska nad Enží (Österreich ob der Enns) jako země. Obtížné a pozdní srůstání Horních Rakous bylo dokončeno teprve v 15. a 16. století postupným sbližováním jednotlivých panských okrsků Mühlviertelu, nehledě ovšem na Innviertel. Ostatně i počátek wittelbašského územního utváření bavorského vévodství se dá datovat někdy k roku 1200. Také zde vidíme zřetelně patrné prodlení vůči vývoji v Čechách, kde pevné panovnické poměry nastávají už na přelomu tisíciletí a kde překvapivě brzy vzniká i teritoriální povědomí. Historikové poukazují na to, že vědecké zkoumání vývoje hranic mezi Bavorskem, Rakouskem a Čechami ve středověku je proto tak "podnětné a poučné" (v originále "anrgend und belehrend" - pozn. překl.), poněvadž podává typický příklad toho, jak se postupně mění hraniční pásmo (Grenzgürtel) na hraniční lem (Grenzsaum) a konečně na hraniční čáru (Grenzlinie). Přitom není nikdy dost poukazovat na skutečnost, že ty hranice původně sotva měly nějaký opravdový význam.
Pokud šlo mezi novými osídlenci nikoli o kupce či havíře, nýbrž o rolníky, uskutečňovala se kolonizace uvnitř českých hranic. Šlechta, kláštery a panovníci (zpočátku tedy Přemyslovci /Premysliden/) chtěli osídlit i méně úrodné oblasti země při vnitřním okraji hranic Čech a Moravy, zatímco slovanské kmeny (v originále "slawische Volksgruppen" - pozn. překl.) si už v 6. století přivlastnily níže položené a také úrodnější kraje českého a moravského vnitrozemí.
Silnější mobilita a také větší připravenost riskovat, kterou projevovaly rozličné kmeny Němců na západě, tuto kolonizaci umožnily. Počet prvotních německých příchozích se dá odhadnout na něco kolem 400 000. K roku 1300 se odhaduje celkový počet obyvatel českých zemí na jeden a půl milionu, z čehož Němci, kteří tu žili už ve druhé nebo třetí generaci, činili asi šestinu.
Tak vznikla počínaje 13. stoletím druhá hranice v zemi, ta jazyková. To, že hranice mezi Čechami a Rakouskem jinak pro kolonisty sotva hrála nějakou roli, dokazují třeba rané dějiny hornorakouského kláštera Schlägl. Uvádí se, že se ten premonstrátský klášter za probošta Bernharda (1418/19-1427), pocházejícího údajně z Čech, "wieder ein oberösterreichisches Kloster geworden sei" (tj. "stal znovu klášterem hornorakouským" - pozn. překl.). Na druhé straně vypovídá skutečnost, že jiný hornorakouský klášter, totiž Sankt Florian, svěřil své majetky v Sankt Stefan am Wald (poměrně blízko Vítkova Kamene - pozn. překl.) ochraně českého krále Přemysla Otakara I., hodně o představách vrcholného středověku ohledně zemské příslušnosti a zemských hranic.
Němečtí kolonisté byli vybaveni korporativními právy (v originále "mit körperschaftlichen Rechten" - pozn. překl.), tedy magdeburským, jihoněmeckým, franckým a flámským právem. Ze zakládání měst měli zemští panovníci, tedy čeští králové, nejen hospodářský zisk, ze zvýšení daňových příjmů rostl i obranný potenciál země. Především na Moravě se dá dobře doložit význam zakládání měst Leopoldem VI. Babenberským: roku 1253 leželo z doložitelných 17 královských měst 10 na Moravě a jen 7 v Čechách. Zakládání měst spadá přece veskrze do času německé kolonizace, tedy do let 1200-1350. Budějovice (Budweis) třeba byly založeny Přemyslem Otakarem II, který byl i zemským knížetem (panovníkem) hornorakouským. Je po něm ostatně dnes opět pojmenováno hlavní budějovické náměstí.
Řádění moru v půli 14. století německou kolonizaci ochromilo a zcela ji pak na jedno a půl století zastavily husitské války.
Přemysl Otakar II. přivedl k rozkvětu nejen české země, nýbrž i zemi nad Enží, jejímž panovníkem byl v letech 1251-1276. Za časů jeho panování srostla hornorakouská území mezi řekami Enže (Enns) a Ybbs a navazující na ně území mezi řekou Enží a pohořím Hausruck v jednu jedinou hornorakouskou zemi (v originále "zum Lande Oberösterreich" - pozn. překl.).
Jižní hranice Čech a Moravy zůstaly za vlády Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců, tedy během celých tří století, beze změny; hraniční spory v Mühlviertelu měly převážně se zemskou hranicí málo co činit: byly pouhými střety jednotlivých pánů rozličných krajů.
Němečtí rolníci, jimiž byly většinou velice systematicky a plánovitě osidlovány pohraniční oblasti, měli jako "svobodní sedláci" ("Freibauern") zejména daňové výhody. Rozličnými změnami vlastnické struktury jednotlivých příhraničních panství ztráceli vesměs tito "svobodníci" v pozdějších dobách své výjimečné postavení a také své výsady.
Po bitvě u Moháče a tamním skonu posledního Jagellonce Ludvíka II., krále českého a uherského, přešly země Koruny české (v originále "die böhmische Gebiete" - pozn. překl.) na základě svatební smlouvy z Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt) v roce 1526 na rod Habsburků a tím k Rakousku. V následujících 392 letech (až do roku 1918) byly pak rakousko-české hranice nevýznamnou zemskou hranicí, podobnou třeba té dnešní hranici mezi spolkovými zeměmi Horní a Dolní Rakousko.


Festschrift zur Feier des 45jährigen Bestehens des Verbandes der Böhmerwäldler in Oberösterreich (1994), s. 9-11

Harry Slapnicka se narodil 29. října roku 1918 na Kladně. Z podrobného curriculum vitae, jak ho zveřejnila spolková země Horní Rakousko v č. 248 své Landeskorrespondenz ze dne 24. října 2008 ke Slapnickovu životnímu jubileu, čerpám většinu následujících biografických údajů, ostatně stejně jako to činí Wikipedia. Jeho otec Karl Slapnicka byl ředitelem měšťanské školy a v Mostě (Brüx), kam se rodina brzy po chlapcově narození přestěhovala, stal se okresním školním inspektorem německých škol, matka Josefine, roz. Willomitzerová, učila na druhém stupni základní školy (Hauptschule). Bratrem Harryho je univ.prof. Dr. Helmut Slapnicka, známý rakouský právní historik, sestrou školní radová Helga Slapnicková. On sám je ženat s Hertou, roz. Kollovou, s níž má 3 děti. Po vychození obecné školy (1924-1929) a německého státního vyššího reálného gymnázia (1927-1937) v Mostě, kde 12. července roku 1937 i s vyznamenáním maturoval, následovala studia práv, historie a politických věd na německé Karlově univerzitě v Praze, zakončená promocí na doktora práv dne 25. května 1940. Po promoci pracoval jako soudní referendář při vrchním zemském soudu v Praze, pak jako vládní přísedící při úřadu jednoho ze tří vládních prezidentů Sudetské župy v Ústí nad Labem (Aussig), než ještě téhož roku 1940 nastoupil k wehrmachtu. Byl až do konce války třikrát raněn a získal několik vojenských vyznamenání. Končil v hodnosti záložního nadporučíka v americkém a anglickém zajetí, v němž setrval až do září roku 1946. V anglickém válečném zajetí jednak navštěvoval historické přednášky na tak zvané táborové vysoké škole Bellaria v italském Rimini, jednak tam z pověření Britů vedl v rámci péče o zajatce filmový referát. Od září 1946 řídil až do roku 1955 sekretariát diecézní charity v Linci (Linz). Od roku 1955 pak byl vedoucím oddělení pro domácí politiku v redakci deníku Linzer Volksblatt, jako jehož šéfredaktor působil pak od roku 1961 až do konce roku 1971. Následně převzal výstavbu a vedení nově vzniklého oddělení pro soudobé dějiny a dokumentaci Hornorakouského zemského archivu (Oberösterreichisches Landesarchiv). Konal historické přednášky na Pedagogické akademii linecké diecéze a v rámci své novinářské činnosti byl i pravidelným přispěvatelem a spolupracovníkem rakouských a zahraničních periodik a ORF, tj. rakouského rozhlasu a televize. Služební a studijní cesty ho zavedly do téměř všech evropských zemí, do severní Afriky, Malé Asie i zemí bývalého Sovětského svazu (mj. Sibiř a Uzbekistán). Založil v OÖLA kartotéku novinových výstřižků, obrazový archiv, archiv karikatur, plakátů a zvukových záznamů. Kromě řady knih (z nich zejména stojí za zmínku souvislá řada děl o novějších hornorakouských dějinách) vedl i ediční řady jako třeba tu pod názvem Beiträge zur Zeitgeschichte Oberösterreichs, tj. Příspěvky k soudobým dějinám Horního Rakouska či řadu životopisů vybraných hornorakouských osobností s jednoslovným titulem Oberösterreicher, z níž jsem vytěžil několik cenných materiálů pro Kohoutí kříž za svého studijního pobytu ve vídeňské Národní knihovně. V roce 1974 udělil Harrymu Slapnickovi rakouský spolkový prezident titul profesora. Z ocenění, které mu byly uděleny, jmenujme Cenu Leopolda Kunschaka (1977), Stříbrný čestný odznak spolkové země Horní Rakousko (1985), Hornorakouskou zemskou kulturní cenu v oboru duchovních věd (1988), Vědeckou medaili zemského hlavního města Linec (1989), Kulturní medaili spolkové země Horní Rakousko (1998), Rakouský čestný odznak za vědu a umění I. třídy (1999) a Cenu Erwina Wenzla (2000). Jeho zájem o Šumavu je citově blízký, sousedsky přirozený a zejména "rakousky" chápavě objektivní. Harry Slapnicka zemřel dne 13. srpna roku 2011 a jeho úmrtí bylo oznámeno až po deseti dnech bez uvedení místa skonu i případného pohřbu.

- - - - -
* Kladno / Vimperk / Stožec / Kubova Huť / Zátoň pod Boubínem / Lenora / Strážný / Bučina / Šerava / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Protektorátní noviny pro mládež s faktografií "Vůdce" na obecné škole a snímkem "Mladá gratulantka" z archivu Školního nakladatelství v Praze
"Hitlerův" zlatý kříž matek, tzv. "Mutterkreuz", který měl bronzový, stříbrný a zlatý stupeň, podle toho, kolik "darovaly"ratolestí Vůdci a národu
Takto uctil jeden protektorátní časopis v roce 1943 "Vůdcovy" 54. narozeniny
Socha Williho (Wilhelma) Knappa (1901-1972) s názvem Der Sämann (Rozsévač), náležející dnes do sbírek Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, nese ve tváři jisté "Vůdcovy" rysy - její autor, který v roce 1924 emigroval do USA, se ostatně po Hitlerově nástupu k moci do Německa vrátil a skulptura Rozsévač byla "Führerem" zakoupena pro velkou výstavu německého umění roku 1940

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist