JOHANN RADAKOVITS
Prostor a čas
Smysly nám zprostředkovávají poznání vnějšího světa, tj. všeho toho, co existuje či se mění vně našeho Já. Zřejmě přinejmenším výše organizovaná zvířata vlastní tytéž smyslové nástroje jako my, ty však mají přece jen jinou povahu: u psa např. je čich, který u nás hraje roli zcela podřadnou, smyslem nejdůležitějším; lovecký pes pronásleduje zvěř po její stopě a vrací se nazpět, když ji ztratí, bez nejmenší zkratky. Pro psa je tedy čich tím, čím jsou pro člověka zrak a sluch.
Náš zrak nám ukazuje barvy slunečního spektra a jejich směsi. Světlo a barva jsou vlnovými pohyby éteru. Je v přírodě ještě celá řada jevů téhož charakteru, avšak jiného rozsahu (v originále "Größenordnung" - pozn. překl.), pro něž však nemáme nijaký smyslový orgán, jako jsou např. elektrické vlny rozhlasu a drátové telegrafie. Porovnáme-li všechny tyto jevy s osmi oktávami klavíru, nezachytí naše oko nikdy ani jeden z nich (v originále "nicht einmal eine hievon"j - pozn. překl.). Je možné, že existuje živočich, jehož oko zachytí nějakou menší nebo dokonce větší oblast barev než to lidské; tak víme, že včely s oblibou vyhledávají červené a žluté květy a modrých se straní.
Z našich smyslů - pomineme-li smysl pro rovnováhu, jemuž připadá zvláštní úkol regulovat postoj a pohyby částí těla - stavíme na prvé místo zrak, následuje sluch, hmat (zahrnující i cit pro teplotu), čich, konečně pak chuť, přičemž čich a chuť za zbývajícími třemi smysly významně zaostávají; bez čichu a chuti může člověk celkem volně žít. Toto pořadí našich smyslů se zdá spočívat na hlubších základech, neboť částečná či úplná absence jednoho či dokonce dvou předních údů vedoucí trojice není pro duševní vývoj nějakého člověka tak směrodatná jako ta jednoho vnitřního (v originále "wie der eines Innengliedes" - pozn. překl.). Přestože těm, kdo se narodili slepí, chybí nejvýznamnější ze smyslů, jsou většinou lidmi spokojenějšími a schopnějšími vzdělání nežli ti, kdo se narodili hluší; Američance Helen Kellerové chyběl od narození zrak i sluch a přesto dosáhla vysokého stupně vzdělání. To, jak hmat dokáže nahradit zrak, mohl jsem pozorovat v roce 1922 ve Štýrském Hradci na jednom válečném slepci, který vedl bez cizí pomoci tabákovou trafiku a dokázal rozlišit papírové peníze podle charakteru jejich povrchu.
To, co nás obklopuje, nazýváme prostorem; má svou hloubku, tj. my poznáváme, že směrem od nás sahá do neurčité vzdálenosti, a má i svou šířku, tj. neurčitou plošnou rozlohu kolmo ke směru hloubky. Zrak a hmat nás poučují o hloubce a šířce, sluch a čich o hloubce. Abychom stanovili polohu nějakého bodu v prostoru, je nezbytné a postačující udat od pozorovatele vzdálenost tohoto bodu vůči směru hloubky prostoru kolmé roviny, na níž se bod nachází, jakmile je známa poloha tohoto bodu na dotyčné rovině. K tomuto poznatku náležejí dvě determinanty (v originále "zwei Bestimmungsstücke" - pozn. překl.). Proto nazýváme prostor trojrozměrným.
Všechny události vnějšího světa se odehrávají v prostoru a v čase. Dokážeme si představit prostor bez času, nikoli však čas bez prostoru. Spojnicí mezi oběma je věc, jejíž polohovou změnu sledujeme. Jsou-li všechny věci ve stálém klidu, můžeme snad hovořit o prostoru, nikoli však o čase. Nějaký čas je tu vlastně jen proto, poněvadž jsou věci, které mění svou polohu v prostoru. Nám je cit pro rytmus pohybů vrozen a vštípen, a to pohyby, které sledují určitou zákonitost a to zejména těmi nejjednoduššími pohyby; nazýváme je stejnoměrnými. Voda v nějakém potoce plyne stejnoměrně; tomu důvěřujeme (v originále "damit sind wir vertraut" - pozn. překl.). Časoměřiče, tj. hodiny, jsou zařízeními, jejichž části se stejnoměrně pohybují, a tuto stejnoměrnost poznáváme na symetrii konstrukce těchto zařízení.
Žádný z našich smyslů nás nepoučuje o dimenzionalitě času; nemáme vůbec žádný časový smysl; zato zrak a hmat můžeme označit za vlastní prostorové smysly. Způsobem a postupem, jímž dospíváme k pojmu času, jeví se nám jednorozměrným. Jeho počátek a jeho konec neznáme, nevíme také, zda je omezen či nikoli; proto ho považujeme za neomezený; takže se před námi vznáší jeho obraz jako nekonečně dlouhá přímka, paprsek. jemuž volíme nějaký příhodný výchozí bod podle našeho výpočtu. Tím, že uznáváme přímku jako obraz času, přikládáme pojmu času atribut rovného průběhu, tedy příznak, který čas nepotřebuje jako bezpodmínečně sobě vlastní; neboť my víme o čase jen to, že má jeden jediný rozměr. Ano, zdá se mi, že si přijetím přímočarého průběhu času bereme možnost uspokojivým způsobem objasnit Newtonovu teorii gravitace hmotností a relativně rychlé pohyby dejme tomu světla, elektřiny, katodových paprsků atd.. Snad ale náleží času jeden další atribut, totiž jednoznačnost - existuje toliko jeden čas; všechny události vnějšího světa se odehrávají na jedné jediné časové křivce a my všichni se pohybujeme, dokud žijeme, na této jediné časové křivce kupředu.
Budweiser Zeitung, 1927, č. 86, s. 1-2
P.S. Jakkoli měl autor předchozích řádek nepochybný dar jednoduchého výkladu (pokusil se oň i v kritické reflexi Einsteinova učení na stránkách Budweiser Zeitung č. 33 v roce 1922), měl jsem jako překladatel jisté potíže s chápáním hned několika ve fyzice jistě základních pojmů a pokud je to vidět, žádám o shovívavost.
Johann Radakovits se narodil dne 21. října roku 1877 ve dnes slovinském městě Celje (tehdy německy zvaném Cilli v rakouském Dolním Štýrsku). Jeho otec a jmenovec tam byl obchodníkem s kovovým zbožím, matka Antonie byla roz. Woggová. V rodném městě absolvoval Radakovits junior místní německé gymnázium a aby mohl po zesnulém otci vést jeho obchodní firmu, vystudoval Handelsakademie ve Vídni. Po několika letech však obchod zrušil, aby se mohl věnovat studiím matematiky a fyziky na vídeňské univerzitě. V roce 1905 na ní promoval u dvorního rady prof.Dr. Ludwiga Boltzmanna (viz webová adresa blíže o něm Wikipedia) z teoretické fyziky. Roku 1907 se stal asistentem na vysoké škole v Brně, v letech 1908-1909 učitelem na gymnáziu ve štýrském městě Leoben, později na gymnáziu v Plané u Mariánských Lázní (Plan bei Marienbad). V roce 1913 se v korutanské obci Feistritz im Rosental (slovinsky Bistrica v Rožu) oženil s tamní učitelkou Mathilde Bockovou. Z manželství vzešla nejen dcera Eleonore, provd. Ganssová, nýbrž i syn Hans, který sice roku 1941 promoval v Praze na veterinárního lékaře, padl pak ovšem ve druhé světové válce na ruské frontě. Rok před koncem první z obou světových válek působil Radakovits na gymnáziu ve Vrchlabí (Hohenelbe), později v Opavě (Troppau) a v Ostravě (Ostrau), v roce 1921 nastoupil pak na německé státní vyšší reálné gymnázium českobudějovické, než byl na podzim roku 1932 přeložen na německé státní vyšší reálné gymnázium v Mostě (Brüx). Tamní působení přerušila však vážná nemoc, které 9. května 1934 v Českých Budějovicích podlehl. Jako příčina úmrtí je ve zdejší matrice uveden nádor na mozku. Pochován byl v pátek 11. května kolem čtvrté hodiny odpolední na hřbitově v Mladém (Lodus). Jeho někdejší českobudějovický žák, univerzitní profesor Dr. Karl Adalbert Sedlmeyer (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), mu v krajanské "Heimatbuch" Budweis (1979), věnoval vděčnou vzpomínku, která se stala pramenem i těchto českých řádek. Připomínají výjimečnou českobudějovickou osobnost muže, který prý sice ovládal angličtinu, francouzštinu, španělštinu, slovinštinu, latinu a řečtinu, v jazyce země, která se mu stala posledním domovem, zazní však jeho fyzikální výklad zřejmě poprvé.
- - - - -
* Celje (SLO) / Planá u Mariánských Lázní / † † † České Budějovice
