MICHAEL RADLINGER
Český farář
Za nás předposlední děpoltický farář děkan Jindřich (v originále "Heinrich", v diecézním katalogu kněží "Henricus" - pozn. překl.) Zuna přišel do Děpoltic roku 1906 jako mladý kněz. V roce 1938 odešel (rozuměj po záboru pohraničních území republiky Německem - pozn. překl.) do Klatov. Působil tedy v místě 32 let, déle než všichni z jeho předchůdců. Nemá teď následovat nijaký jeho životopis, ani snad zpráva o celé jeho děpoltické éře. Řečeno má být jen něco k jeho poctě a památce. - Farář vstoupil do dvacátého století vlastně ještě z toho předchozího (narodil se 1873 v Písku - pozn. překl.) a zažil se svou farností až do první světové války období určité stability rakousko-uherského mocnářství a jeho jak se říkalo "Apoštolského Majestátu" císaře pána. Fronty nastalého válečného konfliktu byly daleko, ale záblesky jejich hřmění pronikly brzy až sem do šumavského ticha. Docházely zprávy o padlých a farář sdílel utrpení pozůstalých zdejších rodin. Když se pak zhroutila celá ta stará říše, dotklo se to i církve, poněvadž nová republika s ní už nijak nepočítala. Brzy se to poznalo na tom, že třeba při procesích už nebyly školní děti vedeny svými učiteli. Také měly při tzv. prosebných procesích, které zjara chodívaly poli, zůstávat nyní ve škole a neopouštět vyučování. Poněvadž se farář nechtěl dětí zříci, pomohl si tím, že konal alespoň prosebné bohoslužby v kostele, a to už o šesté hodině zrána. Dětem bylo, jak bylo ostatně tady na vsích obvyklé, časněji vstávat. - Vůbec ty děti! Byly faráři zvláště blízko už dvěma hodinami náboženství týdně, i při bohoslužbách přece to ony stály nejblíže oltáři. Na rozdíl od školních zvyklostí je farář oslovoval navíc jejich křestními jmény.
Když se ohlédnu nazpátek, stačí vzpomenout jen jednu jedinou věc: za přítomnosti pana faráře jsme při školní svačině vždycky hleděli, aby ani drobeček chleba nepadl snad na podlahu. Ne snad z nějaké péče o čistotu, ale pro ten chléb sám, před kterým jsme měli chovat úctu. Jedno z farářových rčení, kterou jsem od něho slýchal ve škole i v kostele, nosím v paměti dodnes. Zní doslova: "Worte regen an, Beispiele aber reißen hin." (tj.: "Slova podněcují, avšak příklady strhnou." - pozn. překl.). Pranýřoval dále chování mnohých lidí, kteří sice deklarují vůli odpustit, ale dodávají k tomu: "...budu si to ale pamatovat!" K odpuštění patří zapomenout na cizí viny, zdůrazňoval jako při svých kázáních. Mistrovsky ovládal i liturgické formy. To svátostné a svaté mělo i svatým zůstat. V duchovní službě byl nesmírně svědomitý. Jakkoli dovedla krajina děpoltické farnosti potěšit oko, leželo pět jejích vsí roztroušeno po horách i údolích a pěšky je obejít nebylo ničím lehkým. Železnice a pošta šly mimo, telefon nebyl zaveden.
Když od nás farář Zuna odešel, byl už vstup německých vojsk do pohraničních území v plném proudu. Týdny plné napětí, které předcházely, naplnily vesnice strachem a nemálo mužů odešlo přes hranice při Ostrém (Osser) do Bavor. Nebyl nějak čas na slavnostní rozloučení, a přece by si ho náš český farář zasloužil. - Budiž mi dovoleno slovo zcela osobní: "Cokoli bludů a břemen života přinesl překotný čas, který přišel potom, ten pevný základ víry, který ve mne vložil ten kněz, vydržel dodnes.
Glaube und Heimat, 1983, č. 4, s. 67-68
P.S. Zbývá snad dodat nikoli nepodstatný fakt (nevím, zda byl autorovi německého originálu textu vůbec znám), že totiž děkan Jindřich Zuna, který se po válce do své farnosti Děpoltice směl navrátit, zemřel 6. října 1946 krátce po násilném vysídlení někdejších svých německých farníků.
Diskuse
Požadavky na odčinění bezpráví by neměly být zpochybňovány. Následující rozhovor však se týká problémů vyhnání ze zcela aktuálního pohledu. První otázka platí proto zemědělci.
NOVINÁŘ: Chtěl byste se vrátit na otcovský statek do dnešní České republiky?
ZEMĚDĚLEC: V zásadě ano, platí tu ovšem některá ale. Nechtěl bych tam s rodinou žít na úplně cizím, bez opory
blízkých sousedů. Dál bych tam nemohl začít bez potřebného kapitálu. Musel bych přece vlastně všechno postavit
znova. Musel bych mít nějaký dobytek, stroje, osivo a hnojiva. Musel bych zpustlá luka a pole teprve kultivovat, znovu
vymýtit téměř padesátiletý les. I cesty bych musel dát do pořádku a určitě ještě mnoho jiných věcí.
OBCHODNÍK: To by potřebovalo opravdu hodně peněz. Kde by se vzaly?
ZEMĚDĚLEC: Sám bych je určitě nesehnal.
ŘEDITEL BANKY: Z Německa se nedá nic očekávat, dnes ne. Není také sebemenší zájem na tom, aby Německo
ztrácelo tisíce a tisíce schopných lidí, když je všeobecně slyšet nářek nad úbytkem obyvatelstva. A kapitál z dnešní
České republiky? Řeknou vám upřímně: Kde vzít a nekrást?
OBCHODNÍK: To zní ovšem komicky, když jde přece jen a jen o to, vrátit to, co bylo kdysi vzato. Tak jednoduché
to zřejmě zase nebude.
INŽENÝR: Proto se tolik Čechů snaží věci zatušovat a zbagatelizovat. Vyhnání je přece jen trochu těžký kalibr. Nejen
rolníci museli tehdy opustit zemi. I průmysloví odborníci, řemeslníci a příslušníci inteligence v nejrůznějších oborech
se tehdy stali obětmi násilného vysídlení. Otázkou ovšem je, kolik sudetských Němců se vůbec chce opravdu vrátit
zpátky poté, co vynaložili tolik úsilí, aby se dokázali začlenit v novém prostředí.
FARÁŘ: Země koruny svatováclavské zůstaly dvojjazyčné i v letech husitských bouří a po nich. Konflikty vyhrotil
znovu až nacionalizmus posledních dvou staletí. Tou měrou, jak opadala společná náboženská víra, přetekla nakonec
číše protichůdných národnostních vášní. Co by dnes bylo platno mít dva národy v zemi, když jeden z nich by jen čekal
na příležitost k novému vyhnání?
NOVINÁŘ: Ve starém mocnářství měla habsburská dynastie nevděčnou úlohu tlumit rozpory mezi jednotlivými národy
rakousko-uherské říše. Kdo by však v dnešní České republice by l schopen stát opravdu nad stranami?
UČITEL: Kdyby mělo dojít ke změmě, potřebuje to čas. Nedá se zapomenout, přinejmenším je však nutno odpustit.
Začátek byl už učiněn. Ostatně jak se věci mají, má každý stát tak jako tak své menšiny. Kam však vede to, když se
národy žijící vedle sebe či dokonce promíšeně pospolu v jednom státě nedokážou snést navzájem, svědčí výmluvně
hrůzné události na Balkáně. Nepřekonané nacionální předsudky a nároky působí jako ničivá výbušnina. V zemích
zasažených někdejším vyhnáním je třeba nejprve pěstovat vzájemnost obchodem a vůbec výměnou hodnot, turistikou
i spoluprací v oblasti kultury.
ZEMĚDĚLEC: Všechno to vyžaduje trpělivost, zdravý rozum a trvalý sousedský rozhovor.
Hoam!, 1995, s. 195
O hornoplánském králi
Tam někde nahoře ležela i škola. Její okna byla teď zatlučena hřeby a vysoké, úzké, Berghoferovi zdávna tolik
povědomé školní dveře byly vylomeny. Suť byla všude po louce kolem, poněvadž strop budovy se propadl. Kolik
radosti ze života jen tu dřív vzešlo i zašlo! Berghofer vzpomněl na svého učitele a rád by mu po letech poděkoval.
Osm školních let muselo tehdy vystačit se dvěma místnostmi a s asi šedesáti dětmi tu všechno prodělával jeden
jediný učitel. Když chtěl něco probrat s těmi staršími, dal mladším ve třídě tak zvanou samostatnou práci. To
Berghoferovi nebránilo, aby tenkrát aspoň na půl ucha neposlouchal, cože se to "velkým" vypravuje. Tak se vlastně
jakoby mimochodem dověděl leccos dřív, než měl, i když mnohému z toho rozuměl jen zpola. To se zvlášť týkalo
jednoho kousku četby, který mu připadal zdlouhavý, ale jeho celkový tón ho ne a ne opustit. Byl ze Stifterova Hvozdu,
jak byl střídavě předčítán různými žáky větu za větou:
"Když poutník zabočí od starého města a zámku Krumlova, této šedivé vdovy nebožtíků Rožmberků, směrem na
západ, prosvitne k němu mezi nenápadnými pahorky hned tu, hned onde kousek siné modře, jako pozdrav a známka
zvenčí se přibližující horské krajiny, až konečně, když vystoupí na hřeben, neuvidí už před sebou zase další hřeben,
jako celé dopoledne, nýbrž znenadání celou modrou stěnu, táhnoucí se osaměle a smutně od jihu na sever."
Dítěti se to stalo častěji se Stifterovou řečí: nejprve zdlouhavě pomalá, nepropouštěla ho však ze svého zajetí, až se
ji naučil milovat a cenit si jí. A právě ten její celkový tón jako kdysi za dob dávno zasutých vstupoval teď unavenému
Berghoferovi do sna...
Bylo mu jako by desetiletý seděl tam v těch lavicích. Za otevřenými okny třídy zářilo červnové slunce a přes údolí
viděl chlapec na protějších svazích lidi při práci na polích a lukách.
Na planině tam nahoře měl své zamilované místo, kus květnatého pažitu pod břízami, vonícího horským kvítím a s
balvany trčícími ze země kolem.
Byly to nejkrásnější školní hodiny, kdy odpoledne stála už za dveřmi zlatá volnost dětství. A vstříc už se blížily letní
prázdniny, navozující dávno předem neurčitá tušení plná blaženosti. Melodické dívčí hlasy zněly do tichého dechu
naší třídy. Četli jsme právě text, nadepsaný v učebnici titulem Král z planiny: pocházel ze Stifterovy povídky Vesnička
na pláni (Horní Planá).
Úvodní slova pojednávala o šumavské krajině s lidmi, "jimž příroda zasadila do srdce všelijaké podivné touhy a
zvláštní city. Tito hloubavci," říká básník, "právě taková místa vyhledávají a si oblíbí, protože se zde mohou oddávat
svým snům a naslouchat písním svého nitra," jak Stifter německy píše "...innerem Klingklang". Dále se tu vypráví o
černookém deseti- až dvanáctiletém chlapci, který sem "na horní planinu velmi často přicházíval, aby tu pásl kozy a
ovce a který tu navázal známost s rozmanitými bytostmi, které ta planina hostila a uzavíral s nimi spolek a přátelství."
Následovalo srovnání, kde Stifter doslova praví:
"Kdyby mi to bylo dovoleno, přirovnal bych svého miláčka k tomu pasáčkovi z Písma svatého, jenž na pláni betlémské také našel své srdce a svého Boha a sny o budoucí velikosti královské."
Žáček Berghofer slyšel vyprávění o neustálé veselosti onoho chlapce, který neznal bázeň ze samoty. Viděl ho za
poledního klidu sedět či stát či jít, zatímco se nad plání klenulo vysoké nebe a zdáli sem hleděly modré hory a vršící
se bílá oblaka. Mnohé přijal za své dychtivý posluchač z pestré mnohosti života na pláni a z objevů jednoho
chlapeckého srdce. Zaplavil ho samotného stesk "krále z planiny", jak se ho zmocnil, když jako on kdysi Horní Plané
odrostl své vlastní končině a nevěděl, "co se s ním poděje."
Zasněnému někdejšímu školákovi Berghoferovi se zdálo, jako by znovu zaslechl ty melodické dívčí hlasy:
"... a tím se rozlučme s chlapcem na planině."
Tu se i ve snu vyděsil Kde se to vlastně ocitl? "...a tím se rozlučme...?" Co všechno se stalo od těch dob? Stál
tu sám a kolem něho zelo cosi cizího. Bylo mu, jako by ze sna procitl ve chvíli, kdy se přes jeho hlavu převalila
nesmírná vlna potopy. To všechno jakoby v tomto jednom jediném dni, jedné jediné chvíli času!
P.S. Text je jednou z kapitol knihy vydané roku 1985 vydavatelstvím Hoam! ve Waldkirchenu s předmluvou Ericha Hanse pod titulem Von hint sama füra, který je citací starošumavského popěvku zvaného Schnaderhüpferl, jak ho ze Železnorudska zaznamenává ve své slavné sbírce německých lidových písní ze Šumavy i Gustav Jungbauer a který v českém překladu zní asi takto:
|
Von hint sama füra,
|
Vodzadu sme přišli,
|
K tomu viz i vzpomínkový text ze šumavského kalendáře Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 115:
...co si děti představují pod tím "vodzadu", odkud pocházejí, kde mrazivé květy na oknech neroztají v zimě v létě rovno, ptala se jich učitelka. To jsou přece, říkaly děti, drsné lesní končiny bez schůdných cest, vysoké a mohutné horské hřebeny, zapadlé rokle, kam slunce nedosáhne a kde skutečně i v létě leží sníh. Snad ale, řekla nato učitelka, měl ten, kdo tu píseň vytvořil, na mysli nejen zapadlé končiny v čistě prostorovém smyslu. Snad mu šlo o zapadlé a zašlé končiny dávných časů, jaké dnes už nejsou. Tam, kde dnes rostou pěstěné lesy a vzkvétá osídlená zem, byl dřív jen nehostinný prales. Tam panoval daleko víc než jinde i sníh a mráz, "lišky tam dávaly dobrou noc", ale je to už dávno. Zpívalo se při tom pomyšlení mnohem veseleji o tom "vodzadu". Nikdo nemohl tušit, že děti, co tu seděly při pokojné hodině zpěvu, za pouhá dvě desetiletí zažijí na témže místě mrazivý konec, jehož rozsah i dosah se zdál tenkrát ještě tak neskutečně daleko.
Šumavská zbožnost
Aus wilder Wurzel (Z divokého kořene) nazval šumavský spisovatel a básník Hans Watzlik jednu ze svých knih. Dnes tolikerými z nás tak oblíbený, ba milovaný les byl kdysi divočinou, neprostupnou pustinou, nepřátelskou lidským bytostem. Šumava je navíc horskou oblastí, pásmem pohoří, které místy vůbec není lehké zdolat poutníkovi, natož těm, kdo je chtěli v minulosti osídlit: ne každý byl ochoten vzít na sebe břímě takového úkolu. Tady bylo opravdu mnohé nutno načít "z divokého kořene" a drsným lidem nelze upřít ani právo ani na drsný životní výraz, kde často mívalo své místo i slovo ne zrovna dýšící zbožností. Evangelium tu však bylo slýcháno snad víc než kdekoli jinde. - Nedávno jsem znova vyslechl onu známou Waldler-Messe (do češtiny, pokud vím dosud neuvedenou - pozn.překl.), až s úděsem vyznávající, že ten les "je sám kámen a hloží, jen slať prostřed skal, kde bez pomoci Boží by nikdož neobstál" (der Wald ist halt so stoanig, voll Würz und Streu und Sand, da käm man so aloanig ohn Gottes Hilf net z'stand). Hovoří se tu o "starosti, co až svírá tě často a noc když se sbírá, prosíš jen o pomoc" (all der Sorg und Müh, die uns im Wald oft über Nacht so mutlos und armselig macht). Tady jako by zaznívalo ještě mnohé z ducha těch tvrdých časů, kdy člověk začínal s klučením šumavských lesních končin. Leckterý čtenář si v té souvislosti připomene těch pár osamělých chalup (i v originále Kaluppen - pozn. překl.), které nesly opravdu výmluvné místní jméno samoty Steinriegel (které naopak překlad sotva vystihne -pozn.překl.). K tomu lopota u milířů v odlehlých lesích, při porážení stromů ve vysokých horských polohách, to všechno dohromady utvářelo své lidi a dávalo určující rysy i jejich náboženskému světu.
Bohoslužba ve farním kostele svedla v neděli všechny dohromady. Ovšemže sem přišli mnozí jen z pouhého zvyku, aby tu potkali známé nebo smluvili nějaký ten obchod. Nechyběli tady ale i takoví, co byli probudilí ve své víře. Pocházeli z rozdílných sociálních vrstev, poněvadž i tady platilo apoštolské slovo, které zní: ".. co je světu nízké a v povržení, to si Bůh vyvoluje." Sváteční zvony hlaholily nad vrchy i doly. Prostor kostela se stal místem slavnosti a ani tady pro ten zapadlý lesní kout nebyly varhany jako nástroj královský přílišným přepychem. Latinskou liturgii provázela shromážděná obec svým zpěvem. Obvyklá tu bývala mj. Schubertova Německá mše, odpovídající vlivu rakouského kulturního prostředí. Mnoha mým krajanům se nesmazatelně vryly do paměti verše toho mešního nápěvu: "Kam obrátit se mám, kdy rmut a žal mne drtí?" (Wohin soll ich mich wenden, wenn Gram und Schmerz mich drücken?)
V hornonýrském kostele jsem slýchal jako vyznění bohoslužby slova písně požehnání:
|
Liebe, hier sind deine Höhen,
hier glüht deine höchste Glut. Hier will ich Dich ganz verstehen, Jesus, allerhöchste Gut. Einmal konntest Du nur bluten an des Kreuzes heilgem Baum aber Deines Herzens Gluten war zu eng des Kreuzes Raum. - Notvoll schwer ist unsre Reise und der Weg zu Dir ist weit, darum wirst Du uns zur Speise, reich an Kraft und Süßigkeit. |
Lásko, zde jsou Tvoje výše,
plamen roste zas a zas. Dobro mám teď od Ježíše, teď žhne žárem také v nás. Jenom jednou pro nás plane svatý strom, ten Kristův kříž, srdce křížem nezdolané každému z nás nabízíš. - Bolestné je živobytí cesta stojí mnoho sil, Ty jsi pokrm, jenž nás sytí, sladkost jsi nám připravil. |
To jistě není nic specielně šumavského, ale kostel tam doma nebyl také spjat toliko s místem, kde stál - nemohlo tomu přece tak být.
Naše prosebná procesí vedla však lukami a poli domova, oroseným vezdejším světem, často pod zářivě jasným jarním nebem. "Kéž Bůh vydá plody zemské a kéž je i uchová!" I tato prosba dostala podobu písně:
|
Einst in König Achabs Tagen
trafst Du Israel mit Plagen Strafend tat es Deine Hand, weil es sich von Dir gewandt. - Höre, Vater, unsre Bitten, gnädig wollest Du verhüten Misswachs, Teurung, Hungersnot. Gib uns unser täglich Brot. - |
V čase, kdy byl Achab králem,
Israel jsi ztrestal žalem, bídu zlou jsi schystal z nebe lidu, který nedbal Tebe. - Otče, vyslyš naše přání, kéž nás mine do skonání, neúroda, nouze, hlad. Chléb vezdejší račiž dát. - |
Zpěvnosti Šumavanů vycházel kostelní zpěv bohatě vstříc. O velikonočním týdnu se v mnoha farnostech zpívaly německy, tedy v rodném jazyce pašije, a to dokonce s přidělenými party jednotlivých rolí novozákonního děje.
Poselství evangelia a bohaté dědictví domácího obyčeje se slily navzájem v dobrý zvuk. Církevní úřady věděly dobře, že jednostranně intelektuální mluvou nejméně osloví dobrý lesní lid. I tady se církev projevila jako pravý mistr v umění slavit. Církevní rok nabízel dostatek proměn. O svátečních dnech stály oltáře v záplavě květů, třpytící se řadami svěc. I v nejslavnostnějším vzepětí se však mešní obřad dokázal uvarovat ostrých tónů a setrvával v příkladné umírněnosti. Přitom bylo součástí každé bohoslužby úplné kázání, které se odehrávalo jako samostatný akt z kazatelny, nikoli jen jako krátká promluva knězova od oltáře. Jako zářný vzor ze starých časů je třeba dále uvést, že ve farních obcích, kudy probíhala jazyková hranice, četlo se nedělní evangelium německy i česky při témže obřadu.
Nesmazatelnou dětskou vzpomínkou se mi stala cesta knězova se "zaopatřením" k loži nemocného, tak zvaný Versehgang, ohlašovaný zvonem z věže naší návesní kaple. Lidé vycházeli z domů, aby viděli kněze nesoucího Nejsvětější svátost. Ještě před ním vpředu kráčel kostelník s lucerničkou "věčného světla". Zatímco zvon stříbrojasně hlaholil, stáhl si kněz kapuci z hlavy - tu cestu měl konat prostovlasý - a udílel, svátost ve zdvižených rukou, požehnání okolostojícím. Dítěti neplatil ten jeho zpola odvrácený pohled - byl pohroužen v modlitbě.
Glaube und Heimat, 1975, s. 237-238
Podle informace Rosy Tahedlové se Michael Radlinger narodil 2. listopadu 1912 v Divišovicích, politický okres Nýrsko (Neuern), dnes okres Klatovy. Nedaleko se zvedá hora Plošina (Platten, 970 m) a pak už jen kousek na jih čarovný hřeben Královského hvozdu s Prenetem, Můstkem a Pancířem od západu k východu. Odtud musel náš autor po válce odejít. Žije v hesenském Raunheimu nad řekou Mohanem nedaleko Mohuče (adresa 65479 Raunheim, Jakobstraße 44), od roku 1975 v důchodu poté, co byl činný jako jednatel jisté podnikatelské a obchodní firmy. Vybrané ukázky se tematicky vracejí ke dvěma nijak rozsáhlým, o to však obsahově hutnějším autorovým knihám, z nichž ta druhá pod názvem Der böhmische Pfarrer (vyšla v nakladatelství Sudetendeutsches Priesterwerk v roce 1989 a na obálce má celkem beze vztahu k obsahu scénu od vltavského břehu z Loučovic) i podtitulem Um die Sprachgrenze odkazuje k jazykové dvojdomosti šumavského pomezí, tedy ke krajině dětství a mládí Michaela Radlingera. Byl rodem a krajovým původem opravdový Šumavan. Zemřel 21. října roku 2003 v hesenském městě Raunheim, které leží kus na východ od Rýna při řece Mohanu.
- - - - -
* Divišovice / Děpoltice / † † † Raunheim (HE)
