GUSTAV JUNGBAUER

Čertova stěna u Loučovic

Stavba vyšebrodského kláštera velice rozmrzela pekelníka, který se vzápětí pokusil jeho budovy a pozemky zničit velkou nenadálou záplavou. Jedné noci dal svými pomocníky nahromadit balvany nezvyklé velikosti a naházet je pak do úžlabiny mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem, aby se vody Vltavy touto hrází vzduly. On sám tomu v noci přihlížel z Čertovy kazatelny, žulového skalního výběžku na pravém břehu řeky, metaje přitom i vlastní rukou ty obrovité kameny dolů. Dříve než kohout k ránu třikrát zakorhá, měla být kamenná hráz na Vltavě hotová. Už se počalo rozednívat, když tu zakokrhal bílý kohout. Čert povídá:

Což bílí kohouti,
to mě nic nermoutí!

a házel dál kamení do vody pod sebou. Tu zakokrhal červený kohout a čert zakřičel:

Červený kohout jako mrtvý kohout!

a poháněl své tovaryše dál do práce. Už chybělo málo a dílo by se jim bylo podařilo, když se ozvalo zakokrhání černého kohouta.

Jak ten černý spustí kikirič musím odtud natotata pryč!

zařval vzteky kníže pekel, poněvadž všechna jeho síla byla u konce. Nesl právě balvan obrovských rozměrů a musel ho pustit ve chvíli, kdy zazněl zvuk zvonu na klášterní věži. Ten kámen leží ještě dnes u jednoho domku dole v Předních Loučovicích a jsou na něm dobře znatelné ploché otisky čertovy ruky. Stejně tak je i na Čertově kazatelně vidět vytlačeno čertovo kopyto jako skalní mísu. Ta ohromná kamenná spousta v korytě řeky byla po několika dnech prolomena velkou vodou, ale porůznu roztroušené balvany v něm zůstávají ležet do našich dnů.
Básník naší Šumavy Adalbert Stifter popisuje ve své povídce Lesní poutník (1847) ten neobyčejný skalní útvar a podává nám pověst o něm následujícími slovy:
Ale docela vážný a krásný je tento úkaz teprve dále dole pod Loučovými vrchy, kde je skupina skal, stromy jsou tam čím dál menší a je jich míň a míň, množí se kamení, až nakonec převládne v obroské hojnosti úplně. Kolem dokola leží rozbité, roztříštěné balvany, tyčí se tu obrovská skalní stavba a pozvedá svou šedivou hruď z říše zpustošení rozprostírající se kolem dokola, stojí tu jednotlivé stromy prokáceného lesa a mezi nimi je slyšet nevýslovný hukot. Úžlabina se velice zúžila. Vltava musí přes tisíce kamenů, přináší s sebou kmeny, vtěsnává je mezi skaliska, vztyčuje je a splétá dohromady a musí jimi proniknout; také se musí vyhnout mohutné šedivé stavbě skal, musí ji obeplout a hučí a sténá jako živá bytost, kterou se chce dostat vší mocí ze skličující nebezpečné situace.
Lidé říkají tomu místu Čertova stěna, a vypravuje se pověst, že ďábel, kterému nebylo vhod, že bylo vystavěno opatství ve Vyšším Brodě, a který se octl v nebezpečí, že přijde o mnoho duší, jež se zde povznášejí a zušlechťují, pojal úmysl, že utopí zbožné mnichy, kteří tu přebývají, vltavskou vodou. Vybral si k tomu účelu noc, za níž chtěl snést všechny kameny, které se ve zdejší krajině najdou, na toto jediné místo a vystavět z nich zeď, aby se voda v horské soutěsce vzdula, a on by jí pak otevřením propusti náhle pustil na posvátnou budovu. Bral ale příliš mnoho malých kamenů, které se povalovaly na povrchu hor, a příliš se přitom nachodil, čemuž by tak nebylo, kdyby byl bral velké balvany, vrostlé do země. Proto se stalo, když velmi horlivě nosil, že náhle zakokrhal kohout, ve vzduchu se objevilo bledé světlo svítání a andělé nahoře na nebi začali se svými ranními modlitbami. Musel uprchnout a práci zanechat, jak právě byla. To místo se ještě ukazuje na věčnou paměť a je zřetelně vidět, jak nemohl své dílo dokončit, a jeho trosky se tam povalují bez ladu a skladu. Proto je v celém kraji tak málo kamení na povrchu země a na několika skalách, které leží pod Čertovou stěnou, je dosud vidět navzdory dešti a větru, které je omývaly, stopu podkovy vyšlápnutou do tvrdého kamene, která tam zůstala. Mniši to místo a celé území v povodí Vltavy vysvětili, aby ďábel nemohl příští noci pokračovat a aby se už nic podobného nikdy neopovážil udělat.

(Stifterův text přeložila Anna Siebenscheinová, viz výbor Horský křišťál, s. 500-501)

Die fünfblättrige Rose, s. 9-11

Hornoplánští jdou se Stifterovým Vítkem na pomoc českému knížeti

Jedním z nejchrabřejších hornoplánských členů zbrojné družiny šlechetného Vítka ve Stifterově slavném románu Witiko byl kovář Vavřinec (Schmied Peter Laurenz - ve starším překladu Mileny Illové Petr Vavřík, kovář) ; za časů Stifterova mládí skutečně jistý kovář jménem Loiraz v Horní Plané žil. Tkadlec Kristián (Wollweber Christ Severin - Krist Severýn, tkadlec) svým jménem odkazuje na dříve užívané označení pozdějšího Miesauerského domu, kde se říkalo u Kristalů z původního křestního jména Christian a i křestní jméno Severin bylo ve starých dobách značně oblíbeno. Kolář Štěpán (Wagenbauer Stephan - Štěpán kolář) je podle domu zvaného u Stöiffalů, pláteník Adam (Linnenweber Adam -Adam, tkadlec plátna) podle u "Odumů", označení zachovaného až do našeho století, švec Šebastián (Schuster Sebastian - Šebastian švec) podle domu jmenovaného u Schuawostlů. Také jméno Tobiáš (Tobias - Tobiáš pastýř) bylo dříve dost používané a za Stifterových časů žil v Horní Plané kolář toho jména.. Stejně je tomu s výskytem jmen David (David - David tesař), Vít Řehoř (Veit Gregor - v domovních označeních u Hupfafeichtlů a u Mia (r) lgröigů), Eliáš (Elias), Pavel Jáchym (Paul Joachim - Pavel Jáchym, zedník), Urban (Urban), Matouš či Mates (Matthias - Matyáš, u samotných Stifterových se po domě říkalo u Motzů). Když Stifter hovoří o Romanovi, přízviskem Zelený tkadlec (Roman, den sie grünen Weber hießen - Roman, jehož jmenovali zeleným tkalcem), jde o dům, ještě za našich časů označovaný u Grünweberů; samo křestní jméno Roman, dnešnímu pokolení dosti cizí, bylo dříve používanější a jeden dům býval označován u Roumanhuislů. Když tu dále vystupuje hostinský Zachariáš (Schenker Zacharias - krčmář Zachariáš), je zřejmě míněn majitel domu, kde se říkalo u Zochalů a kde byl skutečně kdysi hostinec, o čemž ještě dlouho i v našem věku svědčilo domovní znamení nad vchodem v podobě zeleného chmelového věnce. Stejně tak byl skutečnou postavou "cymbálník Lambert" (Lambert der Zimbelschläger - Lambert cymbalista), jímž se nejspíš rozumí někdejší majitel domu zvaného "Lamwerchtnhäusl", který prý hrál dobře na cimbál; rovněž šumař Tomeš (Fiedler Tom Johannes - Tomeš Jeník, hudec) měl předlohu ve skutečnosti v hráči na housle přezdívaném "Taumalhannes". Konečně Stifter uvádí pod jménem Albrecht Máz (Maz Albrecht - Máz Albrecht) sebe sama; jak už jsme uvedli, říkalo se u nich po domě u Motzů (zum Motz'n) a jemu samotnému v mládí přezdívali Motzů Albrecht (Motzn Alweacht) ; neboť Stiftera křestním jménem nejprve psali, jak to alespoň stojí v hornoplánské matrice, Albert a teprve později Adalbert.

Jak povstal Luzný

Když se začala honba za zlatem poblíž Kašperských Hor (Bergreichenstein), vmísil se do sporů i mistr pekelník a tvrdil, že všechno to zlato v podzemních slujích patří jenom jemu. Horníci se ovšem nedali vodit za nos a obořili se na ďábla tak, že ten prchl údolím Vydry (Schachtelei) až nahoru na Luzný. Ta divá hora se teď stala rejdištěm jeho černého plemene. Zlatokopové však, kteří táhli v celých zástupech z Bavor do Kašperských Hor, se bez přestání pošklebovali knížeti pekel, až ten samou zuřivostí rozkotal své poslední útočiště a dupal při tom běsnění tak silně svým kopytem, až se zlomky skal rozlétaly široko daleko. Naneštěstí pár těch kamenů, určených jeho hanobitelům, zasáhlo človíčka bez veškeré viny, ubohého poloslepého krejčíka, který tady sešel z cesty a zabloudil právě do čertova hnízda.
Ještě dlouho potom trval zvyk nosit o Dušičkách na Luzný smuteční věneček z podzimního kvítí a položit ho na obrovité nakupené kameny toho podivného vrcholu jako upomínku na nešťastného krejčíka. Dnes stojí uprostřed kamenné spousty dřevěný kříž, od něhož lze hledět daleko do českých lesů.
Zda to všechno bylo skutečně tak, nedá se zjistit. Jisto je jen tolik, že ty skály tam leží poházeny až po naše dny.

Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1968, č. 6, s. 46

Volkslieder aus dem Böhmerwalde Wie lang die Welt noch stehn wird bleiben Wenn d' Madl alle Hosen tragn Anstatt der Krinolin, Die Männer all die Wahrheit sagn, Und wenns nimmer staubt in Wien; Wenn goar kan Storch mehr sich niest, Kan Madl nimmer fehlt, Wenns Militär mit Knödel schießt, Dann ist das End der Welt.	Šumavské lidové písně Jak dlouho svět stát světem bude Až holky začnou nosit gatě namísto krinolíny a mužský pravdu mluvit svatosvatě, až nebude ve Vídni špíny; až čápu s hnízdem bude škoda práce, až zjara nezahřeší holka plnoletá, až knedlíkama budou děla cpát se, to bude konec světa.
Volkslieder aus dem Böhmerwalde I., s. 69
P.S. Předposlední čtvrtá sloka písně s dlouhým názvem o konci světa pochází ze sbírky hornoplánského selského syna Karla Jungbauera, datované 1899, jako místo zápisu jsou pak uvedeny Hory (Spitzenberg).
* * * Wenn unsa Herrgoud mein Voda war, Und da Petrus mein Göd, Oft kam i in Himml, I wullt oda net.	* * * Kdyby náš Pánbůh byl mně tátou a svatej Petr kmotrem byl by mně, chtě nechtě do nebe bych přišel, dyk by to bylo v rodině.
Volkslieder aus dem Böhmerwalde II., s. 289

Marně byste dnes hledali někdejší hrob Gustava Jungbauera na hornoplánském hřbitově, kam bylo jeho tělo převezeno z Prahy roku 1942 po úmrtí tohoto slavného národopisce Šumavy domů zpět. Narodil se tu v dnes hluboko pod hladinou Lipenského jezera spočívajícím vorderhammerském mlýně 17. července 1886 a zemřel v Praze 23. října 1942. Ve Festschrift Böhmerwald, pamětním čísle měsíčníku Deutsche Heimat věnovaném právě Šumavě, rozprostřel ji až k jazykovým německým ostrovům kolem Nové Bystřice, od Dyleně až po Landštejn. Jeho Böhmerwaldsagen (1924), které připsal Hansi Watzlikovi a odkud pochází i naše ukázka, zůstávají vedle obsáhlé dvojdílné sbírky německých lidových písní ze Šumavy Volkslieder aus dem Böhmerwalde (1930-1940) tím nejcennějším, co nám vedle díla velkého Jungbauerova spolurodáka z Horní Plané (Oberplan) Adalberta Stiftera i literárně vzato ten kraj vůbec zanechal. V dubnu 1997 byla na západní zdi hřbitova v Horní Plané odhalena alespoň pamětní deska s jeho jménem, která připomíná i jeho nepomíjivou zásluhu o řešení osudu vojáků někdejší monarchie, padlých za první světové války do ruského zajetí. Jednal o jejich návrat a vydal o tom roku 1921 v budějovické Moldavii knihu Kriegsgefangen. Rok nato vyšly pak u Diederichse v Jeně jeho Turkestanische Märchen s dodatkem Märchen aus Tibet, ještě před zveřejněním šumavských pověstí dokumentující šíři a hloubku jeho etnografického záběru. Podrobnou bibliografii Jungbauerova díla ostatně zpracoval i s uvedením ohlasů o něm Franz Eduard Hrabe v životopisné brožuře Universitätsprofessor Dr. Gustav Jungbauer, sein Wirken und Schaffen (Vimperk 1936). V Budějovicích vyšel nákladem W. Tobnera ve Šternekově ulici roku 1922 i užší výbor Die fünfblättrige Rose - Ein Sagenbüchlein, uvádějící ze šumavských pověstí jen ty, týkající se Vítkovců a Rožmberků. Jsou proloženy Sperlovými básněmi z románu Die Söhne des Herrn Budiwoj (v naší antologii se objevují česky poprvé) a je pozoruhodné, že o padesát let později se objevily už bez básnických dodatků cyklostylovaně v nenápadném českém vydání a překladu velešínské učitelky Růženy Jandové. Co však vydají všechny pověsti proti obrazu jeho rodného mlýna! Zaplavily ho vzedmuté vlny řeky poté, co ji po vyhnání Němců spoutala zvůle těch, které už dávno také smetla historie.

- - - - -
* Přední Hamr, Horní Planá/ † Praha/ † † Horní Planá