FRANZ RANDAK

Mne obrazy navštěvují...

Pracuji právě na tom, abych doplnil kroniku svého rodu a dodal k ní to, co jsem nově zjistil, zprávy nechal ověřit těm několika ještě žijícím pamětníkům a uspořádal je poté do nějakého celku. Zřetelně se přitom vynořují ze zapomenutí životní okolnosti a osudy mých předků a příbuzných ze šumavských Plání (v originále "aus den Gefilden", což upomíná i na obě Kvildy, jejichž německá jména znějí "Außergefild" /Kvilda/ a "Innergefild" /Horská Kvilda/, doslova "vně slatě" a "vnitř slatě" - pozn. překl.), někdejších králováckých rychet a celého kraje tu při Vltavě (Moldau) a Vydřím potoce (Thierbach). Jeho středem je obec Kaltenbach (dnes Nové Hutě, německé jméno obce je odvozeno od názvu potoka, který protéká kolem a jmenuje se stejně, tj. česky Studený potok - pozn. překl.): tam jsem se narodil, tam jsem strávil první léta života, tam mě volal nazpátek čas dětství a mládí.
A já ten hlas také poslechl. Nejen abych vzpomněl na své předky a blízké, ale i proto, abych pořídil pro svou kroniku nějaké snímky, vydal jsem se na Šumavu. Ty duchovní statky, jichž jsem kdysi nabyl v šumavských vsích, tom domově mého dětského času, zůstaly ve mně jako trvalý, obšťastňující cit.
Z Kvildy (Außergefild) vedla má cesta do Nových Hutí. Tolikrát jsem jí musel jistě kdysi jít sám, se svými sourozenci, se svými rodiči. Tak mnoho se toho na ní zase nezměnilo. Les šumí kolem jako dřív, jen silnice je nově rekonstruována a dobře sjízdná. Na Pláních (v originále Plani, ten horní okraj starého Kaltenbachu se však i "německy" kdysi nazýval Planie - pozn. překl.), tam kde stál kdysi hostinec, jsem zastavil. Nezůstalo tu vlastně nic, co by svědčilo o čilém někdejším životě. A přece se mi zdálo, že to přece musí být hospodského kluci, jak si ve své "štajeráčtině" ("auf seiner Steirischen") hrají "Wenns koa Schneewerl oba schneibt..."(známá bavorská říkanka - pozn. překl.). Také na druhé straně, kus dál při silnici do Vimperka (Winterberg), teď za hustým stromovým porostem, jako bych snad zahlédl hajného Kufnera s jeho puškou. Tu mi přichází na mysl Pepi Kufner (v originále "Kufner-Peppi", tj. Josef Kufner, rovněž zastoupený na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), se kterým jsem sdílel ve Vimperku u staré paní Lenzové na hlavním náměstí (Ringplatz) jednu postel. Až do svého skonu byl Pepi pevně alespoň v duchu spojen se svým starým Kaltenbachem.
Zírám do kraje dolů směrem k Novým Hutím. Chalupy jsou srovnány se zemí, na polích a lukách ani človíčka, vlevo hustý les na jedné straně, plochá pustina na druhé straně vpravo.
Tu se mi neodbytně vtírají slova básně (Schloss Boncour - pozn. překl.), jejímž autorem je Adalbert Chamisso:

Ich träume als Kind mich zurücke
Und schüttle mein greises Haupt
Wie sucht ihr mich heim, ihr Bilder,
Die lang ich vergessen geglaubt.

(...)
So stehst du, o Schloss meiner Väter
Mir treu und fest in dem Sinn
Und bist von der Erde verschwunden,
der Pflug geht über dich hin.

Sen vede zpět, jsem zas jak dítě,
ač vlas stářím zšedivěl --
mne obrazy navštěvují,
co už jsem za zaniklé měl.

(...)
Tak stojíš, příbytku mých otců,
věrně mi v mysli dál
a přitom jsi ze světa zmizel,
pluh v zem tě snad zaoral.

Kus opodál, ještě nahoře na Pláních jsem při cestě do Nových Hutí znovu zastavil. Tam vpravo v louce bydlíval Ted Leo Frank, kmotr mého tatínka. Jeho žena byla moje prateta, rozená Joachimsthalerová. On uměl vyprávět nádherné historky, ona, kmotřička, mi dala pokaždé, když jsem přišel na návštěvu, jedno vejce. Nedaleko odtud stála usedlost řečená "Zuinei" /Zuineianwesen/, kde žila také jedna moje prateta, totiž Johanna Eislerová, sestra mého dědečka Küblbecka. Tu bych rád poznal. Bohužel jsem se ale příliš pozdě dověděl o její dobrotě. Její muž, "Zuinei-Ted", byl poručníkem mé maminky, když jí v dětství umřel její otec.
V myšlenkách na dobré lidi jsem jel dál po cestě, která ve mně vzbuzovala obavy, že se můj vůz na ní snad rozpadne v hlubokých výmolech. Po chvíli jsem stavěl znova, poněvadž tam vlevo stávala kdysi chalupa truhláře Schustera, kde se říkalo "beim Schwoarzei" (tj. "u Schwarzových"). Také tady bydlila další z mých pratet, Emilie-Basl ("Basl" je zdrobnělina i spisovného německého výrazu "die Base", což je teta z otcovy strany, ale může znamenat i sestřenici nebo kmotru - pozn. překl.). Kus doleji se nacházel dům čp. 60, kde se "po chalupě" neřeklo jinak než "Luisei-Ferdl-Haus". Odtud pocházeli moji předkové Randakovi, také můj dědeček, řečený "Schmiedwirt". K jeho hostinci teď jedu, tj. k místu, kde kdysi stával, asi tak 200 metrů nad "kostelními chalupami" (v originále "Kirchhäuser", jak se říkalo domům kolem kostela v Kaltenbachu - pozn. překl.). Můj otec, řečený "po chalupě" "Schmied-Leo", se tam už narodil. Stromy někdejší zahrady ještě stojí a je dosud patrná i bývalá vozová cesta do Starých Hutí (Althütte).
Za velkých obětí tu moji prarodiče lopotně zbudovali při malém hospodářství svůj hostinec "Zur Grünen Tanne" (tj. U Zelené jedle). Za prvé světové války a sedm dlouhých let po ní, kdy byl dědeček v ruském zajetí, dokázala živnost udržet přesto, že měla na krku šest malých dětí, moje babička Anna, rozená Joachimsthalerová ze Starých Hutí. Stojím na trávníku, cítím pod sebou zbytky starých zdí a myslím na to, jak dědeček nám dětem, když jsme přišly na návštěvu, servíroval tlusté krajíce chleba s máslem a studené mléko k tomu. Rád jsem sedal v hospodské místnosti a naslouchal tam jeho hovorům s hosty. Babička, která mě v dopisech, jež mi psala za časů mé vojenské služby, vždycky znova poroučela Pánu Bohu, vařila nejlepší "pajšl" (v originále "Beuschl"), v Bavorsku se mu říká "Lüngerl" (tj. "plíčky"), který jsem kdy jedl a byla i svými hosty, zejména o slavnostech válečných vysloužilců, zahrnována jen samou chválou. Strach jsem míval, když jsem musel spát v komůrce (v originále "im Stübl" a zatím na vysvětlenou "einer Kammer" - pozn. překl.), kde byl ve velké skříni opatrován veteránský prapor. Budily mně zvuky, jako by tam snad umíral starý voják padlý v boji.
Smutně jsem teď hleděl přes pustou louku při někdejším stavení, na níž se kdysi rozkládalo řepné pole, my mu říkali "Dorschtenfeld" ("Dorsche" je ve spisovné němčině zván tuřín - pozn. překl.). Jak častokrát jen jsme si tam my děti spolu hrávaly! Musel jsem se ve vzpomínce i zasmát nejen tomu, jak mi kamarádi z Kvildy přezdívávali "Dorschteref" (tj. doslova "řepohrab"), což bylo označení nás z Kaltenbachu obecně, nýbrž i dávné příhodě, kdy se mi povedlo zahnat krávy z pastvy namísto do stáje zrovna sem "do řípy". Dědeček byl z toho tenkrát dost nesvůj. Zatímco jsem sjížděl do vsi dolů, vynořili se mi v paměti jako živí i někteří návštěvníci našeho hostince, jako oblíbený muzikant Martin Nigl či "Festei" se svými dvěma psy.
Zaparkoval jsem před někdejším "turistickým domem" ("Touristenhaus"), jak se kdysi vznešeně zval hostinec Woldrich. Jak okázale utěšený to byl podnik za našich mladých let a jakému rozpadu je dnes vystaven (na jeho základech stojí dnes staré stavbě téměř navlas podobná restaurace "U Špirků" - pozn. překl.)! V jeho sále jsem zažil mnohou taneční zábavu. Jdu k blízkému kostelu, kam mě nesli ke křtu. Farní hospodyně řečená "Pfarrer-Maritschl", je už také po smrti, tatínkova sestřenice, nechávala mě chodit dovnitř, poněvadž měla od kostela klíče. Mé myšlenky tiše putovaly daleko nazpět, i k mému nebožtíku dědečku Küblbeckovi, který se s ostatními Kaltenbašskými tolik zasazoval o stavbu toho domu Páně. Tu se vidím stát o jedné své dovolené za války v uniformě wehrmachtu na malé kostelní kruchtě a zpívat mocným hlasem mariánské písně při májové pobožnosti, kterou sloužil náš milý pan farář Prinz. Moje babička měla z toho tenkrát opravdu velikou radost. A potom na pohřby musím vzpomenout. Když v zimě na rozhraní roků 1932 a 1933 pochovali mou babičku Küblbeckovou, nesli rakev její synové a zeťové, za nimiž kráčel můj bratranec Heinrich Kukral, který později padl ve druhé světové válce a vedle něho v pláči také já. Krátce před připojením Šumavy k Říši nešťastně v Bavorsku zahynul Ossi Piller, další z mých bratranců. Na jeho pohřbu se demonstrativně tenkrát sešel snad celý Kaltenbach.
Vstupuji teď opět na půdu téhož hřbitova. Mnoho náhrobních kamenů, na nichž mohu číst jména řady svých příbuzných, tu dosud stojí. Tenkrát dávno jsem se jako chlapec bával i jít jen kolem po cestě, zvláště za tmy. Před hřbitovními vraty prý bylo často vídat velkého černého psa.
Rovnou naproti hřbitovu stojí skupina mohutných stromů, zčásti chráněných jako přírodní památka. Je to vlastně už jediná připomínka pekárny Franze Pillera a jeho ženy Idy, mé tety, tj. maminčiny sestry. Z téhož domu pocházeli i mí předkové Kukralovi. Ke strýci "Bäckerů" (v originále "Onkel-Bäcker", poněvadž se tam říkalo "u Bäckerů" podle jeho pekárny "po chalupě" - pozn. překl.) jsem chodíval rád, jednou na čerstvé teplé žemle, jindy za bratranci a sestřenicemi Rosou, Idl (jako Ida Gerstbergerová je i ona zastoupena mezi autory Kohoutího kříže - pozn. překl.), Annerl, Poldim, Brunem, Emilem i Franzem, z nichž od naposled jmenovaného jsem dostal poprvé v mém životě ochutnat opravdový banán. Před strýcem "Bäckerů" jsem měl veliký respekt, nejen snad proto, že byl velký hrdina z první světové války, mnohokrát vyznamenaný, nýbrž spíš z toho důvodu, jak suverénně uměl zacházet s koňmi.
Ještě pořád ve vzpomínkách na všechno, co jsem kdysi zažil v domě strýce pekaře, scházím doleji, kde kdysi stávala chalupa řečená "Bunkei", jenže tam vidím už jen několik stromků, malou zeleninovou zahradu a jinak nic víc. To byl rodný dům mé maminky, dívčím jménem Valerie Küblbeckové, jakož i můj vlastní rodný dům, týž dům, k němuž se tak lopotně dopracoval můj dědeček Martin Küblbeck, ve kterém zřídil při malém hospodářství i hokynářský obchod a měl tam se svou ženou Therese, rozenou Kukralovou, početnou rodinu o 12 dětech. Jeho život jako příslušníka obce i jako křesťana se pro mě stal příkladem. Těší mě, že vedle dosud stojí a je obýván dům, který patřil strýci Ottovi (v originále "Onkel-Otto"), postavil jej ale také dědeček krátce po roce 1900. Byl zpočátku obydlím prvního faráře v Kaltenbachu, potom byl prvou pekárnou strýčka Pillera, později konzumem a nakonec si v něm zbudoval svou truhlářskou živnost strýc Otto Küblbeck. To v jeho dílně vznikla má první dřevěná školní brašna, jakási školní putýnka vlastně, jakou jsem chtěl mít proto, poněvadž takovou měli všichni ostatní spolužáci a šumavští kluci byli na ni prostě zvyklí.
Otočím se a hledím přes údolí Vydřího potoka a Paseckou slať (v originále "Kleiner Königsfilz", tj. "Malá Královská slať", jak se tu německy nazývala - pozn. překl.) na osadu Paseka (Passeken), kdysi utěšenou ves, z níž pocházeli mí předci z rodu Küblbecků a kam se do chalupy čp. 13 přivdala má prababička Karoline, rozená Randaková. Vidím tam ještě dvě stavení, jinak jen temné místo, kde někdy v minulosti sídlili lidé. Ptám se sebe sám: co dokáže někoho přimět k tomu, aby zničil obydlený kraj s jeho domy a stájemi, s jeho stodolami a cestami, aby odtud bez oprávnění vyhnal všechny, kdo tu zemi po staletí zvelebovali svou prací?
Vracím se nazpět na vesnickou silnici, nejdu už jako předtím po louce, která se dřív tak pěkně zelenala, ale teď se na ní staví a je pokryta nejrůznějšími skládkami, dívám se nalevo ke škole, kterou navštěvovali mí rodiče a všichni moji příbuzní z Kaltenbachu, nastupuji do svého vozu a sjíždím přes Bäckerlberg, jak se říkávalo stoupání sem, dolů do Pokových Hutí (Bockhütte, dnes místní část Nových Hutí). Krátce zastavím na silnici a hledím k chalupě zvané tu někdy "Guwo-Poldi-Haus", kde žila moje teta Marie Kukralová se svou rodinou. Vařila dobrou kávu a pekla opravdu chutný chléb. Byli tu mně milé sestřenice Marie, Rézinka (v originále "Reserl"), Emma a stejně tak bratranci Franz, Leopold a Heinrich, který padl ve válce. Strýce řečeného "Guwo-Poidl-Onkel" jsem velice obdivoval pro jeho muzikantské umění. Dnes je "Guwo-Poldi-Haus" restaurován a přestavěn, zdá se na malý penzion (v originále "Jausenstation", což znamená spíš "zastávka na občerstvení" - pozn. překl.).
Náhle ve mně vyvstane obrázek z minula: je květen 1944, mám dovolenou v uniformě wehrmachtu a zčásti ji trávím tady v Kaltenbachu. Jdu od "Guwohausu" dolů směrem na někdejší "Ziegelstall" (tj. vlastně "kůlna na cihly" - pozn. překl.). Několikrát se ještě otočím a mávám tetě Marii a Emmě, znovu a znovu. Obě stojí v domovních dveřích a také mi mávají. Ještě nikdy jsem necítil odchod tak zdlouha a hluboce! Můj poslední obraz starého Kaltenbachu. Předtucha?
Zařazuji rychlost a jedu dál na Vimperk. Ještě nahoře před lesem, říkalo se tu "Dewoin", hledám hostinec "Zum Hirschen" (tj. "U jelena"). Tady jsme s tatínkem na jeho cestách nákladním autem do Vimperka často zastavili na nějaké občerstvení. Nic už tady dávno nestojí, ani stopy po té budově nezůstalo, jen hustý mladý les. Ve vzpomínce si spojuji tu hospodu s pohádkou "Stolečku, prostři se!" (v originále "Tischlein deck dich"). Samým lesem teď sjíždím dolů, k někdejšímu schwarzenberskému městu, stále ještě plný obrazů, které mne navštívily jako v nějaké pohádce.
Už doma nad rozepsanou kronikou znovu pomyslím: Co se to s tebou stalo, zemi "mých otců"? Jsi plna pustých míst a ruin, tvé hroby se propadají do nicoty, žijí v tobě lidé bez kořenů, lidé cizích tváří a řeči, které není rozumět. Tvé hory však, tvé potoky a lesy, celý ten kraj nám tajemně šeptá příběhy a děje, které stvořili naši předkové.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2002, č. 10, s. 3-5

Nezapomenutelný kousek země

Měsíc květen 2005 platí vzpomínkám na osudové události před 60 lety, převratné zejména pro německý národ. Spousta akcí, historických rozborů v médiích, zjištění a prognóz nás přímo zaplavuje svou mnohočetností. Už mne to všechno vlastně ani nijak zvlášť nezasahuje, poněvadž je mi nakonec známo, že s minulostí se musí vypořádat především každý sám a jednotlivě. Když pak v moři hrůzy a nouze vytane přece jen ostrůvek bezpečí a dnů prchavého štěstí, udělá to duši dobře a překryje jasem všechno, čím nás jinak osud navštívil.
Takovou součástí nezcizitelného domova dětství každého z nás je mi onen kousek země tam v Kvildě, mezi Černým potokem (v originále "Moldaubach", tj. vlastně "Vltavský potok" - pozn. překl.), severním svahem tak řečeného Brendelova lesíka (v originále "Brendelwäldchen"), Strunzovou pilou s velkým složištěm dřeva a vrchem Schneiderberg (nemá české jméno - pozn. překl.), kde se říkalo Hamerské Domky (v originále "Obere Hammer", tj. vlastně "Horní Hamr") nebo U Strunzů (v originále "Strunzenviertel", tj. "Strunzova čtvrť"). Je to místo, měl bych spíše říci bylo to místo ohraničené usedlostí zvanou "Jogeihaus", tj. kolářstvím a obytným domem rodiny Saikovy, námi ovšem přezdívané Hockermannovy, chalupou "Mojner-Wenzela", tedy Wenzela Edenhofera a jeho ženy Kathariny, a kaplí svatého Jana Nepomuckého (v originále "Johanneskapelle"), pro nás alespoň tak význačnou a krásnou.
Když nad tím tak uvažuji, honívalo se tam na tom plácku 24 dětí různého stáří a obojího pohlaví, ústředním bodem her a setkání byla pak nám dětem právě zmíněná kaple svatojánská, stále průtočná vodní nádrž a také strom na palouce, byl to jeřáb, stojící vedle "Jogeihausu".
Ach ano, ta kaplička! Pro mě byla pravzorem oné kaple z pohádky o statečném krejčíkovi (v originále "Das tapfere Schneiderlein", známá ze souboru bratří Grimmů - pozn. překl.), ve které hrdina zajme divokého obra. Plácek byl skutečně jako stvořený pro různé hry a z nich zejména pro hru v kuličky (v originále "Schusserspiel"), nazývanou u nás "Stuinererscheim"). Malá svatyňka padla bohužel krompáči komunistických ničitelů za oběť jako prvá.
Potom tu byl ten strom, ten jeřáb na trávníku před domem, kde jsme bydlili. Nabízel chladný stín, když jsme pod něj padli celí uřícení ze hry, poskytoval útočiště mnoha ptákům, kteří se sem slétali od také už zmíněného Brendelova lesíka. Pro nás byl startem i cílem her na pikanou i na honěnou. Na palouku škubaly husy šťavnatou zelenou travičku a při kamenné nádrži na vodu před domem stávali často navečer mužští, aby vedli hovory o světové válce a o práci. Přede dvěma roky ten strom padl, starý už 80 let. Když jsem ho viděl naposled, připadalo mi, jako by nesl na sobě všechnu tíži všeho, co kdy tu lidé strašlivého zažili, všechny jejich starosti a nouzi, které byli kdy vystaveni. Celý shrben a ohnutý tu stál, těch několik jeho zbylých větví trčelo k nebi jako prsty umrlcovy.
Pár kroků nad naším stromem crčel vodní proud, vedený sem od Brendelova lesa, mocným tokem do žulové nádrže (v originále "Trog"), vlastně spíš jakési kašny, zásobující vodou celou zdejší "čtvrť" (v originále "für das ganze Viertel"). Stála vprostřed plácku jako napajedlo pro dobytek, jako necky či vana pro pradleny, jako chladírna pro žhavé železo kovářovo, jako studna k uhašení žízně nás děcek a jako "vodní zásobník" (v originále "Wasserspeicher") pro každou domácnost. Vprostřed plácku tam stála, jakoby živá a lákající stále ke hrám, k umytí rukou celých od země, k vyhrabávání přehrad ve strouze svého odtoku. V té přehrazené vodě jsme si máchali nohy, stavěli vodní mlýnky, jejichž kola vířila jako větrem hnána. V zimě měla naše studna vousy z rampouchů, ale její stále průtočná voda se vždy neúnavně řinula kupředu a dál. Dnes nádrž zmizela. Na jejím místě stojí vodní hydrant, který nezve k nijaké komunikaci a nemá onu symbolickou platnost proudu života.
Mnohou neděli jsme se vydávali po Markétské cestě (Margaretenweg) kus výš, abychom mohli sledovat mužské při hraní kuželek, na něž vrhali koule žlebem lemovaným oloupanými břevny. Když jsme se té podívané nasytili, hnali jsme se dál k "Brendelu", kde jsme se mezi stromy a keři stávali pravými dětmi lesa. Když nás to popadlo, stavěli jsme chýše z chvojí, vyřezávali píšťaličky z proutí. A že nás pálit bydlo nikdy nepřestalo (v originále "stach uns der Hafer", tj. rčení, doslova vlastně značící "píchal nás oves" - pozn. překl.), jak se krásně říká, pádili jsme nato jen pár metrů dolů k Černému potoku (v originále opět "Moldaubach" - pozn. překl.), kde jsme chytali vranky (v originále "Koppen", též se pro vranku obecnou /Cottus gobio/ užívá označení "Groppe" - pozn. překl.) či pstruhy holýma rukama.
Nedá se zapomenout na lidi kolem našeho plácku a na něm žijící. U kováře jsme viděli kovat koně a pobíjet kola vozů železnými obručemi. "Hockermonn", tj. kolář Saiko (v originále "Saiko-Wagner"), nás přiváděl k úžasu, jak před našima očima dokončoval malé i velké vozy, u Häuselbauera na kraji lesa jsme se učili míchat maltu a ucpávat srubové stěny mechem ve škvírách mezi břevny. Bylo pěkné, že nás nikdo nevyháněl, každý nás nechal přihlížet a pozorovat. Kde mají dnes děti získat podobnou zkušenost?
Vracím se teď v paměti šedesát, sedmdesát let nazpátek. Zůstal ve mně obraz živoucích lidských sídel, která dnes neexistují, poněvadž lidé zapomněli na to, že jsou lidmi. Ze dnů mého dětství jako z mlhy prosvítá sluncem zalitý plácek tam v Hamerských Domcích blízko Strunzovy pily (také už dnes opuštěné a bez života - pozn. překl.). Nijaká válka, nijaké vyhnání, nijaká dálka času mi ten obraz dětství nedokáže vzít. Pro mne je součástí příběhu tam z Kvildy nahoře na Šumavě, příběhu, který nekončí.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 8, s. 15-16

Stará třešeň

Za poslední návštěvy rodných Nových Hutí (v originále "Kaltenbach") mě čekal hluboký zážitek. To, co tak zasáhlo už pouhým svým vzhledem mou duši, nebyla tentokrát obec sama, její kostel Srdce Páně, který miluji, hřbitov či místa, připomínající mi všude kolem tolik mně blízkých lidí, ale starý strom, třešeň, ohnutá až k zemi. Ano, strom, prastarý symbol života, stojící navíc na kusu země, od dětství mi drahém, strom, který přese své vysoké stáří každým jarem nabírá do kořenů novou mízu.
Předtím jsem si ho vlastně nikdy dostatečně nevšiml, ale syn, který mě doprovázel a je plný zájmu o životní osudy šumavských předků, zejména mých prarodičů a jeho praprarodičů Franze a Anny Randakových, měl pozornější oko. Vydali jsme se tedy k pozemku, asi 200 metrů vzdálenému od středu obce kolem kostela a ležícímu nalevo od cesty nahoru na Pláně (v originále "Planie", jak znělo i v němčině označení někdejší části starého Kaltenbachu - pozn. překl.), na němž kdysi stála budova hostince "Zur grünen Tanne" a jenž je teď oplocen a vstup je tam pro nebezpečí úrazu zakázán. To nás však nemohlo nijak odradit. Stáli jsme v trávě uprostřed poházeného kamení a štěrku, před námi malý, do země mířící zděný otvor ke schodům do někdejšího pivního sklípku a také zeleně glazurované keramické střepy dávných kachlových kamen, kus vedle svítící nám vstříc. Jinak nic než travou pokryté rumiště, kam ani dobytek nesmí vstoupit, aby se snad náhodou nezranil.
Před dolním plotem, tam kde byl kdysi vstup do hostince, roste křoví a zakrslé stromoví. Bývalo to oblíbené místo našich her, kde jsme jako malí šplhávali do korum stromů, pod nimiž jsme za horkých dnů nacházeli chladivý stín. A dnes? Uprostřed porostu jsem náhle zpozoroval silný kmen, předtím neznatelný mezi větvemi, které z něj dosud stále raší. Můj syn vykřikl: "Podívej, to je přece třešeň! Ta musí být ale stará!" Jako by mi vtom spadly šupiny z očí, věděl jsem rázem: ten ohnutý strom je třešeň mého dětství a mládí, která mě vždycky tak fascinovala za návštěv u dědečka a babičky. Neměla nikdy nijak sladké plody, spíš malé a kyselé "ptáčnice", což tady v nadmořské výšce nad 1000 metrů a za drsného místního podnebí byl div sám o sobě.
Objal jsem kmen, naklánějící se daleko do strany a rostoucí od kořene do oblouku, který připomínal bránu, vedoucí někam do minulosti a zvoucí do útočiště vzpomínek všechny, kdo k ní došli. Sáhl jsem si na hrubou kůru stromu, plnou velkých a hlubokých jizev a ucítil jsem v tom doteku závratnou tíži osudu mých příbuzných a rodáků, jejich smutek a trýzeň jejich srdce nad nezvratnou ztrátou všeho, co kdy vytvořili a čeho se kdy v životě domohli. Zdálo se mi o to větším zázrakem, že ten strom dosud stojí, že se v něm stále ještě proudí životní míza a že tu v té opuštěné zemi vůbec ještě tkví svými kořeny. Ano, pochopil jsem, je tím podoben všem lidem odtud, kdo přes postižení osudem cítí tu dosud vlastní kořeny a čerpají z nich sílu utvářet svůj život.
Bude má třešeň v nivě starého Kaltenbachu dlouho dál vzdorovat smrti? Já v to doufám, ale i tak stačí, že ukázala mně a mým dětem, že žádný člověk nedokáže zničit všechno, že kořeny života nakonec odolají nepřízni časů.
Když jsem se obracel k odchodu, zazdálo se mi na chvíli, že se starý hostinec mně kvůli opozdil v zániku, dědeček sedí ve své proutěné židli tam vedle domovních dveří a šeptá: "Záleží na kořenech. Když tkvějí pevně v zemi, pak bouře strom dokáže jen ohnout. I člověk od nás ze Šumavy dokáže ukázat svou sílu, když přijde nečas." Byly to však právě jen poryvy větru ve větvích a kolem schýleného kmene staré třešně, které jsem mylně považoval za tichý hlas svého děda.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 5, s. 10-11

Der Glocke Gotteslob

Auf steigt meine Stimme zu dir
O Gott, der du über der Erde thronst.
Laut klingt mein Lob
über alle Häuptern deiner Menschen
Künden will ich jedem
von deiner Macht und Herrlichkeit.

Jeder Ton und jeder Klang
der aus mir zu deinem Throne dringt,
erwecket Herz und Sinn für dich.
Klingen will ich über dieses Land,
damit sich freudig öffnen alle Seelen
zum Preislied über deine Herrlichkeit!

Rühmen will mein Klang
dich, du Schöpfer was da alles ist
an Land und Wasser und an Luft und Licht.
Vom Werke deiner Hände
will ich künden alle Zeit.
Hin zu dir mit vollem Klang
Und tönend gleich wie tausend Lieder
läute ich mein Lob zu dir.

Für meinen Gott, barmherzig allen,
die gerecht im Herzen sind,
will Stimme ich und Rufer sein
auf dass der Frieden immerzu
die Menschen aller Lande fest umhüllt.
Dass Hass und Missklang aus den Herzen weichen
und nur der Wohlklang töne hin zu dir.

Danken will ich dir, mein Herr,
Mit lauter Stimm und frohem Klang
deinen Namen will ich singen
herrlich tönend wie der Chor der Engelschar.

Zvon k Boží chvále

Vzhůru stoupá můj hlas k Tobě,
Bože, jenž odtud zemi panuješ.
Hlaholí výš
má chvála nad hlavami všech lidí.
Každému z nich chci tak
Tvou moc zvěstovat i slávu.

Každý tón a každý zvuk,
který ze mě vzejde k Tvému trůnu,
probouzí srdce i mysl
lidí a znít chci dotud nad zemí,
než Tobě otevře se každá duše
ve zpěvu díků za to, cos jí dal!

Můj hlas Tě slaví,
Stvořiteli všeho, co tu je
na zemi, na vodě i ve vzduchu.
O všem díle Tvých rukou
dál mluvit chci celý čas.
Tam k Tobě plným hlasem
tisíci písní podobna ať zní
má chvála k Tobě, Bože!

Boha, milosrdnému ke všem
srdce spravedlivého,
chci provždy velkým hlasem být,
aby pokoj jeho a mír
lidi všech zemí pevně obepjal,
zášť pak a rozbroj v srdcích uhasly jim
a libozvuk z nich linul se už jen.

Jen dík Tobě, můj Pane,
nechať radostně se nese
ve Tvém jménu jako píseň
nádherná, znějící jak sbor andělů.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 5, s.11

Narodil se 22. března 1926 v obci Kaltenbach, kterou oslavil spolu s Kvildou svých dětských let několika vzpomínkami v krajanském časopise, psanými zřejmě jakoby na okraj rodinné kroniky. Autor těch textů, vnuk manželů Franze a Anny Randakových z tamější chalupy čp. 84 zvané Schmiedwirt, jakož i Martina a Therese Küblbeckových z čp. 41, kde se říkalo Bunkei, je dnes významným pracovníkem katolické sociální péče o mládež v sousedním Bavorsku. V Eggenfelden na řece Rott, kde žije, stal se v roce 1961 prvým učitelem školy pro handicapované děti, jejímž se stal posléze ředitelem a pro své pedagogické zásluhy rovněž šéfem školského úřadu v kraji Rottal-Inn. Za zásluhy o občanské sdružení Aktiongemeinschaft "Kind im Not", jehož byl iniciátorem a nepřetržitě až do roku 1992 i voleným předsedou, poté předsedou čestným, obdržel už deset let předtím z rukou tehdejšího ministerského předsedy Svobodného státu Bavorsko, jímž nebyl nikdo jiný než Franz-Josef Strauss, sociální cenu Bavorské zemské nadace a Spolkový záslužný kříž se stuhou. Strauss tehdy řekl mimo jiné: "Existuje mnoho občanských iniciativ, žádná však nemá tak hluboce lidské cíle, tak pozitivní ražení a sociálně politickou místní důsažnost, žádná nenabízí potřebným komunitám takovou úlevu jako právě Vaše Kind in Not." Už 1976 získal Medaili svatého Wolfganga od biskupství Pasov, deset let nato čestný zlatý prsten města Eggenfelden, 1989 Bavorskou státní medaili za sociální zásluhy, 1992 čestný zlatý odznak sdružení Deutscher Caritasverband, Bavorské dopravní stráže (Bayerischer Verkehrswacht) a čestnou medaili Kolpingova diecézního sdružení v Řezně (Regensburg). V roce 2000 následovala ten neuvěřitelný výčet ocenění jednoho muže čestná medaile Katolické péče o mládež (Katholische Jugendfürsorge) a k osmdesátinám 2006 čestné občanství města Eggenfelden. Poněvadž on ví, co je to dětství a co to jsou kořeny každého z nás, on ví, jak a také zač chválit Pána Boha. Ten ho k sobě povolal 22. května roku 2013 ve věku 87 let. Čestný občan města Eggenfelden byl tu v bavorské zemi tři dny nato i pochován.

- - - - -
* Nové Hutě / Kvilda / † † † Eggenfelden (BY)