GRETEL RIEHLOVÁ
O chalupě u Schousterlů
Byl to malý a velice starý dům, ve kterém "švícko" (v originále "Schousterl") Kispert, řečený "Kones", bydlel se svou ženou Lisl (jde ovšem o Johanna Kisperta, *12. dubna 1861 ve zcela zaniklých dnes Mladých Korytanech /Jungrindl/ čp. 28 jako syn tamního chalupníka Martina Kisperta a Marie, roz. Ublové rovněž z Mladých Korytan /osada stávala na severozápadním úbočí Lysé hory v nejvyšším bodě silničky z Pivoně do Závisti, hájovna v Mladých Korytanech patřila pod obec Šibanov /Schiefernau/, 2 domy osady pod obec Pivoň /Stockau/ a 9 domů /mezi nimi i čp. 28/ pod obec Korytany /Rindl/), a † roku 1945 v Šitboři čp. 27, jakož o jeho ženu /brali se v Šitboři 4. února 1895, kdy byl ženich čeledínem na šitbořském stavení čp. 15/ Elisabeth Kispertovou, roz. Schwarzovou, *15. prosince 1869 v Šitboři čp. 27 a †13. září 1958 v bádensko-württemberském městě Krautheim, kam byla vysídlena v roce 1946). Jejich tváře byly plné vrásek, chůze pomalá, záda hluboce sehnutá. Zkřivila a nahrbila je práce, oba ty staré lidi. Svou kravku k tahu šetřili, aby neztratila mléko, a tak Lisl nosila raději krmení domů sama v proutěné nůši na zádech. Byli to však dva milí a k pomoci ochotní lidé, ti "Schousterlovi". Až do vysokého věku dělal "Kones" v Šitboři kostelníka. Bral svou funkci vážně, včetně povinnosti zvonit.
Na památku hodiny, kdy skonal náš Spasitel, rozezněly se zvony každý pátek odpoledne ve 3 hodiny. Lidé u nás doma, kteří se vyznačovali hlubokou zbožností, zanechávali na několik minut práce a zatímco se z kostelní věže ozývalo zvonění, modlili se tiše otčenáš.
"Kones" nebyl jen kostelníkem a hrobníkem, nýbrž podomácku i řezničil a byl pro celou ves i k dispozici i při onemocnění zvířat.
Pokud nastal nějaký problém v kravské stáji nebo u prasat, obraceli se k němu všichni o radu i pomoc (v originále "Rat und Tat" - pozn. překl.).
Také jeho žena měla zastávala důležitou činnost ve službě místnímu kostelu. To ona o každé bohoslužbě šlapala měchy u varhan. Pokud se tak někdy dělo příliš pomalu, vydal nástroj jen žalostný výdech podobný zakňučení a ona musela počítat s nevlídným ohlédnutím varhaníkovým.
"Kones" se vyhnání z domova nedožil a jeho Lisl strávila soumrak života v domově pro seniory ve městě Krautheim.
Schüttwa : unsere Heimat (1990), s. 172
Vyhnání ze Šitboře
Před několika týdny jsme po čtyřiačtyřicáté vzpomínali událostí sotva už představitelných v lidské a hmotné nouzi, které s sebou nesly. Vyhnání mělo za následek ztrátu domova (v originále "Heimatlosigkeit" - pozn. překl.), nemající obdoby od časů třicetileté války. Ten trpký osud potkal 14 milionů lidí; přes 3 miliony z nich byli sudetští Němci.
Už v červnu roku 1945 započalo úmyslné vysidlování (v originále "willkürliche Vertreibung" - pozn. překl.) Němců z Čech. Byli vyhnáni přes hranice bez jakéhokoli majetku. Postupimská dohoda z 5. srpna 1945 přitom hovořila o "humánním 'transferu' Němců z východních území". Celé měsíce, kolísající mezi nadějí a obavami, přitáhly do kraje. K nám do Šitboře přicházeli Češi ze sousedního Klenčí pod Čerchovem (do roku 1946 Kleneč, německy Klentsch, v letech 1940-1945 náležel dnešní městys /od roku 2006/ k nacistické Říši a spadal pod zemský okres Waldmünchen - pozn. překl.) a vyhledávali si domy, které chtěli později obývat. Dne 12. října byli všichni němečtí majitelé pozemků nakomandováni do sálu hostince Willard (Simmer). Tam jim Češi odňali archy držebností (v originále "Besitzbogen" - pozn. překl.) a vyvlastnění bylo zpečetěno.
Každý německý majitel stavení a pozemků (v originále "Haus- oder Hofbesitzer" - pozn. překl.) byl donucen podat Čechům ruku a uvést je do role nových domácích pánů. Od nynějška byl německý rolník (nutno říci, že častěji tenkrát jeho žena) na vlastní usedlosti služebnou silou bez jakékoli náhrady. Ten, kdo se bez vůle nepodrobil a neposlechl či kdo byl k práci v místě nepoužitelný, byl přes noc odvlečen do českého vnitrozemí na práci z donucení. Takový osud potkal i několik rodin z naší vsi. Šikany nebraly konce.
Jako zřetelný odznak našeho němectví musel každý z nás nosit na rukávě 10 cm širokou pásku. Kdo byl přistižen bez ní, musel počítat s trestem. Němec nesměl také vstoupit na chodník pro místní (v originále "auf dem Bürgersteig" - pozn. překl.) nebo bez povolení opustit dvou domovskou osadu. Rozhlasové přijímače a jízdní kola byly zabaveny. Jako Němci jsme neměli nijaký nárok na potravinové lístky na maso.
Neexistoval německý tisk a bylo zakázáno navštěvovat jakoukoli veřejnou akci. Všechna správa se ocitla v českých rukou. Zatýkání byla na denním pořádku. Zvlášť těžce to dopadlo na rodinu Langovu, jejíž jediný syn byl Čechy uvězněn. Nikdo už o něm nikdy nic neuslyšel. Mnoho mladých lidí uprchlo nebezpečnými cestami za noční tmy přes hranice.
Byly to kruté měsíce plné strachu a nouze.
Zvěsti o vyhnání z naší Šitboře se šířily stále silněji, až se staly dne 18. července 1946 trpkou skutečností. Kolem 19. hodiny dorazili čeští vojáci a s četníky obklíčili celou ves. Trubkami svolali všechny její obyvatele na cestu, kde jeden důstojník přečetl protokol o vysídlení (v originále "das Ausweisungsprotokoll" - pozn. překl.) - nejprve v češtině, pak i v němčině - a zároveň vyhlásil nad Šitboří stanné právo. Trvalo minuty, po které celá ves ztrnula úžasem, pak ovšem následoval hektický shon. Zbývalo totiž jen 12 hodin k tomu sbalit zavazadlo o váze 50 kg a ruční zavazadlo o váze 15 kg na osobu, poněvadž o sedmé hodině musela být Šitboř vyklizena. Byla to noc, kterou si někdo nezúčastněný dokáže sotva představit.
Vzpomínám si, že krátce po půlnoci vešel do našeho domu český důstojník se dvěma průvodci, zkontroloval už sbalené věci a požádal o vydání spořitelních knížek a veškeré finanční hotovosti. Kolem šesté hodiny ranní sloužil náš farář Maurer (Andreas Maurer, *18. prosince 1900, + 8. prosince 1957 - pozn. překl.) svou poslední zdejší mši svatou a kolem sedmé hodiny dne 19. července 1946 se dal průvod zemědělských povozů naložených dětmi, starými a nemocnými lidmi, jakož i našimi povolenými zavazadly do pohybu. Odehrávaly se otřesné scény při tom loučení s domy a polnostmi, s domovskou vsí.
Ze shromaždiště v Ronšperku (od roku 1945 Poběžovice - pozn. překl.) u hostince Hubertus se setkali i všichni obyvatelé ze sousedství. Seděli jsme tam na svých bednách, kufrech nebo pytlích a čekali. Jedni plakali, jiní kleli, jiní se zas modlili nebo jen mlčky dumali s pohledem do vytracena, leckdo hledal útěchu i v alkoholu.
Po kontrole papírů a tělesné prohlídce byli jsme my lidé bez domova a ta trocha věcí, které jsme si mohli vzít, dopravena nákladními auty do sběrného lágru v Holýšově (v originále "nach Holleischen" - pozn. překl.). Ten byl obehnán ostnatým drátem (tady je třeba dodat, že předtím v "říši" objekt fungoval jako nacistický koncentrační a zajatecký tábor /že by o něm obyvatelé kraje nevěděli?/- pozn. překl.) a na strážní věži stály hlídky ozbrojené kulomet. V primitivních dřevěných barácích jsme čekali na to, co má následovat.
Dne 24. července bylo náhodně vybráno několik žen, které byly odvedeny k nádraží. Měly za úkol vydrhnout dobytčí vagony, určené pro náš transport do Německa. Večer bylo přibližně 1200 osob pod přísnou ostrahou hnáno k vagonům, kam byli všichni donuceni nastoupit.
Na jeden vagon připadalo 30 osob s jejich zavazadly, navršenými tak, aby měl každý místo k sezení. Staří lidé a malé děti dostaly místa dole, zatímco ostatní museli šplhat nahoru. Vagony byly zavřeny zvenčí a za ranního rozbřesku se dal vlak do pohybu. Kolem sedmé hodiny jsme zastavili v českém městečku Domažlice (viz píseň "Domažlice sú pěkný městečko", v originále "in dem tschechischen Städtchen Taus" - pozn. překl.). Vedle českých vojáků tu bylo vidět i americké a ruské důstojníky, jednající spolu navzájem. Vagony byly překontrolovány a znovu zvenčí uzavřeny. Teď nás přepadl strach, kam vlastně transport směřuje: na východ nebo na západ? Bylo pro nás velkým ulehčením, když jsme ve Furth im Wald poprvé vylezli z dobytčáků a ujistili se o tom, že naše cesta míří na západ. Na nádraží se to hemžilo lidmi, kteří hledali své příbuzné a pohřešované.
Náš transport byl odvšiven a zásoben jídlem. Pak jsme pokračovali v jízdě. V noci z 25 na 26. července jsme zastavili na norimberském nádraží. Poněvadž jsme v Šitboři a v bližším okolí nezažili za války nijaké bombardování, skýtal rozbombardovaný Norimberk pro všechy otřesný pohled; stejně tak rozbořený Würzburg, kam jsme dojeli kolem poledne. V pátek dne 26. července kolem 15 hodin odpoledne jsme dosáhli svého cíle - byl jím Seckach. V dnešní "Jugenddorf" (tj. "ves pro děti a mládež" - pozn. překl.) Klinge, tehdy nesoucí ještě jméno Teufelsklinge, nás pozdravil landrát okresu Buchen Dr. Schmerbeck. Nemohl nic moc slíbit, ale dodal nám odvahy a naděje v nový začátek. Strava a péče v lágru byly na tehdejší poměry na dobré úrovni. Farář Magnani a hettingenští občané zařídili Teufelsklingen pro příjezd nás vyhnanců. První transport o 1195 osobách dorazil do Seckachu už 26. února 1946. V barácích bylo v jednom prostoru směstnáno po 54 lidech, z toho 12 dětí.
Strach, který všechny tížil, postupně opadal a tady v Klinge nastávaly i radostné chvíle. Zpívali jsme, smáli se i plakali, hodně se také častokrát modlívali před malým oltářem, stojícím hned vedle baráků. Byli jsme ještě pohromadě - celá ves.
Nadešly však těžké časy, když po krátkém pobytu v lágru byly rodiny rozmisťovány po okolních osadách. Obydlí bylo všude pomálu, vždyť ve starém okrese Buchen připadlo na 45 tisíc místních obyvatel celých 22 tisíc vyhnanců. Vnucená ubytování vedla mnohdy k napětí mezi domácími a námi, vyhnanými odjinud.
Dalo by se ale říci o té době i leccos pozitivního. V četných rodinách jsme se totiž setkávali s porozuměním a vstřícností.
V duchu spřízněnosti s osudem děkujeme všem těm, kdo se ve svých obydlích uskrovnili a přijali k sobě vyhnance a uprchlíky. Každý tu pocítil tento svůj osud na vlastní kůži. Bylo by krásné, kdyby ten či onen své osobní zážitky vypsal a vložil do šitbořské kroniky. Tím by naše vzpomínky zůstaly uchovány i pro naše mladé pokolení.
My vyhnanci jsme směli ve svobodě započít nový život, zatímco ti, co zůstali v našem starém domově, upadli do poroby. Doufáme všichni, že naše děti a jejich děti budou ušetřeny podobného osudu a že nebudou svého domova už nikdy nikým zbaveni.
Schüttwa : unsere Heimat (1990), s. 204-208
Gretel či Gretl (česky by se řeklo Gretka či Markétka) Riehlová se narodila jako Margaretha Willardová dne 17. dubna roku 1928 na šitbořském stavení čp. 42 ("Mühlhorden"), k němuž její otec Franz Willard (*30. března 1896 v Šitboři a † tamtéž 26. března 1940) v roce 1933 přikoupil obecní kovárnu čp. 43. Matka Anna, roz. Hollová (*12. března 1903, †5. srpna 1988 v bádensko-württemberském městě Mosbach) měla se svým mužem kromě Gretel i dceru Annu (*8. prosince 1923, †20. července 1981 v bádensko-württemberském Heidersbachu /od roku 1973 část obce Limbach/), později provd. Weberovou. jakož i syna Franze (*20. listopadu 1926), který se roku 1952 vystěhoval do australského Darwinu. Stojí určitě za zmínku, že už roku 1772 je písemně doloženo narození jistého Josefa Willarda na stavení čp. 42 v Šitboři. Gretel Riehlová žila v Mosbachu, s manželem Leem měli čtyři dcery. Zemřela 8. dubna 2020, podle sdělení dcery Judith sice v čase koronavirové epidemie, nicméně nikoli na koronu, ale na stařeckou sešlost.
- - - - -
* Šitboř / † † † Mosbach (BW)
