ILSE RINGLER-KELLNEROVÁ
|
Stillende Mutter Wenn deine Lippen sich saugen o Kindlein, an meine Brust, dann strahlt das Glück in den Augen mir heller in sinnender Lust. Nun bin ich der Baum, der verschwendet an Blättchen den nährenden Saft, nun bin ich der Traum, der nie endet, von blühender Mutterkraft. Es blinken die Sternlein so heiter durchs Fenster ins schlafende Haus;- o tränkestdu ewig so weiter, nie tränkst meine Liebe du aus. |
Kojící matka Když k prsu přisajou se živá ústečka mého dítěte, v mých očích rozkoš se rozhořívá a štěstí rozkvete. Jsem jako strom, do ratolestí dštící sytivou mízu pramene, jsem jako snění nikdy nekončící, z moci jen matce svěřené. Hvězd sype se třpytivá závěj, chce na domově spočinout - pij věčně, nikdy nepřestávej, nemá konce ten lásky proud. |
|
Sudetendeutscher Kulturalmanach III (1959), s. 68 |
|
|
Meiner Mutter Briefe Meiner Mutter Briefe sind ohne Anfang und Ende sowie ihr Lieben ohne Anfang und Ende ist. O Mutter, wann hast du sie alle geschrieben, während dein Kind zu danken vergisst? Ich schrieb meine Briefe in sternloser Nächten, statt dass ich schliefe, im Takte des Herzens, mein Kind. Denn meine Augen, die schlechten, sind ja beinahe schon blind. O Mutter, daß ich den Weg zur Tiefe deines Wesens fände, deines Herzens Klang! Meine Mutter Briefe sind ohne Anfang und Ende, ohne Anfang und Ende wie Gottes Gesang. |
Maminčina psaní Maminčina psaní nemívávají konce, láska z nich sálá, ta také nemá konce snad. Maminko, kdys to všecko psala děcku, co zapomnělo děkovat? Já ta svoje psaní po nocích skládávám ve tmě namísto spaní, do taktu srdce, dítě moje. Oči už stejnak špatné mám a marně hledí do pokoje. Maminko, zhloubi, jak nevím ani, cítím tam srdce tence tepat jak moje krev. Maminčina psaní nemívávají konce, neznají konce jako čistý Boží zpěv. |
|
Sudetendeutsche Monatshefte,1940, s. 151-152 P.S. Ve válečném roce 1940 mají ty verše zvláštní akcent. |
|
|
In den Wäldern der Heimat Irgendwo in den Wäldern der verlorenen Heimat blühn Blumen, weiße und rote, aus atmender Erde Krumen, aus den Tränen der Mütter, aus dem Blute der Toten, purpurnes Knabenkraut, schneehelle Frühlingsknoten. Irgendwo in den Wäldern... Irgendwie in den Wäldern der verlassenen Heimat ist unsere Liebe geblieben, zwischen Moosen und Farnen auf harten Granit geschrieben, oder als Ranke geflochten um uralte Fichtenkronen, Efeu des Herzens an der Heimat letzten Bastionen. Irgendwie in den Wäldern... Irgendwann in den Wäldern der Böhmerwaldheimat tönt eine verlorene Glocke, dass sie den Säumer von Irrwegen heimwärts locke, trostvoll ihn rufend mit dem Lied aller Lieder: Du, mein verlorener Sohn, kehr wieder! Kehr wieder! Irgendwann in den Wäldern... |
V lesích domova Kdesi, kdesi v těch lesích ztracené vlasti květiny kvetou v mechu, bílé a rudé, zem dýchá v nich bez oddechu, rostou ze slzí matek, z krve všech mrtvých a milých, nachové vstavače vedle bledulí sněhobílých. Kdesi, kdesi v těch lesích... Kdesi, kdesi v těch lesích opuštěné vlasti i naše láska oněměla, zarostla, v kapradí navěky zkameněla, úponky v korunách prastarých jedlí je hustě ovíjejí jak břečťan valy té země, míří v samé srdce její kdesi, kdesi v těch lesích... Kdesi, kdesi v těch lesích šumavské země zní zvonička poslední, zbloudilé soumary zve domů, útěchu slyším v ní, volá ztracené syny domovsky vlídným hlasem: Děti, vraťte se ke mně, vraťte se domů zase! Kdesi to zní v těch lesích... |
|
Sudetendeutscher Kulturalmanach III, 1959, s. 69 |
|
|
Singen im Advent Über jeglichem Ding, ob freudvoll, ob bang, Über hoch und gering, schwebt der Turmgesang. O Herz, sei bereit wie niemals zuvor! Stell ein Licht in die Zeit am offenen Tor! Dass der Gott, der so fern auf unfassbarem Thron, Sich nicht weiter entfern und als Stern in dir wohn! Als Stern, der uns wärmt und den Ärmsten entzückt, Denn wer arm und verhärmt,wird am reichsten beglückt. Über jeglichem Ding, ob freudvoll, ob bang, Über hoch und gering, schwebt der Türme Gesang. Schwebt ein Klang, ein Gedicht. Das Spiel ist uralt - Unsere Sehnsucht nach Licht wird langsam Gestalt. |
Zpívání v adventu Nad každou přesmutnou i přeradostnou věcí vysoko z věže tmou zpěv nebe rozesvěcí. Vstřícné teď srdce měj, teď jako nikdy dřív! Včas světlo uchystej při prahu u dveří! Vždyť Bůh, ač zdaleka, ač se to možné nezdá, chce v srdci člověka teď bytovat jak hvězda! Jak hvězda chce tě hřát, chudého obšťastnit, má ubožáky rád, k těm zvlášť míří ten svit. Nad každou přesmutnou i přeradostnou věcí z vysoké věže tmou zpěv nebe rozesvěcí. Pár veršů, zvuk a jas. Jak dávná hra vše prosté - ta světlá touha v nás k podobě zvolna roste. |
|
Glaube und Heimat, 1965, s. 959 |
|
Krajina předků, Ahnenlandschaft, jak zní název jedné z básnických sbírek Ilse Ringler-Kellnerové, to je i Šumava, odkud pocházel její dědeček z matčiny strany, jinak archeolog. Ona se narodila 9. září 1894 v bosenském Sarajevu, odkud se pak její otec, rakouský úředník původem z Brna, vrátil na rodnou Moravu, která se stala i jí vlastní krajinou duše jako tolika básníkům předtím i potom. Když se provdala za výtvarníka Seppa Ringlera, přesídlila do Perchtoldsdorfu u Vídně, pak do Badenu a v rakouském Salcburku 25. srpna 1958 i zemřela. To o ní napsal Robert Hohlbaum: "Aby to odpovídalo jejímu umění, musela by být řazena mezi přední jména autorek německy psané poezie."
- - - - -
* Sarajevo (BH) / † Salzburg (A)
