JAROSLAV RUDIŠ

Z knihy "Winterbergova poslední cesta"*

"Winterberg, tedy Vimperk… (v originále jen "Zum Winterberg…") 696 metrů nad mořem, hostinec Habsburk (v originále "Gasthaus Habsburg"), dvanáct pokojů, 2 až 4 koruny, dobrá, možná ještě stojí, možná je hostinec pořád ještě dobrý, milý pane Krausi, jestlipak se Habsburk ještě jmenuje Habsburk, nejspíš ne, co… Takže Vimperk… Městečko (v originále "ein Städtchen"), dvacet minut jihovýchodněod nádraží, 5200 německých obyvatel, leží na Volyňce, to je tamten potok… (v originále "an der Wolinka, das ist der Bach dort…") Tyčí se nad ním hrad knížete Schwarzenberga… (v originále "überragt von einem Schloss des Fürsten Schwarzenberg…") Který Schwarzenberg to byl, milý pane Krausi, je jich tolik… Významný obchod se dřevem, velká továrna na křišťálové sklo (v originále "große Kristallfabrik"), ach, já se těším…"
(…)
Koupil jsem si od nočního průvodčího pivo a vzal si z kupé knihu, kterou mi Winterberg daroval. Winterberg spal. Zavřel jsem dveře, sedl si v chodbě na zem a pustil se do čtení.
Chronologické poznámky k dějinám Vimperku a okolí v letech 1195-1926, napsal Josef Puhani, schwarzenberský hajný (v originále "Die Chronologische Notizen zur Geschichte von Winterberg und Umgebung 1195-1926, verfasst von Josef Puhani, dem Schwarzenbergischen Waldheger" - kniha autora i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, česky ovšem nikdy nevyšla).
Četl jsem si o roku 1195 a vybudování hradu bavorským hrabětem Albrechtem III. von Bogen. Četl jsem, že Winterbergu se krátce říkalo i Windberg. Četl jsem o Zlatý stezce. Četl jsem o soli a o jižním ovoci a o víně a o jemných látkách, který z Bavorska do Čech (v originále "aus Bayern nach Böhmen") přepravovali soumaři. Četl jsem o chmelu a o sádlu a o máslu a o vosku a o rybách a o pivu a o pálence a o stříbru, který soumaři vozili z Čech do Bavorska. Četl jsem o četných přepadeních. O husitských válkách a zničení Prachatic (v originále "und die Zerstörung von Prachatitz"). O četných městských požárech. Četl jsem o 24. dubnu 1479, kdy král povýšil Vimperk na město.
Jeli jsme nocí a vidět byla jenom noc.
Pil jsem pivo a četl jsem o prvních sklárnách. O založení pivovaru. O katolickým Vimperku a o protestantským Vimperku a zase o katolickým Vimperku. Četl jsem o německých obyvatelích a o českých obyvatelích. Četl jsem o třicetiletý válce. O Valdštejnovi (v originále "Über Wallenstein."). O stavbě zámku. O velkým požáru města v roce 1665 a o tom, jak lidé zchudli a odstěhovali se. Četl jsem o lesích a močálech a o medvědech. O lovu a o mysliveckých nehodách a o lesním pychu a o českých a bavorských pytlácích. O posledním zastřeleným rysovi. Četl jsem o zlatě. O nových obchodních cestách. Četl jsem o tom, jak Michael Müller vynalezl český křišťál, draselnovápenaté sklo, a o rychlým rozkvětu skláren. Četl jsem o obchodnících z Prahy a z Vídně a z Hamburku a z Gdaňsku a taky z Moskvy a z Indie (v originále "aus Prag und Wien und Hamburg und Danzig und Danzig und Indien"), který do Vimperka jezdili kvůli sklu.
Vlak zabrzdil.
Byli jsme v Lublani (v originále "in Ljubljana").
V Laibachu, jak by řekl Winterberg.
Nakouknul jsem do kupé.
Spal.
Jeli jsme nocí a já pil další pivo a četl o roce 1694, kdy se ve Vimperku začaly pěstovat brambory a nejdřív s nima krmili jen dobytek. Četl jsem o kostelech a o kaplích. O rvačkách a o vraždách a o lesních neštěstích. O vojácích, který táhli Vimperkem v roce 1801 a 1804 a 1805 a 1806. Četl jsem, jak vojáci drancovali lesy. Četl jsem, jak tím nesmírně utrpěl stav zvěře. Četl jsem o založení zeměbrany coby doplňku ke stávajícím jednotkám (v originále "über die Gründung der Landwehr als Ergänzung der Linietruppen"). Četl jsem o Napoleonově tažení proti Rakousku v roce 1809 a o mobilizaci. Četl jsem o výstavbě Pasovský silnice (v originále "über den Bau der Passower-Chaussee"). Četl jsem o nový sklárně Eleonora a o světoznámým křišťálu (v originále "über das weltberühmte Kristallglas").
(…)
Pak jsem četl dál. Četl jsem o novým Nepomukově oltáři (v originále "über den neuen Nepomuk-Altar"). O smrti majitele sklárny Johanna Mayra v důsledku mrtvice při tanci na jakýmsi bále. O první lékárně založený v roce 1817. Četl jsem o neúrodě a o hladu a o chlebu z ovsa a o nemocech a o odchodech do Polska (v originále "und Auswanderung nach Polen"). Četl jsem o nových sklárnách. Četl jsem o ozvučném dřevě (v originále "über das Klangholz") a o první šumavský továrně na rezonanční desky, patřící Franzi Bienertovi, později známýmu jako "staroch ze Šumavy" (v překladu, ovšem i v originále mylně "Franz Wienert, später bekannt als 'der Alte aus dem Böhmerwalde'", ačkoli jde i kvůli autentické přezdívce rozhodně o Franze Josefa Bienerta, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže). Četl jsem o poslední divoký kočce, skolený roku 1827. Četl jsem o zimě roku 1840, která přišla tak brzy, že lidi museli v září sklízet brambory zpod sněhu.
Vlak jel nocí a já si došel pro další pivo.
Četl jsem o revolučním roce 1848 a o založení národní gardy (v originále "und die Gründung der Nationalgarde"). Četl jsem o vymizení vysoký a o posledním skoleným jelenovi (v originále "über das Verschwinden von Hochwild und über den letzten Hirsch, der 1848 erlegt wurde"). Četl jsem o roce 1856 a o knížecím nařízení pečovat o vimperský lesy podle saských odborných metod (v originále "die Wälder der Herrschaft Winterberg nach der sächsischen Fachwerkmethode einzurichten"). Četl jsem o počátcích plánovitýho lesního hospodářství na Šumavě. Četl jsem o bouřkách a o krupobití a o požárech a o děsech a o strachu a o zmatení a o smrti.
(…)
Četl jsem o válečným roce 1866. O porážce u Hradce Králové (v originále "bei Königgrätz"). O zkáze rakouský Severní armády (v originále "über den Untergang der österreichischen Nordarmee"). O tom, jak se místní báli Prusů (v originále "über die Angst der Bevölkerung vor den Preußen"). Četl jsem o saských vojácích prchajících do Lince (v originále "über die sächsischen Soldaten in Winterberg auf der Flucht nach Linz"). Četl jsem o těle Jana Nepomuckýho, který během tajný cesty z Prahy do Slacburku tajně přenocovalo v hostinci U Zlatý hvězdy (v originále "über die Leiche von Nepomuk, die im Gasthof Zum goldenen Stern im Geheimen auf verborgenem Weg von Prag nach Salzburg Zwischenhalt machte"). Četl jsem o vysokých cenách piva a sádle a pšenice. O nových silnicích a lesích a o lesních dělnících a o užitkovým dříví a o palivovým dříví. Četl jsem o povodni z 30. května 1868. O tyfu a úmrtích na něj (v originále "über Typhus und die Typhustoten"). O knížecích honech na srny. Četl jsem o 1. červnu 1869. Kdy vybouchla továrna na střelný prach. Četl jsem o tom, jak se do vzduchu vznesl celý podnik včetně osmi dělníků, jak bylo ránu slyšet až pět kilometrů daleko a jak byly roztrhaný těla slavnostně pohřbený. Četl jsem o pralese. Četl jsem o Franzi Fuchsovi, kterýho na Velikonoční pondělí ubodal u muziky jistý Spitzenberger, obávaný rváč (v originále "ein gefürchteter Raufbold").
(…)
Jeli jsme dál nocí a já četl o 6. září 1869, kdy se v Husinci (v originále "als in Husinec") slavilo pětistý výročí narození mistra Jana Husa (v originále "die 500-jährige Geburtstagsfeier des Magisters Jan Hus"), kterýho se zúčastnilo asi 30 000 lidí včetně učenců a doktorů z Anglie a z Ruska a z Pruska a ze Srbska a z Polska, a dokonce jednoho ze severní Ameriky (v originále "aus England und Russland und Preußen und Serbien und Polen und einer sogar aus Nordamerika"). Četl jsem o knížeti Schwarzenbergovi. Četl jsem o založení knihtiskárny Johannem Steinbrenerem (v originále i v překladu psána omylem dvě "nn" ve Steinbrenerově příjmení!) v roce 1870. Četl jsem o zemětřesení a o strašlivý ráně, která však nenapáchala škody. Četl jsem o nesmírně chladný zimě. O spoustě sněhu. O lidech, který umrzli. O krásný polární záři 4. února 1872. Četl jsem o posledním vlkovi skoleným v roce 1874. Četl jsem o záplavách a o dalším sněhu, bylo ho ještě víc, a o kometě na obloze. Četl jsem o šesti mrtvých po otravě arzenikem. Četl jsem o nový chlapecký škole. Četl jsem o otevření lokální železniční tratě Vimperk-Strakonice (v originále "Winterberg-Strakonitz") 14. října 1893. Četl jsem o ošklivý průtrži mračen. Četl jsem o otevření nových, moderních jatek. Četl jsem o vybudování lokální železniční tratě Vimperk-Volary (v originále "Winterberg-Wallern") v roce 1899. Četl jsem o zřízení prvních telefonních linek ze zámku do revírů na Šunavě (v originále "vom Schloss Winterberg in die Reviere im Böhmerwald"). Četl jsem o roce 1900 a o prvním autě ve Vimperku, což byl osobní vůz majitele sklárny pana Alberta Kralika (v originále "das Personalauto des Herrn Glasfabrikanten Albert Kralik"). Četl jsem o katastrofálním požáru 27. července 1904, který si vyžádal pět lidských životů a během pouhých dvou hodin proměnil 48 domů a celý náměstí v hromadu suti. Četl jsem o hasičích a o hadicích a o velkolepým výkonu vimperský parní stříkačky, která 38 hodin bez přerušení pumpovala a pumpovala a pumpovala, a přece Vimperk nezachránila. Četl jsem o smrti a o zoufalství a o nouzi a o bídě a o peněžitých darech.
Vlak zase někde zastavil, sněžilo víc a víc, a já nebyl unavený a pil jsem pivo.
Četl jsem o návštěvě císaře Františka Josefa I. (v originále "Franz Joseph I.") 8. Září 1905, císař se tehdy v okolí zúčastnil velkých vojenských manévrů. Četl jsem, že zemský kníže (v originále "der Landesfürst") přicestoval vlakem a po několika hodinách vlakem zase odcestoval. Četl jsem o vimperským sochařovi a dřevořezbářovi Franzi Iglerovi, který celý týdny v odlehlých lesích poslouchal jeleny a pak to, co ptají vyslechnul, věrně ztvárnil ve dřevě. Četl jsem, že k nejkrásnějším plodům jeho studií patří Troubící jelen v říji (v originále "der röhrende Brunfthirsch"). Četl jsem, že si císař František Josef I. několik dřevořezeb koupil. Četl jsem, že Igler nenašel ve Vimperku skutečnou podporu a třel bídu s nouzí, až se v roce 1910 přestěhoval do Vídně. Četl jsem zase o Johannu Steinbrenerovi (i zde omylem příjmení psáno v originále i v překladu se dvěma "nn"!), zakladateli světoznámýho vydavatelství kalendářů a modlitebních knížek, který zemřel 6. května 1909. Četl jsem o děsivý přírodní katastrofě z 18. května 1911. O bouřce a průtrži mračen a o masách vody a stržených mostech. Četl jsem o elektrárně Elektra zroku 1913. O biografu Felixe Pohla (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) z roku1914. Četl jsem o 28. červnu 1914, kdy rakouský následnický pár zavraždili v Sarajevu v důsledku velkosrbskýho spiknutí (v originále "als das österreichische Thronfolgerpaar in Srajevo infolge einer großserbischen Verschwörung ermordet wurde"). Četl jsem o strašlivý světový válce, která se pak rozpoutala. Četl jsem o mobilizaci a o slušných a statečných a spolehlivých Šumavanech v 91. regimentu (v originále "und die braven und tapferen und verlässlichen Böhmerwälder im 91sten Regiment", správně ovšem má být "Böhmerwädler"!). Četl jsem o hrozných bojích v Srbsku a o děsivým strádání a o velký nouzi a o strašných ztrátách. Četl jsem o Karpatech a o Haliči a o Itálii (v originále "über die Karpaten und Galizien und Italien"). Četl jsem, jak regiment nakonec poslali do Bulharska (v originále "nach Bulgarien"), jenže tam došlo k revoluci a převratu (v originále "kamen der Umsturz und der Zusammenbruch"). Četl jsem o prohlídkách a o rukování a o ruským válečným zajetí a o Sibiři (v originále "und Sibirien"). O raněných na vimperským zámku. O lístkách na chleba a o válečných půjčkách a o uprchlících a o zavedení letního času 1. května 1916 (v originále "und Einführung der Sommerzeit am 1. Mai 1916"). Četl jsem o sejmutí čtyř zvonů pro válečný účely. O pustošení a o obrovských bitvách. O mrtvých a o nezvěstných a o zajatcích a o invalidech a o kriplech. Četl jsem o sejmutí umíráčku z vimperský věže k válečným účelům v roce 1917. Četl jsem o bídě a o nářku a o slzách a o reptání a o stížnostech a o zdražování a o nedostatku a o hladu a o nemocech a o epidemiích a o utrpení a o smrti a o amorálním chování mládeže, tím vším si lidstvo, a zcela konkrétně Šumavané (v originále opět chybně "Böhmerwälder" namísto "Böhmerwädler"!), muselo projít. Četl jsem o zhrouení šestisetletý habsburský říše, která se rozpadla na nový malý státy.
Jeli jsme nocí a sněžilo a z nějakýho kupé vyšel muž a chvíli se díval do tmy. A pak šel zase spát. A já jsem chvíli nevěděl, kde jsme a kam nás to unáší.
Četl jsem o 28. říjnu a o založení Československý republiky v čele s prezidentem Dr. T.G. Masarykem. Četl jsem, jak po převratu a zhroucení zavládla ve Vimperku bezradnost, jak několik dní nikdo nevěděl, do kterýho státu patří, jestli k Československý republice, nebo k Rakousku, nebo k Německu (v originále "ob zu der Tschechoslowakischen Republik oder zu Österreich oder zu Deutschland"). Četl jsem, že ten stav byl velmi znepokojivý, že narůstala nejistota a krádeže, až byla nakonec z deseti vysloužilých vojáků ustavena ochranná garda (v originále "eine Schutzgarde"). Četl jsem, jak 23. listopadu přitáhl batalion československý armády (v originále "ein Bataillon tschechoslowakischer Truppen") a město obsadil.
Jeli jsme dál a dál nocí. Slyšel jsem, když náš vlak pohltil tunel a posléze ho zase vyplivnul. Slyšel jsem hlasitý železný rachocení, když vlak přejížděl přes most.
Četl jsem, jak byla založena československá církev (v originále "die tschechische Nationalkirche"). Četl jsem o sčítání lidu v Československu: 8 760 067 Čechů a Slováků, 3 129 448 Němců, 747 096 Maďarů, 461 466 Rusínů, 75 852 Poláků, 180 535 Židů, 23 052 příslu'šníků jiných národností a 232 943 cizinců. Četl jsem o posledních vojácích, který do Vimperku přijeli 2. června 1919 vlakem z ruskýho válečnýho zajetí. Četl jsem o kůrovci, který se 27. července náhle objevil v okolních lesích.
(…)
Četl jsem o smrti ke konci úplně slepýho sklářskýho úředníka (v originále "über den Tod des völlig erblindeten Glasfabrikbeamten") Julia Blechingera (je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), který byl domáckým šumavským básníkem (v originále "ein gemütlicher Böhmerwalddichter") a zdatným hudebníkem a ve svým díle opěvoval lásku k vlasti a zelený lesy (v originále "die Heimatliebe und den grünen Wald verherrlichte"). Přečetl jsem si jeho báseň "Waldesruhe" (podle periodika "Musikalisch-literarischer Monatsbericht über neue Musikalien, musikalische Schriften und Abbildungen" z roku 1901 šlo ovšem o Blechingerovu hudební fantazii, přesněji o jeho "Opus 270: Fantasie für Violin, Zither und Violoncello").
Četl jsem o rozpuštění střeleckýho spolku (v originále "über die Auflösung des Schützenvereins") kvůli nepříznivý politický situaci a o stavbě vojenských baráků za nádražím. Četl jsem o vysvěcení čtyř nových zvonů. Četl jsem o 1. dubnu 1924, kdy pozemkový úřad zbavil knížete Schwarzenberga vlády nad Vimperkem. Četl jsem o vysvěcení novýho umíráčku. Četl jsem o spolku "Vimperk ve Vídni" (v originále über den Verein "Winterberg in Wien", správný název ovšem zněl "Der Verein der deutschen Winterberger in Wien", který se po "anšlusu" Rakouska pod změněným označením "Der Verein der Winterberger in Wien" stal v roce 1939 jen součástí nacistické organizace "Volksbund für das Deutschtum im Ausland" /VDA/). Četl jsem o otevření nově postavenýho izraelitskýho chrámu 3. ledna 1926 (synagoga byla 10. listopadu 1938 vypálena a trosky ve válečném roce 1941 srovnány se zemí) a o požáru v městský ledárně ve stejný den. Četl jsem o vichřici a o velký průtrži mračen. Četl jsem o 28. říjnu 1926, 8. narozeninách republiky, kdy na vrcholku 36 metrů vysoký městský věže zavlála červeno-bílá vlajka (v originále "eine rot-weiße Fahne"). Četl jsem o sedlářským pomocníkovi Eduardovi Lepschim, který už počtvrté vyšplhal o půlnoci nahoru po bleskosvodu. Četl jsem, jak se tentokrát na zpáteční cestě pod hodinami zřítil a zemřel (v originále "noch am selben Tag starb"). Chtěl být slavný.
Jeli jsme nocí a já si četl o historii města Winterberg, kterýmu se říkalo i Windberg a teď se jmenuje Vimperk. Četl jsem o městě, který jsem tolik nenáviděl a z kterýho jsem musel odejít. Četl jsem o Vimperku a musel myslet na tátu, na mámu a na sestřičku.
Jeli jsem nocí a já cítil, jak s tímto městem srůstám.
S celou jeho historií.
Stránku za stránkou.
Rok za rokem.
Poznámku za poznámkou.
Příběh za příběhem.
Událost za událostí.
Cítil jsem, jak se stávám tou knihou.
Jak se stávám Vimperkem, Winterbergem.

J. Rudiš, Winterbergova poslední cesta (2021), s. 185 a s. 410-417

Jaroslav Rudiš (*8. června 1972 v Turnově) je český spisovatel, dramatik, scenárista a novinář. Vyrostl v Lomnici nad Popelkou. Navštěvoval gymnázium v Turnově, po něm vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci (obor němčina - dějepis). Dále studoval v Praze a Curychu. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier 1. října 2021 vyznamenal Jaroslava Rudiše Záslužným řádem Spolkové republiky Německo za přínos ke sbližování Čechů a Němců. Zřejmě i pod dojmem Rudišova románu "Winterbergs letzte Reise" (v českém překladu Michaely Škultéty publikován roku 2021 v nakladatelství Labyrint), který od svého prvního vydání v roce 2019 (autorova bibliografie 2002-2022 viz Wikipedia) vyšel už několikrát. Rudišův Jan Kraus, románový "mluvčí", pochází z Vimperka (to české místní jméno vlastně uchovává spojitost Winterbergu s bavorským klášterem Windberg, jehož představení založili jižně od Vimperka dodnes existující osadu Klášterec) a od roku 1986 žije v Německu. Pracuje jako ošetřovatel, v Berlíně se stará o umírající jako "převozník na druhý břeh", a svého dalšího klienta, upovídaného Wenzela Winterberga, doprovází na poslední cestě do Sarajeva, po stopách starcovy dávné lásky. Dlouhý výlet vlakem přitom poskytuje prostor pro humorné peripetie, ale zároveň pro odkrytí minulosti obou pasažérů. Wenzel Winterberg: otec mu dal jméno českého zemského patrona, zavražděného bratrem Boleslavem: tato bratrovražda je skutečný počátek našich katastrof, píše se v románu…, z něhož naše textová ukázka cituje český překlad pasáží o Vimperku. Ty románové pasáže jsou ovšem spíše než četbě podobny mešní litánii nejen za Čechy, nýbrž za celou střední Evropu. Závorky jsou v tomto případě nikoli dílem překladatelovým, nýbrž jsou srovnáními s Rudišovým německým originálem, doplňky či upřesněními z hlediska editora těchto webových stran. Závorka (...) sice přerušuje v ukázce románový text, nikoli však četbu Puhaniho knihy. Překlad Michaely Škultéty kombinuje hovorovou češtinu Krause a spisovný až archaický jazyk Winterberga ("milý pane Krausi", ale "o Zlatý stezce"). "Jsem železniční člověk", říká Rudiš. Jede se zasněženou nocí blízko Vánoc. Ostatně nezapomenutelná Neckářova píseň "Půlnoční" z filmové adaptace režiséra Tomáše Luňáka komiksové trilogie Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 "Alois Nebel" (slova Jaromír 99, hudba Jaromír Švejdík, Jan P. Muchow a Dušan Neuwerth) se zařadila mezi české koledy, jako jsou "Narodil se Kristus Pán" či "Nesem vám noviny". Ještě k příjmení Kraus: ke Karlu Krausovi (Poslední dnové lidstva), zastoupenému také samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, i Haškovu Švejkovi je román kritiky přirovnáván.

- - - - -
* Turnov / Vimperk