FRANZ JOSEF BIENERT
1816 23. dubna. Ženich...
Trauungsbuch (tj. latinsky "Kniha sňatků" /oddací matrika/ - pozn. překl.).
1816
April 23ten
Copulavi ego (tj. latinsky "oddal jsem" - pozn. překl.)
Jos. Vogler Kaplan
Bräutigam (tj. "ženich" - pozn. překl.)/
Hausnummer: 118
Namen: Franz Bienert, Handelsmann und ehel=Sohn des Thaddeus Bienert
Lauftschneider in Oberkreibitz No. 73. Die Mutter ist Mar: Anna geb:
Dörrin von Schönfeld No. 51
(tj. Franz Bienert, obchodník a manželský syn Thaddäuse /Tadeáše/ Bienerta, řezače lubů k řešetům v Horní Chřibské čp. 73. Matkou je Marie Anna, roz. Dörreová /v indexu křestní matriky psáno "Törre", resp. v synově křestním záznamu "Türrin" /jejím otcem byl Georg Törre, resp. Dörre/, při narození novorozencova bratra Franze Antona rok předtím ale stojí psáno v indexu "Dörre", v křestním záznamu "Dürrin"! / z Krásného Pole čp. 51 - pozn. překl.)
Altersjahre (tj. "věk" - pozn. překl.): 28
Braut (tj. "nevěsta" - pozn. překl.)/
Namen: Agnes ehel Tochter des † Phielipp Simmich gewesenen Bleicher in
Neukreibitz No. 32. Die Mutter ist Brigitta geb: Grohmann aus Daubiz
No: Consc.
(tj. Agnes, manželská dcera zesnulého Philippa Simmicha, někdejšího běliče v Nové Chřibské čp. 32. Matkou je Brigitta, roz. Grohmannová z Doubice čp. ? - pozn. překl.)
Altersjahre: 20
Nelze snad zpochybnit, že údaje o ženichovi a nevěstě takto v originále i s chybami zapsané v oddací matrice starobylé farnosti Horní Chřibská (zdejší sklárna pochází už z roku 1414, dnes je však Horní Chřibská s přibližně 270 obyvateli jen částí města Chřibská v okrese Děčín) podal zejména, a to i za "nezletilou" tehdy nevěstu Agnes (s jejími oddavky musil vyslovit souhlas její poručník) právě Franz Josef Bienert (v záznamu křestní matriky psán Franciscus Josephus Bienerth), narozený 4. února roku 1788 tu v Horní Chřibské čp. 75. Považujme ho tedy za jakéhosi "autora" zápisu, pořízeného kaplanem Voglerem. Snad je třeba jen vysvětlit, že povoláním ženichova otce, jež je označeno v matrice výrazem "Lauftschneider" (správně "Laufschneider") bylo řezání dřeva lesních stromů na luby k řešetům, prodávané pak řešetářům, nevěstin otec byl podle výpovědi německého záznamu běličem (Bleicher) plátna. Ženichův životní osud je počínaje rokem 1827 navýsost šumavským. V roce 1798 (to bylo Franzi Bienertovi 10 let) koupil kníže Josef II. zu Schwarzenberg (1769-1833) od hraběte Filipa Kinského "von Chinitz und Tettau" (1742-1827) panství Prášily (Stubenbach), kam náležela i Modrava (Mader). V ní nabyl ve zmíněném už roce 1827 Bienert starší pilu na levém břehu Roklanského potoka (tehdy tu zvaného Großmüllerbach), kterou přestavěl na objekt pro výrobu rezonančních desek. S pilou koupil i vedlejší schwarzenberský lovecký "zámeček". Ozvučné dřevo, získávané kácením pomalu rostoucích šumavských smrků v zimním období, po rozštípání máčené na jaře po několik týdnů, poté sušené a buď štípané na strunné nástroje či řezané na desky pro klavíry, znovu po čtyři týdny máčené, sušené a bělené na slunci, vyváželo se odtud do celé Evropy a Ameriky. Už roku 1832 získal Bienert císařské privilegium pro výhradní výrobu rezonančního dřeva na deset let, další podobné pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů (tady se vracel k někdejšímu povolání otcovu). Počáteční spotřeba dřeva obnášela 500 krychlových metrů dřeva ročně, později přibližně dvojnásobek. Roku 1855 zřídil Bienert podobný výrobní závod ve Stožci (Tusset), který převzal později jeho zeť (Bienert měl toliko dceru, kterou si vzal za ženu /manželství zůstalo bezdětné/ Josef Wessely, v letech 1894-1899 schwarzenberský revírní lesní /Revierförster/ právě ve Stožci, kde po skončení lesnické služby Bienertův podnik převzal), a pak i na Kvildě (Außergefild). V tom modravském nacházelo na pile a v lese zaměstnání 50 až 100 lidí. Platnost privilegií byla vždy po dvou letech prodlužována až do Bienertova skonu 1. února 1866. Necelé dva roky předtím vyšel ve třech číslech listu Prager Zeitung (ročník 1864, č. 295, 297 a 298) text Victora von Hansgirg (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) pod titulem "Ein Besuch Bienert's Resonanzholzfabrik" a v roce 1865 uveřejnilo periodikum Waldheim's Illustrirte Blätter (vydával Rudolf Schürer von Waldheim, žijící v letech 1832-1890) v č. 16 nepodepsaný článek "Ueber das Resonanzbodenholz des Böhmerwaldes". V modravské úmrtní matrice nacházíme zápis, že Bienert zemřel dne 1. února roku 1866 v Modravě čp. 50 na prášilském panství, v kašperskohorském okrese píseckého kraje, příčinou smrti osmasedmdesátníkovy že bylo "ochrnutí plic" (Lungenlähmung). 7. února pak nebožtíka pochoval na hřbitově v Rehberku (dnes Srní) farář Franz Fiala do šumavské země. Vedení obou závodů převzala padesát let po svatbě s Bienertem jeho žena Agnes, která ovšem pro pokles výroby následkem rostoucí konkurence a zejména pak zhoubné vichřice z roku 1870 už rok po ní prodala před pouhými pěti lety převzatý podnik Johannu Adolfu II. zu Schwarzenberg (1799-1888). Ten roku 1880 převedl celou výrobu do Stožce. Dva objekty v hojně dnes navštěvované Modravě jsou ovšem až dosud jakýmsi i státem chráněným památníkem proslulého "Holzfabrikanta", "dřevofabrikanta", jenž kdysi zasnoubil Šumavu s hudbou.
- - - - -
* Horní Chřibská, Chřibská / Modrava / Stožec / † Modrava / † † Srní
