FRIEDRICH HANS SAATHEN

O lidové a národní písni

Johann Gottfried von Herder (německý spisovatel a filosof, žil v letech 1744-1803, narodil se ve východním Prusku a jeho myšlenky o národních jazycích a budoucnosti Slovanů měly rozhodující vliv i na české obrození - pozn. překl.), který jako první razil pojem "Volkslied" (tj. lidová či národní píseň - pozn. překl.), asi sotva tušil, že tento pro tehdejší a také pozdější chápání příliš široký pojem může být příčinou mnoha falešných výkladů a rozličných mínění.
Za starých časů měly písně většinou zcela všeobecná označení jako třeba "ein neu Lied" (tj. "jedna nová píseň" - pozn. překl.), "ein hübsch Lied" (tj. "jedna pěkná píseň" - pozn. překl.), "Grasliedlin" (tj. erotická písnička, někdy i nezakrytě obscénního obsahu, zpívaná děvčetem, "jdoucím na trávu", německy "die in das Gras geht", v 15.-16. století v Německu běžné označení lidové písně - pozn. překl.) či "Reuterliedlin" (tj. "rejtarská písnička" - pozn. překl.). Lid zpíval a dokud jako celek představoval v sobě uzavřené životní a osudové společenství, zněly jeho písně v selské jizbě stejně jako v měšťanském domě a na knížecím dvoře. Tak zpíval vandrovní tovaryš, tak zpívali rolníci a řemeslníci, měšťané a páni radní. Poněvadž ale v těžkých časech vnitřní a vnější rozvrat Říše upřel kruhu pěvců nový příliv a lidovou píseň odsoudil k bytí věru nuznému, věřilo se po dlouhou dobu, že je třeba příslušnost k národnímu celku roztřídit "podle vrstev" (v originále "schichtenmäßig" - pozn. překl.). Tak vznikly násilné pojmy "Ober- und Unterschicht" (tj. "horní a dolní vrstva" - pozn. překl.), které vyvrcholily v přesvědčení, že lidová píseň je "zaniklým kulturním statkem". My máme dnes úplně jasno v tom, že naše lidová píseň, lhostejno, zda jde výtvor uměleckého či opravdu lidového původu (v obou případech je jeho zdrojem národní vlastenecký cit, lidu blízká inspirace /v originále "das volkhafte Empfindung, die volkgebundene Eingebung" - pozn. překl./), náleží celému německému národu. Není to nijaká "třídně" či "stavovsky" vyčleněná píseň, je to národní píseň.
Jako taková do sebe přijímá všechny radosti a bolesti národa a stává se zároveň jakýmsi zrcadlem dějinného a etnického vývoje německých zemí. Její dějiny zrcadlí celé naše dějiny a náš osud.
O počátcích lidového zpěvu nevíme bohužel takřka nic, o jejím dalším vývoji jen velice málo, poněvadž byla tradována ústně. Staroněmecké křesťanství, které se v písních domnívalo spatřovat výraz pohanského světonázoru, zapovídalo je zaznamenat. Smíme ovšem předpokládat, že staré germánské bitevní zpěvy, svatební písně a pohřební žalozpěvy (v originále "und Totenklagen" - pozn. překl.), o nichž podává zprávu Tacitus (římský historik, žil přibližně v letech 55-120 po Kr., autor spisu "Germania" - pozn. překl.), byly jako nejpůvodnější kolektivní básnické skladby předstupni naší lidové písně. Teprve na konci 13. století se setkáváme s prvými jejími hmatatelnými stopami. Jen nemnozí zachovali tehdy lidovému zpěvu věrnost, poněvadž skvělá doba rytířství a okázalé dvorské poezie přehlušila svými tóny prosté a ryzí melodie z lidu. To byla těžká, vedle třicetileté vojny snad dokonce nejtěžší krize, kterou měla německá národní píseň překonat. Zvládla ji však udatně a skvostně. Je to táž lidová píseň, která o řadu staletí později zažehla v srdcích našich velkých myslitelů, básníků a hudebníků (Herder, Goethe, Mozart, Schubert) planoucí oheň nadšení, jehož důvěrný hlas zní a promlouvá z nápěvů dvorských lyriků Walthera von der Vogelweide (asi 1170- asi 1230) a Neidharta z Reuentalu (1. půle 13. století); je to táž lidová píseň, která si po úpadku rytířství získala srdce všech Němců, která se nám po hořkostech a ranách osudu znovunavrátila darem a v duši lidu žije dál až do dnešního dne.
Proč však, může se teď někdo a nejeden zeptat, proč je v nás ta národní píseň tak hluboce zakořeněna? - To poněvadž je v ní kus nás samých! Poněvadž jsme to my, kdo v ní žijeme, kdo v ní myslíme a cítíme, my všichni, kdo se nazýváme dětmi tohoto národa. Neexistuje přece nic, co cítí duše nějakého člověka, co se dotýká srdce nějakého člověka a pro co by lidová píseň nenalezla notu, která se zdá znít právě v nás samých jako pravlastní, nejvlastnější prožitek jedince i společenství. Ten však, koho se nedotýká, ten, kdo se k ní necítí znovu a znovu přitahován, aby v ní hledal a nalézal sama sebe, aby se v ní posiloval a tříbil, ten nemůže být schopen nijakého pravého citu, ten nemůže mít německé srdce v těle.
Toto poznání nás opravňuje stvrdit naše přesvědčení, že písně vyšlé z lidu, lidem přijaté a dotvořené, mají být společným statkem celého národa. Zavazuje nás však také k tomu, abychom tento vzácný kulturní statek zachovali a dále pěstovali. Když pak naši lidovou píseň svěříme mladému pokolení, musíme je také naučit, aby ji nesla hrdě do budoucna, udržela ji čistou a oproštěnou od cizích vlivů a módních proudů, porušujících její prapůvodní, přirozený ráz a ochromujících její mravní sílu. Pak teprve, jen pak jsme splnili naši povinnost vůči lidové písni.
Němci nepřestanou zpívat, dokud existují srdce, která se musejí hledat navzájem a znovu navzájem odloučit, dokud květiny kvetou a hvězdy stojí na nebi, dokud existuje přátelská věrnost a hrdinská odvaha, práce a požehnání sklizně. Jejich píseň bude vždy zároveň pramenem i proudem: pramenem mravní síly a proudem národního sebevědomí.
V jednom z následujících čísel tohoto časopisu začínáme s přetisky nápěvů a textů německých lidových písní ze Šumavy a těšíme se, že každý takový písňový list může být zasvěcen krásnému úkolu. Bude vás, drazí krajané, upomínat na leckterou důvěrně známou melodii, znovu vám přiblíží hudební dědictví našich předků, písně, jimiž se rozeznívaly tiché jinak selské jizby i při nichž se druží veselá pospolitost, kterými zněla pole i luka německé Šumavy. Možná jste některé z nich už zapomněli. Zanotujte si je znovu!

Mein Böhmerwald, 1943, č. 9, s. 28-29

P.S. Tady jde o nepokrytý, byť "hudebně zaměřený" výraz dobového národně socialistického a totalitního myšlení (myšlení autora tehdy dvacetiletého a nezralého), za něž německý národ (lid) včetně "šumavského kmene"(a po porážce nacizmu podobně i český národ /lid/ v sovětském bloku za "železnou oponou") zaplatil věru krutou daň. Jak snadné je dát se "srdcem" a "národním sebevědomím" strhnout k čemukoli!

Předmluva k šumavskému zpěvníku z roku 1944

Bádání o lidové písni se prosadilo na Šumavě teprve v době, kdy už byly téměř ze všech jazykově německých oblastí (v originále "aus beinahe allen deutschen Landschaften" - pozn. překl.) k dispozici dokonalé písňové sbírky v mnoha použitelných vydáních. V této souvislosti musí být zvláště vyzdviženy velké zásluhy, které si získal univerzitní profesor Dr. Gustav Jungbauer (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) svým jedinečným souborem "Volkslieder aus dem Böhmerwald" (Praha 1930) na poli sběratelském i lidopisném (v originále "auf lied- und volkskundlichem Gebiet" - pozn. překl.). Toto dílo je zřejmě mezníkem v historii bádání o Šumavě a nabízí nám početné předlohy. Této okolnosti a snad i skutečnosti, že lid této pomezní země přijal mnohé z písňového bohatství sousedních oblastí, zejména té podunajské a alpské, přinesl však jen málo zcela původních písní svého užšího domova, je třeba přičíst, že nehledě na několik stále se vracejících písňových typů nevysílá mateřské zemi nijaké poselství o čilém životě šumavské písně.
Naše malá knížka má za úkol této vadě (v originále "diesem Uebel" - pozn. překl.) alespoň zčásti odpomoci. To, že tím nesleduje ani vědecký, ani lidopisný účel, je samozřejmé. Obsahuje toliko malý výběr nejkrásnějších nápěvů, které na německé Šumavě zaznívaly. Snaha, aby byl podán nefalšovaný obraz písňového bohatství této končiny, mne přiměla k tomu, pojmout do něj i ony nápěvy, které sice pocházejí odjinud, patřily však i tady na lesním pomezí k základnímu fondu (v originále "auch hier in der Waldmark zum Kernbestand" - pozn. překl.) a byly horlivě pěstěny. Z téhož důvodu jsem zvolil i několik nových lidových písní a připojil je k tomuto souboru. Mají ukázat, že radost z muzicírování a tvůrčí síla Šumavanů je nezlomná a opravňuje k nejkrásnějším nadějím do budoucna (v roce 1944 si je už mnozí nechávali raději zajít - pozn. překl.).
Pro tento úkol pořízená klavírní úprava neodpovídá vždy charakteru jednotlivých písní, které, jako ostatně všechny jiné lidové písně, je lépe zpívat k loutně či ke kytaře; s ohledem na úkol, který má tento svazeček jako věc k upotřebení naplnit, je to však jen k užitku. Zpracování pro samotný vokální přednes nebo pro hlas s doprovodem kytary pozůstává jinému úkolu, kterému bude vyhrazeno rozšířené vydání tohoto prvního výběru.
A tak bych chtěl popřát, věren tradici starých pěveckých bratrstev (v originále "getreu der Überlieferung der alten Sangesbrüder" - pozn. překl.), také tomuto zpěvníčku šťastnou cestu! Kéž nese ty písně pracovitého a statečného hraničářského nárůdku do německých zemí a zavítá tam, kde bijí vroucí srdce: v útulném domově, v radostném společenství, v kruhu starých a mladých.

Friedrich H. Saathen.

P.S. Reprint publikace "Tief drin im Böhmerwald" s podtitulem "Volkslieder aus dem Böhmerwalde" vyšel roku 1999 (Jihočeská vědecká knihovna ho samozřejmě má ve svém regionálním knižním fondu), tedy 55 roků po svém prvním vydání za války, kdy bylo Friedrichu Saathenovi 22 let. Tehdy mu zřejmě leželo na srdci, jak Šumavu začlenit do velkého říšského celku "mateřské země".

Vánoční koleda*

Svátek světel (v originále "Lichterfest", což je v němčině pojem pro všechny svátky spojené se světlem, třeba i pro slunovrat, v tomto případě tedy lze hovořit i o Vánocích jako o svátku zrození "Světla světa" v křesťanském chápání; text ovšem vznikl za nacizmu s jeho kolektivním "novopohanstvím" - pozn. překl.), nejkrásnější svátek v koloběhu roku, nás obdarovává jedněmi z nejnádhernějších lidových písní: vánočními koledami (v originále je užit výraz "das Weihnachtslied", i celý článek má titul "Weinachtliches Volkslied" - pozn. překl.). V něm se vyjevuje nejvlastnější rys našeho lidu v jeho nejryzejší a nejvznešenější velikosti: neboť vánoční koleda je písní společenství (v originále "denn das Weihnachtslied ist Gemeinschaftslied" - pozn. překl.). Fond německých písní není ovšem jako celek nijak chudý na tento typ "společenského" zpěvu. Přesto nemůže být vánočnímu lidovému zpěvu upřeno do jisté míry výjimečné postavení v přehojné plnosti písní, začleněných do ročního koloběhu. K čemu to odkazuje? Především k příležitosti samé. Vánoce! To je svátek znovuzrození, svátek života a radosti, svátek víry v nový a nádherný den. Tu se otevírají srdce a zažíhá se světlo v nitru a člověk je blíž člověku, duše duši. Není nijakou náhodou, že je nám v tomto okamžiku nejhlubšího pohnutí nejblíže lidová píseň. Není to však lidový zpěv z minula, ten prostý a všední, nikoli, je to staré německé volání, které tu z tisíců hrdel zní k nebi, přiznání k sobě samému a k našemu národnímu charakteru (v originále "zu unserer Art" - pozn. překl.).
Všechny opravdové vánoční písně koření ve zvykoslovné tradici (v originále "wurzeln im Brauchtum" - pozn. překl.). Vycházejí bezprostředně či zprostředkované z ní, vždy ale zůstává jejich vztah k ní jasně zřetelný. Jejich vlastním tvůrcem je lidová duše, která v nich žije a tyje (v originále "lebt und webt" - pozn. překl.). Krátký historický přehled nám odhalí
její pamětihodné vyzrávání.
Počínáme na jaře minnesangu, ačkoli sama tradice má počátek v pozdním středověku. Tím samozřejmě není řečeno, že německý lid by předtím neměl nijaké vánoční písně. Jakého druhu však byly, je dosud neobjasněno. Prvý záznam neznámé ruky nám uchovává dílo, o němž Luther později řekl: "Es muss freilich der heilige Geist den, der diesen Gesang gemacht hat, also zu singen gelehrt haben." (tj. "Duch Svatý musil naučit zpívat toho, kdo tu píseň složil." - pozn. překl.) Jde o nápěv "Ein Kindlein so löbelich" (celý text viz http://www.christliche-gedichte.de/?pg=11940 - pozn. překl.).
Asi o dvě staletí později roznášeli potulní žáci, vaganti a zpěváci zemí novou píseň, která brzy nalezla domov tam, kde bušila vroucí srdce: "In dulci jubilo, singet und sit vro!" (tj. napůl latinsky: "V jásotu sladkém, zpívejte s radostným svátkem!", celý text viz webová adresa http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/koledy-nemecke/in-dulci-jubilo-428363 - pozn. překl.) To znělo opravdu jako jásavé volání a nábožní pěvci zvedli v tiché noci pohled uneseni do jiného světa, "do dy vogelin singen nova cantica, und do dy schelchen klingen in regis curia" (tj. opět napůl latinsky, tedy makaronsky: "kde ptáčkové si pějí zpěv nový nahoře a kde rolničky znějí na královském dvoře" - pozn. překl.) Zbytek doznívající vagantské poezie se takto uchoval do věku městských svazů i vzestupu měšťanstva a dále až do našich dnů. Kdo byl tvůrcem těchto písní? To nevíme. Snad by ale věděl zbožný Luther odpověď na tuto otázku.
První písňový autor, jehož známe jménem, žil na přelomu 16. a 17. století: byl to Michael Prätorius (1571-1621). "Es ist ein Ros entsprungen", zpívá, "aus einer Wurzel zart". Zima je ovšem samý chlad a mráz. Dává starému nápěvu o Matce Světla světa nový tón: "Das röslein, das ich meine, darvon Esaias sagt, hat uns gebracht alleine Mari, di reine Magd." To je kostelní píseň, ale přece v opravdovém a vlastním smyslu píseň lidová. Kdo by ji neznal?
(pro ty, kdo ji neznají, zde v celé podobě:

Es ist ein Ros entsprungen
aus einer Wurzel zart,
wie uns die Alten sungen,
von Jesse kam die Art
und hat ein Blümlein bracht
mitten im kalten Winter
wohl zu den halben Nacht.

Das Röslein, das ich meine,
davon Jesaja sagt,
hat uns gebracht alleine
Marie die reine Magd.
Aus Gottes ewgem Rat
hat sie ein Kind geboren
wohl zu den halben Nacht.

Das Blümelein so kleine,
das düftet uns so süß,
mit seinem hellen Scheine
vertreibt 's die Finsternis:
Wahr' Mensch und wahrer Gott,
hilft uns aus allem Leide,
rettet von Sünd und Tod.

O Jesu, bis zum Scheide
aus diesem Jamerthal,
lass Dein Hilf uns geleiten
hin in der Engel Saal,
in Deines Vaters Reich,
da wir Dich ewig loben:
o Gott, das uns verleih!

Aj, růže rozvila se
ze kmene krásného
jak zdávna čekala se,
z druhu převzácného.
Ten kvítek spanilý
uprostřed noci chladné
my lidé spatřili.

Růžičku tu, již míním,
a o níž prorok děl,
složila nám i jiným
Maria v plenek běl.
Jak Páně slíbil hlas,
zrodila dítko to nám
v půlnoční téměř čas.

To kvítečko podivné
má libé vůně dech,
a jasem svým předivné
nám září v temnostech.
Bůh, člověk též pravý,
pomáhá z bídy zlé nám,
hřích i smrt odpraví.

Ó Jezu, svojí mocí
rač být mi přítomen!
A z temné této noci
až vyjíti dáš ven,
tam otevř ráj mi svůj,
kde tebe budem chválit
na věky, Pane můj!

Český překlad Gustava Adolfa Molnára /1884-1972/, jak byl otištěn v Evangelickém zpěvníku /1952/, tlumočí jako třetí a čtvrtou sloku rozšiřující verzi původní Prätoriovy písně /o ní je tu ovšem uvedeno, že jde o "lidovou z Trevírska, původem z 15. století" a také pro Speyerský katolický zpěvník, v němž byl text písně otištěn ve 23 slokách v roce 1599 poprvé - viz Historisch-kritisches Liederlexikon/, jde o výtvor anonymní/, jež je dílem Friedricha Layrize z roku 1844 - na webové adrese, odkud Prätoriův originál přetiskujeme /viz Wikipedia/, je dokonce připojena i nacistická verze z roku 1943, končící neuvěřitelnou "totalitní" slokou:

Will auch ein Jahr sich legen,
Dem nächsten reicht 's die Hand;
Viel hundert Keime regen
Sich bald im weiten Land.
Viel tausend Kinderlein
Sind unsres Volkes Morgen,
Des lasst uns fröhlich sein!
/tj. asi jako "I když jeden rok přejde,
příštímu ruku dej;
na sta početí vzejde
národu zítřek přej.
Tisíce děťátek
šťastnými učiní nás
den změní ve svátek!" - pozn. překl./)

Snad se tu rozplývají hranice. Pochopit však podstatu vánoční lidové písně můžeme však pochopit jen tehdy, oddělíme-li to nepůvodní od původního.
Asi před sto lety napsal Franz Xaver Gruber (1787-1863) svou "Tichou noc" (v originále "Stille Nacht" - pozn. překl.). Ledový vichr hučel od hor a bičoval třpytivými sněžnými krystaly zamžené okenní tabule. Tady za nimi ji zpívali poprvé. Každým rokem se však ve vánoční čas vrací ten prostý nápěv znovu do srdcí a ta melodie ovoní rozsvícené stromky i věnce z jedloví. Jde celým Německem (Rakousko, kde píseň vznikla, bylo tehdy připojeno k nacistické "Říši" - pozn. překl.) a dále ještě do velkého širého světa. Gruber (více o něm Wikipedia - pozn. překl.), skromný varhaník z Halleinu (dnes okresní město v rakouské spolkové zemi Solnohradsko - pozn. překl.), je dávno zapomenut. Není to tak, že přišel na svět vlastně jen proto, aby nás vzácně obdaroval tou písní?
Teď jsou tu zase Vánoce. Stojíme na prahu věku, který nastává. Je dosud v zárodku, co se má stát plodem. Ovoce bude však zrát a nastane velká a bohatá sklizeň (je tu řeč o německém národním socialismu! - pozn. překl.). Mezi námi je nový pěvec: Hans Baumann (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Jeho slovo je prosté jako u ostatních, jeho nápěvy však žhnou ohněm mladého dne, který, sotva dosud tušený, ohlašuje se v dálce. Je to věčná píseň, kterou zanotoval a která v nás zní, jako by tam zněla odjakživa, aby se ze sebe sama vždy znovu obnovovala jako nebe a země:

Hohe Nacht der klarer Sterne,
Die wie weite Brücken stehn
Über einer tiefen Ferne,
D'rüber unsre Herzen geh'n..

Veliká noc v hvězdném jasu,
do daleka klene svit.
Přes most prostoru a času
tuším naše srdce jít.

(celý text i s pokusem o český překlad a stručným komentářem viz jedna z textových ukázek z díla Hanse Baumanna na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)

Mein Böhmerwald, 1943, č. 12, s. 25-27

Znám podobu Friedricha Hanse Saathena jen z fotografie, kterou zveřejnil Herbert Marouschek von Maroo v jednom z válečných ročníků svého vídeňského už časopisu "Mein Böhmerwald", obnoveného po zániku Československa, v němž bylo v půli třicátých let v Prachaticích jeho vydávání zastaveno a Marouschek vystaven politickému procesu. Po připojení Rakouska k nacistické Říši se vídeňský rodák přihlásil svým časopisem, vydávaným ve Vídni vlastním nakladatelstvím Verlag Herbert Marouschek, jednoznačně k národnímu socialismu. Výrazný podíl na obsahové náplni jeho časopisu měla i hudba a mladý Saathen, narozený 17. února roku 1922 rovněž v dunajské metropoli, tu vlastně začínal už jako dvacetiletý mladík. Stal se z něho po válce hudební kritik významného listu Arbeiter Zeitung (v roce 1934 byl tento ústřední orgán sociální demokracie ve Vídni zakázán, vydáván v Brně a v Paříži a v Rakousku kolportován ilegálně, v srpnu 1945 pak v osvobozené Vídni obnoven), redaktor časopisu "Österreichische Musikzeitschrift", vedoucí propagace hudební Universal Edition, nakladatelský lektor, překladatel a autor mnoha knih nejen o hudbě. Jeho kniha "Einem-Chronik" s podtitulem "Dokumentation und Deutung", vyšlá v roce 1982, pojednává o osobnosti hudebního skladatele Gottfrieda von Einem (1918-1996), manžela Lotte Ingrischové, i samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže. V roce 1986 se stal editorem knihy "Anna Nahowski und Kaiser Franz Joseph I." o císařově dlouholeté milence Anně Nahowské, roz. Nowakové (1860-1931, blíže viz Wikipedia (vyšla roku 1994 v nakladatelství Akropolis v českém překladu Dr. Ireny Vízdalové, viz blog Císařovna Sisi a její rodina), jejíž a také císařova dcera Helena Nahowski se později (v roce 1911) stala manželkou hudebního skladatele Albana Berga (1885-1935). Saathenův muzikologický zájem platil zejména hudbě 20. století. Ve vídeňské Městské a zemské knihovně (Wiener Stadt- und Landesbibliothek) s adresou na radnici metropole je uložena Saathenova obsáhlá rukopisná pozůstalost (zemřel ve Vídni 17. února 2002 na den přesně ve svých 80 letech) s korespondencí, mezi jejichž pisateli a adresáty nechybějí jména jako Theodor Ludwig Wiesengrund Adorno (1903-1969), filosof a hudební teoretik, či spisovatel Friedrich Torberg (1908-1979), vl.jm. Friedrich Ephraim Kantor-Berg, který se z amerického exilu před nacizmem vrátil do Vídně až v roce 1951. Židovský autor nesmrtelné knihy "Tante Jolesch oder Der Untergang des Abendlandes in Anekdoten" (1975), která vyšla stejně jako její pokračování "Die Erben der Tante Jolesch" (1978) i česky, jako by v nich zachytil novodobé dějiny Rakouska, které si ovšem bez národně socialistických omylů mladistvého Friedricha Hanse Saathena bohužel nelze představit.

- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Vídeň (A)