JOSEFINE SASSADECK-PILNY
Proslov k otevření Sudetoněmeckého informačního centra
v Českých Budějovicích 1990
Vážené dámy, vážení pánové, pane starosto!
Děkuji především za pozvání, jehož se mi dostalo od pana Ing. Groulíka. Promiňte mi, že k Vám hovořím německy, ale 45 let je dlouhá doba a já jsem téměř všechno zapomněla.
Přicházím sem z pověření Heimatkreis Budweis jako oficielní zástupce Němců, kteří až do roku 1945 v Budějovicích a jejich okolí žili a byli pak odsud vyhnáni.
Před 75 lety jsem se tady v Budějovicích narodila.
Můj dědeček profesor Reinhold Huyer byl posledním německým archivářem města.
Ačkoli od roku 1945 žiji v Bavorsku, zůstanou Budějovice a Šumava vždycky mým domovem.
Češi a Němci dokázali tu po celá staletí žít vedle sebe v míru.
Války přinesly všem jen ztráty, které museli lidé nuceně snášet.
Budiž mi dovoleno připomenout, že jsem roku 1945 obdržela písemné osvědčení, v němž tehdejší národní výbor dokládá mou loajalitu jako občanky tohoto města.
Přesto mi byly zabaveny peníze i majetek a s méně ještě než povolenými 50 kilogramy jsem byla jako žebračka pro svou národnost vysídlena v necelých 30 letech věku i se svou rodinou do Německa jako ostatní sudetští Němci.
Jsou to skutečnosti, o nichž dosud především mladí lidé v Čechách nebyli pravdivě informováni. Ráda bych každému z Vás ochotně sdělila vše, co by mohlo věci napravit.
Museli jsme tenkrát v Německu všichni začít znovu od nuly a zbudovat nový život; mohli jsme to však při všech potížích činit už jako svobodní lidé.
Český národ musel v minulosti přestát rovněž nelehké časy. Nyní může začít znovu z čistého stolu. Kolo dějin se otočilo tak, že to nám všem až bere dech.
Dnes není snad nic tak, jak tomu bylo ještě před rokem. Můžete i tu v Čechách pocítit nové štěstí svobody. Ti spravedliví, kteří trpěli léta ve vězení a násilné internaci, ujali se v čele s prezidentem vlády věcí. Svoboda žije!
V plném vědomí odpovědnosti jsem po roce 1945 pracovala jménem Panevropské unie pro lepší porozumění mladých lidí, nezatížených tolik břemenem vin a křivd. Na cestě ke sjednocené Evropě nás vede poznání, že jsme přece všichni bratři a sestry a právě mladí se musejí učit od počátku vzájemné úctě a porozumění.
V těchto dnech právě sepisuji životní vzpomínky pro své vnuky. Jejich generace se musí naučit dělat dějiny lépe než ti před nimi. Naše planeta Země je příliš krásná na to, aby byla zničena lidskou nenávistí.
My, kdo jsem prožili dvě světové války se všemi následky, které přinesly, máme teď nádhernou možnost odpustit - zapomenout se přece nedá - a začít se sousedy na Východě znovu stavět svět nové vzájemnosti. Chtěla bych dlouho žít, abych se na tom směla podílet.
Z pověření někdejších německých obyvatel Budějovic přeji informačnímu centru mnoho úspěchů při zvládání ušlechtilého cíle, kterým je lepší porozumění obou našich národů.
P.S. Tento proslov zazněl 22. září 1990 při slavnostním otevření informačního střediska Panevropské unie za účasti tehdejšího velvyslance SRN Michaela Steinera, pozdějšího zahraničního poradce spolkového kancléře.
Josefine (Joschi) Sassadecková (dnes se píše to příjmení německy Sassadek), rozená Pilny, se narodila 15. srpna 1915 v Českých Budějovicích, kde její matka Helene Pilny, rozená Huyerová, dcera městského archiváře profesora Reinholda Huyera, měla hudební školu a podílela se jako sólistka a čestná členka na činnosti spolku Deutsche Liedertafel, zejména pak při pořádání pověstných velkých plesů v Německém domě. Josefine vedla až do své svatby roku 1941 mateřskou školku na Lineckém předměstí a byla činná jak v německých spolcích sociálního zaměření, tak v turnerském hnutí. Od roku 1945 žila v bavorském Bad Tölzu. Ještě za války zpracovala spolu se svým otcem, padlým v posledním roce války, vědeckou pozůstalost svého děda, kterou pak na přelomu let 1944-1945 stačila uložit do Studijní knihovny v rakouském Linci. Hned po válce se v novém domově zapojila do komunální politiky za tzv. "volební seskupení pro navrácení práv poškozeným válkou". Byla první ženskou členkou krajské rady v Bad Tölz, působila v krajském výboru péče o mládež, v ženském referátu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, podílela se na aktivitách chebského krajanského spolku Eghalanda Gmoi. V Chebu totiž kdysi studovala. Zvlášť se věnovala práci v Panevropské unii, v tzv. skupině Mladých evropských federalistů. Roku 1947 se rozvedla, roku 1953 jí zemřela matka. Pět let se poté věnovala pedagogické práci v domově pro barmské děti v Lenggries, její dcera Ilse se stala také vychovatelkou. Dalších 15 let vedla až do důchodu internátní školu pro děti nemocné tuberkulózou. Roku 1982 jí byla propůjčena prezidentem Evropské unie pro Německo Walterem Scheelem zlatá jehlice za zásluhy o evropskou integraci. Josefine Sassadek byla i literárně činná. Zemřela v Bad Tölz 21. ledna 1998.
- - - - -
* České Budějovice / † † † Bad Tölz (BY)
