JULIE SASSMANNOVÁ

Heimat im Böhmerwald

O Böhmerwald, o Heimat
nun weil ich ferne von dir,
doch deiner Wälder Rauschen
hör ich noch stets in mir.

Ich seh im Geist die Berge
im Abendrot erglühn,
hör fern ein Glöcklein läuten,
seh Herden heimwärts ziehen.

Ich seh die Moldau fließen
durch deine Auen;
aus deinen dunklen Seen
herrlich den Hochwald schauen.

Da fasst mich tiefstes Heimweh,
nach dir mein Böhmerwald.
dich könnt ich nicht vergessen
werd ich auch noch so alt!

Šumavský domov

Domove, kdesi v dáli
slyším šumět tvůj les.
Jako nám šumívaly,
ty hvozdy zní i dnes.

V duchu vidím tvůj obzor
žhnout v rudých červáncích,
dál slyším cinkat odtud
zvonky stád na kopcích.

Vltavu vidím plynout
v lukách, sám mír a klid;
v hladině temných jezer
skály se zrcadlit.

Hluboký stesk mne jímá
po tobě den co den -
nemůžu zapomenout,
co živa budu jen!

Hoam!, 1971, č. 7, 2. str. obálky

Žofín u Nových Hradů

Žofín (Sophienschloss) byl vystavěn v letech 1853-1855 jako lovecký zámeček hrabětem Georgem Buquoyem, po jehož ženě Žofii, rozené princezně z Oettingen (Sofie von Oettingen) pak to místo bylo i pojmenováno. Stavba byla položena v nádherné lesní končině, jejíž součástí je i dochovaný Žofínský prales. Kouzelné procházky po tamním okolí se nedají zapomenout. Hraběcí rodina tam trávila mnohý čas v letních i zimních měsících, zvláště za lovů na srnčí i jelení zvěř. O podzimních honech v období jelení říje od konce září do přibližně 10. října tu bývalo nejvíc hostů. Velké množství jelenů tu lovci obvykle složili a následoval velice slavnostní výřad navečer za svitu pochodní, k čemuž troubil kvartet hudebníků fanfáry na lesní rohy. S trojitou ozvěnou to bylo něco, co lze jen těžko popsat. I v zimě tu rodina často pobývala při lovech na holou zvěř (v originále "Kahlwildjagden") a při provozování zimních sportů jako lyžování či ledním hokeji na nádrži ve Zlaté Ktiši (Goldentischer Teich). I Stříbrné Hutě (Silberberg) s krásnou myslivnou tu musejí být zmíněny. Kdo ty chvíle tam mohl kdy zažít, rád si je vyvolá v paměti.

Hoam!, 1970, s. 233

17. října 2002 zesnula v pečovatelském domě pro seniory v bavorském Eggmühlu na jih od Řezna (Regensburg) paní Julie Sassmannová, rozená Jarolimová z Vimperka (Winterberg). Jak píše její neteř Elisabeth Oelbaumová, rozená Blaschko, ve svém nekrologu v Böhmerwäldler Heimatbrief, byla poslední z dcer Jarolimových a spatřila ve Vimperku světlo světa 29. června 1907. V severních Čechách absolvovala hospodyňskou školu a pracovala pak jako služebná u novohradských Buquoyů. Tehdy poznala i Karla Sassmanna a roku 1948 se už po vysídlení vzali. Žili nejprve v Oberdeggenbachu u sedláka Langmantela, později ve vlastním domě. Smrt mužova byla pro paní Sassmannovou pozdní osudovou ranou a musela krátce nato vzít zavděk pobytem v už zmíněném pečovatelském zařízení pro seniory. Nebyl krátký ten čas a přestože prý svůj úděl snášela ta hluboce věřící žena po více než deset dlouhých roků statečně, byla pro ni nakonec smrt v téměř 96 letech věku spíše vysvobozením a darem nebes. Jednoho krásného říjnového dne ji pochovali do rodinného hrobu v Oberdeggenbachu a venkovské společenství, zejména zdejší farář a kostelní sbor, který po mnoho let vedla a doprovázela na varhany, jí připravili důstojné rozloučení. "Tante Julia werden wir als sanftmutige, hilfsbereite, liebenswerte und sehr musikalische Tante in Erinnerung behalten," píše její neteř. Kromě básně, kterou uvádíme ze zelené obálky měsíčníku vyhnaných Šumavanů jako ukázku citového bohatství té prosté a životem těžce zkoušené ženy, známe její zásluhou i každodenní život na buquoyském Žofíně (Sophienschloss).

- - - - -
* Vimperk / Nové Hrady / † Eggmühl (BY) / † † Oberdeggenbach (BY)