ANNA SCHIMETSCHEKOVÁ
Vyhnání z jazykového ostrova 1946
Dne 20. ledna 1946 odjížděl prvý transport z Holašovic (v originále "Hollschowitz" - pozn. překl.) a Lipanovic (v originále "Linden" - pozn. překl.) (Linden), zda tam byli i chrášťanští (v originále "Groschumer" - pozn. překl.), nevím. Češi je vyrozuměli teprve navečer a druhý den v šest ráno museli jít. Mnozí si stačili vzít sotva polštář na přikrytí. Říkalo se, že první transporty míří do Bavor, ty pozdější do ruské zóny. Přihlásili jsme se do nejbližšího transportu, kdo to udělal, už také nevím.
S maximálně 50 kg zavazadel na osobu jsme museli dne 2. března 1946 opustit náš domov, já vdova s pěti dětmi, ty starší Anni a Marie se tím už musely hodně trápit. Tajně nám dala vědět "Schlehů" Marie ("Schleha" se po chalupě v Radošovicích /Roschowitz/ říkalo stavení čp. 18, patřícím Jakobu Stropekovi - pozn. překl.) už několik dnů předem. Já už stejně celou dobu balila, co je vůbec stejně vždycky zapotřebí. V šest hodin ráno 2. března 1946 jsme už měli být shromážděni v hospodě, předtím jsme ale museli povinně nakrmit a podojit dobytek. Všechna zavazadla byla důkladně kontrolována. Cenné předměty nám byly odebrány (peníze, spořitelní knížky, šperky atd.). Poněvadž se kontroly protáhly až do poledních hodin, chytily jsme, stará Tuschlová (v originále "die alte, Tuschlin'"- pozn. překl.), která se později dostala do ruské zóny, a já, u nás na hnoji jednu slepici a rychle jsme ji uvařily, poněvadž jinak by nám hrozilo odjet o hladu. Ve dvě hodiny odpoledne pak konečně vyjel autobus s námi do Českých Budějovic, kde jsme pak v tamním sběrném lágru pobyli jeden týden. Znovu nám tam všechno důkladně kontrolovali a museli jsme se podrobit i tělesné prohlídce. Pak jsme s tím, co nám v posledku ponechali, byli naloženi do dobytčáků a dopraveni v nich na hranice u Domažlic (v originále "an die Grenze nach Taus" - pozn. překl.).
Porouchaná kamínka (v originále "ein kaputter Ofen" - pozn. překl.) a pytel uhelného prachu byly ve vagoně "připraveny" pro zahřátí, jeden starý plechový kbelík sloužil jako záchod nám všem. Bylo velice chladno, všichni mrzli a zápach byl strašlivý. Po osobních kontrolách se vlak pohnul dál do Furth im Wald. Tam nás odvšivili a mohli jsme se konečně umýt a vykoupat. Odtud transport zamířil přes Mnichov a po třech dnech jsme se ocitli ve školních místnostech augsburské Georgschule (základní a střední škola "St.-Georg Grund- und Mittelsschule" existuje v bavorském Augsburgu dodnes - pozn. překl.). Tady byl můj otec, jeho hospodyně a někteří příbuzní od nás odděleni a dostali se přes Berghausen a Unterglauheim do okresu Dillingen. My jsme odjeli ještě na týden do Günzburgu, kde nás čekalo to vůbec nejhorší, totiž "Schopferle Lager", lágr zčásti plný štěnic. Dohromady přešly tři týdny, než jsme za větru a hrozné zimy dorazili 21. března 1946 na statek jménem "Stierlins Hof" (tj. "Stierlinův dvorec" - pozn. překl.) ve vsi Kleinkötz (švábské vesnice Oberkötz a Kleinkötz jsou dnes spojeny v jednu obec Kötz v bavorském zemském okrese Günzburg - pozn. překl.) a musili čekat na nějaké ubytování.
Glaube und Heimat, 2016, č. 11, s. 21-22
Roku 2006 se v březnovém čísle krajanského měsíčníku "Hoam!" objevila prvá verze předchozího textu jako součást dopisu nejmladší dcery Anny Schimetschekové, který Hilde (1937-2007), provdaná Pröbstleová zaslala rodácké pověřenkyni Hildegard Knofové (zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Na tom druhém otištění o více než deset let později (na rodáckém setkání v Limbachu je přednesl Annin nejmladší syn Josef) má zásluhu Hartmut Schimetschek z Günzburgu, další potomek rodu, který kdysi nosíval to příjmení na německém jazykovém ostrově (zvaném také dalším přívlastkem strýčický /Stritschitzer/ či budějovický /Budweiser/) nejen v Radošovicích. Na statku čp. 1, řečeném "Hounaßn" a tyčícím se při jižní straně radošovické návsi v průčelí s památkově dnes chráněným špýcharem, se v roce 1899 po svatbě ve staroslavném kostele sv. Petra a Pavla s dcerou majitele zmíněného statku Adalberta Pateka a Marie, roz. Eiblové z Holašovic (Hollschowitz) čp. 22 Annou (1862-1909) stal hospodářem Johann Schimetschek (1864-1917), syn sedláka v Dobčicích (Dobschitz) čp. 5 Matthäuse Schimetscheka a jeho ženy Eleonory, roz. Doschko ze Záboří (Saborz či Saborsch). Johannův syn Adalbert, narozený 24. března 1900 v Radošovicích, si dne 20. listopadu roku 1926 vzal ve Strýčicích za ženu Annu, roz. Kraupatzovou, 17. srpna 1903 narozenou dceru Matthäuse Kraupatze, sedláka na radošovickém stavení čp. 20 (stojí také dodnes na severní straně tamní návsi) a sestru Matthäuse Kraupatze "mladšího", i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže. Měli spolu šest dětí, Annu (*1927), Marii (*1929), Adalberta (*1933), Josefa (*1935-†1938), Mathilde (*1937) a Josefa (*1940), než jejich otec 23. května roku 1942 v pouhých dvaačtyřiceti letech věku skonal a zanechal ženu s pěti ratolestmi na statku hospodařit samu. Co po konci války následovalo, dovídáme se z jejích zápisků. Muže přežila o více nežli půl století, když skonala v Kleinkötz 11. září roku 1994 v požehnaných 91 letech věku. Text, který v překladu otiskujeme, sepsala osm let předtím. Selská střízlivost z něho promlouvá s poznáním, že to mohlo všechno dopadnout vlastně mnohem hůř a že i v neštěstí je třeba hledat tu dobrou stránku, jíž je přece přede všemi statky činný život sám.
- - - - -
* Radošovice / Strýčice / České Budějovice / † † † Kleinkötz, Kötz (BY)
