RUDOLF SCHMIDTMAYER
Krumlovské příběhy
(úryvek)
1675. (...) Kolej (rozuměj jezuitská kolej českokrumlovská - pozn. překl.) prodávala už po mnoho let měšťanům dřevo pro jejich pivovar (roční zisk z prodeje činil kolem 1000 zlatých); pocházelo z lesa u Hejrova (Heuraffl, dnes Přední Výtoň - pozn. překl.) a plavilo se odtud po řece Vltavě. Kolej měla z toho velký prospěch, poněvadž nehledě na finanční přínos z prodeje dřeva ho sama získávala zadarmo. Nyní však dokázali knížecí (rozuměj eggenberští - pozn. překl.) úředníci přimět svým přesvědčováním městskou radu k tomu, aby napříště odebírala potřebné dřevo z lesů knížecích, poněvadž v tom případě ušetří na úrocích, které dosud musela platit z tisícové půjčky na jeho koupi. Poté co senát přijal onu nabídku, zrušil smlouvu ohledně dodávky dřeva s kolejí uzavřenou a přešel na stranu knížete. Další příležitost, jak učinit koleji škodu, poskytla úředníkům sama darovací listina, jíž Vilém z Rožmberka věnoval krumlovské koleji a gymnáziu (rovněž jezuitskému - pozn. překl.) velký les, aniž by si sobě jakož i svým nástupcům vyhradil nějaké další právo na něj - nobis dat omne ius gaudendi fruendique. - V témže lese dal v roce 1651 P. Jan Dasselman zbudovat dvě chýše, které svěřil hajnému, způsobilému zároveň jako dřevorubec. Tehdy proti tomu neměl nikdo námitek, zatímco nyní se objevilo tvrzení, že tehdejší zámecký hejtman Germersheim se proti zřízení chýší rozhodně ohrazoval. Hajný (silvanus) trval se svými syny po celých 25 let v nerušeném vlastnictví zmíněného lesního příbytku. Jeho Jasnost kníže (rozuměj Jan Kristián z Eggenberka - pozn. překl.) však teď prohlásil, aniž by se zatěžoval myšlenkou na více než dostatečnou promlčecí lhůtu dávno vypršelou, že les náleží jemu a aniž by jakkoli zpravil a vyrozuměl rektora koleje, což byla podle královského nařízení jeho povinnost, kázal 8. července hajného Leopolda a jeho syny zatknout, jejich dobytek zahnat a rozdělit mezi své poddané. Chýše byly zcela vypleněny, Leopold a jeho synové vsazeni do zámecké věže. Když se P. rektor dověděl o tomto násilném činu, vyslal zástupce koleje ke knížeti do zámku, aby se dotázal, cože vedlo vysokého pána k jednání tak zlovolnému. Rektor P. Řehoř Mayr byl rodem ze Zátoně (Ottau), vrchnostenské vsi blízko Krumlova, a byl proto dříve i sám poddaným Jeho Jasnosti; právě z té příčiny ovšem chovala Jeho Jasnost vůči němu jako vůči člověku společensky nerovnému velikou antipatii, jako by snad v tomto případě nižší původ nebyl dostatečně krášlen urozeností, jíž muži propůjčuje ctnost církevního řádu, hodnost kněze a rektora. Kníže poskytl na otázku položenou mu zástupcem koleje následující odpověď: nezpůsobil prý koleji nijaké bezpráví, když dal na své vlastní panské půdě zadržet někoho ze svých poddaných; jeho úředníci mohou ostatně poskytnout důkazy, že pozemek, z něhož byl Leopold odveden, patří knížeti. Takový důkaz ovšem poskytnut nebyl. Mezitím prošli jednoho dne P. rektor s P. Janem Gurre celý les a narazili přitom na 5 hraničních kamenů, označených slovem "Jesus" nebo písmeny IHS (tj. "Ježíš, Spasitel lidí" /"Iesus Homini Salvator"/, jezuity interpretováno i jako "Ježíše máme za společníka" /"Iesum Habemus Socium"/ - pozn. překl.) a zaražených do země bezpochyby po zmíněném donaci (rozuměj darování Vilémem z Rožmberka - pozn. překl.), aby tak les patřící odtud jezuitům vymezily vůči lesům tehdy rožmberským a nyní eggenberským. Shora zmíněné chýše stály uvnitř takto vytyčeného lesního revíru. - Darovací bulla byla poté předložena právním znalcům, aby byl vyslyšen jejich úsudek o sporné záležitosti. Všichni bez výjimky prohlásili, že kolej má plenum dominium silvae et quod pridem decisum est sub Matthia Imperatore, dům Crumloviensi domino frueretur, ius gaudendi, fruendi, etiam utile dominium inesse; a to bylo právě ono, v čem Arcenses lhali, když chtěli dokázat, že les byl koleji toliko přenechán, aby jí a škole nesl užitek, tj. poskytoval potřebné dřevo; zda ovšem stavba chýší a pasení dobytka v lese prejudikuje i právo lovu, ponechali právní znalci nerozhodnuto. Předák této znalecké skupiny učinil mezitím Jeho knížecí Jasnosti podání, ve kterém označil její čin za násilnický a požádal zároveň o propuštění zadržených osob. Přípis měl být knížeti předán dvěma patres, jimž však vstup sub praetextu postae (pod záminkou pošty - pozn. překl.) nebyl vůbec dovolen. Odpoledne nato byl vyslán Jan Gurre s týmiž patres k panu hofmistru Františku Buquoyovi, prvnímu mezi knížecími úředníky; i ten se zdráhal psaní převzít a dal důstojným pánům pokyn doručit je knížecí Jasnosti osobně, což se následujícího dne (24. července) také stalo. Kníže list přijal, ve stručném prohlášení přitom slíbil, že se koleji dostane řádné odpovědi. Také u představených okresu (capitanei districtus) byla vznesena žaloba pro znásilnění práv koleje ze strany knížete; ta stížnost neměla však nijaký ohlas, poněvadž respekt před knížecí Jasností vedl tu spíše k souhlasu s jeho postupem, který byl veden rozhodnou vůlí prosadit své právo na les.
Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 50 (1911-1912), s. 389-391
Tento úryvek pochází z německého překladu latinsky psané kroniky (to proto je převod do češtiny opatřen i českými křestními jmény osob) jezuitské koleje českokrumlovské za vlády Eggenberků, jak ho pořídil vyšebrodský cisterciák a profesor latiny a řečtiny na českobudějovickém německém gymnáziu Rudolf Schmidtmayer. Narodil se v Prachaticích 31. března 1862 jako Josef Schmidmaier v rodině tamního mydláře Anastase Schmidmaiera a jeho ženy, roz. Guolfinger von Steinsberg (o jednom literátovi z toho rodu psal také Rupert Essl, zastoupený i překladem tohoto svého textu na webových stranách Kohoutího kříže) a nestačil se ve Vyšším Brodě, to už po říšském záboru, naštěstí pro sebe už dožít ani druhé světové války, ani soumraku klášterního života za ní a hlavně nedlouho po ní. Zemřel totiž v požehnaném věku 83 let 24. května 1939 v tom prastarém kulturním centru a byl tam i pochován při pamětihodných klášterních zdech. Ani jezuitský řád, jehož kolej vznikla v Českém Krumlově jako tolik jiného v jižních Čechách díky Rožmberkům, není ovšem připomenut naší ukázkou náhodně: to z jeho divadelní činnosti například čerpala šumavská lidová tradice náboženských her především. Mihne se tu i jméno zakladatele slavné poutní tradice Římova P. Jana Gurreho. A pak je tu šumavský les, ta kulisa sporů o majetek a moc až dodnes.
- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / Český Krumlov / † † † Vyšší Brod
