WENZEL SCHMIED
Schlösselwald
Chalupy dnešní osady Hrádky (v originále Schlösselwald, i u německých místních jmen Oberschlösselwald, Mittelschlösselwald a Unterschlösselwald užíváme v překladu dnešní označení Horní, Prostřední a Dolní Hrádky - pozn. překl.) leží roztroušeny na horském hřbetu, který je ohraničen Hrádeckým potokem (v originále Stillseifenbach - pozn. překl.) a divoce romantickým údolím řeky Vydry (v originále "Schachtelei", jak se údolí Vydry či Povydří německy nazývalo - pozn. překl.), v jejímž korytě si voda proráží cestu vysoce navršenými žulovými balvany a vytváří tak jednu z nejkrásnějších scenerií centrální Šumavy vůbec. Právě nad údolím Vydry spadají pitoreskně rozeklaná skaliska zvaná kdysi "Schlössel" (tj. právě "Hrádky" - pozn. překl.) příkře dolů k řece. Od těchto skal dostala osada i své jméno.
Jako téměř všechny ostatní osady novostodůlecké rychty (Neustadler Gericht) vznikl i někdejší Schlösselwald v době, kdy kněžna Eleonora Mansfeldová, tehdejší majitelka panství Prášily (Stubenbach) a patronka králováckých rychet Stodůlky (Stodůlky) a Stachy (Stachau), prodávala ve velkém rozsahu pozemky osídlencům, aby tak mohla získat užitek z obrovských lesů, které dne 13. listopadu vydražila z konkursu pana von Schmidlin.
Noví osadníci přišli sem převážně ze zmíněné stodůlecké rychty a podrželi si své právní postavení králováckých svobodníků (künische Freisassen). V jedné smlouvě stojí výslovně psáno, že "smějí koupený pozemek užívat v prastarých svobodách, obyvatelům rychty příslušejících" (v originále "die Käufer dürfen den Grund in der uraltberechtigten Gerichtern Freiheiten benutzen" - pozn. překl.).
Kněžna Eleonora Mansfeldová podepsala dne 16. října 1733 na svém zámku v Horažďovicích četné kupní smlouvy a zahájila tak osidlování asi deseti nových vsí. Byly mezi nimi i smlouvy, vedoucí k osídlení místa zvaného tu "Schlösselwald in der Kaltenbrunner Revier" (Kaltenbrunn bylo německé jméno samoty blízko Srní - pozn. překl.). V lese tu tehdy už stála mohutná, celá z kamene zbudovaná stavba s těžkými valenými klenbami sklepních i přízemních prostor a zvoničkou na příčné střeše vikýře do patra podstřeší. Už tento nezvyklý způsob stavby, ve zdejší končině ojedinělý, prozrazoval, že jde o budovu zřízenou panskou vrchností. Byla to myslivna zmíněného "kaltenbrunnského" revíru, kterou pamětníci znají jako hostinec "u Schulhauserů".
Na starých mapách se rozlišovalo mezi Horními, Prostředními a Dolními Hrádky (Ober-, Mittel-, Unterschlösselwald).
Horní Hrádky
Onoho 16. října 1733 získaly rodiny Weberova a Winkelbauerova na území dnešních Horních Hrádků za 150 zlatých rýnských (fl.rhein.) "ein Bezirkh von Zweytausend einhundert und vierzig Klaftern" (tj. "okrsek o rozloze 2140 sáhů" - pozn. překl.) s povinností ročně platit 15 zlatých do knížecích důchodů. Mezi nabyvateli nacházíme Adama Webera, Hanse, Georga a Matthiase Winkelbauera. V kupní smlouvě je průběh hranice pozemků zevrubně popsán podle míst (v originále "nach 'Plötzen' geschrieben" - pozn. překl.), jak byla i označena ("Plötzen" byla místa na kmeni zbavená kůry či označená barvou - pozn. překl.) na markantních stromech. Bohužel není dnes možno takto popsané ohraničení přesně nijak rekonstruovat.
Jako další z osídlenců přišel sem o dva roky později Sebastian Harant, který dbe 16. září 1735 získal jeden pozemek na lokalitě "Schlösselberg" a další pak dne 23. října 1748. Podle křestního jména Harantova Sebastian se jeho stavení říkalo "Wastalhof", vedle toho se tam později po chalupě říkalo "Hausbauer".
Seznam dávek z roku 1736 uvádí jako zdejší usedlíky Georga a Johanna Winklbauerovy, Adama Webera a Sebastiana Haranta. V tzv. "Geometrische Befundstabella" (1757) se objevují tato jména: Jakob Melchior Neuchet (vzal si za ženu vdovu po Adamu Weberovi), Georg Winklbauer, Johann Winkelbauer a Sebastian Harant.
Jak se jmenovali vlastníci v roce 1795, dovídáme se z protokolu o vyrovnání, které proběhlo dne 17. září toho roku s vrchností v Prášilech za přítomnosti krajského hejtmana Niklase Staaba, aby tak byl uzavřen dlouholetý spor o Schätzův les (Schätzenwald). Protokol podepsali:
Josef Klostermann z usedlosti Wurmbauernhof, čp. 95,
Franz Weber z usedlosti Vinzenzhof, čp. 90,
Andreas Weber (syn Adama Webera) z usedlosti Christohof, čp. 87,
Simon Winklbauer z usedlosti Simandlhof, čp. 85
a Johann Winklbauer z usedlosti Jakumbauernhof, čp. 84.
"Wastalbauer" se na tomto vyrovnání nepodílel.
Tak řečený "Wurmbauernhof", k němuž patřil rodný dům někdejšího městského lékaře v Kašperských Horách (Bergreichenstein) MUDr. Josefa Klostermanna (1814-1875) (viz i Anna Jelineková), přešel v polovině 19. století na rodinu Baumannovu ze Zelené Hory (Grünberg). Od té doby se stalo obvyklým označovat usedlost jako "Hannesbauernhof". Po roce 1945 byl selský dvorec i s výměnkem zbořen.
Usedlost zvanou "Vinzenzhof", k níž patřila někdejší myslivna čp. 129 (nověji čp. 89), selské stavení čp. 128 (nověji čp. 90), dva výměnky a jedna pazderna, koupili dne 15. ledna 1845 Johann a Theresia Schulhauserovi z Kaltenbrunnu za 4758 zlatých rýnských od Wenzela Webera. Zůstala v majetku rodiny Schulhauserovy až do roku 1945. Ze všech zmíněných stavení k ní náležejících stojí dnes už jen hostinec čp. 89, byl však zvýšen o jedno patro a opatřen plochou střechou, takže je znetvořen k nepoznání. Sloužil jako podnikové rekreační zařízení jednoho "národního podniku". Jde ostatně o pověstný "Kamenný dům", hrající roli v několika vyprávěních spisovatele Karla Klostermanna.
Další usedlosti v Horních Hrádcích zůstaly až na Wastlbauernhof nepřetržitě (rozuměj až do "odsunu" - pozn. překl.) ve vlastnictví potomků prvoosídlenců. Už dříve zmíněný Wastlbauernhof se stal kolem roku 1870 přechodně majetkem města Kašperské Hory, brzy však přešel do rukou rodiny Weishäuplovy.
Prostřední Hrádky
Rovněž dne 16. října 1733 nabyl Johann Georg Hofmann ze Sedla (Sattelberg) za 50 zlatých "am Schlösselberg in der Kaltenbrunner Revier ein Bezürkh" (tj. "okrsek na vrchu Schlösselberg v revíru Kaltenbrunn" - pozn. překl.) o rozloze 1140 sáhů. Téhož data koupil pozemek podobné plošné výměry také Andreas Zimmermann.
Johann Georg Hofmann zemřel brzy nato. Vdova po něm pojala za muže jistého Thomase Pscheidla. Pro usedlosti, které na tomto majetku vznikly, vžilo se označení "Pscheidlhäuser". Jde o usedlost čp. 142 (Groußn-Karl) a čp. 143 (Schuster-Peter).
Andreas Zimmermann předal dne 12. dubna 1768 svou usedlost vlastnímu zeti Johannu Jakobu Harantovi. Následujícími dědickými děleními se z ní staly usedlosti dvě: "Kainzenanwesen" čp. 141 a "Bäckeranwesen" čp. 140.
Dolní Hrádky
Říkalo se jim německy i "Müllnerhäuser". Ve třetí skupině osídlenců tu získali bratři Matthias a Hans Harantovi dne 16. října 1733 "in der Kaltenbrunner Revier unterhalb der Rehberger Gemeindemarchung auf der anderen Seite des Stuhlseifenbachls" (tj. "v revíru Kaltenbrunn pod hranicí majetku obce Srní na druhé straně Hrádeckého potoka" - pozn. překl.) za 150 zlatých a roční poplatek 11 zlatých 15 krejcarů "ein Bezürkh" o rozloze 1500 sáhů. Matthias Harant obdržel kromě toho povolení "bei dem allda vorbeifließenden Wasser, Stuhlseifenbachl genannt" (tj. "na vodě tu kolem plynoucí, řečené Stuhlseifenbachl" - rozuměj dnešní Hrádecký potok - pozn. překl.) za další roční poplatek 6 zlatých zřídit mlýn na mouku (v originále "eine Mahlmühle" - pozn. překl.). Z této povinnosti slevila kněžna Mansfeldová bratřím Harantovým dne 21. listopadu 1733 "aus Gnad und Barmherzigkeit" (tj. "z laskavosti a milosrdenství" - pozn. překl.) každoročně 3 zlaté pod podmínkou jim uloženou, totiž že se oba budou den co den modlit za její "Wohlfahrt" (tj. "blaho"). Když se však vrchnosti v roce 1770 doneslo, že je tu bez jejího svolení v provozu druhý mlýnský chod a pila na výrobu prken, byl poplatek o dva zlaté zvýšen.
Z podílu Matthiase Haranta vzešla usedlost Beerova, mlýn zvaný "Manimühle", hamr a mlýn; z podílu Hanse Haranta pak usedlost Ludwiga Webera a dvorec řečený "Andres-Franzen-Hof".
Dohromady nabyli později osídlenci Prostředních a Dolních Hrádků ještě 216 jiter (Joch) půdy, která se prostírala od Hrádeckého potoka až k Vydře a zahrnovala široko daleko věhlasná místa bohaté úrody brusinek. Tento kus země, takto největší obecní parcela vůbec, zůstala až do roku 1945 nedělitelným majetkem celkem osmi vlastníků.
Hrádky byly nejprve přifařeny k Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic (Hartmanitz), než přešly k farnosti Srní, nově ustavené roku 1789, ve které od téhož data existovala i škola.
V roce 1862 stálo v Hrádcích celkem 30 domů se 268 obyvateli. Počet stavení se později změnil jen málo. Kolem roku 1910 vznikl při nové cestě do Modravy (Mader) dům Ludwiga Beera a hostinec Baumann. V roce 1928 přibyl pak dům čp. 93 (Emma Schmiedová) a rok nato ještě dům manželů Franze a Rosy Raabových.
Im Lande der künischen Freibauern, s. 729-734
Vchynice-Tetov a Schätzova Mýť, dvě osady při Adamově hoře
V ústech lidu byly obě původní osady, které vznikly v letech 1790-1792 na území panství Prášily (Stubenbach) na jihovýchodních výběžcích Adamovy hory (1077 m) v nadmořské výšce kolem 1000 metrů, až do našich dnů zvány "Einbauern" a "Brennten" - úředně však dostaly cizorodé jméno "Chinitz-Tettau" (česky "Vchynice-Tetov" - pozn. překl.). Stalo se tak na počest tehdejšího majitele panství hraběte Filipa Kinského (v originále Philipp Kinsky - pozn. překl.), jehož rod od roku 1596 užíval podle svých majetků v okrese Litoměřice (Leitmeritz) přídomek "von Chinitz und Tettau" (česky "ze Vchynic a Tetova" - pozn. překl.).
V následujících letech byli pak na východním svahu Adamovy hory (při jejím vedlejším vrcholu německého jména Spizberg, označovaném dnes na mapách jako Výběžek /1027 m/ - pozn. překl.), tedy v místě nazývaném později Schätzova Mýť (dnes je to jen název lesa, psaný ve slově "mýť" jen s malým začátečním písmenem, zatímco blízký někdejší Schätzenwald, tj. "Schätzův Les", nese dnes jméno Rokyta - pozn. překl.), usazeni osídlenci jako třeba onen Lorentz Waldhäuser, který dne 27. srpna 1791 nabyl 21 jiter a 1200 sáhů "pusté země" ("öden Grundes") za 130 zlatých rýnských a 30 krejcarů "zum emphyteutischen Genuß, für sich und seine Erben zur freien Schalt- und Waltung" (tj. "k dědičnému nájmu s plnou volností užívání pro sebe i své dědice" - pozn. překl.) při stálém každoročním poplatku 30 krejcarů za jedno jitro, tj. dohromady 10 zlatých a 20 krejcarů, nebo onen Franz Weber ze Schlösselwaldu (tj. dnešních Hrádků - pozn. překl.), který téhož dne koupí získal 23 jiter a 805 sáhů, jehož majetek pak v dubnu 1800 přešel na rodiny Haasovu a Liebelovu.
Hrabě Kinský založil ty osady, poněvadž chtěl mít dělníky usedlé v místech, kde by mohl využívat nesmírné bohatství svých zdejších lesů podobně, jak to už od roku 1780 činilo město Kašperské Hory, když na řece Vydře začalo provozovat plavení palivového dříví a dokázalo tak zapřáhnout do svých služeb tolikerou hybnou sílu její prudké vody, aby tak výhodně dostalo polena na trh do Sušice (Schüttenhofen) a Horažďovic (Horaschdowitz), jakkoli v kamenném moři divokého koryta "Schachtelei" (tak se německy označovalo údolí Vydry - pozn. překl.) jich došla značná část podstatné úhony nebo se "promokřila" (v originále "absaufen" - pozn. překl.) a znehodnotila až k naprosté ztrátě.
Osídlencům byly sice v kupní smlouvě přiznány rozličné výhody, jako třeba právě levné dřevo k výstavbě jejich prvních stavení, právo neúplatně sbírat klestí a na každé jitro svých pozemků pást jeden kus dobytka bez úhrady v panských lesích, poněvadž však byli výslovně považováni za "dominikalisty", tedy za poddané své vrchnosti, bylo jejich právní postavení nesrovnatelně nevýhodnější než jejich sousedů, svobodníků na hraničící s nimi královácké rychtě "novostodůlecké" (Neustadler Gericht). To se změnilo až v bouřlivém roce 1848, kdy byla všechna dosavadní privilegia zrušena a také králováčtí svobodní sedláci ztratili napříště své zvláštní postavení. Z dominikalistů se stali rovnoprávní občané, zpočátku náležející k nově zřízené politické obci Prášily, od roku 1858 ale už k obci zvané Stodůlecké Podíly I. díl (Stadler Anteil I. Teil), tj. vlastně k Srní. Ta obec tehdy vedle Srní sestávala i z osad Sedlo, Dolní Zelená Hora (Untergrünberg), Velký Bor (Großhaid) a Hrádky.
Ještě jako někdejší poddaní panství Prášily byli obyvatelé Vchynic-Tetova nejprve přifařeni do Prášil. Když ale byla roku 1803 lokálie Srní povýšena na samostatnou farnost, připadli k ní.
Pro nové osady nabyl zvláštního významu rok 1798, kdy panství Prášily se svými zhruba 10 tisíci hektary lesa přešlo za 400 000 zlatých do vlastnictví knížete Josefa Schwarzenberga (1769-1833), který je předem považoval za tak řečený "Exploitationsobjekt", tedy za předmět extrémního hospodářského využití. Aby dosáhl co možno nejlépe svého cíle, dal v letech 1799-1800 nákladem 262 500 zlatých zbudovat v délce 15 km plavební kanál u Srní (Rehberger Schwemmkanal), který spojoval řeky Vydru (v originále "Fluß Wydra" - pozn. překl.) a Křemelnou (v originále Kieslingbach - pozn. překl.) a vyhnul se hlubokému zářezu vyderského údolí, zvaného německy "Schachtelei", dole pod Srním. Doplňován byl celým systémem nádrží na potocích Modravském (Maderbach) i Roklanském (Großmüllnerbach) a umožňoval dodávat v konečném efektu dřevo z celé oblasti Modravy, Březníku (Pürstling) a Rokyteckých slatí (Weitfäller) až na pražský trh. Když na něm bylo v roce 1801 zahájen plavební provoz, otevřely se zdejší pralesy člověku měrou do té doby nepředstavitelnou a poskytly zdejšímu obyvatelstvu nové možnosti výdělku. O tom, jak mohutně působilo to velké vodní dílo se třemi svými smyky na své současníky, svědčí zápis ve farní kronice obce Srní, kde čteme: "... beim Anblick denkt der staunende Betrachter nach, was er mehr bewundern soll, die erhabene Kunst oder den Zwang, welcher der Natur angelegt worden ist." (tj. "... užaslý návštěvník neví, zda má obdivovat více umělou vznešenost provedení či sílu, která je tu přírodě vnucena.")
Léta 1812-1815 byla chladná, deštivá a neúrodná, takže zrno ani nedozrálo a zelí i brambory hnily na polích. Přišel však další zlý rok 1816, pátý v pořadí už, který měl překonat zkázou všechny předcházející. Zelné košťály a listy, šťovík a kopřivy, chléb z ovesné mouky se staly běžnou součástí stravy. "Gott helfe den armen Leuten über den Winter und das künftige Frühjahr, und lasse das Jahr 1817 fruchtbar sein," (tj. "Bůh pomoz těm ubohým lidem přes zimu i během následujícího jara a dej roku 1817 úrodu,") píše se ve farní kronice.
V sousední Modravě získal roku 1826 Franz Bienert (1788-1866) mlýn Jakoba Grubera (Mauerer-Jogl "po chalupě") a jeho pila na rezonanční dřevo, kterou tam zřídil a která zůstala v majetku rodiny až do roku 1871, se stala věhlasnou. Méně známo je, že na Kvildě (Außergefild) provozoval podobnou výrobu už od roku 1820.
V roce 1840 bylo ve Vchynicích-Tetově 39 domů s 282 obyvateli. Bývala tu i tak řečená "Wandelschule", tj. škola bez vlastní trvalé budovy, takže se učilo každý týden v jiném ze zdejších stavení. Schätzenwald (dnes, jak už zmíněno, Rokyta - pozn. překl.) měl v té době 5 domů, z toho jedna myslivna. Mezitím vzniklá dřevorubecká osada Schätzova Mýť vzrostla na 12 domů.
V letech 1877-1884 tu působil učitel Fürch jako místní "Wandellehrer". Poté až do roku 1886 byla škola přece jen už nastálo v chalupě čp. 30 u Knoglů, než byl byla pro vyučování získána první budova vlastní, dřevěné stavení, pozdější soukromá usedlost čp. 64. Devět let nato musela být otevřena v dosavadní jednotřídce dokonce druhá její třída. V roce 1895 zřídil lesník Adolf Schimann (i on je samostatně zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pro školní mládež tak řečený "Suppenanstalt" (tj. "polévkový ústav"), pro který dokázal hned v prvém roce shromáždit od dobrovolných dárců 1426 korun. Schimann byl svého času známým šumavským autorem (v originále "Heimatschriftsteller" - pozn. překl.), sloužil v letech 1885-1891 na odlehlé myslivně v Březníku, poté až do roku 1897 měl na starosti i Weitfälerský revír a získal si o Šumavu opravdové zásluhy. Dovedl v Srní k rozkvětu místní spolek veteránů (Veteranenverein), založený zde už v roce 1875 a roku 1896 založil komitét pro novostavbu Hauswaldské kaple (Hauswaldkapelle).
Mezitím se první školní budova, o níž už byla řeč, stala příliš malou pro rostoucí počet dětí. Na jaře 1907 se proto přikročilo k výstavbě budovy nové dvoutřídky, v jejímž prvém poschodí se nacházely i dva byty pro učitele. V lednu 1910 v ní mohlo být zahájeno vlastní vyučování. Byla to nejkrásnější stavba celé osady vůbec.
Velká přírodní katastrofa z 25. října 1870, kdy obrovská větrná bouře během dvou hodin zničila nesmírné plochy lesa s jeho prastarými původními porosty, stejně jako zhoubná kůrovcová kalamita v letech následujících přinesly místním lidem velké výdělky. O to krutější byl čas, který přišel po "zlatých broučkových letech" (v originále "nach den goldenen Käferljahren" - pozn. překl.) a přinesl s sebou velkou nezaměstnanost. Tehdy se vystěhovalo mnoho zdejších rodin do Brazílie, Slavonie (historická země starého mocnářství, rozdělená dnes mezi Chorvatsko a Slovinsko - pozn. překl.) či do Bukoviny.
V listopadu 1904 vyhořelo stavení Franze Zettla, dne 15. srpna 1905 během jedné taneční zábavy i Fürchův hostinec.
Stavba silnice z Modravy přes Schätzovu Mýť do Srní přinesla po svém dokončení podstatnou změnu k lepšímu co do dopravních poměrů, ačkoli Vchynic-Tetova se nová spojnice přímo nedotýkala.
Velkých dobových událostí ovšem nebyla ušetřena ani tato odlehlá končina. Války rakousko-piemontské v roce 1859 i "dánské" války 1864 se účastnil i Konrad Müller z chalupy čp. 53. Do první z obou světových válek narukovalo z Vchynic-Tetova a Schätzovy Mýtě 108 mužů, z nichž se 17 už zpátky domů nikdy nevrátilo. O druhé světové válce se v tomto ohledu nijaká statistika nedochovala.
Im Lande der künischen Freibauern, s. 737-740
P.S. Následuje ovšem seznam 76 mužů ze Srní, Sedla, dnešní Rokyty (tehdy Schätzenwald), z dnes zaniklých osad a samot Kaltenbrunn, Seckerberg (Horky), Thalhäuser (Údolí) a Grünberger Hof, z toho počtu pak i 10 ze Vchynic-Tetova a Schätzovy Mýtě, kteří v té věřme že poslední světové válce padli. Domů se vlastně z těch mužů, co do ní odešli, neměl vrátit nikdo. Domov pro ně po válce existovat přestal.
Prošel, jak sám uvádí na konci obou svých textů, "Kauf- und Übergabeverträge, Schulchronik, Pfarrchronik", tj. kupní a předávací smlouvy, školní i farní kroniky, aby nám zanechal jedinečný obraz kusu země, kde sám v Dolních Hrádcích zřejmě kdysi žil. Na plánku někdejšího Schlösselwaldu alespoň je při číslovce 9 (zřejmě někdejší dům čp. 93, jehož vlastníkem byla v roce 1928, kdy vznikl, Emma Schmiedová) psáno jméno Dipl.-Ing. W. Schmied, podle jehož návrhu také v říjnu 1980 Dr. F. Frank (manžel Marie Theresie Frankové, která má hlavní zásluhu na nepřekonatelném sborníku Im Lande der künischen Freibauern, odkud oba Schmiedovy texty pocházejí, zastoupené rovněž jako autorka samostatně na internetových stranách Kohoutího kříže) celý plánek nakreslil. V krajanském měsíčníku Hoam! je jako autor článku o Prášilech v majetku knížat Schwarzenbergů v letech 1798-1930 uveden ostatně Ing. W. Schmid, což je bezpochyby osoba jedna a táž (i ve zmíněném sborníku Im Lande der künischen Freibauern je ve výčtu autorů a spolupracovníků na konci knihy uveden řádkem "Dipl.Ing. Wenzel Schmid, Schlösselwald"), jako ta z "našich" Hrádků. To už byl spíš "náš" pan Wenzel Schmied sám: "náš" za to, co pro nás, vděčné čtenáře Karla Klostermanna i jeho osobně, pěkného napsal. Přestože časopis Hoam! několikrát publikoval jeho texty, nenacházíme tu připomínky jeho narozenin. Pomohly digitalizované matriky: V té ze Srní se dovídáme o jeho narození 29. března 1910 v Hrádkách čp. 90. Den nato ho v rehberském kostele Nejsvětější Trojce pokřtil kooperátor Josef Jirsa jménem Wenzel jako nemanželského syna Emmy Schulerbauerové (*14. července v /Horních/ Hrádkách), dcery Vincenze Schulbauera, sedláka na schlösselwaldském stavení čp. 90 (o kterém nacházíme zmínku už v textové ukázce) a jeho ženy Pauliny, roz. Winkelbauerové z Hrádků čp. 135. Tělesný otec chlapcův, připsaný i s vlastnoručním podpisem na křestním záznamu dodatečně, "legitimizoval" syna příjmením Šmíd až svatbou s jeho matkou 24. dubna roku 1911 v Rehberku. Ženich Václav Jaroslav Šmíd (na "Schmied" bylo příjmení syna změněno až ve válečném roce 1944) se narodil 29. prosince 1881 v Kunžaku (německy "Königseck", tj. "královský kout"), okr. Jindřichův Hradec, kde ho 1. ledna 1882 kaplan Ferdinand Weywara (ten psal mimochodem Kumžak namísto Kunžak) v místním kostele sv. Bartoloměje také pokřtil. Novorozencův otec a tedy děd jeho budoucího syna Václav Šmíd byl zdejším městským sekretářem (i jeho otec nosil stejné jméno Václav Šmíd, dívčí příjmení matky Anastasie znělo Vosolsobě), jeho žena Františka, novorozencova matka, byla dcerou mlynáře Matěje Doubka a Františky, roz. Hobzové, obou z Kunžaku. Teď ještě, co se dálo s Wenzelem Schmiedem poté, co po druhé světové válce opustil Československo. Jednu další stopu v Hoam! přece jen nacházíme: Dipl.-Ing. W. Schmid z Řezna přispěl na šumavské muzeum v Pasově. Dále už nás navedl genealogický web Ancestry.de. Wenzel Schmied (*1910) byl manželem Margarethy, roz. Heiglové (1919-2006) a zemřel v Řezně 9. července 1992. Šmíd, Schmied, Schmid... Jaký kovář bušil kladivem do šumavských osudů?
- - - - -
* Hrádky / † † † Řezno (BY)
