ERNST SCHMUTZER

Ze vzpomínek

V posledních letech se v "Heimatbote" (rozuměj přílohu ústředního krajanského listu "Sudetendeutsche Zeitung" s názvem "Heimatbote für den Kreis Tachau" - pozn. překl.) dala číst působivá líčení denního života někdejších obyvatel Tachovska s jejich mravy a obyčeji, včetně souhrnů historických událostí tohoto kdysi jazykově německého území. Zásluhou těchto textů bylo lze nabýt i představu o průběhu sice jen o něco víc nežli půlrok realizovaného, téměř však národnostně úplného vysídlení tehdejších pokolení německých rodin z českých zemí, o jejich těžkých začátcích tam, kam byli vyhnáni, to všechno za vyčerpání jejich posledních tělesných sil, často s následkem konečné likvidace.
Jako příklad bych mohl uvést sérii článků Ernsta Wurdaka (je i s nimi samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), psaných z hlediska tehdy dětství právě odrostlého mladého muže z naší sousední vsi Neuzedlisch (dnes jako Nové Sedliště jen část obce Staré Sedliště - pozn. překl.). My oba jsme takřka stejně staří a v rámci našeho tehdejšího vzdělání jsme se ocitli oba ve Stříbře (v originále "in Mies" - pozn. překl.): on (ročník 1928) na tamním německém učitelském ústavu, já (ročník 1930) na tamní "Oberschule", škole, na kterou bylo (rozuměj v letech 1938-1945 - pozn. překl.) úředně přezváno dřívější stříbrské německé gymnázium (v originále "früher Mieser Gymnasium" - pozn. překl.).
Jezdili jsme tenkrát všichni jednou za dva až tři týdny po mnohá léta paralelně do našich domovských osad: já v letním období asi 25 kilometrů na kole daleko do Labutě (v originále "nach Labant" - pozn. překl.), v zimním období oba železnicí na trati Stříbro-Planá-Tachov-Staré Sedliště (v originále "Mies-Plan-Tachau-Altzedlisch" - pozn. překl.) a já pak ještě osm kilometrů dál do rodné Labutě.
Oba jsme bydleli a stravovali se pohromadě s mnoha jinými ve stříbrském žákovském domově (v originále "im Schülerheim von Mies" - pozn. překl.). Je velmi pravděpodobné, že jsme se často potkávali, aniž bychom se seznámili. Dověděl jsem se o této paralelitě vlastně až z "Hedimatbote".
Na útěku do Bavor kolem tehdy ještě patrné vsi Wusleben (zanikla pod českým místním jménem Bohuslav, blíže o ní viz Wikipedia - pozn. překl.) na hřebeni severní Šumavy (v originále "auf dem Kamm des nördlichen Böhmerwaldes", v češtině bychom asi hovořili spíše o Českém lese, což, jak známo, němčina nijak nerozlišuje - pozn. překl.) vedla nás oba cesta v téměř témže čase za sněhem velice bohaté zimy 1945/1946 do Waidhausu. Pak nás život a vzdělání rozdělily.
V souvislosti se založením Sudetoněmeckého muzea jako zastřešovací instituce svého druhu v Mnichově (v originále "in München" - pozn. překl.) stejně jako z projevů na Sudetoněmeckém sněmu 2011 v Augsburgu (v originále "aus Reden beim Sudetendeutschen Tag 2011 in Augsburg" - pozn. překl.) jsem zaznamenal naléhavé výzvy vůči naší pamětnické generaci těch, kdo zažili dobu po druhé světové válce na vlastní kůži (v originále "an die Nachkriegs-Erlebnisgenerationg" - pozn. překl.), aby své vzpomínky na ni pro budované muzeum zachytili písemnou formou. To by mělo rozhojňovat a dále tradovat historiografický popis příčin a kořenů oné násilné změny, které byla podrobena národnostní mapa střední Evropy, samozřejmě ve prospěch pravdy a vědeckého poznání, ve prospěch stále postupujícího evropského sjednocování.
Této naší historické povinnosti by měl sloužit i můj vzpomínkový text, který se sice opírá i o už zveřejněné pamětnické kroniky, je si však vědom jistých historických nekorektností, způsobených nepopiratelným faktem, že mnozí jejich autoři následkem vojenské služby a pobytu v zajetí byli místu "domovských" událostí prostě svou nepřítomností zcela vzdáleni.
Mé zážitky z domova jsou zachyceny už za pobytu v něm a tam dokonce zčásti i psány. Mnohá česká místní jména jsem si ovšem tenkrát z opatrnosti nezaznamenal.
Na Němci obývaném jižním Chebsku, kam náleží i má rodná Labuť, se hovořilo chebským německým dialektem. Toto území, historicky náležející k Čechám, bylo součástí habsburské říše, tj. rakousko-uherské monarchie.
Naše osada čítala dobrých šest set stálých obyvatel (v současné době je jich 71 - pozn. překl.). Sestávala z jednoho hospodářského dvora (i se zámečkem spolu s ním dnes zaniklým polorozpadlá budova čp. 1 - pozn. překl.), více než půl tuctu selských usedlostí a mnoha menších zemědělských hospodářství. Na těch v létě pracovaly ženy a děti, zatímco muži hledali zaměstnání jako zedníci a tesaři v Čechách, Sasku, Bavorsku i jinde. Na zimu se pak vraceli k rodinám sem domů.
Sociální a politickou situací v této západočeské končině v době mezi oběma světovými válkami a především za oněch třech let, jež předcházela mnichovské dohodě čtyř významných mocností (v originále "vor dem Münchener Abkommen wichtiger Großmächte" - pozn. překl.) o připojení pohraničních území k nacistické říši v roce 1938, jsem se mnohokrát podrobně zabýval. Sudetoněmecká strana pod vedením Konrada Henleina provozovala svou politiku zpočátku v rámci autonomistického hnutí uvnitř Československa. Byla psychologickými metodami nacistické ideologie v Německu ovlivněna natolik, že se už ve volbách roku 1935 dopracovala překvapivě vysokého vítězství. Zmíněné už připojení k Německu vycházelo i z tohoto faktu. Hlavními příčinami volebního úspěchu byly následující faktory:
1. nápadně vysoká nezaměstnanost jazykově německých "sudetských" území a slibovaná práce v Hitlerově Německu po vstupu do Henleinovy strany.
2. neuspokojivé řešení národnostní otázky už při vlastním založení samostatného československého státu v letech 1918/1919, kdy zástupci německého obyvatelstva pomýšleli na švýcarský model mnohonárodního státu (vlastně předtím jím byla i habsburská monarchie - pozn. překl.) s rovnoprávným postavením menšin.
Namísto toho česká delegace na mírových jednáních v Saint Germain roku 1919 prosadila už v jejich počáteční fázi zásluhou Edvarda Beneše a jeho nacionalistických stoupenců státní model, podřizující národnostní menšiny většinovému státnímu národu (byl zván "československým" - pozn. překl.).
(...)
Na závěr tohoto všeobecného konstatování bych rád řekl, že se venkovské obyvatelstvo západních Čech, sestávající převážně z vlastníků malých hospodářství, o něž pečovaly pilné matky a ženy, zatímco muži byli nuceni hledat práci často i daleko od domova s cílem vydělanými penězi živit rodinu po první světové válce dokonce s cílem zbudovat pro ni vlastní domek. Takové domky i v naší vsi se 150 čísly popisnými brzy dominovaly.
K této poslední skupině venkovských obyvatel patřili i mí předkové z otcovy i matčiny strany. Jen poznámka k rodokmenu z té strany otcovy: můj praděd Johann (*21. listopadu 1834, †4. května 1908 - pozn. překl.) pocházel z usedlosti řečené v Labuti "Pfeiferhof" (čp. 68 - pozn. překl.). Pro velký tehdy počet dětí nepřicházel jako dědic v úvahu a stal se ve druhé půli 19. století továrním dělníkem v Plzni (v originále "in Pilsen" - pozn. překl.). Příslušnící jím založené rodiny byli "po chalupě" označováni v Labuti usedlostním jménem "Pfeiferl-Hansen". Děti ve vsi se často teprve ve škole dovídaly, jak se vlastně jmenují úředně podle farní matriky.
Ze sociálního hlediska je docela přirozené, že po první světové válce převážná část obyvatel naší končiny tíhla k sociální demokracii. Také můj dědeček Georg Schmutzer (*8. února 1878 v Labuti čp. 68 - pozn. překl.) učinil krok tímto směrem, později však jako mnoho místních obyvatel pro vnitrostranické spory a snad i z důvodů jiných přešel do komunistické strany, v níž ještě se dvěma jinými muži setrval až do roku 1938.
Poté, co převzal vedení německé sociální demokracie v Československu Wenzel Jaksch (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), vrátilo se k ní nazpět mnoho lidí. Je ovšem i dnes těžko pochopitelné, jak mohlo tolik jinak do té doby demokraticky smýšlejících lidí přeběhnout k Henleinově SdP. Proč nebyli Beneš a jiní čeští "národovci" ochotni vybudovat nový mírový stát s lidmi stejné výše očí (v originále "mit Menschen auf gleicher Augenhöhe" - pozn. překl.)?

Sudetendeutsche Zeitung, 2022, č. 12, s. 16

Ten předchozí text má v německém originále na stránkách ústředního krajanského listu titul "Adolf Hitler und Edvard Beneš, Sozialdemokraten und Kommunisten" s podtitulem "Labant unter amerikanischer Besetzung und tschechischer Verwaltung 1945/1946". Autor má jistý nárok se o tom všem i v případných pokračováním rozepsat: jeho otec Johann (adresa Labuť čp. 68) byl z pověření Američanů po skončení druhé světové války labuťským starostou. V říjnu 1946 však opustil ves jako poslední transport odsunu "Antifatransport" do sovětské okupační zóny. O termínu svého vysídlení se Schmutzerovi dověděli při plnění své pracovní povinnosti, kterou bylo ten den sbírání brambor. Rodina Kosova, která prý na někdejším Roitlově statku (Angermann) hospodaří dodnes, je tehdy odvezla na nákladní nádraží v Tachově, kde byly na pět rodin z Labutě připraveny dobytčí vagony, které s nimi zamířily do Chebu, kde byl transport obohacen o Šumavany z oblasti Volar a ze severu Chebska. Společné všem byly antifašistické postoje, ať už je sdíleli jako bezpartijní, sociální demokraté či komunisté a za něž někteří prošli koncentračními tábory. První zastávkou v sovětské okupační zóně se stal saský Adorf v okrese Vogtland téměř na české hranici v ašském výběžku. Tam vysídlenci přestoupili do osobních vagonů, byť s rozbitými okny. Cílem cesty bylo město Waren an der Müritz v Meklenbursku. Z labuťských rodin tam zůstala toliko ta tříčlenná Schmutzerova, poněvadž v místě byla střední škola, někdejší gymnázium, a otec Schmutzer chtěl, aby syn Ernst (*26. února 1930 v Labuti), který už v únoru 1946 načerno utekl přes hranice, poněvadž pochopil mizivé vyhlídky Němců v obnoveném Československu na další vzdělávání (po obecné škole v Labuti a "Oberschule" v Přimdě /Pfraumberg/ a ve Stříbře /Mies/ pobýval nyní v hornofalckém Weidenu ve zdech augustiniánského kláštera a navštěvoval místní střední školu), přišel z Bavorska sem za rodiči a sestrou. Z Ernsta Schmutzera se ve východním Německu po maturitě ve Waren an der Müritz roku 1949 a univerzitních studiích v Rostocku (diplom 1953, promoce 1955) stal asistent na univerzitě Friedricha Schillera (Friedrich-Schiller-Universität) v Jeně, kde se roku 1958 habilitoval (rok nato jmenován docentem a 1960 profesorem) a stal špičkovým teoretickým fyzikem se zaměřením na teorii relativity. V letech 1990-1993 byl rektorem jenské univerzity (z vládnoucí Jednotné socialistické strany Německa /SED/ byl už roku 1958 vyloučen v souvislosti s perzekucí studentské opozice po maďarském povstání a neklidu v Polsku dva roky předtím /1956/). V roce 1977 získal Carusovu medaili Německé národní akademie věd Leopoldina a Carusovu cenu města Schweinfurt (obě ocenění nesou jméno po Carlu Gustavu Carusovi, zastoupenému i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) a rok poté mu udělila medaili za zásluhy pražská Karlova univerzita. I východoněmecký režim mu roku 1981 propůjčil státní cenu. Byl čestným členem svobodomyslného jenského studentského spolku Burschenschaft Arminia auf dem Burgkeller, založeného už v roce 1815, zemřel pak 20. února roku 2022 šest dnů před svými 92. narozeninami. Měl tam v Labuti rodové kořeny stejně jako jeho sestra Marianne, provdaná Gäblerová, rovněž i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže, z jejíhož medailonu i tady přebírám o Schmutzerových většinu údajů, které se mi podařilo nalézt. Na labuťském stavení čp. 68, už několikrát zmíněném a ve třicátých letech dvacátého století výrazně přestaveném, se 8. prosince 1878 narodil děd obou sourozenců Georg Schmutzer jako syn chalupníka Johanna Schmutzera (jeho otec Andreas Schmutzer byl místním sedlákem na čp. 85, matka Elisabeth, roz. Bummerlová, pocházela ze zdejšího stavení čp. 25) a jeho ženy Marie, roz. Bummerlové, dcery chalupníka v Labuti čp. 15 Josepha Bummerla a Anny, roz. Müllerové z Labutě čp. 54. Děd Georg Schmutzer se v Bohuslavi (Wusleben), kam Labuť farností náležela, oženil 27. ledna 1903 ve dnes se zemí srovnaném kostele sv. Martina (důvodem definitivního zboření v roce 1966 byla skutečnost, že stál ve vojenském prostoru /v devadesátých letech dvacátého století po politickém obratu zrušeném/ a tři roky předtím vyhořel, pozemek "po kostele" je dnes soukromým majetkem a jeho vlastníkem je Maximilian Alexander Kolowrat-Krakovský z Prahy) s Theresií Maierovou z Labutě čp. 60, dcerou Johanna Maiera, zedníka a podruha v Labuti čp. 31, a Magdaleny, roz. Lorethové, chalupníkovy dcery z Labutě čp. 36. Výši očí asi sdíleli všichni s většinou z nás.

- - - - -
* Labuť, Staré Sedliště / Stříbro / † † † Jena (TH)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy