JOSEF SCHNEIDER (vl.jm. NAVRATIL, Josef)

Budějovické pochoutky

Čechy byly i mezi oběma světovými válkami také zemí s výbornými zemědělskými produkty, které se jednak vyvážely, jednak tvořily základ pověstné české kuchyně. Vůně a trochu stesku mne oblétají, když si vzpomenu na ty nádherné rohlíky, housky a žemle (německy tu zvané "Kaisersemmeln"), nad nimiž se jen sbíhaly sliny u malých pekařských stánků na budějovickém náměstí.
U těch křupavých rohlíků (říkalo se jim tu německy "Kipfeln", nikoli "Hörnchen" jako jinde v Rakousku a v Německu) se dala kůrka spirálovitě odmotat a zůstal běloučký měkký vnitřek z hladké mouky.
Moučná jídla vůbec hrála ve zdejším českorakouském jídelníčku podstatnou roli. Brambory, německy Erdapfel (česky také erteple), tu své vítězné tažení coby hlavní složka stravy vlastně ještě přes čerstvé státní hranice nezahájily.
Buchty (Buchteln), plněné tvarohem či povidly (Powidl) byly sváteční pochoutkou stejně jako kynuté knedlíky (Germknödel), v nichž kvasnice (Germ) přispívaly vydatně k tomu, že tyto kalorické bomby dosahovaly málem velikosti hlavičky novorozencovy.
U české armády bývaly tyto kynuté knedlíky na talířích až třikrát týdně, jednou na sladko, jindy s gulášem. Slavné švestkové knedlíky (Zwetschkenknödel) se u nás dělávaly ze směsi vařených brambor a mouky. Každý z nich byl naplněn oněmi nenahraditelně sladkými šťavnatými plody, tak hojnými, když přišel jejich podzimní čas. Našli se dokonce rekordmani, kteří těch lahodných bílých koulí, politých rozpuštěným máslem a sypaných cukrem a strouhankou, dokázali spořádat nejednou až padesát - jako jeden můj známý z oněch mladých let.
U české armády věděli, do dobrého uvařit k snědku. Jedna řízná pochodová melodie měla výmluvný refrén končící slovy: " ...a švestkové knedlíky, ty já mám hrozně rád!" - Starý dobrý voják Švejk přišel i po válce vždycky znovu ke cti.
Za zmínku tu stojí česká kulinární zvláštnost svého druhu, jíž bezpochyby byly škubánky. Lžicí se ze směsi mouky a vařených brambor, z níž musela být v míse na horké plotně sedmi vpichy vařečkou uvolněna pára, vykrajovala jednotlivá škubánková sousta, smažená ještě na rozpáleném sádle. Přes mé zvědavé dotazy mi maminka skutečný význam těch tradičních sedmi vpichů nedovedla vlastně nikdy uspokojivě vysvětlit.
Nebo ty šišky - "Schischken" i po německu! Celou kapitolu by zabral jen popis domácího vykrmování hus těmito tuhými výtvory z hrubé mouky a brambor. - Z lepší pšeničné mouky a brambor byly pak šišky vařené v lehce osolené vodě a pečené pak na sádle, až se utvořila křehká hnědavá kůrka, ve které klouzaly pro změnu do hrdla zase nám. Jak jsme se jen uměli doslova nacpat tou pro nás úžasnou pochoutkou!
Nesmím zapomenout na lívance (Liwanzen), které jsem naposledy v podobné konzistenci jako bývaly ty naše viděl nedávno na jednom holandském veletrhu. Pak nemají být ti Nizozemci tak pěkně dokulata!
Když se na jaře teplota vyšplhala o něco výš, ozvalo se obvykle na budějovických ulicích povědomé už klinkání zvonku a zvučný hlas vyvolávající slovo od Čech na západ snad vůbec jakémukoli jazyku prostě nevyslovitelné: "Zmrzlina!" My jsme té pochoutce říkali německy Gefrorenes, i když v Německu se označuje prostě jako Eis, tedy Speiseeis. Dvoukolový vozík, nahoře dva či tři keramické hrnce s nablýskanými mosaznými víky, zpod nichž za pár haléřů majitel pojízdného stánku nabral zmrzlinový čepec a pak ti do ruky vtiskl kornout (Schkarnitzel) plný ledové dobroty.
Budějovické pivo proslavilo město po celé zemi. Jeho proslulost během let ještě vzrostla a dnes dostanete po celé Americe plechovky chlazeného piva značky Budweiser (v posledních letech rozvířil pozornost i soudní spor vedený o tuto značku - pozn. překl.). Za našich mladých let teklo budějovické pivo ještě převážně z kohoutku od pípy naražené v pravém dřevěném sudu. Nedávno mi vypravoval jeden budějovický spolurodák, že drahně let po našem vyhnání z domova chtěl poznat za Atlantikem onu pověstnou zemi neomezených možností. Když mu celník na Kennedyho letišti nějak nápadně dlouho prohlížel pas a pak dokonce zavolal i kolegu a v jeho dokumentu cosi spolu pak nechápavě slabikovali, náš návštěvník Ameriky trochu znejistěl. Bylo snad v jeho papírech něco "wrong"? Brzy se to vysvětlilo: celníci jen nemohli vyjít z údivu, že Budweis může být i něčí rodiště, nikoli snad toliko značka chlazeného piva v plechovce.
O zvláště slavnostních dnech byly ke kávě zákusky rovnou od cukráře. Aniž bych chtěl být podezírán z před ojatosti, mohu s klidným svědomím prohlásit, že úžasné krémové řezy a trubičky zvané kremrole (Kremerolle), punčové dorty a meruňkové koláče od té doby snad jako by zmizely z cukrářských regálů. Často jsme se později pokoušeli dostat v Rakousku něco podobného, avšak marně.
Během jedné cesty na sever jsme seděli u čokolády a sladkých zákusků v kodaňské cukrárně. Naše kremrole tam také neměli, ale to, co bylo k dostání, nám přece jen kvalitou trochu připomnělo léta plná vzácných budějovických pamlsků.
Naše dětská potřeba sladkostí byla přebohatě uspokojována u cukrářských stánků, které byly rozesety leckde po městě a vedly věru dobré zboží. I na Lannově třídě (celou dobu se té ulici přes všechny oficiální změny v ústním podání říkalo Lannovka, než se dnes opět věřme natrvalo vrátila ke svému původnímu názvu - pozn. překl.) cestou do školy stála jedna taková prkenná bouda. Vidím ještě v duchu ty červené, zelené a žluté hromady miniaturních dlažebních kostek, celé veskrze jen z tuhé cukrové hmoty. Když jsme za šesták ("Sechserl") - to bylo dvacet haléřů - dostali takovou kostku, byla pusa pro následující půlhodinu sladce "vydlážděna". I ty vosy, které v rojích pblétávaly ty imaginární dlažební kameny města našeho dětství, zdály se oceňovat lákavost nabídky.
Mnohé z toho, co přišlo na stůl, nabízela příroda sama v čisté formě. Po lesních putováních se objevily v domě konve plné borůvek, kterých bylo v okolních lesích tak husto, že se jimi doslova modraly, nebo tlumok plný těch nejlepších hub. Nejlepší byly ovšem pevné hřiby s hnědými klobouky, ale i modráky a klouzky jsme sbírali a co teprve žlutooranžové lišky! To byly přímo smaženicové hody! Z borůvek dělala maminka podle starého receptu žahour (Heidelbeerkasch), kašovitou omáčku, kterou se obvykle polévaly k ní podávané knedlíky. Houby se dusily, smažily na sádle a podávaly zase nejčastěji s knedlíky. Skvělé!
Naše vlast oplývala i zvěřinou a rybami. Za nepatrné ceny byli v období podzimních honů k dostání zajíci, srnčí i bažanti. Často pak při jídle zavrzal mezi zuby i olověný brok. A když se na podzim začaly i výlovy jihočeských rybníků, bylo město koncem roku ve znamení kapří nadílky.
Patřilo k tradici Štědrého večera, že po rybí polévce byl kapr hlavním chodem. Na Boží Hod vánoční pak trůnívala na stole česká husa s knedlíky a se zelím.

Hoam!, 1987, s. 556-557 a 614

Led na Malši

Jeden zážitek s tou řekou mám dosud zřetelně v paměti. Bylo to jednoho zimního odpoledne a já tenkrát chodil do první nebo druhé třídy "cvičné školy", jak se jí říkalo - když jsem spolu ještě se dvěma kamarády vstoupil na led zamrzlé Malše u Německého domu, abych se vyhnul oklice přes "Zlatý most" a pozdější Wilsonův park (dnes v něm stojí budova Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.). Nebylo s tím spojeno nijaké nebezpečí - led držel pevně.
U lavičky poblíž našeho bydliště jsme chtěli vystoupit na břeh, ale běda - právě v těch místech byl okraj ledu značně porušen. Dvěma z nás se skok podařil, ale tlustý T. uklouzl a ocitl se až po pás ve vodě. Teprve u nás doma se s hrůzou rozpomněl, že měl přece v ruce pololetní vysvědčení, když do řeky spadl. Kde byl teď tomu papíru konec? Následujícího dne jsem právě vstupoval do naší třídy, když T. třesoucím se hlasem oznamoval ostatním, co včera ztratil. Dnes měl vypršet poslední den, kdy bylo nutno dát ho rodičům k podpisu.
Jak všichni užasli, když jsem vodou trochu poničené, kupodivu však dost zachovalé vysvědčení podával ještě viditelně zdrcenému spolužákovi. --- Povedlo se mi vrbovým prutem ještě včerejšího navečera zachytit bíle se mihotající list papíru u samého dna řeky a vytáhnout ho z ní na pevný břeh.
O vlásek a zmizel by pod souvislým ledovým příkrovem jen kousek odtud, kde jsem se mermomocí chtěl obětovat pro kamaráda.

Hoam!, 1986, s. 24

Zlé časy

První světová válka byla pryč, první republika se nesla od křtu. Vystupňovaná národní hrdost nových pánů v zemi se v neklidné poválečné době projevovala i v mladických výtržnostech. Obhroublí výrostci se srocovali na budějovických předměstích, táhli ulicemi a terorizovali obyvatelstvo. Mohlo se stát, že muž vojenského vzhledu byl náhle obklopen takovou skupinou a měl se před hrozivými výrazy davu rozhodnout pro jednu ze dvou možností: "Co jsi zač? Němčour nebo legionář?!" Když se přihlásil ke svému němectví, mohl být rád, když se to obešlo jen výpraskem. Někteří z nás se z toho vyvlekli tím, že nejasně zamumlali cosi jako "Leck'mia 'm Arsch!" (Polib mně p...!), což znělo výtržníkům kupodivu jako ta správnější z odpovědí a táhli o dům dál.
Jistě nebyla německá část obyvatelstva právě ze zlosti nad aktuálním vývojem událostí vždycky úplně bez viny na národnostních střetech, ačkoli bylo v samé podstatě věci, že se Češi v závrati opojení nad vyhranou válkou a novou republikou dopouštěli v poválečných letech mnohem častěji nekorektností na bezmocné teď vlastně menšině ve městě. Stále častěji docházelo ke rvačkám, řinčela rozbitá okna a zatímco se z jednoho kouta ozývalo: "Ty německý pse!", znělo z opačného: "Rot, weiß, blau, tschechische Sau!" (podivné spojení republikánské trikolory a svině v jediném oslovení - pozn. překl.)
Nic potěšujícího! Já sám byl tenkrát malý skrček, Dreikäsehoch se tomu říkalo, a nebyl bych ve rvačce mnoho platný, ale viděl jsem zato ledacos. V našem sousedství řádila parta českých uličníků, které se podle jejich náčelníka, čahounského klempířského učedníka a zpustlíka, přezdívalo u nás Witubande. Naši kluci se nedali ovšem nijak zahanbit a soustředili síly odporu v tak řečené Wunderlichbande, ke kterémužto spolku patřili mí bratři, Bertl a Wolfi Wunderlichovi, Zachar, Landspersky (řečený Landspatz), Tache a ještě někteří jiní. Bitky nepřátelských vojů se odehrávaly většinou tak, že z bezpečné zálohy zasvištěl vzduchem kámen a pak se tržily teprve v boji zblízka bitevní trofeje pro každého jednotlivě, většinou různobarevné modřiny a boule či krvácející nosy. Vzpomínám si ale i na střetnutí vážnějšího rázu. Jednou šel můj bratr H. nic netušící přes ulici, když se z jednoho průjezdu vynořil výrostek a rozbil mu o hlavu prázdnou láhev od mléka. Krátce nato se konala trestná výprava odvetou - s tím výsledkem, že několik hodin nato se v našem bytě objevil policajt a s vážnou tváří sepsal protokol o skutkové podstatě činu, jímž způsobil můj bratr svému protivníkovi bodnou ránu, naštěstí jen do svalu méně významného - a to srnčím růžkem. Kde ten "Rehkrickel" sebral, Bůh suď!
Řečený bratr musel být tenkrát vůbec pěkné kvítko. Jednou mu uštědřil povozník na blízkém staveništi ránu bičem. Když se vrátil domů s pěknou podlitinou, vytáhl strýc P., bývalý rakouský oficír, rozpálen spravedlivým hněvem, z pochvy svou jízdeckou šavli a hnal se ke staveništi. Když ho ten chlapík od koní uviděl, jak se s brunátným obličejem a tasenou šavlí řítí "na plac", vyjekl hrůzou a zmohl se toliko na dlouhou a kostrbatě neumělou omluvu. A to mám navíc i po těch všech letech silný dojem, že můj bratr nepřišel k té ráně bičem tak docela nevinně.

P.S. Časopis Hoam! otiskl prozaické texty vesměs ze Schneiderových Budweiser Gschichten.

Autor vzpomínek ze starých Budějovic, otiskovaných pod titulem Budweiser Geschichten ve druhé půli právě minulého dvacátého století na stránkách šumavských krajanských časopisů Hoam! a Glaube und Heimat, jakož i kalendářů Böhmerwäldler Jahrbuch, není totožný s Josefem Schneiderem, narozeným v tom městě roku 1881 jako syn spisovatele Augusta Schneidera (1853-1915), o kterém podobně jako o jeho otci píše Wilibald Böhm ve své brožuře o představitelích šumavské literatury své doby (1904). Tento Josef Schneider byl nemanželským, později "legitimizovaným" synem Augusta Schneidera stejně jako tři roky před ním (tj. 1878) narozená nemanželská dcera Auguste. I ji později August Schneider legitimizoval jako vlastní, to jí se, provdané Navratilové, narodil 19. února 1915 syn, který je oním "naším" autorem. On sám absolvoval českobudějovický učitelský ústav roku 1936 ještě pod jménem Josef Navratil. Tak na něho v nekrologu z Hoam!, 2004, č. 7, s. 22 vzpomíná někdejší spolužačka na témže ústavu Rosa Tahedlová, zastoupená rovněž v tomto internetovém souboru, a uvádí poté podrobně jeho nelehké věru životní osudy. Jako nadaný žák vyměnil gymnázium za německý učitelský ústav a už během studií na něm výrazně osvědčoval i svůj talent literární. Poněvadž po ukončení školy hrozila mu jako německému učiteli nezaměstnanost, pokračoval ve studiích na pražské Karlově univerzitě. Přišla ovšem válka a odchod na frontu, kde utrpěl těžké zranění. Roku 1942 oženil se v Praze s Leopoldinou Guthovou a měli spolu dceru Elke. Konec války jim přinesl až neskutečná strádání. Manželka Poldi musela přestát s malou dcerkou měsíce ponižující internace, navíc ztratila vlastního otce za protiněmeckých masakrů na pražských ulicích. S manželem jen napůl uzdraveným sešla se znovu až po vyhnání v německém Švábsku (Schwabenland). Josef Schneider, který se vrátil ke "spisovatelskému" příjmení dědovu a strýcovu a tím vlastně i k "rodnému" příjmení matčinu, nalezl práci na jednom z gymnázií bádensko-württemberské metropole Stuttgart jako učitel přírodovědných oborů a žena ve městě působila rovněž jako učitelka. Narodil se jim ještě syn, který postavil v blízkém Leonbergu dům, kde posléze Josef Schneider 1. května 2004 i naposledy vydechl. Jeho budějovické vzpomínky v šumavské spisovatelské tradici rodu by si zasloužily souborného vydání.

- - - - -
* České Budějovice / † † † Leonberg (BW)