AUGUST SCHNEIDER
Mikulášská nevěsta
Mikuláš! Školáci spěšně cupitali v blátivém sněhu, jen aby už někde doma v koutku mohli odříkávat slova prosebných modlitbiček a tiše přemítat o věcech, které právě co nevidět nadejdou, či posléze s nevinným pokrytectvím, dětem zálibně vlastním, před rodiči sehrát na poslední chvíli hodné stvoření, plné pokory a bezpodmínečné poslušnosti. Večer měl přece přijít svatý Mikuláš a nadělovat podle chování jednoho každého a zprávy matčiny buďto červeňoučká jablka a ořechy nebo - hrůzné to pomyšlení! - rukou čerta chrastícího řetězy pěknou výplatu metlou leckomu, jemuž se bylo důvodně jí co obávat. Toho významuplného večera bylo v místě vícero Mikulášů, u nás doma sám pan řídící školy osobně, několika spřízněnými rodinami takto požádán, aby se ujal role světcovy.
Byl jsem klacek málem sedmnáctiletý a podle přesvědčení pana řídícího učitele z oněch blažených školních časů i veskrze způsobilý s úspěchem převzít úřad zástupce principu zla, tj. jevil jsem se být přímo vyvolen k roli čertově, pro níž jsem se dal bez velkých rozpaků upotřebit. Anděla, onen dobrý, štědře blahodárný princip představujícího, měla zpodobovat jedna příbuzná páně učitelova, líbezná, plavovlasá dívčina, věku čtrnácti let, s velkýma, udivenýma modrýma očima a tváří jako nejjemnější třešňový kvítek, Frida, dcera vdovy po úředníkovi, která se do městečka přistěhovala asi před rokem. To nádherné děvče se mohlo věru směle rovnat i tomu nejvybranějšímu skutečnému obyvateli nebes.
Moje výbava byla brzy pohromadě. Celá rodina mi při tom byla ku pomoci. Dokonce i tatínek měl upřímnou radost z toho, že se mohl podílet na co nejvěrnější nápodobě mladého belzebuba. Večer jsme se sešli v bytě pana řídícího. Stál tu už dokonale přihotoven, "fix und fertig" jak se říká, svatý biskup sněhobílých kadeří a dlouze spadajícího stejně sněhobílého plnovousu, že si důstojnějšího opravdu bylo lze sotva představit. Srdečně se zasmál mému vzezření. Však jsem také byl věru odstrašující lucifer. Nad mou černou kšticí se tyčily dva tuhé růžky, oči byly hrozivě přimalovány, z úst, která mi tatínek s uměleckým citem doširoka zvětšil děsně očerněnými kouty, třaslavě visel mocný rudý jazyk, jímž jsem připomínal uhnaného chrta. V levé ruce jsem třímal blyštící se hřmotivý řetěz, pravice svírala namísto charakteristického pohrabáče mohutnou metlu z březového proutí.
Anděl tu ještě nebyl, brzy se ale zjevil. Zasáhlo nás to a omráčilo jako Šavla na cestě, kterou se stal obrácen na víru Pavlem, když ta dívčina po boku své matky vešla. Přes okřídlené roucho, halící krásnou souměrnost jejích údů, třpytil se přehozen oblačný něžný závoj, z něhož jako červánek vyhlížel líbezný okrouhlý obličej s očima jako modré hvězdy. Zlaté vlny dívčiných vlasů splývaly měkce a vlídně po jejích ramenou. Sněhobílý loket levé paže ležel půvabně v oušku zdobného košíku na ovoce, pravá ruka spočívala nenuceně na hrudi.
Nevěděl jsem, co se v tom okamžiku ve mně odehrálo. Můj mumraj, můj čertovský postoj se mi jevily tváří v tvář zářivému nebeskému jasu, které dívka kolem sebe šířila, čímsi tak zavrženíhodným, že bych se věru nejraděj propadl do pekel, kam jsem přece - na mou čest! - díky své dnešní roli opravdu zaslouženě patřil. Stál jsem tu a civěl jako ten nejhloupější ze všech satanášů, což mi náležitě došlo teprve poté, co se to kouzelné stvoření obrátilo k mé pekelné maličkosti a nad vzezřením, jež jsem činil, vybuchlo ve spokojený stříbrojasný smích. Musel jsem se v rozpacích rozřehtat spolu, alespoň mám dodnes pocit, že jsem se tenkrát zachoval nejvýš hloupě a neobratně. Naštěstí jsem vzápětí nato vyrazili na obchůzku a já se pak plížil co možno vzadu.
Vůbec byla moje přítomnost při celé té výpravě námi vykonané tak nadbytečná, jak jen vůbec možno si představit. Ti malí byli všichni způsobní a hodní, takže co na práci měl jen anděl se svým košem plným dobrot a mě nechali vesměs venku před vchodem do místnosti. Jednou jedinkrát jsem směl zařinčet řetězy a vstrčit svůj ohavný obličej do škvíry pootevřených dveří. Představoval jsem si tu záležitost opravdu mnohem barvitější, ale s čertem zřejmě na světě nic nenaděláš a já se zapřisáhl, že už ho nikdy co živ hrát nebudu.
Přihodilo se však cosi jiného. Modré oči onoho anděla jsem už nikdy z duše vyhnat nedokázal. Frida byla od té doby v mé mysli vždy a všude. Vyčkával jsem na ni, kde to jen šlo, prokazoval jí všemožné drobné pozornosti, které ve vší slušnosti strpěla. Poněvadž jsme měli malé hospodářství, podařilo se mi zprostředkovat, že Fridina maminka nakupovala mléko právě u nás, což Fridu přivedlo tu a tam k nám do domu. To, že jsem byl v tom případě vždy po ruce, je samozřejmé. Když jsem přitom byl navíc ještě pověřen, abych jí mléko přímo přinesl ze stáje, musela být bohatě k mání ta nejlepší smetana od naší bernské staré, nejlepší krávy, co jsme doma chovali, jen aby ta moje zbožňovaná růžová hubinka měla ranní kávu co možno po chuti.
Brzy nato jsem nastoupil na zemědělskou školu, Fridin obrázek ovšemže s sebou. Ji samu vídával jsem teď už jen o prázdninách, a to opravdu vzácně, poněvadž byla značně zaměstnána každodenní domácí prací a svou nanejvýše přísnou matkou držena velice zkrátka. Přece však dvakrát až třikrát v týdnu docházela k panu řídícímu učiteli, aby tam pokračovala v hodinách hudby. Býval jsem dobrým houslistou a to mi nabízelo možnost dostat se Fridě blíž. Prostřednictvím pana učitele jsem učinil děvčeti návrh, zda bychom si tu a tam nemohli zahrát spolu. Byla ochotna o to víc, že pan řídící ten plán podpořil. Jaký jen to byl šťastný čas! Měl jsem teď příležitost, říci milované dívce všechno to, co mi naplňovalo srdce. A to jsem také činil. Tiše, ostýchavě, jak ve mně vypučela, v planoucím proudu, kterým nyní plynula mou duší, jsem celou tu naléhavou, běsně rostoucí vášeň vypověděl tomu děvčeti - svými houslemi. A Frida mi porozuměla. Myslím, že jsme nebyli v životě spojeni nikdy úžeji než v těch milostiplných hodinách, kdy génius toho nejoduševnělejšího ze všech umění požehnal našemu bytí. Proto se mi i zdálo, že už není třeba ani slabiky jakéhokoli ústního vyjádření navíc té dívce snad dopovědět. Muselo k němu ovšem přece dojít, když jsem po tříletém studiu měl jít na delší čas do praxe.
Byli jsme jedné horké červencové neděle na venku ve větší společnosti a půvabná lesní louka, lemovaná neúnavně šumícím potokem a stíněná vysokými kmeny olší, poskytovala příležitost k bezpočtu rozptýlení. Hráli jsme si, zpívali, tančili a honili v bujném skotačení kolem dokola. S večerem jsme se pak vraceli malým lesíkem a mezi vlnícími se obilnými lány domů. Jak už to tak bývá, šli jsme vesměs v párech. Jako vystřelený šíp jsem se ocitl po Fridině boku a teď jsme kráčeli kouzelným letním soumrakem a dlouze mlčeli. Vůbec nic vhodného mě prostě nenapadalo. Konečně jsem se odhodlal rovnou povědět, co jsem měl na srdci.
"Frido, víte asi," řekl jsem polohlasně, "že odtud na delší čas odcházím?"
"Vím to," šeptla.
"Víte, že mi bude zatěžko se loučit?"
"To věřím."
"Proč asi myslíte, Frido?"
Dívka mlčela, ale cuklo ji v ramenou, jimiž se ke mně tiskla.
"Jak dlouho tam zůstanete?" zeptala se po chvíli.
"Tři roky."
"Tři roky!" opakovala s povzdechem.
"A proč tak dlouho?" připojila poté.
"Měl bych se pořádně naučit, jak samostatně řídit hospodářství, abych to pak dokázal. Až se vrátím, zařídím si vlastní domov, chtěl bych ho mít co nejhezčí a nejútulnější."
Znova jí cuklo v ramenou.
Pěnkava odkudsi zašveholila jasným hláskem z dřímoty.
"Chcete mi v tom, Frido, být nápomocna?"
"Já?"vyhrkla.
"Frido, musí to ven, co pomůže trápit se nesmělostí? Frido, miluju vás už dlouho, věříte mi to?"
"Ano," dechla jen.
"A vy? Chcete se za ty tři roky nastěhovat ke mně tam do toho mého domu - jako moje žena?"
Proniklo to náhlým úderem její duši, pak se však spanilá dívčí tvář obrátila ke mně sladce zjasněná a prodlívala na mých očích pohledem zalitým slzami, který byl věru výmlubnější nad jakoukoli odpověď.
Očima vpiti a dušemi ponořeni do sebe navzájem, podali jsme si mlčky ruce, abychom tím zpečetili náš svazek.
Nad polem připraveným k setbě zašuměl tiše dech večera. -
Po třech letech zahlaholily kostelní zvony k naší svatbě a dnes už uplynulo od té chvíle přes šest let. Frida vládne v domě, věrna své někdejší roli anděla, rozsévajíc sluneční svit, mír a štěstí té tiché vlády všude kolem sebe. Dva jasnoocí, zdravím překypující hoši se vinou k jejím údům a ptají se šeptem, co jim asi za několik dnů přinese Mikuláš a zdali se také čert zase objeví s očima ohnivě planoucíma a s rudým vyplazeným jazykem. Frida k nim láskyplně a něžně hovoří, oni smíchem jen září a já beru všecky tři celý šťasten do své náruče.
Südböhmische Volkszeitung, 1910, č. 49, s. 1-3
S jak obšírnou, starobyle cituplnou výmluvností zní mi ten mikulášský fejeton ze 4. prosince roku, kdy byl sotva pár neděl na světě můj otec. Dne 4. ledna 1915, tedy právě měsíc po Mikuláši už za časů prvé světové války, jež měla rozvrátit všechen dosavad zdánlivě tak nepohnutelný systém zavedených hodnot, skonal v Českých Budějovicích (Budweis) i autor textu samého, ze "šumavských" spisovatelů tenkrát jeden z nejuznávanějších, "Hauptmann in Ruhe" August Schneider. Nekrolog z Budweiser Zeitung vyšel ostatně přetištěn po téměř 100 letech od smrti Schneiderovy v krajanském kalendáři Böhmerwäldler Jahrbuch na rok 2003, tedy ke stému jubileu spisovatelova narození. Narodil se totiž 20. srpna 1853 v tehdejším Německém Benešově (Deutsch Beneschau), zvaném po té druhé z obou světových válek už jen Benešov nad Černou. Do obecné školy chodil v Kaplici (Kaplitz) a od otce nabyl i hudebního vzdělání, zejména ve hře na klarinet, takže už od svých osmi let účinkoval na koncertech kaplického Musikvereinu. Za vystoupení ve Vyšším Brodě vzbudil pozornost hraběnky Žofie Buquoyové a ta mu pak umožnila další studia. Vzorně absolvoval budějovický učitelský ústav a na vídeňské univerzitě pak studoval nejen klasickou filologii (v ní byl jeho učitelem pozdější rakouský ministr kultu a vyučování Hartl) a germanistiku, nýbrž i hudební nauku o harmonii u slavného komponisty Antona Brucknera. Po letech, kdy už působil v Českých Budějovicích, měl dokonce v úmyslu věnovat se ještě univerzitnímu studiu mediciny, ale pro pokročilý věk se svého záměru nakonec vzdal. Teprve v pětačtyřiceti letech se v jihočeské metropoli i oženil s Annou, roz. Landenspergerovou. V roce svatby se jim narodil syn Ernest, který však zemřel už jako tříletý. August Schneider později legitimizoval své dvě nemanželské děti, dceru Augustu, provdanou později Navratil, a syna Josefa, kterého Wilibald Böhm ve své brožuře Die Böhmerwaldschriftsteller der Gegenwart (1904) staví otci po bok jako dalšího z nadějných šumavských autorů. Jako vážený hejtman (kapitán, setník) c.k. zeměbrany "in Ruhe", sbormistr budějovického Volksangvereinu a skladatel sborových písní (mj. i té s titulem "Der Böhmerwald"), redaktor listů Deutsche Volkswehr a Dorfbote a především literát, alespoň podle Eisenmeierovy šumavské bibliografie přezdívaný prý dokonce Böhmerwald-Scheffel (to podle Josepha Viktora von Scheffela, autora jednoho z vůbec nejoblíbenějších německých románů vůbec, jímž je i do češtiny přeložený a ve Vyšehradu kdysi vyšlý Ekkehard ), skonal tento z nejváženějších snad tehdy německých Budějovičanů v domě v Rosenauergasse (dnes Dvořákova ulice) čp. 8 při kasárnách zeměbrany (Landwehrkaserne). Stalo se tak v čase, kdy syn Josef už nasazoval ve svých 33 letech život jako c.k. rovněž "landvérácký" nadporučík ve strašlivém válečném zápase, o kterém dnes víme, že byl nejspíš předem ztracený. Sborová píseň, která zazněla 6. ledna 1915 nad hrobem svého autora Augusta Schneidera u sv. Otýlie, začíná alespoň slovy:
|
Ein Herz ist wo zersprungen, Grad um die Mitternacht |
Srdce se rozskočilo právě kol půlnoci. |
- - - - -
* Benešov nad Černou / Kaplice / † † † České Budějovice
