JOSEF SCHNEIDER
|
's Lies'l und da Franzl "Geh', Franzl," sagt 's Lies'l, "Geh', sei wieder guat Und nimm dös gla(n) Sträußla, Mir z'liab af dein' Huat." "I brauch' net dei(n) Sträußla Und loas mi in Ruah'. I suach ma a And'ri, 's gibt Mad'ln no gnua." "So geh' holt," sagt d' Lies'l, "Und suach' fleißi zua, Z'ruck kummst ma ja wieder, Du dolkada Bua!" "Du moanst, dass i z'ruck kimm, Do brauch i net z'geh'n, Do bleib am liabsten Bei der Olt'n glei' steh'n. D'rum geh', mei lib's Lies'l, I bin wieder guat! Und steck' ma dös Sträußla Dir z'liab af mein Huat!" Budweis 1899 |
Bětka a Francek "Francku," říká Bětka, "jestli rád mě máš, tu kytičku malou si za klobouk dáš." "Mně netřeba kytka, spíš vod tebe klid. De z tý spousty děvčat vonačejší mít." "Tak si běž," říká Bětka, "hledej si ji hned! Však zas za mnou přídeš, ty blázínku, zpět!" "Že se k tobě vrátim? Tak kampak se brát! To nejraděj zvostat, tu, kde to mám rád. Tak, Bětuško, koukej, jak poslouchat znám: tu kytičku malou si za klobouk dám!" Budějovice 1899 |
|
Der Böhmerwald, 1899, č. 3, s. 131 Slovníček: dös gla(n) Sträußla = tato malá kytička, a And'ri = nějaká jiná, 's gibt Mad'ln no gnua = je holek ještě dost, dolkada = hloupý, bei der Olt'n = u té staré. |
|
|
Am Brünnele Beim kloa(n) Brünnle, hinterm Dörfle Steht d' Toni ang'loahnt, Losst 's Köpferl trauri henga, 's arm Dirndel dös woant. "Z'wegn was woanst denn," frogt da Seppl, "I hon da jo nix g'thoan. Hoab di grod so liab wia enda Liabs Tonerl, schau mi an." "Geh' nur furt, i mog di nimma, Denn du host koa treus Bluat, Geh' nur wieda zua da Ondern, Bei der fensterlt si 's guat. "Mei liab's Tonerl," sogt da Seppl, Geh' sei da a biss'l g'scheit, I liab di nur gonz allani, Bist mei einzigi Freud. Gelt, du bist mei herzigst Dirnderl Bist mei liaba, guata Schotz, D'rum reck her ma dei Göscherl, Und gib ma an Schmotz." Und 's Tonnerl draht 's Köpferl Dem Seppl g'schami zu, Sogt stad: "So, do host es, Und loss mi in Ruah!" Und beim Brünnle hinterm Dörfle Stehn zwoa valiabti Leit, Thoan sö hols'n und buss'ln, 's is a höllnarrischi Freid. Budweis |
U studánky U studánky za vesnicí vidět Tonku smutně stát, hlavičku svou dolu sklání, nepřestává naříkat. "Pročpak pláčeš," Jouza ptá se, "copak jsem ti udělal?" Mám tě přeci rád jak dřívějc, Toničko, a chci mět dál." "Jen si běž, ty nevěrníku, nechci tě už nikdy znát, jen si běž zas na vokýnko tý jinačí zaťukat." "Toničko má," Jouza nato, měj rozum a dej si říct, že mám tebe za jedinou, krom tebe já neznám nic. Viď, žes moje znejmilejší, buď už na mě hodná zas: huběnku sem našpul svoji, mlasknout pusu je teď čas." Tonka točí k němu hlavu: "Tak si měj, co chtěl jsi mít, tiše řekne, "to jen všecko, abych s tebou měla klid!" U studánky za vesnicí ti dva dohodli se přec: je hubička za hubičkou zatraceně dobrá věc. Budějovice |
|
Der Böhmerwald, 1899, č. 8, s. 380 |
|
P.S. Stejně jako ta předchozí má i druhá z básní na konci údaj o místě, odkud přišla. Na nás působí ovšem obě ukázky, převzaté z Peterova proslulého měsíčníku, spíš jako nějaký záznam lidové písně z okolí toho města, kde byly psány, jakkoli autora známe.
Slovníček: ang'loahnt = opřena, Dirnderl = dívenka, z'wegn = proč, i hon da jo nix g'thoan = nic jsem ti přece neudělal, wia enda = jako jindy, i mog di nimma = už tě nechci (nikdy), koa treus Bluat = žádná věrná krev, zua da Ondern = k té druhé, fensterlt = chodí se milé pod okýnko, geh' sei do a biss'l g'scheit = buď přece trošku rozumná, i liab di nur gonz allani = mám rád jen tebe samu, Schotz = poklad, miláček, Göscherl = hubinka, ústečka, rtíky, Schmotz = mlaskavá hubička, g'schami = stydlivě, valiabti Leit = zamilovaní, hols'n = objímat se, buss'ln = hubičkovat, höllnarrischi Freid = náramně velké potěšení.
Nemanželský původně, později legitimizovaný syn "šumavského Scheffela", jak se údajně říkalo jeho otci, spisovateli Augustu Schneiderovi, narodil se v Českých Budějovicích 27. dubna 1881. Jako otec se i on stal c.k. důstojníkem rakouské zeměbrany, která měla v rodném městě monumentální kasárna blízko nádraží. Ta kasárna byla později přezvána na Žižkova, po druhé světové válce pak byla z hlavního náměstí, kam byla také už komunisty instalována, přenesena k nim dokonce socha onoho husitského vojevůdce s Gottwaldovým výrokem, obměňujícím ovšem jen ten starší Masarykův o tom, že "Tábor je náš program". Bylo třeba první světové války a zániku monarchie, aby se tak mohlo stát, poněvadž do té doby tu byl věru jiný svět. Josef Schneider zažil jako nadporučík landwehru v první světové válce jeho zánik. Po něm se na tehdy dosud Královských Vinohradech v Praze, hlavním městě nové Československé republiky 4. září 1920 stačil sice ještě oženit s Češkou Matyldou Strakovou, dva roky nato se však "obchodník dřívím", jak je alespoň uveden zaměstnáním v Knize evidence obyvatel českobudějovického městského archivu VIII na s. 297, v září 1922 odstěhovává z rodného města do štýrského Göstingu, od roku 1938 třináctého okrsku Štýrského Hradce (Graz) na severozápadním příjezdu tam, při pravém břehu řeky Mury. Gösting byl prý původně slovanským sídlištěm (nálezy z 10. století) a i jméno blízké hory Plabutsch (763 m) nám zní dosti slovansky. V listopadu 1943 zmiňuje Budweiser Zeitung v rubrice "Nachrichten aus dem Böhmerwald" jeho krátkou návštěvu v Německém Benešově, rodišti otcově. Tím ovšem pro nás Schneiderova stopa končí. Jeho dvě nářeční básně z Peterova šumavského měsíčníku, které psal jako osmnáctiletý jinoch, jsou nám asi o to bližší.
- - - - -
* České Budějovice
