JOHANN BAPTIST SCHÖN

Hymne an den Böhmerwald

Ich grüße dich, mein Böhmerwald,
im teuren Heimatlande;
es fesseln mich wie mit Gewalt
an dich der Liebe Bande.
Du Spender reiner Lüfte
und würzigsüßer Düfte,
du labest jung und alt!

Wohl ist es schön in freien Flur
auf blumenreichen Matten,
doch majestätisch bleibt es nur
in deinem düstern Schatten.
Drum will ich öfter wallen
in deine heil'gen Hallen,
du Tempel der Natur!

O Wald in deiner Majestät,
wer möchte dich nicht lieben?
Wer möchte wohl ein fromm' Gebet
in dir nicht ernstlich üben?
Ja, deinem sanften Rauschen,
dem möcht' ich immer lauschen
da Gottes Odem weht.

Was ist 's, das mich oft hoch erhebt
in manch betrübten Stunden,
wenn mir das Herz im Leibe bebt,
wenn es herb' Leid empfunden?
O Wald, dein Zauberwehen
macht allen Gram vergehen,
in welchem ich geschwebt.

O möcht' dich lieben jedermann
und treulich immer hegen,
soviel er dich nur schonen kann
und sorglich deiner pflegen,
damit uns stets aufs neue
dein reicher Schatz erfreue
viel schöner wär' es dann!

Ich will dich preisen immerfort
und loben allerwegen
dich, Tempel Gottes, heil'ger Ort
mit deinem reichen Segen.
Und wie den Meister oben
der Vöglein Lieder loben,
preis' ihn und dich, mein Wort!

Hymnus Šumavě

Můj lese, buď mi pozdraven,
v rodném kraji tam doma;
láskou k tobě mě den co den
vede pout povědomá.
Vzduch čistý nebe roní,
kořenně lesy voní,
že kdekdo osvěžen!

Tam v zeleni tvých rosných niv
co v hojnosti je květů,
jaký majestát napodiv
tmáň lesů skýtá světu!
Bloudil bych celé týdny,
kde posvátný a klidný
jak chrám čníš, dnes co dřív!

Jak šíříš svoji vznešenost,
kdo by tě nemiloval?
Modlím se v tobě, zbožný host
a nestačí mi slova.
Ano, jak kolem šumí
tvůj dech, to Boží dumy
vanou k nám po věčnost.

Co mne to s tebou pozvedá
v hodinách plných trudu,
kdy srdce v těle usedá
a žal snad nepřebudu?
To čarovné tvé vání
všecek stesk pozahání,
v něm utonout nedá.

Kéž by tě každý měl tak rád
a věrně tebe hájil,
uměl o tebe pečovat,
dbal, oč ti dobří dbají:
to abys znovu stále
jak poklad k naší chvále
všem krásy mohl přát!

Slavit tě budu, tím jsem jist,
znovu a bez ustání,
ty, Boží chráme, místo míst,
bohaté požehnáním.
Kéž jako zpěvy ptáků
ctí Pána na oblaku,
mé slovo dá se číst!

Die Pfraumburg

Wir sehen auf des Pfraumergs Höh'n
die alte Schlossruine steh'n;
sie kündet uns von alten Zeiten
und längst vergang'nen Herrlichkeiten.

Wie drang, mit Eisen angetan,
zur Fehde auf den grünen Plan,
im Morgenstrahl auf stolzem Rosse
der Ritter mutig aus dem Schlosse!

Wo im Verlies manch' Weh erklang,
im Saal der frohe Sänger sang,
mocht' Lieb' in den Gemächern wohnen
und Haß und Stolz im Saale thronen.

O feste Burg aus alter Zeit,
jetzt herrscht in dir die Einsamkeit;
wir denken, was vor tausend Jahren
wohl diese deine Reste waren.

Die riesenhafte Quaderwand
gibt heut' noch deine Macht bekannt,
denn noch im Schutte kann man lesen,
welch' mächt'ger Sitz du einst gewesen.

Wer baute auf die Felsenwand,
dich, festes Schloss, mit kühner Hand?
Es werden deine Riesenmauern
noch manche Stürme überdauern.

Und wie die Burg vom Berg herab
blickt in der Zeiten off'nes Grab,
so seh'n wir Menschenwerk vergehen,
nur Gottes Macht wird stets bestehen.

Přimdský hrad

Vidím tě na výšině stát,
zřícený, stářím sešlý hrad;
svědčíš nám z dáli dávných časů,
jak míjí krása, dar věhlasu.

S ním vyjel z tebe v plné zbroji,
k půtce, kde luh se s horou pojí,
za úsvitu na bujném oři
rytíř, jehož strach nepokoří!

V tvém vězení zněl mnohý sten,
sál dvornou písní rozjařen
zas k lásce zval, jak pěvci čistí,
ne k trůnu moci s nenávistí.

Minul, hrade, ten starý čas.
Samota tvá teď nutí nás
přemýšlet, co se všechno stalo
a na trosky tě rozkotalo.
Kvádry tvé obrovité stěny

ční dosud věky nedotčeny,
o to více níž haldy suti
nad zašlou slávou k dumám nutí.

Kdo asi kdysi rukou smělou
vtiskl tvé zdi na skalné čelo?
Chtěl snad, abys byl jak ty skály,
co mnohé zteči odolaly.

Z hradu tak hledím v horský svah
a zřím byvší dny na marách,
zašlé jak všechna lidská díla,
stálá kde vládne Boží síla.

Báseň o hradu na Přimdě vznikla u příležitosti oslav tisíciletého (!) jubilea jeho zbudování a její autor je titulován jako "Oberlehrer i.R.", tj. řídící učitel v.v. v Tachově (Tachau). Tam 13. července 1926 i zemřel. Po absolvování učitelského ústavu v Praze působil nejprve v rodné obci Horní Ves (Oberdorf), kde se narodil 26. února 1841, pak učil i v Číhané (Kschiha) a Velké Hleďsebe (Groß-Sichdichfür), od roku 1878 už jako ředitel školy v Dlouhém Újezdě (Langendörflas) a od roku 1890 ve Studánce (Schönbrunn) u Tachova. Zasloužil se o rolnické pokračovací vzdělávání, vydával vlastivědné práce, redigoval časopisy a sborníky, sbíral pohádky a pověsti, psal lyrické básně. Jeho rodné končině, tj. Horní Vsi blízko Drmoule (Dürrmaul) a Plané (Plan) u Mariánských Lázní (Marienbad), kraluje už vrch Dyleň (Tillenberg), v německém chápání samotného pojmu Böhmerwald její nejsevernější konec. Jakkoli bychom dělili Šumavu a Český les (i někteří čeští autoři ostatně Chodsko považují rovněž za integrálně "šumavské"), pro německé obyvatele těch končin zůstanou jediným pohořím, jediným přes věky dál šumícím lesem, který nikdo nerozdělí. A co básník poví, stane se jednou dojista pravdou, pokud jí to není už dnes.

- - - - -
* Horní Ves / Přimda / † Tachov