FRANZ VON PAULA SCHRANK

Z cesty do Bavorského lesa 1801

Na hoře Javor (v originále "Arbo" - pozn. překl.), na všech mapách zvané "Aetwa" (německé označení "Arber", z něhož bylo odvozeno ono české "Javor", se skutečně poprvé objevuje až v roce 1740, zatímco v jedné listině z roku 1279 nese hora jméno "Adwich", Johannes Aventinus /jako Johannes Turmair je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ ji roku 1500 nazývá "Hädweg" a 1540 "Ätwa", Philipp Apian pak má pro ni označení "Aetwha mons" /mons= lat. "hora"/ a ještě roku 1720 je na jedné mapě psána "Aidweich" a ještě v Baštově českém Průvodci Šumavou je v závorce psáno "Montes Hadavit" - pozn. překl.), mne lákala neznámá písmena, která tam měla být vtesána, která však nikdo nedokáže přečíst a rozluštit. Radil bych nejprve považovat je za hebrejské či řecké písmo. Tak ovšem tomu často bývá, že v končinách málo navštěvovaných se z neporozumění hovoří o zázraku, zatímco při bližším zjištění jde o věci zcela všední (konstatováno autorem roku 1801 poté, co vysvitlo, že to byly iniciály jmen těch, kdo zdolali horu a zvěčnili to na jejích vrcholových skalách - pozn. překl.).
(...)
Dosud jsme se ještě nikdy nenacházeli na místě, které by bylo natolik přenecháno divočině, toliko samotným rukám přírody. Tady mohla nerušeně a nezadržitelně pokračovat věčná hra boření a výstavby, tisícerého života z mnohočetně rozmanité smrti (v originále "das ewige Spiel von Niederreißung und Aubauung, von tausendfachen Leben aus manchfachem Tode" - pozn. překl.). Tady má příroda osobitý vzhled divoké krásy (v originále "eigenes Ansehen von wilder Schönheit" - pozn. překl.).
(...)
V mém mládí jsem slýchal vyprávět o Roklanském jezeře, že v něm žije rybí druh, který nikdo nezná: teď se ví, že v něm nejsou vůbec žádné. Prý tu lovci šli po stopě šest metrických centů těžkého medvěda, který je však hrozivý asi tak jako nějaký zajíc a dá se zahnat pouhým tlesknutím rukou.
(...)
Zrak je zvláště překvapen velkou holinou (v originále "durch eine große Blöße" - pozn. překl.) při jednom vysokém a lesnatém horském vrcholu, na níž se zdá být postaveno několik seníků (v originále "einige Sendhütten", v některých starších pramenech lze najít výraz "Sendhütten oder Kasen" v souvislosti s horskými lukami, což vylučuje jiný význam než "seníky či salaše" - pozn. překl.). Tato planina se svou malou osadou se nazývá "vier Waldhäser". Jde skutečně o toliko čtvero stavení, která jsou tu zbudována, provozují tu polní hospodářství a pěstují něco skotu, živí se však ponejvíce zhotovováním dřeváků. Ještě je tu pátý dům, úřední obydlí kurfiřtského lesníka, který je zároveň v osadě hostinským (v originále "die Amtswohnung eines kurfürstlichen Försters, der zugleich Wirth der Gemainde ist" - pozn. překl.).
(...)
To lesní pohoří je ještě schopno pokročilejší kultury (v originále "ist noch großer Cultur fähig", pojem "kultury" je tu třeba chápat spíše ve smyslu většího pokroku zemědělství -,pozn. překl.). Jeho obyvatelé se vyznačují odjakživa příkladnou pílí a zdolávají s odvahou půdu, která není vegetaci vůbec (v originále "im allgemeinen" - pozn. překl.) příznivá. Už velké žulové balvany, hojně se povalujících na pozemcích kol dokola, by kohokoli jiného přesvěčily, že se tu nedá nic dělat, toliko tyto obyvatele lesních končin ne.
(..)
Pěstuje se tu nadmíru mnoho prosa (v originále "außerordentlich viel Hirsen", proso není přitom považováno za obilninu, nýbrž za druh trávy - pozn. překl.). Nijakou rostlinu jinak tu nelze potkat hojněji nežli prhu arniku (v originále "Arnica montana", tj. "arnika horská" - pozn. překl.). Všechna luka byla jí tu poseta snad stejně bohatě, jako tučné louky v rovinách kozí bradou luční (v originále "Wiesen-Bocksbart", mezitím se ovšem podle Aloise Zechmanna z časopisu Schöner Bayrischer Wald jak arnika, tak kozí brada ocitly na červené listině ohrožených druhů /"Rote-Liste-Arten"/ se závěrečnou větou: "Tempora mutantur - nicht wirklich immer zum Guten!" /tj. Časy se mění - skutečně ne vždycky k lepšímu!/ - pozn. překl.).

Pisatel té cestovní zprávy (má 57 stran a vyšla v publikaci pod názvem "Landshutische Nebenstunden zur Erweiterung der Naturgeschichte" /1802/ ze čtrnáctidenní výpravy z roku 1801, podniknuté z bavorského Landshutu a vedoucí přes Deggendorf, "nejpříkladnější město celého Bavorského lesa", Rusel, Pfahl, Viechtach, Kötzting, Lam, Malé Javorské jezero, Železnou Rudu, Velké Javorské jezero, Silberberg, Roklan a Roklanské jezero, Klingenbrunn, Schönberg, Tittling až do Pasova, se jmenoval Franz von Paula Schrank. Narodil se dne 21. srpna 1774 ve vsi Vornbach, která je dnes sočástí obce Neuhaus am Inn v bavorském zemském okrese Pasov (Passau). Maturoval na pasovském humanistickém gymnáziu (dnes Leopoldinum), vstoupil pak do jezuitského řádu, promoval po studiích teologie a stal se profesorem v Ingolstadtu a v Landshutu. Jeho hlavní zájem platil přírodním vědám a přírodopisu (Naturgeschichte), zejména v oboru mineralogie a botaniky. Byl členem Bavorské akademie věd a kromě toho v letech 1809-1832 prvním ředitelem Botanické zahrady v Mnichově. V bavorské metropoli Schrank rovněž skonal dne 22. prosince roku 1835. Jeho památku připomíná bysta v mnichovské Ruhmeshalle a pamětní deska v rodném Vornbachu. Nemohu se vyhnout dojmu, že jeho podobizna mi něčím připomíná zjev Josefa Dobrovského, jako on učeného jezuity i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže.

- - - - -
* Vornbach, Neuhaus am Inn (BY) / hora Roklan / Waldhäuser am Lusen (BY)/ † † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy