RICHARD SCHUMERTL

An die Liebe Liebe ist der Hort der Herzen Liebe ist des Lebens Quell; Wo in Lieb' die Augen glänzen, Ist das Leben gut und hell. Darum lasst uns Liebe geben, Was auch Will' der Ahnen war; Immer nur zum Höchsten streben, Heimat, Mutter und Nachfahr.	Na lásku Láska je poklad srdce, život v ní pramení; kam vejde tiše a prudce, všechno se promění. Nechte nám lásku dávat, co odkaz předků světí, vzhůru jít, nepřestávat, pro domov, pro naše děti.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1981, s. 341
Weihnachtsglocken* Die Glocken der Heimat riefen, All Kinder zum Weihnachtsfest. Die Menschen waren ergriffen Von diesem Geburtstagfest. Es zogen andächt'ge Scharen, Beim Klange zum Gotteshaus. Und die in der Fremde waren, Kehrten zum Feste nach Haus. Wenn ihre Stimmen erklangen, Mahnten sie uns zum Gebet. Die hehren Stimmen zersprangen, Ihr Schall - vom Winde verweht. Uns ward der Heiland geboren, Wie war uns wohl da um 's Herz. Uns ist die Heimat verloren, Mutter gedacht ihr mit Schmerz. Dem Sohn, der draußen geblieben, Im Felde für 's Vaterland. Dem Herd, von dem sie vertrieben, Heimstatt, von der sie verbannt. Das Schicksal wollt' es so haben, Wies uns hinieden den Weg. Bringt den Vertreibern nicht Gaben, Fegt sie dereinst auch hinweg. Und arm nur wäre zu zeihen, der Rache für sich begehrt. Wir wollen dem Feinde verzeihen, wie Du es uns hast gelehrt. Sind wir auch weit in der Ferne, Im Geiste sind wir daheim. Ja daheim, wo wir so gerne, Möchten beim Christkinde sein. Am Christbaum brennen heut Kerzen, Froh tönet hier Glockenklang. Doch uns in uns'ren Herzen, Um dich, oh Heimat so bang!	Vánoční zvony Zas zvony domova vnímám, jak děti volají nás. Svatá noc lidi jímá, Narodil se... slyš hlas. K půlnoční jde do kostela zbožný zástup za hlasem. I z ciziny jak by chtěla rodná zem své svolat sem. Zpěvy ze svatyně znějí, nabádají k modlitbám. Ozvěny je roznášejí, kam, ví jenom vítr sám. Spasitel nám dnes se zrodil, je nám blaho u srdce. Domov jak ztracený podíl trpce však cos říci chce. Matce syny připomíná, kteří pro vlast padli kdes. Ztracena je domovina, rodný kout i rodný les. Asi nám osudem dané je na Zemi putovat. Vyhaněči zvůle plané budou v ztrátách počet brát. Tu zem ztratí, kterou chtěli, po níž v pomstě bažili. My odpouštíme nepříteli, jak v Písmu jsme se učili. Jakkoli rozptýleni v dáli, k domovu chcem dnes aspoň v snách. Jak bychom rádi v duchu stáli při Jezulátku v jesličkách! Zas na stromku dnes svíce planou, zas zvony nesou radost všem. Jen naše srdce nepřestanou tesknit za drahým domovem.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1981, s. 446

Je rodákem ze Zbytin a "po chalupě" mu říkali Veideirichard. Spatřil tam světlo světa 26. května 1913. Měl v Affingu blízko Aichachu kus na sever od bavorského Augšpurku adresu Lindenweg 11. V Aichachu 17. října 1993 ve věku 80 let i zemřel. Po celá léta spolupracoval jako "domovský důvěrník" za Zbytiny s krajanským měsíčníkem Böhmerwäldler Heimatbrief. Mám před sebou jeho fotografii už jako starého muže u stolu, na němž stojí lihový kahan a při stěně opřeno několik dřevěných destiček, na které on nažhavenou jehlou s dřevěnou násadkou jako perem píše "vypalované" básně s obrázkem rodné obce v jejich záhlaví. Tomu se říká šumavský básník!
Od něho je i prosté čtyřverší:

Ob Oberhaid,
Ob Zbytiny,
Du bist so weit,
Vergess dich nie!

Ať k Oberhaidu,
ať k Zbytinám,
já v mysli dál a dál jdu,
nezapomínám!

Já vím, že český převod není tak "ze srdce". Odpusťte, pane Schumertl!

- - - - -
* Zbytiny / † Aichach (BY)