BRIGITTE SCHWAIGEROVÁ
O češtině
Český, böhmisch, u nás v Rakousku znamená blbý, je to někdo, kdo se nevyzná ve světě. Koukat böhmisch. Mluvit böhmisch. Myslet böhmisch, tj. zpátečnicky. Kupovat böhmisch = krást. Ptát se böhmisch = hloupě.
Sotva jsem v Rakousku, toužím po češtině. Je to pevnější tkáň než němčina. A člověk se jinak cítí člověkem, mluví-li česky.
Ten prvý z obou citátů pochází z autorčina díla "Jaro heißt Frühling" (tj. "Jaro znamená Frühling") z roku 1994, vydaného v mnichovském nakladatelství Langen Müller (o tři roky později i u Rowohlta v jeho paperbackové edici "rororo"), druhý je jejím ústním vyjádřením, které použil Jürgen Serke v závěru předmluvy k českému vydání (2001) své proslulé knihy "Böhmische Dörfer (Putování opuštěnou literární krajinou)". Tam nacházíme v českém překladu i jiný úryvek z díla Brigitte Schwaigerové, odstavec znějící takto: "V zahradě stojí stará plechová vana, v ní voda, hnědá, a písek. Plave v ní listí ze stromu, hmyz, a motýl, který se utopil, patrně proto, že nechtěl být motýlem, co bude pak, zeptal se a vrhl se do hlubin." Jak by mi mohla nepřipadnout souvislost této pasáže se zprávou na poslední straně Lidových novin z 28. července 2010 o tom, že dva dny předtím bylo z vídeňského úseku Dunaje vyloveno mrtvé tělo jedné z nejvýznamnějších rakouských spisovatelek své doby. Bylo jí 61 let, více než třicet let bojovala s duševní chorobou a nevyhrála ten boj. Narodila se blízko české hranice ve Freistadtu (kdysi se mu česky říkalo Cáhlov a Palacký ve svých Dějinách nazývá Novohradské hory horami Cáhlovskými) 6. dubna 1949 jako dcera tamního praktického lékaře (měl prý podle dceřiných slov jako nacista po celý život hrůzu před lovcem válečných zločinců Simonem Wiesenthalem, viz o tom na webu Sueddeutsche.de). Byla přitom pravnučkou operní pěvkyně Caroly Seligmannové (uměleckým jménem Angeli), která zahynula v koncentračním táboře Terezín (Theresienstadt). Schwaigerová absolvovala ve Vídni dva semestry psychologie, germanistiky a romanistiky a v roce 1968 si vzala španělského důstojníka, s nímž se odstěhovala do Madridu a na Mallorku (ve Španělsku vyučovala němčinu a angličtinu), po čtyřech letech se s ním ovšem rozvedla. Roku 1977 zaznamenala oslnivý úspěch svým románem "Wie kommt das Salz ins Meer" (tj. "Jak přichází sůl do moře"), jakousi manželskou zpovědí v prvé osobě, která se vedle statisícových nákladů dočkala i televizní adaptace v režii Petera Beauvaise (autorku ohlas negativně poznamenal, což vyjádřila větou, že ji vymrštil "příliš daleko, jako Nobelova cena Elfriede Jelinekovou"). Sedm let nato získala Brigitte Schwaigerová hornorakouskou literární cenu. V letech 1991-1993 žila v jihočeské Zlivi patnáct kilometrů od Českých Budějovic a z této "emigrace" vzešla její už zmíněná kniha "Jaro znamená Frühling" s podtitulem "Geschichten von Fremdsein", tj. "Příběhy o cizosti". Paradoxně ji tento zlivský pobyt spojuje s Karlem Klostermannem, českým autorem rakouského původu (je na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupen), který právě odtud vytěžil svůj známý román "Mlhy na Blatech" (jeho filmová podoba, jak nemohu smlčet, vznikala za Protektorátu na mém rodném Soběslavsku). A ještě jedno jméno není od zjevu Brigitte Schwaigerové rozhodně nijak odlehlé: Ingeborg Bachmannová (1926-1973) a v této souvislosti její notoricky známá báseň Böhmen liegt am Meer (Čechy leží u moře) a jiná, datovaná pražským pobytem v lednu 1964 (...od oné noci / zase chodím a mluvím / a zní to česky / jako bych byla doma / někde mezi Vltavou, Dunajem / a řekou mého dětství / má všechno o mně pojem...), snad nejkrásnější vyznání lásky Čechám a jejich lidem v cizí řeči vůbec. Vybírám jen čtyři verše z té o Čechách u moře v překladu Michaely Jacobsenové:
Já pro sebe nic nežádám. Chci už jen ke dnu jít.
Padnout až na dno moře, kde naleznu zas Čechy.
Zdeptaná, zbitá, na dně, procitám bez obav.
Nyní to do dna znám a nemůžu se zmarnit.
- - - - -
* Freistadt (A) / Zliv / † Vídeň (A)
