HEINRICH SCHWARZ
Dlouhá Ves v historickém přehledu
1290 Prvá písemná zmínka o Dlouhé Vsi (v latinském znění "de Longa Villa" - pozn. překl.).
1384 Stavba farního kostela sv. apoštolů Filipa a Jakuba je zaznamenána v církevních zřizovacích knihách.
1404 Zřízení oltáře "de Catharinae" rytířem Wittmarem "de Longa Villa". Plebánie opět zaniká (v originále "Pfarrkirche geht wieder ein" - pozn. překl.) a Dlouhá Ves je přifařena nejprve k Sušici, později k Mouřenci (v originále "erst Schüttenhofen, später Maurenzen" - pozn. překl.).
1654 Majitelem zboží se stává Jan Kašpar Hozlauer z Hozlau (v originále "Johann Kaspar Langendorfer /richtig: Johann Kaspar Hoslauer von Hoslau/" - pozn. překl.).
1711-1783 Majitelem je rod svobodných pánů von Schumannů (v některých pramenech psáni s jedním "n" - pozn. překl.). Majitelem se poté stává baron Michal von Lazary.
1776 Ustaven sídelní kaplan (v originále "Anstellung eines Lokalkooperators" - pozn. překl.).
1788 Císař Josef II: povoluje zřízení církební lokálie. Majitelem statku se po dražbě stává svobodný pán Josef Enis z Atteru (v originále "Josef Freiherr de Atter" - pozn. překl.).
1795 Usídlení 35 židovských rodin o celkem 184 osobách.
1800 Vlastníkem se stává kníže Josef ze Schwarzenbergu (v originále "Fürst Josef von Schwarzenberg" - pozn. překl.).
1803 Počátek plavení dřeva z prášilských lesů (v originále "vom Stubenbacher Wald" - pozn. překl.) do Prahy.
1808 Usídlení 44 dřevorubeckých rodin z Bavorska, Tyrol a Štýrska (v originále "aus Bayern, Tirol und Steiermark" - pozn. překl.). Stavba schwarzenberské lesovny a výstavba plavebního kanálu.
1854 Církevní lokálie povýšena 12. dubna na faru pod patronátem Jana Adolfa knížete Schwarzenberga (v originále "Johann Adolf Fürst zu Schwarzenberg" - pozn. překl.).
1860 Zdejší farní škola má 258 žáků ze Staré a Nové Dlouhé Vsi, Braunova, samot Hasenöd a Fischerhaus, Bohdašic, Příčné, Nových Stavení, Stupné, samoty Weissmarter, Platoře, Vršku, samoty Jammertal, Janovic, Niklova Mlýna, Nuzerova a Divišova (v originále "Alt-Neulangendorf, Braunau, Hasenöd, Fischerhaus, Budaschitz, Pritschen, Neuhäuser, Stuppen, Weißmarter, Plattorn, Bergl, Jammertal, Janowitz, Nickelmühle, Nuserau, Diwischhof" - pozn. překl.).
1860 Zastavení dřevoplavby do Prahy.
1882 Koupě starého hamru v Braunově panem Johannesem Schellem z Hanau am Main.
1900-1910 Stavba sedmi-, resp. osmitřídní obecné školy ve Staré Dlouhé Vsi.
1912-1913 Založení konzumního družstva (v originále "Konsum-Einkaufgenossenschaft" - pozn. překl.).
1920-1921 Stavba továrny na zápalky firmy Schell& Neffe Ing. Karlem Schellem.
1925 Založení české školy.
1926 Založení německého Turnvereinu.
1926-1930 Elektrifikace Dlouhé Vsi.
1929 Kinolicence pro firmu Schell.
1930 Zestátnění knížecích schwarzenberských majetků na bývalém panství Dlouhá Ves - Prášily.
1930 Výstavba kanálu a turbiny pro vodní elektrárnu firmy Schell.
1931 Zařízení pro zvukový film v kině.
1931 Stavba nového obecního domu.
1936 Stavba školního sportovního hřiště.
1936-1938 Výstavba linie obranných pevnůstek mezi Novými Staveními a Bohdašicemi.
1938 Vstup oddílů wehrmachtu. Připojení ke "Třetí říši".
1939 Výstavba ženského tábora Říšské pracovní služby (v originále "Reichsarbeitdienst" - pozn. překl.).
1940 Požár budovy zámku, kde bylo ubytováno 50 francouzských válečných zajatců.
1945 Příchod US Army.
1946 Vystěhování Němců - první transport "odsunu" na Velikonoce.
Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 314-315
P.S. Třeba poznamenat, že přehled trpí "německým" historickým hlediskem (o rodu Dlouhoveských z Dlouhé Vsi tu např. není ani zmínka) a končí vyhnáním etnika, které se předtím dopustilo vyhnání Čechů v důsledku mnichovské "dohody" a za války pak likvidace zdejší židovské komunity včetně devastace jejího hřbitova. K "odsunu" tak zbylo 1812 výhradně německých obyvatel Dlouhé Vsi a přilehlých osad, k čemuž nutno ovšem poznamenat, že i sčítání lidu z roku 1930 vykazuje celkem mizivý podíl něco kolem 50 osob jiné než německé národnosti. Ing. Karl Schell ušel poválečnému zatčení či následnému vypovězení sebevraždou. Tou byl ostatně národní socialismus celý, i ten poválečný český.
Poněvadž pramenem, z něhož byl pořízen český překlad textové ukázky, je obsáhlý sborník "Im Lande der künischen Freibauern" (4. vydání 1992), dávám slovu jednomu z jeho hlavních pořadatelů Josefu Gebertovi (i samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže), který se stal na stránkách krajanského měsíčníku "roduvěrných Šumavanů" autorem rozloučení s autorem velice podrobné "dlouhoveské" pasáže zmíněného sborníku, jímž byl Heinrich Schwarz. Ještě předtím chci ovšem uvést několik dat ke Schwarzově původu. Jeho rodiči ze stavení čp. 17 ve Staré Dlouhé Vsi, řečeného "Batlhais" byli rolník Josef Schwarz (*19. února 1887 ve Staré Dlouhé Vsi), syn předchozího hospodáře na témže stavení čp. 17 Jakoba Schwarze a Theresie, roz. Niebauerové z Platoře čp. 9, a jeho žena a chlapcova matka Katharina, dcera rolníka z Platoře čp. 1 Wenzla Prinze a Kathariny, roz. Pfeiferové z Nového Městečka (Neustadtl) čp. 1. Brali se v Dlouhé Vsi 20. ledna roku 1920, pět let před narozením svého syna Heinricha (Heinze). Připomeňme jen z jeho textu, že teprve v roce jeho narození (1925), byla v Dlouhé Vsi založena česká škola.
K úmrtí Heinricha Schwarze
Josef Gebert
|
Der Tod ist groß. Wir sind die Seinen lachenden Munds. Wenn wir uns mitten im Leben meinen, Wagt er zu weinen mitten in uns. (Velká je smrt a my jsme její radostný hlas. Když zdá se, že život zní nejplněji, tu slyšíme ji, jak vzlyká v nás.) |
Tuto báseň, jejímž autorem je Rainer Maria Rilke (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, český překlad Jindřicha Pokorného z německého originálu /má titul "Schlussstück", tj. česky "Závěrečný zpěv", a je posledním "kusem" sbírky "Buch der Bilder", tj. "Kniha obrazů", poprvé vydané v roce 1902/ - pozn. překl.), zvolil si náš milý krajan Heinrich Schwarz rodem z Dlouhé Vsi, který věděl, že mu zbývá žít už jen krátký čas, na vlastní parte. Krátce o jeho šedesátiletém pozemském bytí:
Heinz, jak jsme mu všichni říkali, přišel na svět dne 13. května roku 1925 v Dlouhé Vsi na Šumavě. Jeho rodiče tam měli zemědělské hospodářství. Po vychození obecné školy ve svém rodišti navštěvoval následně "Oberschule für Jungen" (takto byla za nacizmu přejmenována vyšší střední škola, resp. gymnázium - pozn. překl.) v Kašperských Horách (v originále "in Bergreichenstein" - pozn. překl.) a stačil tam v roce 1943 ještě absolvovat "nouzovou" maturitní zkoušku (v originále "das Notabitur" - pozn. překl.), než musel narukovat. Musel projít válečným proškolením a po něm nasazením na frontu (v originále "Absolvierung der Kriegsschule und Kriegeinsatz folgten" - pozn. překl.). Po zhroucení Německa se vrátil domů jako poručík v záloze (v originále "als Leutnant d.R." - pozn. překl.). U nich doma však už panovali Češi. Už v roce 1945 se ucházel o zaměstnání při bavorských státních lesích. Při jedné návštěvě u rodičů v Dlouhé Vsi byl 13. října 1945 Čechy zatčen a převezen do Klatov. Bití a týrání lidí tam bylo na denním pořádku a i náš krajan Schwarz to těžce pocítil na vlastní kůži. Jako zázrakem však byl přece jen 10. listopadu propuštěn z vazby a mohl se vrátit do Bavorska. Dne 15. listopadu nastoupil službu u lesního úřadu Rabenstein (od roku 1978 jen místní část bavorského města Zwiesel - pozn. překl.), po zaškolení převzal služební místo v Schachtenbachu (blízko Bavorské Železné Rudy /Bayerisch Eisenstein/ - pozn. překl.), kde působil jako revírník a nadlesní (v originále "als Revierförster ind Oberförster" - pozn. překl.). V roce 1954 se náš krajan Schwarz oženil s jednou partnerkou v historickém poválečném osudu, Němkou ze Sedmihradska. Z manželství vzešli tři synové (1958, 1959 a 1961). Všichni tři toho času (rozuměj roku 1986 - pozn. překl.) dosud studují, přičemž ten nejstarší právě usiluje o diplom ve fyzice a oba mladší jsou v osmém semestru studia mediciny. V roce 1962 si Schwarzovi zbudovali v Rabensteinu krásné vlastní obydlí (v originále "ein schönes Eigenheim" - pozn. překl.). Už roku 1970 měl Heinz Schwarz za sebou jako vedoucí úředník různé lesní úřady tady v Bavorském lese. Na závěr byl vrchním úředním radou (v originále "als Oberamtsrat" - pozn. překl.) na lesní správě ve Zwieselu. Chtěl se vlastně kdysi věnovat studiu zvěrolékařství, povolání lesníka se mu však posléze stalo splněným snem. Také ve veřejném životě se osvědčil (v originále "stand er seinen Mann" - pozn. překl.). Byl po celá léta bez nároku na odměnu činný jako obecní radní v bývalé samostatné obci Rabenstein u Zwieselu, znám byl i jako sportovec v tamním zájmovém sdružení a především se projevoval při lesních úřadech, kde působil, coby nadšený myslivec a hajný (v originále "Jäger und Heger" - pozn. překl.).
Své doslova poslední volné hodiny obětoval vlastivědné práci ve sdružení "Volkskundlicher Arbeitskreis für den mittleren Böhmerwald - KÜNISCHE FREIBAUERN" (tj. "Vlastivědný pracovní kruh pro střední Šumavu - KRÁLOVÁČTÍ SVOBODNÍ SEDLÁCI" - pozn. překl.), kde byl od 4. září 1981 až do své smrti činný jako jeho 1. předseda a už v předchozích letech jako pilný spolupracovník, zejména co se týče jeho domovské obce Dlouhá Ves. Ještě krátce předtím, než zemřel, mohl uzavřít smlouvu na vydání obrazové publikace "Land und Leut im mittleren Böhmerwald in alten Fotos" (i tento knižní titul má Jihočeská vědecká knihovna ve svém regionálním fondu - pozn. překl.). Bylo jeho přáním finančně zajistit "Arbeitskreis" do té míry, aby mohl dále pokračovat v práci pro náš ztracený domov.
Bylo jednoduše radostí se s lidmi jako byl Heinz Schwarz podílet na šumavském vlastivědném díle. Ještě ze smrtelného lože poslal poslední dopis svým spolupracovníkům a rozloučil se jím s námi se všemi.
Když se tak začítám do jeho vzpomínek z mládí, které mám před sebou a které psal pouhé dva měsíce před smrtí, rozumím dobře stesku toho někdejšího šumavského selského kluka (v originále "wenn er sich als kleiner Waldbauernbub darstellt" - pozn. překl.) po domově, když ho vidím o prázdninách pást krávy a snít o krásách kraje, který před sebou viděl tam z horní "Gföhrerd" (na plánku v knize, z níž je přeložena naše tisková ukázka, psáno "Gföhrert" - pozn. překl.), jak se říkalo louce nad Starou Dlouhou Vsí (a také nad tamním, za války hanebně zničeným židovským hřbitovem ne tak daleko rodného domu čp. 17, který dosud stojí - pozn. překl.).
Po svých předcích měl starý domov, Šumavu i Dlouhou Ves, za základní pojem (v originále "der Inbegriff" - pozn. překl.) svého života vůbec. Náš Pán mu daroval po těžké operaci v roce 1985 ještě tu milost, že mohl Dlouhou Ves naposledy navštívit. Svým lesnickým kolegům, kteří byli přitom, předestřel před očima všechnu krásu zemičky poblíž Kašperských Hor (v originále "die Schönheiten des Reichensteiner Landl's" - pozn. překl.) a všichni byli nadšeni Schwarzovými znalostmi a vývody.
Heinz Schwarz byl báječný člověk, který by se ovšem musel znásobit, aby ještě mnohem lépe dostál naší věci. Jeho blízcí, všichni jeho přátelé a známí, jeho lesničtí kolegové, jeho nejužší spolupracovníci z vlastivědného sdružení, ztratili v něm opravdového přítele, když byl dne 21. března vykoupen ze svého těžkého utrpení. Díky této přátelské oblibě se 24. března 1986 ve tři hodiny odpoledne sešly stovky lidí, které farní kostel města Zwiesel sotva stačil pojmout, aby ho doprovodily na poslední cestě ke zdejšímu lesnímu hřbitovu. Od východu hleděly k jeho čerstvému hrobu milované šumavské hory.
Hoam!, 1986, s. 376-377
- - - - -
* Dlouhá Ves / Kašperské Hory / Klatovy / † † † Zwiesel (BY)
