GEORG SEIDL
Česko-bavorský hraniční les v diluviu a aluviu
Česko-bavorský hraniční les (v originále "der böhmisch-bayrische Grenzwald" - pozn. překl.) při tvorbě hornin, k níž došlo po vzniku zemské kůry, zůstal stát v časovém bodě, který označujeme jako prahory. V obrovských následujících časových úsecích bylo ono prapohoří následkem poklesu na četných místech mnohokrát zaplaveno mořskou vodou, a to i s už existující florou a faunou (v originále "der böhmisch-bayrische Grenzwald" - pozn. překl.).
Za jiných časů zase se překrývající je vodou zformované prahory opětně zvedly a vynořily nad její hladinu. Česko-bavorský hraniční les však prapohořím zůstal a nebyl pokryt mořskou vodou, ze které by vodní fauna mohla vylučovat vápno (v originále "aus welchem die Wassertiere Kalk hätten absondern können" - pozn. překl.). Půda je tu tudíž chudá vápnem (v originále "ist also kalkarm" - pozn. překl.). Zvětralé produkty (v originále "die Verwitterungsprodukte" - pozn. překl.) prahorní ruly a žuly jsou sice plodné; nouze o vápno, drsné klima a nakloněná plocha pozemků však způsobují, že se tato plodnost nemůže rozvinout. Rostlinný pokryv je jednoduchý, většinou jde o les. Chudoba půdy se obráží i v charakteru obyvatel, kteří jsou prosté, zbožné povahy a vyznačují se pracovitostí, nenáročností a vytrvalostí.
Diluvium a následné aluvium (dnes jsou tyto výrazy, které by se daly přeložit jako "doba před potopou" a "doba po potopě", považovány za zastaralé a nahrazují je označení "pleistocén" a "holocén" - pozn. překl.) tvoří v dějinách Země poslední časové období, tak řečený nynějšek (v originále "die sogenannte Jetztzeit" - pozn. překl.) jejího geologického vývoje. Diluvium (to slovo se dá do češtiny přeložit přímo jako "potopa" - pozn. překl.) se vyznačuje tím, že v oné době bylo mnoho krajin zaplaveno vodou a na horstvech a náhorních rovinách spočívaly obrovské ledovce, které se postupně sunuly do údolí, plynuly na vodě až do vzdálených končin, valily z výšin až k okraji vodní plochy zmrzlé masy horniny, které tam však zůstaly ležet, poněvadž ledovce roztály.
Také z hlavních vrcholů česko-bavorského hraničního lesa, z Jezerní stěny, z Javoru, z Plesné, Polední hory, Roklanu a Plechého (von der Hauptgipfeln des böhmisch-bayrischen Grenzwaldes, der Seewand, dem Arber. Lackaberg, Mittagsberg, Rachel und Plöckenstein" - pozn. překl.) se zejména na jejich severních a východních svazích stěhovaly dolů malé ledovce. Nalezly v asi 250 až 400 metrech výškového odstupu od vrcholů na tehdejší horní hranici lesa prohlubňovitá shromaždiště malých vodních toků, která ještě prohloubily do kotlovitých propadlin, zvaných kary. Tyto kotliny, každá z nich rámovaná morénovým valem, tvoří dnes ten nejkrásnější klenot česko-bavorského hraničního lesa, jeho tichá, temná horská jezera (podle Meyersových cestovních průvodců). Jsou čtyři takové ledové doby, mezi nimi opět období s teplejším klimatem.
Jak sestupují potoky a řeky do údolí a rovin, způsobují za silných dešťů záplavy a nánosy štěrku, písku a hlíny na okrajích svých koryt. Tyto nánosy byly nazvány aluviem.
Během diluvia se objevila vedle člověka třetí vrstva fauny (v originále "die dritte Säugetierfauna" - pozn. překl.) v podobě savců, z nichž mnozí už vyhynuli. Z mnohých se na bavorské straně hraničního lesa v usazeninách z doby ledové zachovaly ostatky, např. jelena, soba, pratura, zubra, koně, mamuta i nosorožce.
Síla zvětrávání byla v době ledové mnohem mocnější než za jakéhokoli dnešního klimatu. Tomu lze z větší části připsat silný plášť volné kamenné masy, pokrývající dnes téměř celý povrch pohoří. Mnohé žulové vrcholy, jako Plechý, Třístoličník a Luzný (v originále "Plöckenstein, Dreisesselberg und Lusen" - pozn. překl.) sestávají z takových nakupenin skalních bloků. Svahy těch hor jsou pokryty většími i menšími, přes sebe navzájem ležícími balvany v podobě tak řečených kamenných moří (třeba na Svarohu či na Jezerní stěně u Železné Rudy /v originále "steinernes Meer am Zwergeck - Seewand bei Eisenstein" - pozn. překl./). Na hřebenech a vrcholech byly zvětralé částečky hornin uneseny větrem a omyty lijáky tak, že skalní konstrukce vrcholů a hřebenů leží volně odkryta (podle Meyersových cestovních průvodců).
Prapohoří česko-bavorského hraničního lesa je na rozdíl od jiných chudé na využitelné nerosty. Jen zlato se usazovalo ve štěrku a písku řeky Vydry (v originále "in den Gerölle und dem Sand der Widra" - pozn. překl.) a jiných toků, ovšem toliko ve skrovné míře. Hlavním bohatstvím česko-bavorského hraničního lesa je dřevo.
V dřívějších dobách byl kdysi porostlý, přinejmenším na dnešních rašeliništích, převážně břízami a lískami. Nyní však pokrývají svahy pohoří nádherné smrkové a jedlové lesy; místy jsou v nich rozptýleny buky a javory.
Žulové masivy na Plechém a Třístoličníku, obrovité kamenné balvany na slatích kolem Srní (v originále "die riesigen Steinblöcke des Rehberger Gefildes" - pozn. překl.), zubatá svorová skaliska na temeni Ostrého (v originále "die zackigen Glimmerschieferkuppen des Ossers" - pozn. překl.), temná horská jezera pod skalními stěnami, pohledu nezměrné plochy temně modrých lesů s modrošedými sloupy dýmu dřevorubeckých kolonií, rašelinné slatě s jejich zakrslými, temně barevnými, na návětrné straně šedě omšelými smrky a borovicemi a kupy ostřice mezi klidnými černými loužemi vody, zářivě rudé a bílé plochy vřesu těší zrak jak prostých zdejších obyvatel, tak hostů z cizích zemí slavnostním, hlubokým dojmem. Jeden z nejušlechtilejších synů česko-bavorského hraničního lesa, Adalbert Stifter (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), tento mnohonásobný dojem zvěčnil ve svých dílech.
Dva věrní přátelé pohoří z ptačího světa, bělořit šedý a rehek domácí (v originále "der Steinschmätzer und das Rotschwänzchen" - pozn. překl.), mají v létě svůj domov v osamělých končinách skalnatých plání (v originále "in den einsamen Gebieten der Steingefilde" - pozn. překl.) a jiný opeřený ctitel kamenů, kos horský (v originále "die Ringdrossel" - pozn. překl.), zdomácněl v kamenném moři na jezerní stěně Černého jezera u Železné Rudy (v originále "auf der Seewand des Schwarzen Sees bei Eisenstein" - pozn. překl.).
Slatě a luhy Šumavy (v originále "die Filze und Auen des Böhmerwaldes" - pozn. překl.) pojmou v době dešťů spoustu vody a vydávají ji jen pozvolna. Zmenšují nebezpečí záplav. Jejich odplývající vodstvo je slatinné a má proto temně hnědou barvu. Koupel v ní je zdraví prospěšná. Sluneční paprsky proměňují tmavohnědé vodní zbarvení v nádhernou zlatavou hněď, když se na jezech nebo balvanech klene v tryskajících přepadech. Křehké, jásavě zelené olistěné úponky vodní rostliny zvané hvězdoš jarní (v originále "die zarten, freudig grünen, beblätterten Fäden des 'Wassersterns'" - pozn. překl.) plují v metrových chomáčích v nepřestajném hadovitém vlnění v této hnědé, hbitě dál se řinoucí vodě, zejména v Travnaté Vltavě (v originále "in der grasige Moldau", potoku Řasnice se i česky dříve říkalo "Travná /či Travnatá/ Vltava" - pozn. překl.) u Kunžvartu (v originále "bei Kuschwarda" rozuměj dnešní Strážný - pozn. překl.). Tmavozelený vodní mech (v originále "dunkelgrünes Wassermoos" - pozn. překl.) pokrývá kameny v průzračně jasných potocích.
Když větrná smršť nebo sekera dřevorubcova zanechá v temných hvozdech odkryté holiny, proniknou brzy na prosluněná místa celé záhony vrbic (v originále "das Weidenröschen /Epilobium/" - pozn. překl.), spleť ostružin a křovíky borůvek a brusin, jejichž plody jsou ptačí potravou, ale také potěšením lidské drobotiny šumavského domova (v originále "den Menschenkinder der Waldheimat zur Lust dienen" - pozn. překl.). Houby nejnádhernějších druhů zdobí hnědou lesní půdu pod listnáči i jehličnany, v jejichž větvích kouzelně skotačí oblíbené zvířátko germánského boha hromu Thóra, rudá veverka (v originále "das rote Einhörnchen", v severské mytologii ovšem symbol nesvornosti a sváru - pozn. překl.).
Linzer Tages-Post, Sonntag 11. Juli 1926, příloha Bilder-Woche č. 28, s, 1
Ze dvou dopisů
1.
Milý Hansi!
Přeju Ti, starému vandrovníčkovi (v originále "Dir altem Wanderknaben" - pozn. překl.) k Novému roku jen to nejlepší: Slatě, veliké jako všechen svět, s mechy, ostřicemi a rákosinami velikosti palem a takové mocné rozlohy, abys byl od pevného zemského jádra vzdálen jen na tlouštku "pavuzy" (v originále "nur mehr einen 'Wischbaum' entfernt bist", "Wischbaum", také "Wiesbaum", je bavorský nářeční výraz pro tak řečenou "pavuzu", tj. bidlo, sloužící k upevnění nákladu fůry /většinou se senem/ - pozn. překl.). Máš přitom začít na nejvyšších horských vrcholech a sestoupit dolů až do říše Acheronovy. A vprostřed takové slatě staniž ve svém nepromokavém pršiplášti... (v originále "sollst Du stehen in Deinen Wasserdichten..." - pozn. překl.)
----------------
2.
Jak už ses dověděl, přítel F. má se svými železnicemi kolosální štěstí. Během několika let se bude moci z Kapského Města via Volary dojet až na severní pól (v originále "von Kapstadt via Wallern bis an den Nordpol fahren" - pozn. překl.) tam nahoru a zase sem dolů a spojení Londýn - Paříž - Mnichov - Waldkirchen -Volary - České Budějovice - Jihlava - Petrohrad -Vladivostok (v originále "London - Paris - München - Waldkirchen - Wallern - Budweis - Iglau - Petersburg - Vladivostok" - pozn. překl.) a nazpátek je už zajištěno. Volary budou centrem; jde tudy poledník a paralelní kruh a každému tomuto kruhu je přisouzena k tíži nějaká kolejová dráha (v originále "und jedem dieser Kreise ist ein Schienenweg aufgehuckelt" - pozn. překl.). Nestáváš se čím dál pyšnějším na své rodné město?
Waldheimat, 1930, s. 59-60
Je jistě zajímavé, že i v dlouhém a podrobném, mimochodem značně ojedinělém a vzácném nekrologu Georga Seidla pod titulem "Georg Seidl, ein deutscher Böhmerwäldler", tj. "Georg Seidl, jeden německý Šumavan", jehož autorem se stal Alois Hilgart (i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže) a z něhož je nejen jsou nejen přeložena jedna z textových ukázek (z té úvodní je mimochodem v nekrologu citována jen pasáž o "věrných přátelích z ptačího světa", což pikantně odkazuje na české místní jméno rodné Seidlovy Žežulky /říkalo se jí německy i Kuckuckshof/), nýbrž je i pramenem jakéhokoli možného životopisného náčrtu, není uvedeno správné datum narození zesnulého, které bylo nutno dohledat až v hartmanické křestní matrice, která ovšem přesvědčuje o důvodu znejasnění. Z takřka místy nečitelného záznamu hartmanické křestní matriky vysvítá, že se narodil 31. července roku 1863 na dnes zcela zaniklém dvorci Žežulka (Scheschulkahof), obec Kochánov (Kochet) čp. 18, a byl nato už v srpnu pokřtěn zdejším farářem, kterým byl Johann Wenzl Kordik (*1810 v Čachrově /Tschachrau/, †1885 ve Vatěticích /Wattetitz/, jeho matka Monika Nepomukena Adlerová byla dcerou Tobiase Raphaela Adlera, rodáka z Dobříše, zakladatele dnes zaniklé Antoniiny huti, zvané po něm i Tobiášova huť, u Kvildy, kde skonal roku 1810 v roce narození vnukova). Docela nezvyklý a posléze přeškrtnutý přípis měl dát původně vědět, že dítě měsíc po svém narození 31. srpna zemřelo, následuje pod tím ovšem poznámka "ist am Leben", tj. "je naživu. Chlapcův otec Peter Seidl, majitel dvorce Žežulka, si dal zřejmě záležet na tom, aby v matrice nechyběly údaje o někdejších králováckých svobodných rychtách už proto, že ta kochánovská byla jednou z nich (nechybí ani zmínka o někdejší příslušnosti do prácheňského kraje /Kreis Prachin/ a teprve nynější příslušnosti ke kraji píseckému /Kreis Pisek/) a Seidlovi by se jako majitelé Žežulky za svobodné sedláky jistě i nadále rádi považovali. Děd z otcovy strany Jakob Seidl je na záznamu křestní matriky uveden jako výminkář ve dnes zaniklé osadě Paseka (Holzschlag) čp. 39, spadající už pod rovněž zaniklou obec Stodůlky (Stadeln), dříve ovšem pod králováckou svobodnou rychtu Zejbiš (dnešní Javorná)v někdejším prácheňském, až nyní píseckém kraji, jeho žena a chlapcova babička Anna, roz. Oberhoferová, pak pocházela z Brčálníku (Frischwinkel) čp. 28, spadajícího kdysi pod králováckou svobodnou rychtu Hojsova Stráž (Eisenstrass) a někdejší prácheňský kraj, až nyní pod ten plzeňský (Kreis Pilsen). Chlapcova matka Theresia byla dcerou Andrease Puchingera, majitele usedlosti v zaniklém dnes Radkově (Rathgebern) čp. 36, obec Kochánov, okres Sušice (Schüttenhofen), kraj Plzeň, a jeho ženy Kathariny, roz. Denkové, původem ze vsi Bradné (Broden) čp. 7, dnes části městyse Čachrov, dříve spadající pod obec Chřepice (Kühberg), která je dnes rovněž jen částí městyse Čachrov. I příslušnost k okresům se lišila: zatímco Kochánov spadal pod okres Sušice, Chřepice příslušela k okresu Klatovy (Klattau). Malý Georg (jeho sestra Maria se později stala matkou už zmíněného autora Seidlova nekrologu v časopisu Waldheimat Aloise Hilgarta) navštěvoval nejprve obecnou školu v Dobré Vodě u Hartmanic (německy Gutwasser, v té školní budově spatřil později světlo světa Erich Hans, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), pak reálné gymnázium v Prachaticích (Prachatitz) a vyšší reálku v Českých Budějovicích (Budweis). Studoval nato chemii na vysokých technických učeních v Praze a ve Vídni. V Praze byl členem buršáckého spolku Konkordia, ve Vídni seniorem buršáckého spolku Cheruscia a uzavřel tehdy celoživotní přátelství se Šumavanem Hansem Schreiberem (i on má na webových stránkách Kohoutího kříže samostatné zastoupení), odborníka evropského rangu zejména na šumavské slatě. To jemu jsou adresovány ony dva dopisy, jejichž úryvky jsou v českém překladu součástí naší textové ukázky. Následovala dobrovolná vojenská služba u pevnostního dělostřelectva a poněvadž jako chemik nemohl najít práci, stal se Seidl stavebním elévem u státní telegrafní správy. V Linci, kde působil nejprve, se oženil jako stavební adjunkt se šumavskou krajankou Marií Scheinostovou, dcerou sušického podnikatele ze Sušice Vojtěcha Scheinosta (1839-1901), syna stejnojmenného zakladatele tamního sirkařského průmyslu Vojtěcha Scheinosta "staršího" (1814-1894), a na lineckém předměstí Lustenau si postavil rozlehlý dům, kde se narodily i jeho dvě děti, jeden syn a jedna dcera. Přesto se dal roku 1902 přeložit jako vrchní komisař do tehdy k mocnářství náležející Bukoviny, kde se stal stavebním radou a převzal vedení technického oddělení poštovního ředitelství ve dnes ukrajinských Černovicích. Cítil se tam velice spokojen, dokud mu tam ovšem neskonala po delší nemoci manželka. Poněvadž viděl jako příčinu její smrti stesk po domově, vrátil se z východní výspy monarchie do Vídně a působil tu jako přednosta "Telegrafenzentraldepot" v Hirschstätten, kde bylo zajišťováno vybavení všech telegrafních a telefonních úřadů v západní půli habsburského soustátí. Zvlášť za první světové války význam této instituce výjimečným způsobem vzrostl. Po převratu byl Georg Seidl jako dvorní rada povolán ke službě na ministerstvu, odkud v roce 1925 odešel na penzi. Jeho syn padl počátkem války na ruské frontě, dcera se provdala za vídeňského lékařského radu MUDr. Viktora Eisenkolba. Jejich otec na Velký pátek roku 1929 onemocněl a následujícího dne 30. března skonal ve věku 66 let. Miloval Šumavu a její přírodu tak, že se stal znalcem jejích hornin (nakreslil geologickou mapu pohoří), lesních plodů (zejména pak hub), ptáků a lidí, jejichž teskných osudů se naštěstí už nedožil. Čí osud však v sobě nemá alespoň kapičku stesku?
- - - - -
* Žežulka, Kochánov / Hartmanice / Dobrá Voda u Hartmanic / Prachatice / České Budějovice / † † † Vídeň (A)
