MATTHIAS SEIDL
Nebezpečné svážení dřeva na saních
To, že je práce v lese spojena s lecjakým nebezpečím, ví každý Šumavan (v originále "jeder Wäldler" - pozn. překl.). Přesto by si každý skromný a nenáročný lesák vydělával svůj chleba raději obtížně, ale čestně, než by snad kapituloval před nějakou namáhavou lopotou. Nebezpečí je prostě třeba odhadnout a stane-li se nehoda, bývá to následek neopatrnosti, lehkovážnosti či někdy i osudové smůly.
V 96. čísle tohoto časopisu (v originále mylně "76. Hb.", až do 1. čísla ročníku 1957 bylo od roku 1948 periodikum číslováno nikoli 1.-12., tj. podle měsíců roku, nýbrž průběžně bez ohledu na letopočet - pozn. překl.) na straně 70 krajan Franz Drechsler ze Zátoně (v originále "aus Schattawa", ovšem třeba dodat, že přesněji vzato z místní části Dubí /Eichelhäuser/, Franz Drechsler je mimochodem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vylíčil práci v lese za letního ročního období. Jak to vypadalo v zimě, chci tu krátce nastínit. Vybírám přitom jenom jeden den ze 6 týdnů roku 1923, kdy jsme měli sáně v rukou.
Už o půl šesté ráno jsem byl u svého kamaráda, jehož žena nám ještě přibalila chleba na cestu a už jsme vyrazili. Provazy přes ramena, klín chleba v brašně a hole v ruce jsme za mrazu a za tmy šlapali cestou, řečenou u nás "Praschler Weg" a vedoucí podél "Dlouhé cesty" (v originále "den Praschler Weg hinauf, den Langweg entlang" - pozn. překl.), Přes Jungbauerových pastviska ke Spernovi (bývalá Schwarzenberská myslivna, hájovna a ubytovna pro lesní dělníky zvaná "Spern Haus"či "Kubern Haus", stavení č.p.32 a 55 - pozn. překl.). Hůl sloužila jako opora a sondáž (v originále "als Vorfühler" - pozn. překl.) ve vysokém sněhu, abychom neminuli úzkou pěšinu. Kolem Sperna jsme brzy vešli do lesa, chránícího tu před severním větrem. Ačkoli tu už stezka vedla po ztuhlém sněhu, museli jsme kvůli dnadnější orientaci často obracet pohled vzhůru. Brzy jsem dosáhli silničky vediucí z Kubern na Včelnou pod Boubínem (v originále "nach Kellne" - pozn. překl.). Překročili jsme ji a následovali úzkou, mladým lesem vedoucí cestu. Naše oči si už zvykly na tmu, tady člověk musel dávat pozor. Ten, co šel vepředu, musel holí odstrkovat spodní větve, bránící v chůzi dál. Překročili jsme další silničku, šli jsme ještě kus mladým lesem a konečně dorazili na mýtinu. Ještě kus úzké trasy vysokým hvozdem a za hranicí revíru Mlynářovice-Zátoň (v originále "Müllerschlag-Schattawa" - pozn. překl.) ležela před námi holoseč (úsek 22), kde jsme v létě vytěžili 300 kubíků polenového dřeva, které bylo teď třeba dopravit do údolí.
Den předtím byly sáně, opřené tu o hromadu polen, pospraveny a podrobeny nezbytným bezpečnostním zajištěním. Jedno poleno bylo položeno dopředu pod sáně, druhé bylo nasazeno pod rukojeť a zapřeno, aby sáně během nakládání neujely. Provaz byl připevněn dopředu a vzadu pak až nakonec přezkou. V první řadě byla polena ukládána hrubější stranpoi dospod, aby neklouzala. Dozadu bylo třeba dát nějaké větší poleno, několik vrstev bylo uloženo napříč, aby se náklad trochu prodloužil dozadu.
Tak jsem naložil dobrý metr bukového dřeva, zadní provaz jsem přehodil přes vršek nákladu, ten přední jsem protáhl smyčkou na konci zadního, utáhl, napjal a napevno zauzloval. Roubíkem jsem utažení ještě zajistil. Znovu jsem všechno obešel, abych se ujistil o spolehlivosti zajištění a pustil jsem dopředu pár kroků, abych vyzkoušel rovnováhu nákladu. Jen na řetězu a velikosti nákladu nakonec závisela pohodová a bezpečná jízda. Zahnul jsem do hlavní vyjeté stopy, která se táhla poměrně daleko ke smyčce mezi úsekem 22 a 15. Sotva jsem se však ocitl v jízdní dráze, tlačily se sáně stále větší vahou kupředu a zvyšovaly stále svou rychlost. Příčina mi byla jasná: podcenil jsem spád jízdní dráhy a rychlost v přímé závislosti na něm. Vší silou jsem se chopil rukojeti brzdy, abych sáně v běhu zastavil, ovšemže marně. Musel jsem s rukojetí nahoru pokračovat v jízdě tempem zcela neblahým, než se spád konečně trochu zmírnil a já mohl jízdu přerušit. Obě polena, která jsem před ní použil k podložení předku saní, jsem je, jakož i brzdu, jimi zajistil znovu. Mezitím se dostavili oba mí zbylí kamarádi, aby se mi pro překotnou jízdu vysmáli. Dál už jsem pokračovali normální rychlostí. Po krátkém úseku učinila dráha obrat doleva a brzy nato jsme přejeli lukenskou silničku (v originále "Lukenstraßl" - pozn. překl.). Odtud až ke hvozdu dole to byla nejkrásnější pasáž jízdy: z obou stran půl druhého metru vysoká sněhová stěna jakož sama vlnitě se klikatící cesta činily z ní pravý požitek, neboť tady už se nemohlo nic stát. Ve vysokém lese se zmirňoval spád cesty víc a víc, takže jsme mohli zmenšit i rychlost naší zátěže. Ještě kus lesem a přes louku a byli jsme u Boubínského potoka (v originále "wir waren am Schwellbach" - pozn. překl.). Tady jsme vyložili, pojedli kus chleba a vykouřili cigaretu a jelo se dál ve vlastní zápřeži dost nahoru a to čím dál strměji. Naložili jsme podruhé a tentokrát jsme jeli do údolí docela v pohodě. Když jsme stoupali podruhé k hromadám, určeným ke svozu na druhý den, museli jsme si prorážet cestu sněhem, který napadl přes noc. Bylo třeba očistit sáně, naložit a náklad upevnit provazy a teprve ve dvě hodiny po poledni nastoupit znovu cestu domů.
Práce to byla krušná a odměna sporá, láska k lesu si ale vždy dobyla vítězství.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1957, č. 3, s. 22-24
Krátce předtím, než náhle a nečekaně skonal 16. prosince roku 1983 na adrese Passauer Straße čp. 71 v Neuindlingu, části dolnobavorského města Pocking (zemský okres Pasov), stačil Matthias Seidl ještě ve zdraví oslavit své osmasedmdesáté narozeniny. Přišel na svět dne 12. prosince roku 1905 v zaniklých vlastně dnes Milešicích (Oberschlag) čp. 7 a den po narození byl v záblatském farním kostele sv. Jana Křitele i pokřtěn. Novorozenec je v matrice uveden kupodivu příjmením Seitl, jméno křtícího kněze nám však zní povědomě proto, že jím byl tamější tehdy kaplan Thomas Geist, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže. Křestní jméno Matthias (v matrice "Mathias") Chlapcův otec Lorenz Seitl (*24. srpna 1852 v Milešicích), syn malešického ševce Johanna Seitla a jeho ženy Marie, roz. Pragerové ze Záblatí čp. 10 (byla nemanželskou dcerou tamní podruhyně Marianne Pragerové), provozoval ševcovské řemeslo na rodném stavení Matthiasově čp. 7 stejně jako otec předtím na čp. 1. Matthiasova matka Barbara (*27. prosince 1870 v Českých Žlebech /Böhmisch Röhren/) byla dcerou podruha v Českých Žlebech čp. 37 Josefa Jungwirtha a Marie, roz. Jaroschové rovněž z Českých Žlebů. Rodiče se brali 3. února roku 1903, místo svatby však přípis v matrice neuvádí. Obecnou školu navštěvoval v Krejčovicích (Schneiderschlag), nadanému chlapci však nebylo umožněno další vzdělání. Sloužil u sedláků jako pasáček a pacholek, později se živil jako lesní dělník v domovském okolí. Dne 13. května roku 1939 se podle přípisu na záznamu křestní matriky v Záblatí oženil s Bertou Kafendovou z Michlovy Huti (Helmbach), obec Klášterec (Klösterle) u Vimperka (Winterberg) a ještě v listopadu téhož roku se usadili v domě čp. 10 na vimperském náměstí (dodnes ho tam nacházíme). Jako lesní dělník u městského hajného Wilhelma byl natolik nenahraditelný, že vimperský purkmistr Franz Thema požádal za války o Seidlovo osvobození od služby ve wehrmachtu. Až na jaře 1945 musel nastoupit do řad paramilitární organizace Volksturm a upadl do amerického zajetí, z něhož byl ovšem brzy propuštěn. Čekalo ho ovšem vyhnání s předehrou ve sběrném lágru v Prachaticích, kde se ocitl se svou ženou a 19. března 1946 s ní byl také vypraven jako mnozí stejně postižení hned prvním transportem "odsunu" z rodných končin. Konečnou stanicí ve válkou zničeném Německu se jim stala hesenská obec Rückingen (od roku 1970 jen část městě Erlensee). Matthias Seidl tam našel práci na pile a později v cihelně. Když se nabízelo místo lakýrníka v továrně na elektrické rozvaděče, přijal tu možnost a setrval v zaměstnání až do důchodu. Na penzi přesídlil do už zmíněného bavorského Neuindlingu, kde bydlel jeho mladší bratr Franz. Hned po násilném "odsunu" se Seidl podle nekrologu v krajanském měsíčníku zapojil do aktivit německých Šumavanů, ať už to bylo v rámci Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen/BdV) či původně "českobudějovického" sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (DBB), které bylo po válce ve Spolkové republice Německo obnoveno. Zejména se ovšem v krajanských časopisech věnoval tématům spojeným se dnes zaniklou rodnou obcí, např. v cyklu "Ein bäuerlicher Jahreslauf in Oberschlag" na stránkách měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief" v roce 1979 nebo už předtím v téměř celém ročníku 1958 téhož periodika v sérii článků širšího dosahu "Das bäuerliche Leben im mittleren Böhmerwald". Lze sotva docenit jeho svědectví o zaniklé selské civilizaci, které je dokladem nezvyklého autorova literárního talentu. Následoval na věčnost svým skonem už 8. května roku 1980 zemřelou manželku Bertu a i když spolu neměli žádné potomky, následoval jeho rakev v pohřebním průvodu značný počet truchlících krajanů ke hrobu, nad nímž, jak jinak, zazněla Hartauerova šumavská hymna.
- - - - -
* Milešice / Záblatí / † Neuindling, Pocking (BY) / † † Pocking (BY)
